Andor.cz - Dračí doupě online

Žíznivá čepel bryskně zasáhla hruď, jako když na jaře datel vyklovne ze stromu červa.
Na jeho tělo dopadla kousavá deka bolesti a pár žhavých uhlíků nahoře se pomalu vzdalovalo do temné mlhy.
Tlukot srdce se stával pozvolna pomalejším, vyprahlá půda hltala čerstvou krev a z dáli se ozývalo chrčení přebíjené hurónským smíchem.

Mohlo to trvat hodiny, ale stejně tak dobře týdny nebo měsíce. Svraštělé oči se otevřely, aby pohlédly na nebesa.
Místo blankytně modré oblohy však uzřely chomáč kaštanových vlasů a všude kolem jen hlínu, z níž se jako chapadla vynořovaly obludné kořeny.
Zlověstná luna vrhala svou záři na kamenné pomníky vytvářející bizarní stíny.
Zbytkům jeho sil se podařilo odvalit tělo na stranu. Podmanivý pohled kdysi okouzlujícího stvoření plného vášně se propadl do prázdna.
Vybledlé šaty obepínající tlející tělo teď dělaly společnost červům a broukům.
Po dlouhé chvíli se odvážil vstát a vyškrábal se ven z nezavřeného hrobu. Kolem jejího krku byla utažena oprátka zažírající se hluboko do mrtvého masa.

Do pytle se vešla celá. Šouravými kroky se vydali vstříc náruči temného lesa, jehož každý strom jako by měl tvář, na které vykouzlil ten nejděsivější možný škleb.
Když pohlédl do měsícem ozářené studánky, uviděl netvora. Dlouhé havraní vlasy se zkroutily v ohyzdná chapadla, pyšná tvář mládí nabrala mrtvolných rysů a bujné tělo se proměnilo na nelidsky vychrtlou skořápku s vyčuhujícími klouby.
Jeho mysl byla pomatená. Rozvázal pytel a ve studánce vykoupal svou lásku. Odplavující se bahno odhalilo křídově bílou andělskou tvář.

Chodí teď chudý pocestný světem sehnat lék a hlavy...


*********


Cellio byl mladý bouřlivák neurozeného původu prohánějící děvčata ve svém okolí. Byl výřečný a jazyk ho mnohokrát dostal na místa, o kterých by se mu v životě nesnilo.
Mnoho lásek dopadlo jako na podzim listí, ale pak se objevila Ona a Amorův šíp konečně zasáhl.
Sofia byla spanilou dcerou vévody, který považoval možný sňatek těchto dvou za něco zcela nemožného a sprostého. Zakázal tedy své dceři stýkat se s jejím vybájeným princem, a Celliovi pak poslal několik srdečných pozdravů od své gardy.

On se však nevzdal. Unesl svou jedinou přímo z lože a oba utíkali vstříc novému životu, který by mohl být bezesporu š»astný a krásný, kdyby je na jedné z kupeckých cest neobklíčila banda lapků, a jak se později ukázalo, i vrahů.
Cellio byl probodnut a Sofie oběšena na jednom ze stromů. Všechny Sofiiny cennosti putovaly do zlodějských kapes a těla našich dvou milenců byla odtažena na nedaleký opuštěný hřbitov.
Kdosi je však v práci vyrušil, a tak hrob nestihli nakrmit zeminou celý.

Cellio jako zázrakem přežil, ale červi, hniloba a mrazivé noci udělaly své. Nyní putuje světem, aby sehnal lék pro sebe, a kdoví zda marně se domnívá, že jeho láska může být vzkříšena.
Nikdy nezapomene na tři tváře, které mu rozbily štěstí, a nedojde pokoje, dokud se u jeho pasu nebudou houpat jejich hlavy.


********

Celliovo vybavení tvoří vak s jídlem (díky jeho stavu je nyní chopen pozřít opravdu cokoli), kus velké rovné větve vydávající se za cestovní hůl a velký pytel s ostatky Sofie, který vždy táhne za sebou a nikdy ho nespouští z očí (v případě spánku je schopen pytel rozvázat a lehnout si k tělu).
Porůznu spojovaným kusům hadrů, které nazývá šaty, už pozvolna dochází dech a den co den hrozí rozpadem.

Jeho povaha se po oné osudové události roztříštila na mnoho pestrobarevných střepů. Většina lidí ho považuje za poblázněného podivína, přesto však se najdou tací, kdož snadno podlehnou pronikavým očím, jež jako jediné neztratily svou krásu.
Když promluví, jeho hlas je podoben sípání s doprovodem odporného dávivého kašle.

Se Sofií stále mluví, i když se její rty již dávno nehýbou a den co den je to s celistvostí jejího těla horší a horší.
Občas se drží v hlubokých nocích za ruku a sní o tom, že jednou budou opět stát bok po boku jako muž a žena.

V Celliově životě není místo pro nikoho jiného než Sofii. Každý den zarývá svá kolena do země, aby se sepjatýma rukama poprosil Nejvyššího o pomoc.
Zatím bezvýsledně, ale kdoví? Snad jednou...