Andor.cz - Dračí doupě online

Byla jsem vyhnána Jarým na čerstvý vzduch. Procházka ve slunečném ránu mi prý po tolika chmurných nocích prospěje. A tak zemdleně procházím úzkými uličkami města, unavená a zchvácená, což se značně podepíše i na mém obličeji.
Každé ráno sleduji v zrcadle tu samou podobiznu, čím dál zuboženější. Z šedého obličeje trčí dvě škvírky očí, pod nimi tmavé propadlé kruhy. Z takového pohledu na sebe se mi vždy udělá ještě hůř. Proto jsem si radši před odchodem z domu narazila na hlavu široký tmavý klobouk, který aspoň nezdůrazňuje ten tristní výraz v mé tváři.
Město zahalují temné stíny domů, protože se slunce ještě nevyšvihlo do patřičné výšky na obzor. Přesto už kolem procházejí osoby různých nátur. Někdo proklouzává stíny a jen těžko může být uviděn nepozorným okem obyčejného člověka. Někdo se nese ulicemi jako král a dává všem jasně najevo, jaké postavení v tomto městě zaujímá. Ano, právě kolem prošla manželka správce se svými věrnými posluhovačkami, a tak jsem se na důkaz oddanosti městu skromně uklonila.
Jako člen městských šermířů prý musím mít úctu ke správci a členům městské rady, jak mi jednou Jarý rázně vysvětlil, když jsem kdysi na některého z těch papalášů s posměchem vyplázla jazyk. Tenkrát to byl docela průšvih a myslím, že si to Jarého ješitnost doteď nedala za rámeček, když mu správce udělil napomenutí a připomněl mu, kde je jeho místo. Jarý jen s těžkým srdcem připouští, že poměry v dnešní době se horší a není to, jaké bývalo dřív. Hodnost šermířů není dostatečně ceněná, protože v dobách bez válek a bojů už není třeba chránit lid před krvelačným nepřítelem. Dnes šermíři jezdí s kupci a dohlížejí, aby nebyli přepadeni zloději, což Jarému připadá potupné.
Jistěže na mě tahle obstarožní správcovská fiflena ani zrak neupřela. Jen její dvě posluhovačky se sice mile usmály, ale jen tak na oko, aby se neřeklo. Přejdu tento moment bez většího povyku a víc nad tím neuvažuju.
Na městské periférii míjím pomenší a nenápadný nevěstinec. V zemi tohle řemeslo nebývá trpěno, ale vždycky se najde pár mizerů, kteří dokáží skrytě nabízet veřejnosti služby tohoto druhu. Kuplíři podplácejí městskou radu, aby se o nevěstinci nemluvilo a dělalo se, jakože žádný vlastně ani neexistuje. Dívky v tomto domě sice přebývají dobrovolně, jenže ne každá má vlastně na výběr. I přesto město kuplíře toleruje a drží nad nimi ochrannou ruku. Takže spravedlnosti učiniti zadost se vždy nepovede, a dokonce i šermíři bývají v těchto situacích krátcí. Naštěstí já jsem měla to štěstí a stala se jednou z mála výjimek.
Při vzpomínce na dětství nemám chu» se pousmát. Naštěstí mi osud nadělil i jinou možnost, než jen uspokojovat zákazníky kuplíře Dráta, zmije ze všech nejjedovatější. Odplivnu si.
Příliš štěstí mne v životě zatím nepotkalo. Mé rodiče zabil nějaký palič, byla jsem tenkrát ještě žába, takže si na to moc nepamatuju. A protože jsem příbuzné neznala, vyrůstala jsem od té doby na ulici.
Jednou se mi do ruky dostal starý, tupý mečík. Dal mi jej jeden chlápek jménem Ryšavý, co měl takových věcí hodně a jezdil s nimi po městech. A tak jsem se k němu přidala. Chodili jsme po světě, on prodával své krámy a já se učila zacházet s tou rádoby zbraní. Byla jsem samouk, ale aspoň jsem si připadala důležitá, že konečně hraju nějakou roli, říkala jsem si, že chráním náš pojízdný vůz před zloději. Jasně že to byla pitomost, kdekdo by mohl malou hloupou holčičku okrást, kdyby si zamanul. Ale byla jsem š»astná. Do té doby, než mě ten ohavný kupec prodal jednomu městskému kuplíři za pytel brambor.
Celé roky jsem strávila v pajzlu a smejčila tam podlahy. Pak mě jednoho odpoledne kuplíř Drát přitáhl k nějakému chlípníkovi a už to jelo. Levná coura, levná pracovní síla. Dám jí nažrat a vyspat se, víc nepotřebuje, myslel si určitě ten hajzl Drát. Ale já byla ještě děcko, co potřebovalo něčí objetí a lásku. Měla jsem jediné štěstí, že mi nevzal mou kudlu. Schovávala jsem ji šikovně pod kanapem.
Jistě, že se mi to příčilo, dělat prostitutku! Jen se divím, že jsem tu dýku na Dráta už dávno nevytáhla, ale byla jsem mládě a bála jsem se ho, a tak jsem raději poslechla každé slovo toho křiváka.
Až jednoho večera se všechno změnilo. Byl takový docela romantický večír, podzimní slunko hřálo, barevné listí se válelo všude po ulicích, a tak si zřejmě někteří chlapi umanuli užít si. Ale tentokrát to Drátův kumpán nehorázně přehnal. Byl ke mně surový, mlátil mě a trhal ze mě šaty, a tak jsem se už nebála vytáhnout svou zbraň. Bodla jsem ho pěkně, ale nic z toho nebylo, jen se rozzuřil víc a já ze strachu o vlastní zadek vyskočila i s kudlou v ruce z okna na náměstí. Než jsem se sesbírala ze země, kde jsem skočila přímo na nějakou děvečku, co nesla džbery vody, už z nevěstince letěl vzteklý Drát a za ním ještě vzteklejší kumpán. Nůž se mi třásl v ruce, ale příliš chvatů jsem neudělala. Ubránila jsem se nanejvýš tak na dvě minutky čistého času, pak už mě Drát praštil svou pazourou po hlavě a já s pláčem ulehla k zemi. Vzal mě pod paži a už mě, sotva vyspělou, chtěl odnést zpět dovnitř.
Jenže to už se mu na paty nalepil Jarý a jeho přátelé, kteří tuhle komedii sledovali z oken vedlejší krčmy. Tam jim někdo řekl, že ten chlápek je kuplíř a já děvka. Nedobrovolná. Později se mi Jarý přiznal, že nejen pro to, že jsem byla malá a bezbranná holka, mě zachránil. Když prý viděl chvaty, které provádím dýkou ve své ještě dětské ruce, tak už věděl, že mám vlohy pro šerm. A tak hned Drátovi dal co proto, div ho nezabil.
Jarý mě pak vzal do náruče, můj pláč utichl a já usnula. Když mě ukládal do své velké postele s duchnami jako hrad, už jsem tvrdě spala.
Pak mi ještě pověděl, že se na mě hodinu jen koukal. Vyhublé, téměř nedospělé tělíčko malé holky zakrývaly jen špinavé cáry roztrhaného oděvu pro lehké holky. Světlé vlasy jsem měla zmuchlané a smrděly, vlastně jsem byla celá ušmudlaná.
Prý samá nevina, když jsem spala, říkal Jarý. Ale když jsem ráno vstala a on uslyšel můj slovníka grobiána a viděl ksichty tvrdohlavce, tak už jsem mu tak něžná nepřipadala. Při vzpomínce na tyhle chvíle se pěkně rozesměju. Jo, byla jsem ďábel, ale moc mě za tu dobu nezkrotili, pochvaluji si v duchu.
Sníh křupe pod nohama. Příjemný zvuk ale za chvíli přehluší hlasy a tlumená hudba. Zrychlím v chůzi a zahnu za roh. Přede mnou se vynoří drobné náměstí a na něm postávající obchodníci se svým zbožím. Kupci nabízejí tovary všeho druhu, od zbraní přes oděvy po různá nářadí a nástroje. Kořenářky s mastičkáři lákají zákazníky a vyvalujíce bulvy na své konkurenty na trhu pokřikují hesla o účinnosti jejich přípravků. Prodává se kur, tur i koně. Pobíhají zde i nějací potulní kejklíři v čele s obtloustlým, ale pohledným bardem, který brnká na loutnu a prozpěvuje veselé melodie. Vše bujně žije na trhovišti již od brzkého rána a nikomu, jak se zdá, nevadí sníh ani dotěrný mráz. Zimní slunce zahřívá krásné tváře mladičkých trhovkyň, mnohdy smějících se a škádlících se s kupujícími mužskými.
Spokojeně procházím mezi prostými stánky a prohlížím nabízené předměty. Většina z nich jsou škváry a primitivní nástroje na jedno použití, počítám. Ušklíbnu se nad nekvalitní keramikou, leckdy popraskanou, a mířím dál. Vychytralá hrnčířka jen ohrne nos. Zastavím se u letitého starce dávajícího k prodeji bezcenné šperky a cetky na parádu.
„Máš něco mimořádného, stařešino?“ oslovím jej posléze.
Stařec na mne pohlédne zakalenýma očima. Zřejmě špatně vidí, nebo je dokonce úplně slepý.
„Dobré ráno, paní,“ poví chraptivým hlasem a zvrásněnýma rukama zakrouží nad lavicí se zbožím, „tvá krása si jistě zaslouží vzácnější klenoty, než ti mohu nabídnout já.“
„Mluv k věci, máš?“ řeknu drsně. „A běda tobě, jestli mne budeš chtít podvést.“
„Ó ne, to bych si nedovolil,“ vyděsí se stařec a zakroutí hlavou.
„Tak?“ pozdvihnu obočí.
„Mám tady Cherubínovy oči, práce dovedných rukou trpaslíků z východu, paní,“ vytáhne stařec z vyřezávané bedničky blyštivé náušnice ve tvaru rozkvétajících růží, z nichž vybíhají broušené perličky, modroučké jako samo nebe. „Mají zázračnou moc, dodávají sílu a odvahu, v době nejistoty pomohou v rozhodování.“
„Mluvíš jako šarlatán, starče,“ zamračím se, ale náušnice si prohlížet nepřestávám. Jsou nádherné a myslím, že i vzácné. Proto ve mně vzbudí podezíravost, jelikož málokdo si může dovolit je prodávat. Většina z nich je ukryta v tajných skrýších jejich majitelů a bývají střeženy jako oko v hlavě.
„Ó ne, říkám ti pravdu!“ brání se děd.
„A odkud jsi je vzal?“ ptám se nedůvěřivě a prohlížím si v rukou skvostnou práci trpaslíků.
Stařec se shrbí a smutně pronese: „Patřily mé nebožce ženě.“
„Proč je tedy prodáváš a nezachováš je pro své děti?“
„Nemám děti, paní, nemám nic. Jen vzpomínky,“ říká lítostivě, „na ženu, která byla zabita vojáky. Byla čarodějkou, jenže ani to jí nepomohlo v hodině její smrti.“
Zpozorním. Ten muž se rozpovídal, možná až příliš. Čarodějové často nehynou lidskou rukou, to mě překvapí.
„Říkáš vojáky? Jací vojáci zabili tvou ženu, starče?“
„Nevím, jednoho dne přijeli a neušetřili nikoho. Přežil jsem jen díky tomu, že jsem odjel prodávat tyto ozdoby. Když jsem se vrátil do své vesnice, byla srovnána se zemí. Vypálili každý dům, ani děti nepřežily… Bylo to děsivé,“ vypráví muž.
Okamžitě se mi vybaví mé sny a stáhne se mi hrůzou hrdlo. Zaraženě vrátím Cherubínovy oči do truhličky a podám ji starci.
„Ponech si je a neprodávej. Patřily přece tvé ženě, čarodějce, která byla…“ nedopovím, protože mi to soucit nedovolí. Měla bych ihned říct Jarému, co mi ten stařešina pověděl. Něco tu přece jen nehraje.
„Sbohem,“ rozloučím se tiše.
Vykročím jako omámená, ve zmatených myšlenkách. Z těch mne vytrhne náhlý dívčí křik. Ohlédnu se. Kolem kupců běží malé silné děvče a za ním tři muži. Ti nadávají a za chvíli doběhnou zardělou dívku. Popadnou ji za kučeravé vlasy a táhnou ji k domu správce. Dívka řve, jako by ji na nože brali, a hází s sebou, což mužům způsobí značné problémy, protože její tělo je vskutku statné.
„Co se stalo, že tak vyvádí? A proč ji smýkáte přes celé náměstí?“ promluvím k mužům.
Ti se zašklebí a jeden z nich zahuláká: „Ta malá běhna ukradla chleba! Však bude viset, potvora zlodějská!“
Děvče se neustále mele a brání: „Mám hlad! Tak co? Přece nezdechnu hlady! Pus» mě, ty hovado!“
Zakousne se jednomu z nich, který ji drží pod pasem, do ruky. Ten vyjekne a rozezleně udeří dívku do obličeje. Ona nezůstane pozadu a oplatí mu jeho ránu pěkným plivancem přímo na líc.
„Sklapni! Ty hlady určitě netrpíš, mrcho!“ zařve na ni další a naráží tak na její korpulentní postavu.
Dívka se ušklíbne a vyplázne jazyk. Pěkná divoška, pomyslím si.
Raději se do toho vložím: „Ukradla jen chleba?“
„Jo,“ zní odpověď, „celou štriclu chleba.“
Povzdechnu si. Kvůli kusu žvance táhnou tu holku ke správci, který na ně nebude mít náladu a nechá zlodějku popravit. Pro krádež chleba! Tenhle záměr tupých pekařských pomocníků mě naštve.
„Kolik stojí ten chleba?“
Mužští na sebe důležitě pohlédnou. Budou se mě určitě snažit natáhnout. A taky se tak stane.
„Dva groše.“
Zalovím prsty v měšci. „Tady máte tři a dejte tý žábě pokoj.“
Chlapi rychle shrábnou peníze a při odchodu ještě nadávají a vyhrožují kudrnaté zlodějce, která se hned vrhne ke mně a padne mi k nohám. Její drobné ručky sklouznou přes má ramena až k pasu.
„Ach, jak jsem vám vděčná!“ poví přehnaně citlivě a mrká na mě modrýma očima.
„Přestaň, udělala jsem to jen kvůli tomu, že nesnáším, když se věší malé holky,“ zakročím a pobídnu ji ke vstávání.
Dívka na nic nečeká a bezostyšně vyskočí na nohy. Její baculatá tvář se usmívá jako měsíček a oči jen svítí. Vytáhne z rozervaných hadrů pecen chleba a zakousne se do něj.
„Je etě tepej, neteš?“ huhňá s plnou pusou a podává mi žvanec.
Odvrátím se. „Ne. A radši už nekraď!“
Vím, že mé doporučení je platné asi jako házený hrách na zeď, ale aspoň to zkusím. Nežli se vzdálím od místa, kde jsem před chvíli vykoupila zlodějku, je už ta malá pryč. Zakroutím hlavou a vydám se domů. Peníze jsem pozbyla úplně jinak, než jsem měla v plánu. Z piva zas nic nebude.

*

Když dorazím domů, sedí u stolu kromě Jarého i Lhotný. Oba se na mne zvláštně podívají. Nevěnuji tomu větší pozornost a shodím ze sebe teplý pláš». U plotny si naliju hrnek svařené révy a přisednu k zamlklým mužům. Oběma pohlédnu do očí, nejdříve Lhotnému, pak Jarému.
„Děje se něco?“ optám se a usrknu horkého nápoje. Tváří se až příliš vážně, což u nich nebývá zvykem.
Lhotný se zapře do židle a založí ruce v bok. Jarý se nadechne.
„Král vydal příkaz,“ začne Jarý.
„No? A jaký?“ zajímám se. Král příliš příkazů nevydává, a pokud ano, děje se něco důležitého.
Lhotný mi hned odpoví: „Šermíři musí do zbroje. Nastávají zlé časy, Lu. Už v našich krajích není tak bezpečno.“
„Ochrana kupců přestala být pro nás prioritní. Musíme chránit především nás samotné a město,“ pokračuje Jarý a ve mně to začne vřít.
„Cože?“ vyletím ze židle. „Chránit před čím? To nechápu! A neříkej, že…že pojedete pryč!“
Srdce mi prudce buší a cítím, jak se mi krev hrne do hlavy, až zrudnu v obličeji. Rukama křečovitě svírám okraj stolu. Oba dva na mě mlčenlivě hledí. Popadnu hrnek s révovým mokem a prudce jím mrsknu do prázdné kádě v rohu místnosti.
„Měli bychom odjet do týdne. Potřebují nás na západě. Prý zde na vesnice útočí tlupy skřetů a vraždí všechno živé,“ řekne tiše Lhotný po chvíli, když na ně naléhavě hledím.
Takže všechny ty vize o přicházející smrti, krutých vraždách, zabíjejících stvůrách bez obličejů přece jen něco znamenaly! Mohla jsem tedy něco podniknout!
„Já to věděla! Jarý!“ otočím se ke svému mistru. „Měla jsem varovat krále!“
Jarý vstane a chytí mne za ruku. Rozlíceně se mu vyškubnu.
„Přece jsi nemohla tušit, že máš vidění a že se vyplní. Ty za nic nemůžeš!“
Lhotný se přidává: „Neboj se, Lu, brzy bude po všem. Odjedeme bojovat s těmi smradlavými potvorami, a pak zas bude klid. Královo vojsko už míří na sever a nás vyzval, abychom jim pomohli a kryli záda. Dokonce i čarodějové byli osloveni a souhlasili s pomocí, pokud bude potřeba.“
Výsměšně se ušklíbnu a pak se začnu zoufale smát. „Čarodějové? Ti jsou bezbranní!“
„Lu, nevíš, o čem mluvíš,“ zamračí se Jarý, jenže já vím, co říkám.
Královští hlupáci zřejmě netuší, s kým mají tu čest jít do boje. Nejde jen o pár šílených skřetů, kteří zabloudili a bezhlavě se vrhají na vesničany. V mých snech byli až příliš dobře organizovaní, než aby bylo možno je lehce pobít nebo vyhnat na jejich smrduté, bažinaté území na severovýchodě. Uměli až příliš znamenitě ovládat zbraně a bez výčitek svědomí zabíjet každou živou bytost. Až příliš odolávali odporu a zraněním způsobeným jakýmikoliv zbraněmi nebo kouzly.
„Byla jsem na trhu. Potkala jsem kupce, jehož žena byla zabita těmi vojsky. Jeho žena byla čarodějka! Už tomu rozumíte?“ křičím na ně nepříčetně.
Jarý mlčí, jeho čelo se hluboce zvrásní.
„Lu…“ polkne Lhotný naprázdno.
„To všechno jsem mohla tušit! Kdybych jen poslechla ten prsten!“ povím rozzuřeně. Tento prsten mi byl čert dlužen! Zalovím rukou pod košilí, ale nemůžu řetízek najít. Zbrkle se ještě prohledávám, ale prstýnek je fuč.
„Sakra!“ vykřiknu. Není přece možné, abych jej ztratila. Přivřu oči a rozvzpomínám se. Uvědomím si, že zlodějčiny ruce, táhnoucí se od mých ramen, byly až příliš všetečné.
„Kde je ten prsten?“ zeptá se Jarý.
Naštvaně na něj pohlédnu. „Je pryč!“