Andor.cz - Dračí doupě online

Křiš»álové opojení proteklo starým hrdlem a volně poletující děti zimy jako by začaly tát před očima.
Protáhlý obličej zoraný vráskami na okamžik ukázal svůj nejděsivější škleb, aby se záhy vrátil do původní podoby.
Nahnilá trojnožka neúprosně zavrzala pod tíhou lovcových nohou.
Nůž sváděl na masitých stehnech marný boj s plísní a stružka krve si razila cestu k jezírku na tvrdé podlaze.
Druhý škleb byl od bolesti. Čerstvé maso se nedobrovolně obnažilo vlhkému vzduchu chatrče.
Sníh již opustil záhyby medvědího kabátce, a ten odevzdal další kapky vody.

Oblékl si kalhoty a šel nakrmit hladová kamna. Vrzající dvířka odhalila pohasínající výheň a ke slovu se dostal pár udělaných polen.
Celé plechové monstrum příjemně zapraskalo a postarší muž se natáhl na lůžko. Víčka se mu klížila, avšak chladný kohoutek kulovnice na ukazováčku pravé ruky šeptal, že dnes večer spát nepůjde.
Nešeptal však dlouho. Jeho rty políbily měděný okraj poháru, jeho jazyk ocenil slast vína. Ruce se dotýkaly bujných ženských ňader a podmanivé dívčí hlasy se vkrádaly do jeho hlavy.
Klavíristovy prsty umně tančily po klaviatuře, ohnivé cigarety postarších noblesních madam opisovaly ve vzduchu divoké linie a kdesi v dáli se v divokém tempu točila ruleta.
Cuknutí v pravé ruce a hlaveň vyplivla prach a jiskry. Dveře naproti se ve středu roztrhly, jako když se na svět klube ptáče, a do příbytku začaly proudit první vločky sněhu.
Plamen v petrolejce začal náhle tančit jako posedlý a natažené vlčí kožky jako by se chtěly uvolnit ze svých skob.

Na stěně se ocitl pokroucený stín. Promnul si oči od štiplavého dýmu a pohlédl do mrazivé zimy.
Pod svitem měsíce se rýsovaly spící stromy přikryté bílou peřinou. Teď má příležitost, daleko mu neuteče.
Zlomil kulovnici. Vystřelená patrona se odporoučela k zemi v závoji hustého kouře.

***

Stromy se měnily v temné obludy, jejichž ruce jako by chtěly ukrást všechny hvězdy a jejichž ohyzdné tepny brázdily půdu celého lesa.
Kalné oči sledovaly táhnoucí se pruh stop a petrolejka odháněla dotírající temný pláš».
Co je to? Přelud stárnoucí mysli či snad prodavač krásných snů? Chce ho dohnat k šílenství, anebo přinést potěšení v osamocené ledové pustině?
Smysly zpozorněly. Ztrouchnivělá větev dopadla do jeho blízkosti a snesla sněhovou spršku.
A tu další pařát snesl se k zemi, aby se zabořil do bílé podušky. Lovec zrychlil krok.
Ví, že je tady. Ví, že jde zúčtovat.

Sešeřelé náměstí vystavovalo na odiv svou prázdnotu. Chladné kočičí hlavy se tiskly do jeho podrážek.
Pohlédl na zamračené nebe, a pak do výlohy starožitnictví. Kyvadlo tajemných hodin se zastavilo.
A hle, zlý obraz nakreslila ona výloha. Otočil se a spatřil mladý pár u vysoké černé zdi, kterak hledí do hlavní desítky pušek.
Jejich ruce se pevně svíraly a na tvářích hrál čarovný úsměv, jako by ti dva snad nečelili hrozivé smrti, ale otevírali bránu do ráje.
Hlavně vyšlehly. Burácející výstřely odrážely se od domů a zanikly v prázdnotě. Dvě svíce, jejichž knot sotva do čtvrtky vyhořel, zhasly.
A ručička hodin opět se pohnula.

***

Zpod beranice prchal krvavý potůček. Náhle se nad ním sklánělo tisíc stromů, které se střídavě vynořovaly a mizely v mlze.
Hlava se mu točila všemi možnými směry a jeho tělo jako by se od ní chtělo oddělit a utéci. Napjal své paže a odvalil těžkou větev, která mu byla věznitelkou.
Stál na nohou, a přece padal k zemi. Opřel se o mohutný jehličnan.

Cosi kličkovalo mezi stromy. K zemi se snesla sněhová nadílka a v dáli to zapraskalo.
Zvuk to byl šelestivý, jako když si na jaře lehký vánek pohrává s listím. Odrazil se od stromu a zbraň mu skočila do rukou.
Insktinkty lovce začaly pracovat... Kdo ale dnešní večer loví?

Ozvala se palčivá bolest mokvajícího stehna. Slané krůpěje potu rozmělňovaly hustou krev a hlaveň se otáčela spolu s jeho nervózními kroky.
Hraje si to s ním. Je jak zvíře skomírající v čelistech železného oka.
Kdesi uvnitř se z klece drásal strach. Srdce skákalo jako posedlé a konečky prstů opouštělo lidské teplo.
Skolil běsnícího vlka i zuřivého medvěda, jak však vypořádat se má s něčím, co je všude a zároveň nikde?
Mstí se mu snad matka příroda za všechny její děti, co poslal na věčnost? Za všechny páry potemnělých očí? Rozpárá snad jeho břich za to, že se nasytil jejich masem?
Vodopád myšlenek prýštil do jeho hlavy a on ho nemohl zastavit. Je to snad duch lesa prahnoucí po pomstě? Což není on také součástí přírody a zabíjení mu nebylo dáno do vínku jako každému jinému obyvateli stromového království?
Šelest se změnil na dívčí smích. Kulovnice zlověstně zasyčela.