Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Povídka O Drornovi a elfechOblíbit

silver_iko9569.jpg

Autor: ranger_Strider

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 01. března 2006 15:11

Průměrné hodnocení: 6.7, hodnotilo 3 uživatelů [detaily]

 
Následují další 4 kapitoly příběhu o Drornovi a elfech. v 1-4. kapitole jste se mohli seznámit se šíleným mágem Drornem a s tím, jak napadl les elfů. Co bude následovat? Čtěte kapitoly 5-10.


 
Kapitola V.
(Elemmire)

Žluté Slunce zapadajíc za okraj světa chytá rudý nádech. Černě oděná pěchota Drornových hrdlořezů dorazila pod vedením svého vládce ke hvozdu. Elfí lučištníci obsadili strážní věže poblíž hvozdu a zbytek vytvořil na okraji lesa dvě řady. V čele stáli šermíři. Stříbrné štíty rudě se lesknoucí vytvářely dojem rudé zářivé bariéry lesa, která jako by hlásala nepřátelům, že bude prolita jejich krev. Elfí velitelé řadili své muže do bojových pozic.
Drorn se nechal sluhy vysadit na svého černého opancéřovaného koně, který se prohýbal pod tíhou své zbroje a méně již pod tíhou vetchého mága. Dgar Bojovný a Grold Strašný se vyšvihli na své koně sami a bez větších problémů.
"Dgáááááár, DGÁÁÁÁÁR!!!" zařval Dgar.
"Gróóóóld, GRÓÓÓÓLD!!!" zařval Grold.
"Drórn, DRÓ... eh eh ... eh," začal se dávit temný mág. Dgar i Grold se rozjeli na svá křídla. Vojska byla připravena, zavládlo ticho.
Najednou ticho prořízl hlasitý povel samotného Temného Pána, pokyn k útoku: "FČÍÍÍL!!!" zařval Drorn.
"Do útokůůůů," zařvali oba vojevůdci. Temné vojsko vyrazilo s řevem vstříc hvozdu.
"Tangado halad, Tangado halad!" zazněly povely elfích velitelů. Temné vojsko se dostalo na dostřel. "Leithio i philinn!".
Elfí luky zazpívaly. Bitva začala.



Kapitola VI.
( Rimmer-AR-O)

Šípy prolétly vzduchem a nepřátelé padali ve sprškách krve k zemi, bitva se zdála již pro Drorna beznadějnou...
Ale když se šermíři z řad jeho nepřátel vydali dorazit zbytky prchající armády, ozvalo se troubení rohu a temné dunění a na Drornově tváři se usadil krutý škleb. Nebe potemnělo a jediné, co nyní prozrazovalo jeho existenci, byly blesky, jež dopadaly na bitevní pole a drtily elfí odpor. Elfí velitelé se snažili stále strhnout vítězství na svou stranu, a tak rozkázali lučištníkům mířit na samotného Drorna.
Ale žádný z nich jej nezasáhl. A Drornův krutý smích se nesl po větru...
Na temném nebi ozářeném nespočetnými blesky se z dáli přibližovalo jasně rudé světlo....
a dunění se zesilovalo...
Srdce elfů zaléval strach, ale oni jej přemáhali a bojovali v bitvě, která pro ně byla ztracená.
Desítky nepřátel, kteří se před nimi dali na útěk, se vraceli s posilami...
Na zem dopadaly obrovské žhnoucí balvany, z jejichž plamenů povstávaly nepředstavitelné bestie zachvácené bledými plameny.
I přesto se žádný z elfů nevzdal... na chvíli se dokonce zdálo, že se vítězství opět přiklání na dosah.
Několika desítkám elfů se podařilo odtrhnout Dgarovu osobní družinu s ním samotným u skály Orodlithu...



Kapitola VII.
(Ultrainfernal)

Bylo dobojováno.
Z prve početné armády Temného mága zůstalo teď již jen několik málo desítek těch nejudatnějších válečníků, kteří se nyní s povykem odpovídajícím jejich sadistickým, bezcitným povahám surově přetahovali o pozlacené elfské zbroje, rvali z ušních boltců padlých elfů náušnice a popíjeli při tom silnou skřetí pálenku.
Proradný Fritz Hůlčička zmateně pobíhal mezi doutnajícími troskami bojových strojů, hromadami zakrvácených od»atých údů, znetvořených lidských, skřetích a elfích těl, vzdálen hrůzným radovánkám v táboře - z Drornova mužstva měl pořádný strach. Svíral v malé ručce krátký mečík, kterým nějakou dobu (pochopitelně, jen než ho tato činnost omrzela) na pánův příkaz dorážel bolestí sténající nebohé lesní elfy, kapsy nadité k prasknutí spoustou nakradeného zlata - válečné kořisti, na kterou se již od úplného začátku této děsivé výpravy těšil ze všeho nejvíc.
"Fritzi, pojď sem," rozechvěl náhle vzduch mágův nepřirozeně hlasitě znějící hlas - patrně zesílený pomocí nějakého kouzla.
Hobit našel temného mága sedět na opancéřované mršině jeho válečného oře.
"Nekoukej hloupě a pomoz mi dostat se z tohodle!" rozhodil Drorn pažemi ukrytými v černé zbroji. Po jeho vysokém čele se kutálely kapky potu, stařec se díky obrovskému výdeji energie, kterou spotřeboval na vykonání oněch děsivých kouzel chaosu, ocitl na pokraji svých sil.
Hobit nelenil a začal svého pána z brnění rychle odstrojovat. "Můj pane, jste spokojen s výsledkem bitvy?"
Drorn se rozkašlal. "Vždy» tohle je teprve začátek, ty skoupá hlavo. Cožpak nechápeš, o co v této bitvě jde?"
"Nemám ponětí, můj pane," pokrčil rameny hobit. "Vždy» jste o svém plánu nikomu nic hlubšího neřekl."
"Máš pravdu," opáčil mu mág. "Měl jsem k tomu jisté důvody. Tobě však, jakožto mému nejvěrnějšímu ot...služebníkovi to teď povím. Ber to jako odměnu za svou loajalitu vůči mé osobě."
"Jsem v ucho proměněn," vypískl vzrušeně maličký mužíček.
Starý mág se musel horlivosti svého poddaného zasmát. "Je to prosté, Fritzi. Elixír připravený ze srdce samotného krále lesních elfů mi přinese nesmrtelnost. Musíme proniknout do středu Temného Hvozdu, dostat se do pevnosti lesních elfů a zajmout krále, kterého musíme do příštího úplňku živého a zdravého dopravit do mé věže!"
"Můj pane, to je šílenství!" zhrozil se hobit. "Možná jsme pobili podstatnou část armády krále lesních elfů, ale naše armáda byla takřka rozdrcena. Nemáme dostatek mužů, abychom byli schopni pokračovat!"
"Máš mě snad za hlupáka!?" vykřikl mág. "Naše armáda je teď mnohem, mnohem početnější, než byla na počátku!"
"Pane?!" zakoktal hobit.
Mág nic neřekl, odhodil na zem několik posledních článků své těžké zbroje, postavil se na nohy a vytáhl ze záhybu svého pláště krátkou dřevěnou hůlku. Bez otálení ji zdvihl vysoko do vzduchu, zamumlal jakési prapodivné zaklínadlo a vrcholek hůlky se rozzářil ostrým bílým světlem, které zalilo celé bojiště.
"Co to je, můj pane?" podivil se hobit, ale mág nemusel říci jediné slovo, aby se dostavila odpověď. Jedno z nedaleko ležících mrtvých těl s odporným mlasknutím explodovalo a z ohavně vyhlížející hromady masa, chlupů a vyhřezlých vnitřností se jako nějaká příšerná skládačka vztyčila lidská kostra...
"Doufám, že jsi pochopil, maličký," pousmál se mág na šokovaného hobita...




Kapitola VIII.
(Rimmer-AR-O)

Eliorannor, jeden z elfích velitelů, se zrovna snažil znovu shromáždit svou družinu, aby mohl zaujmout obranné postavení.
Tak bloudil se třemi muži lesem, až došli do části, která byla zakázaná, o čemž samozřejmě nevěděli...
Jeho společníci se chtěli vrátit zpět a hledat jinou cestu, ale samotný Eliorannor trval na tom, aby šli tou cestou.
Tak se vydali na cestu houštím a po pár minutách dorazili na palouk, v jehož středu stála vysoká budova s širokou základnou. Zjevně byla stavěná lidmi nebo elfy. Vypovídaly o tom velké kvádry které tvořily zdi. Tasili meče a vydali se ke vchodu do budovy, aby ji mohli prozkoumat. Když se přiblížili ke vchodu, lampy po stěnách se samy od sebe pomalu zapálily. Pohlédli na sebe a vstoupili.
Jak procházeli chladnými vlhkými chodbami, lampy se rozsvěcely a zhasínaly. S meči v ruce dorazili k velkým kamenným dveřím, které vypadaly jako z černého mramoru. Pohlédli na sebe. Vtom na dveřích zaplály rudé runy... Eliorannor polohlasem se zděšením četl: "Ten, kdo vstoupí do mého království, bude trpět bolestí tisíce smrtí smrtelného těla a na vlastní kůži pocítí mučení plamenem Gothinioga..." hlas se mu zatřásl a ozvěny toho jména se nesly chodbami.
Po chvíli, když ozvěna dozněla, se dveře začaly pomalu otevírat a z místnosti vycházelo jasné bílé světlo. Nemohli si pomoci, tak vstoupili. Když však vešli do velké kruhové místnosti, jejíž strop nebylo možné spatřit ani elfím zrakem, všimli si oltáře v jejím středu. Vydali se přímo k němu.
Obstoupili jej a společně četli vytesané runy. Vtom si uvědomili, že to není oltář, ale kamenný sarkofág...



Kapitola IX. Království lesního lidu
(Ranger_Strider)

Na cvičném poli pod klenbou mallornů stály řady mladých učedníku s tisovými luky a jako jeden muž zakládaly šípy. Výcvik vedl vysoký elf. Jeho vlas kvetl stříbrem, ale jeho tělo byl jako pružina, chůze ladná jako pohyb horské pumy, oči bystré jak zrak sokola. Jeho luk byl dlouhý, pevný a zdobený. Kožená zbroj vykládaná stříbrným kovem.
Přiběhl k němu jiný elf, taktéž vysoký a statný, ale v porovnáním s prvním menší. Měl podivuhodný plášt, po boku mu běžel pes, na zádech byl pevně přichycen meč. Poklekl před starším elfem na koleno a sklopil zrak. Černé vlasy mu zakryly tvář.
"Firnborione, proč rušíš můj výcvik, vždy» sám znáš pravidla."
"Odpus», mistře Lindäleä, ale nesu naléhavé noviny, máme se neprodleně dostavit na poradu ke králi."
Lindäleä Fuine upřel na klečícího elfa svůj temný jiskrný zrak..."Tak tedy pojď."
Mladší vstal, zablesklo se mu v jeho zlatých očích a oba se dali do běhu...tak rychlého, že i oko elfů na cvičném poli nestačilo postřehnout, kterou pěšinu vyběhli.



Kapitola X. Kosti byly vrženy
(Ultrainfernal)

Drorn se s nemalými obtížemi prodíral hustými křovinami. V pravé ruce třímal svůj dlouhý meč (mimochodem, tato zbraň byla zhotovena z obyčejného lipového dřeva, nebo» vetchý stařec by kovový meč nedokázal uzdvihnout - sloužil mágovi víceméně jako opora jeho věkovitého těla), v levé držel krátkou magickou hůlku planoucí jasnou bílou září.
V Drornových zádech pochodovala mlčenlivá armáda těch nejpříšernějších vojáků, jací kdy spatřili Slunce tohoto světa. Stovky lidských, elfích i podivně pokroucených skřetích skeletů následovaly poslušně světlo magické pomůcky. Byli to dokonalí válečníci neznající strachu, únavy, hladu, neschopní vzepřít se vůli svého pána.
"Fritzi, pohleď, není to nádhera? Tomuhle já říkám dokonalé velení," zakřenil se mág na svého malého pomocníka.
Malý hobit poci»oval úzkost. "Pane, vážně bylo nutné překonvertovat naše poslední živoucí muže na tyto chodící školní kostry?" ukázal za sebe do davu kráčející smrti.
"Naše!?" Vyprskl mág namíchnutě. "Snad moje! Ano, takto je to lepší, můj věrný otroku. Měl jsem to s nimi udělat již dříve," poklepal dlouhým neostříhaným nehtem na ukazováku levice o lakovanou hůlku. "Hned na začátku, ještě než nám dobrá půlka mužstva pláchla z bojiště!"
Pokračovali dál temnou džunglí. Cesta to byla věru nelehká. Temnému mágovi se co chvíli zapletl plnovous do větví nízkých smrků a hobit byl nucen svými drobnými prstíky tyto pánovy problémy řešit.
Kolem půlnoci dospěli na malou mýtinku zalitou měsíčním svitem. Jejím středem zurčil bystrý lesní potůček.
"Něco tu divně páchne, pane..." zavětřil nosíkem Fritz.
Mág si jeho poznámky nevšímal. "Utáboříme se. Musíme se vyspat. Počítám že zítra dorazíme k cíli." Svěsil ruku s magickou hůlkou a skelety se rozsypaly na jednotlivé kosti.
"Pane, ale co stráže?" ulekl se hobit.
"Nebude se vyčerpávat, hlupáku. Kde myslíš, že se bere energie na ovládání těch věcí," zabodl pohled do změti kosterních pozůstatků. "Musím si odpočinout. Držíš hlídku celou noc."
Hobit si povzdechl, vytáhl z pochvy svůj krátký mečík, kterému jen tak pro legraci říkal Píchadlo ( *40* ), usedl na balvan a snažil se neusnout... To se ale snadno řekne, neusnout...
 

Komentáře, názory, hodnocení

PsychoP - 13. března 2006 11:59
falling8927.jpg
hmmm... stále záhadnější... těším se na další pokračování...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.098747968673706 sekund

na začátek stránky