Andor.cz - Dračí doupě online

Vybavte si ráno nad řekou. Nechte si v myšlenkách vyvstávat páry z vod, skály na druhém břehu, zasejte do vzduchu špetku prvních chladivých paprsků a na pozadí nebe bez obláčku, připadající hlubší a bělejší za chladivého rozbřesku. Dívám se na slunce visící na větvích jehličnanů, modlit se není třeba. Jdu s přítelem k vodě, vykoupat se.
Nohy hloubí dolíčky v jemném písku, který z pomsty vázne v světlých ponožkách a zůstává na něm zlatou rosou. Jukneš se na ně a zasměješ se. Proč si ponožky k plavkám vůbec beru? Aha. Proč teda nesu sandály v rukou? A co to mám vůbec za prapodivné plavky? Zběžně se na sebe podívám a uznávám, že se docela zastydím, jako bych si před tím nic neuvědomila – z mokrých vlasů kanou kapky na červené tričko, co zmokle těsně objímá kokosové slupky na hrudi. Hanbím se, a tak k tobě vzhlédnu, anděli, a hledám oporu.
Stojíme spolu, my dva, u břehu, který laskají průzračné vlnky tenkými nehtíky. Dívám se na tebe. Snad bych se měla s každým o radost dělit, a tak vám kamaráda popíšu. Nikdy se neopaluje, a tak vidíme snad i puls krve v zelenavých žilách. Rozcuchané vlasy, jako rozechvělé klasy, chytají svatozář od slunce. Jsi o hlavu vyšší než já, a i kdybych si nosila štafličky, stále mě s rozhledem přesáhneš. Vždy se budeš muset při polibku hrbit a spouštět oči k zemi při úsměvu. Tvé ruce nepoznaly jizvy a v obličeji rýsují vrásky leda tak proměnlivé odrazy světla od vlnek. Ale nejvíce zaujmou šedé, téměř bezbarvé oči na smutné tváři. Když jste se do nich dívali, letěli jste a věděli zároveň, že let (Či pád, kdo by ty agonie odlišoval!?) neskončí, dokud vás ten incubus sám nepropustí ze služeb. Často tvrdé zraky lákaly do sebe každičkého, kdo byl ochoten naslouchat, a zároveň se od kohokoli, díky nesmírnému žalu, nedostižně vzdalovaly, až se rozplynuly v obzoru. Vznikal dvojitý pohyb, každý do opačných směrů. Vždy mě fascinoval.
Ale teď se směješ. To mě těší a uklidňuje. A táhneš do ledové vody. Studí lýtka, oj, jak studí. Úžas a překvapení z náhlého chladu se v nás obou zračí jen prudkými výdechy a bouřlivým smíchem šílenců, kteří si s ohyzdným chichotem namlouvají, že vše je v pořádku a jak má být. Díváme se na sebe rozšířenýma očima s poblázněnými pohledy, a přesto mě táhneš za napřažené ruce dovnitř.
,,Počkej! Já si jen chvíli budu zvykat, a pak k tobě půjdu!“
Můj přítel, který si s sebou nosí hrníček naplněný mými slzami, v mžiku pouští rozklepané dlaně s tenoučkými zápěstími a rozhodí rukama do stran. Tohle gesto – dlaně k nebi, paže napjaté podle houslové struny, každý prst rovný jako paprsek - je výkřik odnášející tě k nebi a pryč ode mě. Nohama se odrazíš ode dna, rozvíříš dříve klidné zrcadlo. Vlastním tělem protneš řeku a ztratíš se mi v ní z dohledu. Jsem sama. Jen se vzpomínkou. Vzpomínka je fotografie, nit a zvuk. To má uklidnit?
Pozoruji vodu temnýma očima, ve kterých téměř nerozlišíte zorničku od panenky, a hledám místo, kde se vynoříš. Vlnkové kruhy se pomaloučku ustálí a ty nikde a nikde. Kde jsi? Oči, ve kterých téměř nerozdělíš barvy od temnoty, znovu sklouznou blíž, pod sebe. Co vidím? Jíl, co jsi tělem rozvířil. Uvědomím si, v čem stojím a do čeho se boří mé paty. Špína, usazená mrtvá tělíčka, hlína a slizké rostlinky. V blízkosti hřbitovů se mi dělá vždy zle, a co teprve, když se v nich koupu? Řeka, do které ses, lásko, ponořil a do které mě lákáš, není nic víc než člověk převrácený naruby.
Pochopím to rychle, jen co postřehnu mrtvého motýlka, přitisknutého vodou k bílým stehnům. Řeka se na povrchu diamantově leskne, je čistá, proměnlivá, rychlá, zapomnětlivá, nelze ji nijak poskvrnit. Ke dnů padají vážky, spolu se sny a slzami, co vystoupí na rozespalých očích. Utírám slané kapičky hřbetem dlaně a vím, že ty jsi v nitru stejně krásný, vždy» každé jádro zůstává, i přes jakékoli zlo, světlé. Stejně jako mé srdce, proto se ti, anděli, omlouvám za všechny bolesti a křivdy, které jsem způsobila tobě a komukoli jinému. Moc dobře si uvědomuji tvůj žal, když ukážu dno řeky.
Proud převrácený naruby vyjeví rozbouřený hnůj, lži, pomluvy, rozhryzané ideály, nezahojené jizvy. To vše, co nejčastěji uvidíš při zběžném pohledu na svého blízkého. Omlouvám se, příteli, za svou přirozenost, měla jsem se raději narodit jako řeka. Nebo nebe. Ale varuji tě, že víckrát než jednou o prominutí nepoprosím. Nebudu zároveň odpouštět nikomu, kdo si nepožádá a nepohlédne na tuhle řeku, kde stojím polonahá a mrznoucí. Neříkám ne, uznávám, že ano, že mám strach, aby sis to neuvědomil příliš pozdě a nezlobil se na mě, ale risknout to musím, jinak nikdy nebudu schopná skutečně milovat.
Zkouším být nadále statečná a zvykat si na nesnesitelnou zimu a odpor k vodě. Raději ale půjdu zpět do stanu, už se to mi tu zcela přestává líbit a polospánek děla svoje s mojí hlavou. Vtom se vynoříš. Nevěřitelný, veselý, smějící se. Vyvstaneš o necelé dva metry dál za blýskavého vodotrysku a pára od tvého těla vymaluje za zády křídla. Rozhýřeně házíš hlavou ze strany na stranu a z tvých vlasu stříkají kapky.
Křičíš i bez tváře: ,,Je teplá! Vždy» je krásně teplá! Pojď! Už jdeš? Vždy» je teplá, teplá! Jen se do toho ponoř, jinak tu budeš stát furt!“
,,Počkej. Nechce se mi…“
Vtom hluše vydechneš a podíváš se mi do očí. Poprvé od vlastního pohřbu. Zrak se ti změnil. Bojím se, ale nepřeji si to dát znát. Pád už nepřijde úchvatný, ale je jako schodiště dolů, do jámy, kdy každý stupeň pořeže paty stále ostřejšími a ostřejšími střepy různobarevných skel. Ty nejsi anděl, nedokázal jsi mi odpustit lidskost, a tak jsi přišel pro mou duši. Jsi vrah, a tak se i chováš.
Chytneš mě ledovýma rukama za zápěstí a prudce strháváš k sobě. Ucítím trupem chlad umrlého těla právě vyšlého ze soumraku. Hrobník, necitelný Charón hluchý a slepý k nářkům, surově obejme rozechvělé tělo bledými pažemi. Jíl a překvapení ze zrůdností změny.
Klek. Rychle dolů, pod hladinu. Poslední záblesk bílého slunce, rozechvělá tráva na břehu, prudký nádech. Žádné pokračování. Řeka pohlcuje víčka, smáčí rozcuchané vlasy. Před otevřenýma očima, bezradně upřenýma do kalné, temné vody, proběhne kratičká vize – stříbrné zrcadlo a široký záběr na druhý břeh v pozadí, na sosny rostoucí ze skal a flíčky drobných květů u jejich podnoží. Na jednom místě, více vlevo, se ode dna vynořuje tenký proud bublinek, po chvíli ustává a zanedlouho zmizí úplně. Vše ztichne, i já se usmířím, lehnu si vedle milého do bahna a budu němě pozorovat odlesky slunce a odrazy hvězd za dlouhých nocí. Ještě žijeme. Tento pohled je svým způsobem strhující. Na několik vteřin mě uchvátí a snad bych i setrvala v pozorování déle, jenom kdybych se mohla zbavit představ, že ta osoba jsem stále ještě já, že to mně tu jde o život. Že svírané hrdlo patří mně, nikomu jinému. A jen já mám právo si prostřelit spánek. Ty jsi už staletí mrtev. Pustíš.
Vyskočím. A ty rovněž a ještě si někde se sprostou opovážlivosti vypůjčíš odvahu mě lovit za dlaně.
,,Jdi pryč! Co to děláš!?“ praštím, ale, potvora, nebere to vážně a furt se řehtá. ,,To si myslíš, že se mi to bude líbit!? Připadáš si vtipný?“
,,Neber si to blízko k srdci!“ usměješ se mile a chlácholíš pohledem: ,,Už pojď.“
Slunce už začíná hřát, my oba si všímáme jeho přítomnosti. Mě pohladí. Tobě vadí, jsi tvor přicházející ze zimy a odcházející do nikam, neznám žádné pravé a ostatně ani ryze falešné důvody tvé návštěvy. Vím jen, že miluješ řeku, které se bojím a říkáš, že miluješ mě. Chtěla bych spíš, abys mi stručně pověděl, čeho si na malé holce s krátkými vlasy povšiml Charón. Co to bylo? Třesoucí se dlaně, úlek v tváři, ospalost snů, lesklé, smutné oči – pohled přese sklo do tvé chumelenice? Pověz, co to bylo? Zadívám se na tebe a zamyslím se. Uvidím v tobě řeku, tu samou, v níž jsi mě topil.
Přestávám se třást před vlastním hrobníkem a jdu ti vstříc. Hloub. Přiznávám, že ano – líbil se mi ten pocit klidu a věčnosti, čehosi neskonalé velkého, dokonalého a mocného, vtěleného do podoby proudu nad mou hlavou. To nebyla řeka. Tedy nemusela být - bylo to cokoli, naprosto cokoli, stačí jen popustit představám otěže. Meditace, smrt, sen, cesta, vize, pou», domov, ty, děti, rozplynutí, roztání – to vše je pod hladinou tekoucí pryč a zároveň v rukou přítele.
Plaveme na zádech. Nemůžeme spolu mluvit, neslyšíme se. Není to velký rozdíl, nikdy jsme se nechápali. Vidím jen nebe prozářené novým dnem. Vnímám tvou blízkost, když nás přikryje stín skalnatého břehu, na nějž jsme dřív jen zpovzdáli vzhlíželi. Než polospánek docela přeroste, povšimnu si sosnových větví líně hladících vzduch a vzpomenu si na hluboký jehličnatý les za naším domem.