Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitola XI. Mistr Lovec a žák Chodec
(Ranger_Strider)

Mladí lučištníci pokračovali v tréninku podle zaběhnutého plánu i poté, co se jejich mistr vzdálil.
Všichni byli hrdí, že mohou cvičit právě pod mistrem Lindäleä... všichni věděli, co jeho jméno znamená a kým je. Harmonie Stínů... tak zní jeho jméno. Nikdo nevěděl, jak byl Lindäleä Fuine starý, ani jaký byl jeho původ. Jen všichni dobře věděli, co dokáže... i když ani tím si nebyl nikdo moc jistý... Byl mistr meče i luku. Dokázal se dokonale maskovat... pohybovat se rychlostí blesku a tiše jak měsíčni svit... Osamělý bojovník a lovec... Když králi unikl nějaký vězeň či bylo potřebovat zlikvidovat nepohodlného soupeře... takové veci řešil Lindäleä...
Ale kdo byl ten mladší černovlasý se zlatýma očima... viděli jste to? Dokázal běžet stejně rychle jako Mistr... Vždy» zlaté oči má jen králova manželka a jeho dcera... ale král a paní mají jen jedno dítě...
Téměř na místě se Lindäleä zastavil, tasil a sekl...
Firnborion jen tak tak uhnul čepeli jeho meče. Ani si nevšiml, že nějaký měl... "Mistře..?!" znělo zděšení v Firnborionově hlase...
Lindäleä se ušklíbl: "Jen se chci přesvědčit, zda jsi se v Drakonii opravdu tak vyznamenal a nezapomněl jsi to, co jsem tě já učil... tas!"
Firnborion s ladností šelmy tasil svůj meč... Zvláštní zelená čepel mu vibrovala a tiše zpívala v rukou. "Galen ambar," usmál se Firnborion...
Ale i Lindäleäho zbran byla podivuhodná, na matně lesklé černé čepeli se bledě leskly runy moci. "Tohle je Moremacil," řekl Lindäleä, "jistě jsi o nem již slyšel, viď, Firnborione?"
Čepele zajiskřily v prvním zběsilém výpadu a odseku, a pak kolem soupeři opět kroužili jako dva dravci. Firnborion sekl rychle zápěstím, avšak Lindäleäho čepel jen kmitla, obkroužil třikrát čepel Galenu, cukl krátce nahoru a Firnborionovi vypadl meč z ruky. Jako kdyby vzal lízátko dítěti.
Lindäleä se pousmál. "Promiň, tuhle fintu jsem tě neučil... ale myslím, že jsi dobrý bojovník.. Jak jsi přišel k tomu zelenému osudu?"
Firnborionovi se zakalil jeho zlatý zrak: "Dostal jsem jej od Farnaka, byl to mocný čaroděj a druid, který mne mnohému naučil. Ten meč má obdivuhodné schopnosti v boji. Ale popravdě jsem se u Farnaka učil spíše jinému umění. Učil mne znát stopy, přírodu a mysl lidí."
"Tak nevím, jak ti to bude v boji platné..." usmál se ironicky starší elf.
"S dovolením malou ukázku, mistře," Firnborionovi se zablesklo v jeho zlatých očích a v tom okamžiku Lindäleä odletěl o metr dozadu a upadl. "Toto byl jen úder varování, pane, ale měli bychom se dát opět na cestu."
A tak se oba dva rozběhli a mýtina v okamžení vypadala, jako by na ní nikdo nikdy nebyl...



Kapitola XII. Moremacil
(ranger_Strider)

Cestu do srdce říše znají jen královi nejbližší a nejvěrnější. Proto stezky do jejího nitra nejsou zřetelné kdekomu a podobají se spíše stezičkám opatrné lesní zvěře. Ovšem jak Lindälea Fuine, tak i Finrborion patří ke královým nejvěrnějším. Navíc je Firnborion jeden z nejobratnějších stopařů a Lindäleäten najde stopu toho, koho hledá, i na mořské hladině či ve vzduchu.
Běh dvou elfů a psa Baskervilla nerušila ani přítomnost ptáků, ani větřík ve větvích. Byl to však Baskerville, kdo začal vrčet a kňučet. Firnborion se zastavil, byl se svým čtyřnohým přítelem vázán poutem spojených myslí. Cítil, že ve vzduchu se vznáší zápach něčeho zkaženého, mrtvolného a zlého. Firnboriona něco napadlo.
"Co to děláš?" zeptal se ho druhý elf, pozoruje, jak jeho mladší společník vytahuje z váčku u pasu dva dubové lístky.
"Víte, mistře, toto jsou dubové lístky. Dostal jsem je v Drakonii od jednoho druida. Každý druid ví vše o svém lese, takže pokud někdo ví, co se v lese děje, je to jeho druid. Je spojen se všemi jeho tvory, stromy, ptáky, zvířaty malými i velkými, na zemi i pod zemí." Poté Firnborion rozemnul lístky v prstech a posadil se zkříženýma nohama.
V okamžiku, kdy Lindäleä začal vypadat netrpělivě, začal se zvedat větřík a přivál po zemi hustou šedou mlhu. Vzduch jako by se ochladil a vše utichlo. Opar nabral podobu muže a začaly se něm objevovat barvy. Roucho vypadalo, jako by bylo tvořeno hlínou, trávou a kořeny keřů. V rukou postava držela hůl z pevného sukovitého dubu a ve vlasech byly propleteny větvičky stromů.
Firnborion otevřel oči a usmál se: "Jsem rád, že jsi vyslyšel moji prosbu."
"Co tě trápí, mladý chodče?" odvětil druid.
"Můj pes je neklidný, asi se něco děje."
Druid svraštil obočí. "Můj les trpí, do půdy se vsakuje krev a mrtví nedojdou po smrti klidu. Pokud se ti to podaří zastavit, obdržíš ode mě dva nové lístky." Pak pohlédl na Lindäleäho, kterého si doposud nevšímal. "Ty, lovče dvounohých tvorů, jenž často kráčíš mými lesy, nyní může tvá ocel být užitečnou. Byla stvořena k boji s jedním protivníkem a ten teď překročil hranice mého hvozdu. Nech ho, a» vede. Miřte na východ!" S těmito slovy se před zraky obou udivených elfů opět rozplynul, vítr opět odvál opar a les opět ožil.
Lindäleä Fuine sejmul ze zad meč. Moremacil začal velice jemně těsně na hranici slyšitelnosti temně a výhrůžně hučet. Překvapenému elfovi se rozšířily zorničky a spadla čelist.
"Co to znamená, pane?" zeptal se ještě více udivený Firnborion.
Zachmuřený Lindäleä zvedl svůj černý zrak: "Nevím přesně, obdržel jsem ten meč, hmm, někdo by řekl nedávno. Před sto lety. A co ho nosím, jsem tohle ještě nezažil. Moremacil, Meč noci, byl stvořen k boji s nemrtvými. Když jsou nablízku, tak hučí, a čím jsou blíže, tím zřetelněji."
Tohle vysvětlení Firnborionovi stačilo.
Obezřetně se plížili směrem, kterým meč ukazoval. Asi po dvou hodinách cesty ucítili oba zápach mrtvolného rozkladu. A pak ve stínech stromů spatřili tlupu několika kostlivců. Snad něco hlídali, ale co nespatřili.
Zdá se, že Lindäleä se nechal vést instinktem bojovníka. V mžiku oka zhodnotil situaci, vydal válečný pokřik elfů (ten zvuk se nápadně podobá něčemu, co zní jako "vystrčit, zastrčit" *49*) a vtrhl mezi klubko nemrtvých. Následován příkladem svého mistra, zapojil se i Firnborion do víru tance smrti. Moremacil hučel radostí, že sprovází ze světa pekelné zplozence, Galen Ambar zpíval a při každém zásahu sjel po těle oběti zelený blesk.
V několika okamžicích bylo po boji. Po zemi vítr rozvál několik hromádek buď zeleného nebo černého prachu. Když vtom zaslechli oba dva skřípavý šepot. Baskerville začal očichávat jakési tělo. Lindäleä v něm poznal jednoho z vrchních elfských velitelů. Byl zmučený, posekaný, ale naživu.
Firnborion se k němu vrhl. Jednu ruku položil vojákovi na čelo, druhou přejížděl nad ranami. Ty se začaly postupně zacelovat, ale kapitán nejevil známky úlevy. Pak ale otevřel oči a promluvil: "Nějaký čaroděj mění mrtvé na kostry," a pak začal přerývaně dýchat. Po chvilce dorovnal dech a pokračoval: "Vezměte si to... svitek... ochrana." Pak opět odpočíval a pak s vypětím všech sil promluvil naposledy: "Pátral v mé mysli, nevěděl, proč ze mě není kostra. Já viděl do něj. Chce zabít krále, ukrást jeho tajemství. Zachraňte nás, zná cestu, spěchejte!" a pak vydechl naposledy.
Lindäleä i Firnborion tryskem vyrazili... snad nebude pozdě.



Kapitola XIII. Probuzení
(Rimmer-AR-O)

Víko zlaté rakve se pomalu pohnulo a modrá záře zaplavila místnost. Ticho. Pohlédli na sebe. Kap. Kap. Nic se nedělo. Nahlédli do sarkofágu a ... viděli jen špičatý fialový drahokam.
Znovu na sebe pohlédli, tentokrát mnohem více nechápavě. Eliorannor po něm sáhl. Dotkl se ho a uchopil ho. Pozvedl jej k očím, sledoval nádherný klenot.
Ozvalo se dunění. Místnost se zaplnila silným větrem a elfové byli sraženi k zemi. Všichni kromě jednoho.
Eliorannor stál u sarkofágu a byl kamenem naprosto unešený. Ozvalo se tiché křupnutí a v tom okamžiku byl kámen zaražen do Eliho hrudi. S bolestným výkřikem padl na kolena.
Elfové se zvedli a snažili se mu přijít na pomoc. Bylo pozdě. Jeho tělo se zvětšovalo. Svaly rostly a kosti těžkly. Uchopil jejich hlavy do dlaní a bez jakékoliv známky odporu je rozmáčkl. Padly na zem. Zbytek elfů utekl.
Vzduchem se nesla bolest a zuřivost. Azarath Mocný, démon dávných časů, povstal a co bylo nejhorší, toužil jen po krvi.
Povstal na nohy a protáhl své tělo. Ten zevnějšek byl strašlivý. Celé jeho shrbené tělo pokrývala temně zelená kůže a dlouhá bílá srst. Z tlamy mu čněly obrovské tesáky a na zem dopadaly proudy černých slin. Z kdysi elfích očí se staly dvě jasně rudé hvězdy, které jako by ani nebyly v jeho hlavě. Desítky špičatých kostí vyrůstaly z jeho těla a ruce se změnily v dlouhé pařáty s drápy ostrými jako břitva.
Pohlédl směrem k východu. Pomalými kroky zrovna probuzeného spáče se vydal ven, ale po pár krocích se zastavil. Otočil se. Zvuk, který vydal, by se jen stěží dal k něčemu přirovnat, ale nejblíže měl k smrtelnému výkřiku tisíce nevinných. Zem se začala otřásat. Na zem dopadal prach ze stropu a zdí. Místnost zaplavil hučivý zvuk a podlaha začala praskat. Kusy kamenných kvádrů spadly kamsi do hlubinných žhnoucích děr, ze kterých vylézaly desítky ohavných stvoření. Azarath se otočil a vydal se ven. Nestvůry ho následovaly a stále jich přibývalo...



Kapitola XIV. Amputace
(Ultrainfernal)

Fritz Hůlčička nebyl s to po dlouhém pochodu vydržet bdít a hlídat hlasitě chrápajícího mága déle než několik desítek minut. Jeho víčka se s každým dalším nádechem stávala těžší a těžší a pohled na tvrdě spícího starce byl pro něj doslova mučivým.
"Snad se nic nestane, když si na chvilenku schrupnu," pomyslel si Fritz, slezl z balvanu, zachumlal se do svého krátkého pláštíku, přichystal si po ruce Píchadlo a za pár okamžíčků byl již v říši těch nejnádhernějších hobitích snů plných nádherných plnoštíhlých hobitek, bezedných tupláků trpasličího piva, toho nejlepšího dýmkového koření a těch nejlepších kartáčů na hobití chlupy na nohách. Již nevnímal Drornovo burácivé chrápání, ani tajemné šelestění listí na stromech, se kterým si pohrával noční vánek, a už vůbec ne hrůzně znějící chrčivý dech, který se pomalu blížil k jejich improvizovanému ležení.
Náhle byl vzduch zaplněn zvuky zuřivého boje. Fritz sebou vyděšeně trhnul a v tu ránu byl znovu dokonale vzhůru. Pár desítek metrů od něj zuřila lítá bitva. Nejprve jeho znavené oči nedokázaly v matném měsíčním svitu rozeznat, co se děje, ale za krátkou chvíli, než si urovnal v hlavě veškeré myšlenky a připomenul události minulých dnů, mu došlo, že hledí na skupinu Drornových kostlivců kteří se hlava nehlava s kýmsi byli. Byly to vysoké postavy oděné do lesklých zbrojí, patrně mitrilových, mající na tvářích nasazené lesklé kovové masky. V rukou se jim leskly podivné zahnuté, oslnivě se třpytící čepele jaké malý hobit jaktěživ neviděl.
Fritz se nejprve ohromně zděsil. Nevěděl, co počít, pohled na zlověstné siluety obrněných postav míhající se mezi starobylými vysokánskými stromy Temného hvozdu v něm vzbuzoval neskutečnou hrůzu.
"Vy zatracení bastardi, co jste zač! Nejste elfové, to už vím! Tak co tedy jste!" zahřměl Drornův hlas.
Mág se skrýval za mohutným kmenem věkovitého cedru, třímal v ruce nekromantskou hůlku a pomocí početné tlupy narychlo oživených skeletů se snažil odrážet útoky obrněnců.
"Jsme tvé děti, vytvořil jsi nás, ty bídný, zkažený mágu," zakřičel mu v odpověď jeden z útočníků.
Drorn byl vysílený. Koncentroval veškerou svou magickou moc do ovládání nemrtvých a bylo znát, že již dlouho nevydrží. Svištící lesklé zbraně svištěly povětřím a přetínaly s naprostou lehkostí kostlivé hnáty mágových "vojáků". Kostlivců rychle ubývalo a bylo jasné, že neznámí útočníci brzy prolomí jejich obranu a život temného mága vyhasne pod údery jejich čepelí.
V tu chvíli shlédl hobit na svou dýku a vydechl překvapením. Ostří Píchadla v temnotě rudě žhnulo a z nitra té malé věcičky jako by do paže malého človíčka vystřelovaly impulsy obrovské hněvivé energie
V tu chvíli byl Fritz pln neskutečného hněvu. Zabodl pohled do skupiny tajemných útočníků a všechen jeho strach se v tu chvíli rozplynul jako ona příslovečná pára nad hrncem.
Hobitova tvář se stáhla do nenávistného šklebu, z jeho mozku se zničehonic vytratil veškerý zdravý úsudek a malý mužíček se s démonickým bojovým rykem vrhl proti skupině neznámých.
Několik z obrněnců se v tu chvíli obrátilo směrem k přibíhajícímu Fritzovi. Kovové masky na jejich tváří jim sice propůjčovaly dojem naprostého stoického klidu, ale pohrdavý tlumený smích, který se linul z jejich ústních štěrbin, však v tu chvíli přivedl hobita k nepříčetnosti.
"Smrrrrt!!!" zakřičel, obrovským skokem se přenesl k nejbližšímu z mužů a skulinou mezi mitrilovými pláty na jeho stehně mu vrazil planoucí Píchadlo do masa.
Z rány vyšlehla rudá záře a obrněnec úděsně zasténal. "To je Skřetí hněv, bratři moji! Prchejte, sic je vám život milý!" Tělo ve schránce tvrdší než diamant vzplanulo jako troud a prázdné brnění se s rachotem sesulo na zem mezi šlahouny břeč»anu a ostružiní.
Ve skupině cizinců zavládl po slovech "skřetí hněv" neuvěřitelný chaos. Zbraně byly upuštěny na zem a všichni se dali na zběsilý úprk pryč!
"Fritzi!" zajásal Drorn, svěsil ruku s nekromantskou hůlkou a nechal těch několik málo posledních kostlivců, kteří přežili střet s neznámými útočníky, rozsypat se na zem.
To byla kritická chyba. Jeden z prchajících zaregistroval, co se stalo, popadl jeden z odhozených mečů a neuvěřitelným saltem se neočekávaně snesl před překvapeného mága. Ostří lesklé čepele se zablýsklo, ale Drorn i přes svou hroznou únavu dokázal zareagovat. Nastavil svištícímu břitu svůj dřevěný meč a pokusil se jím vykrýt úder. Smrtící ránu se mu sice podařilo odklonit, ale jedovatě ostrá čepel se svezla po dřevěné zbrani, pře»ala lipovou záštitu a oddělila Drornovu pravou ruku od ramene.
"Néé!" zakvičel hobit a zakryl si hrůzou oči.
Mág neskutečně zařval, upustil nekromantskou hůlku, kterou doposud třímal v levici, a namířil volnou paži na útočníkovu hlavu. Mužův život vyhasl vzápětí ve spršce rudých jisker a bezvládné tělo se svezlo k mágovým nohám.
"Pane, vaše ruka!" děsil se hobit při pohledu na silně krvácející pahýl a přispěchal na pomoc těžce zraněnému pánovi.
"Jdi mi z cesty," zaskuhral Drorn a neurvale odstrčil hobita stranou. "Poradím si sám!" Usedl do trávy a ukázal levicí na pahýl. Z jeho dlaně vyšlehl dlouhý sžíravý plamen, mág příšerně zařval, maso se speklo, zuhelnatělo a krvácení ustalo.
"A» už byly ty bestie kdokoliv, tohle jim nedaruji!" dodal směrem, kterým útočníci prchli.

Kapitola XV. U krále
(ranger_Strider)

Firnborion a Lindäleä Fuine pokračovali tajnými cestami ke králi. Jejich dosavadní běh jim zabral celé odpoledne a noc a už se opět začínalo rozednívat. Na východě se červenal úsvit nového dne, ptáci jej svým zpěvem vítali. Král doposud nevěděl o tom, že armáda byla poražena, ani dva noční běžci nevěděli, zda nejdou pozdě. Proto si dopřáli přestávku jen na osvěžení z vaku, který měli oba dva u pasu a Firnborion dopřál i kousek sušeného masa Baskervillovi, který už vypadal hodně unavený, ale jeho oddanost byla větší než vyčerpání.

V brzkém vzduchu se vznášela vůně probouzejícího se jara. Začínal se zelenat podrost, začínaly pučet stromy. Poutníci ale neměli času na pozorování nového života. Stejně by je to jen přivedlo na myšlenky o jarech a zimách, která dávno přešly, tíze smrtelných zemí a osobách, jež už nikdy nespatří. Stříbro v Lindäleäho vlasech napovídalo, jaké stáří asi leží v jeho hlavě, ale stále byl tak silný… Firnborion přemýšlel o svém původu. Jeho matka mu toho moc neřekla, ale po kom má ty zlaté oči? A přitom není příbuzný krále. Vždy» jeho matka pochází ze Zelených elfů… ne, to přece není možné… ale jak tedy jinak… zahnal tyto myšlenky na země, které jsou Eldar už věky uzavřeny. Míří po dlouhé době do Nového Gondolinu!

Lindäleä do sídelního města zavítal jen málokdy. Král mu rozkazy většinou posílal po poslech, a navíc se zdržoval v pevnůstce u cvičného pole, pokud zrovna nebyl na „lovu“. A hlavně… narodil se v původním městě Sedmi jmen. Byl mu sotva rok, když ho zničil První nepřítel světa. Jeho matka zaplatila životem, stejně jak jeho otec. Ujali se ho cizí opatrovníci. Ale připadalo mu rouhání nazvat tuhle nuznou pevnost podle skrytého království, v němž zněla zpívající fontána a vytvořila jej zručnost pradávných Noldor. Tento král! Jeho krev byla umenšena krví lesních elfů… Ale musel uznat, že i přesto jsou zde prvky linie dávných knížat.

To, že se blíží k městu, oznamovala změna flóry. Obyčejné stromy nahradily vzrostlé mallorny, pod nimi rostly žluté a bílé kvítky a vzduch byl teplý a sladký. Ozývalo se zurčení říčky, která napájela jezero, v jehož středu hrad stál.
Nejdříve byla vidět jen Věž umění. V ní byly uloženy svitky, učení run a také královské komnaty a poklad. Za další míli už spatřili klidnou hladinu Safírového jezera. A v jeho středu stála pevnost! Její 80 vysoké hladké zdi a sedm věží čnících mocně z 10 stop tlustých hradeb. Dohromady měl hrad tedy osm věží. Věž umění, nejvyšší a hlavní, byla zasvěcena Manwëmu a Vardě, a další byly zasvěceny takto: ta, u níž byl přístav, byle věnována Ulmovi, ta, ze které bylo vidět na hory a lesy na severu, byla věnována Aulëmu a Yavanně, věž, které shlížela na lesy nejbohatší na zvěř, měl strážit duch Oromëho a Vány, věž, v níž bylo vězení a soud, byla zasvěcena Mandosovi a Vairë. Pod věží nesoucí název po Lórienovi a Estë byly krásné zahrady. Ta věnovaná Tulkasovi a Essë sloužila jako místo soubojů a výcviku a poslední, vyhlížející na západ, symbolizující touhu po soucitu a návratu do Valinoru, se jmenovala Nienna.
Stavitelé města doufali, že tímto městu zaručí městu neporazitelnost, ale časy, kdy elfové věřili v Krále Západu, Mocnosti Ardy, už před věky pominuly. Snad jen Lindäleä Fiune stále věřil v Blaženou říši. Ale proč měl Firnborion stále divný pocit síly, ochrany a klidu, když stál pod věží Tulkasovou?

Oba znavení elfové přeběhli po kamenném mostě, který byl zakončen padací branou, která byla spuštěna, jako by nehrozilo žádné nebezpečí. Jen strážní u brány ostražitým zrakem vyhlíželi, kdo přichází. V okamžiku, kdy se Firnborion vynořil z lesa a běžel po mostě, změnil jeho pláš» barvu ze zelené na safírově modrou, jako byla barva jezera. Vlající černo-stříbrná Lindäleäho kštice byla druhým znamením, kdo přichází, nebo spíše žene se jak vichřice do města, a hlídka v mitrilové zbroji a maskami na tváři se ani nepokoušela příchozí zastavit.
Firnborion gestem pokynul Baskervillovi a ten si sám doběhl do psince, kde už se o něj postarali. On sám se svým společníkem dále pokračovali rovnou do Věže umění. Vyběhli po schodišti a byli vpuštěni do sálu. V něm už stáli další dva muži a ženy. Kromě krále a královny čekali příchozí elfka, velmi krásná, na ramennou jí seděla kočka a v rukou držela stříbrem okovanou hůl. Její pláš» byl stejný jako Firnborionův a když vstoupil, usmála se na jeho překvapenou tvář. Ovšem poslední přítomný byl ještě mnohem podivnější. Vypadal snad jako člověk, ale byl mnohem vyšší, robustnější, měl černé vlasy a také vypadal, upřímně řečeno, méně bystrý.

Firnborion málem porušil veškerý královský protokol a vrhl se ženě s kočkou kolem krku. Nakonec však poklekl před krále a královnu. To samé udělal i Lindäleä Fuine. Královna jim však pokynula a naznačila, že se bude jednat neformálně.
Král se ujal slova: „ Přátelé, dříve než mi sdělíte vaše zprávy, dovolte mi představit vám vyslance z daleké Barbarie, tohle je Darius.“
Cizinec se poklonil a tím pohybem zachřestila jeho kroužková zbroj a bylo vidět jeho neobvykle velký meč.
Dále pokračovala královna: „A já vám představuji Aiwe.“
„Opravdu podivuhodně krásná paní,“ poklonil se Lindäleä.
„A také velmi chytrá a mocná, mistře,“odpověděl s úsměvem král.
„A také vdaná, mistře Lindäleä,“ zchladila lačné pohledy jak barbara, tak slavného elfa.
Královský pár vytřeštil překvapením oči: „Nic jsi nám neřekla… kdo si tě zasloužil a kdy?“
Pak přistoupil Firnborion: „Vaše Veličenstva, je to dlouhá historie,“ prohlásil v okamžiku, kdy uchopil Aiwe za ruku, „ale na to teď není čas!“
V okamžiku, kdy pronášel Firnborion tato slova, zazněly výstražné fanfáry, které se neozvaly, kam až pamě» všech přítomných sahala.
K hradu se blížil nepřítel.