Andor.cz - Dračí doupě online

Kolem pěšinky rostly ozdobné keře, pestrobarevné květiny a stromy, z nichž jedny byly obsypány vonnými květy a druhé sladkým ovocem, a tam, kde toto nebylo, tam rostla svěží zelená tráva, vysoká a hustá jako nejdražší koberec. Zlatě zářící slunce se pomalu klonilo k rudě červánkovému západu, avšak vzduch byl stále hřejivý a vznášela se v něm zrnka pylu, vůně květeny a barevní motýli.
Stříbřitý písek pěšinky tiše šustil pod kroky dvojice. Ona snad byla samotnou bohyní krásy, půvabu a elegance. Měděné vlasy rámovaly něžný obličej s dvojicí jasných zelených očí, nad nimiž se klenulo rezavé obočí. Nos byl drobný a rovný, ústa rudá a plná a na bradě se vyjímal roztomilý dolíček. Útlý krk zdobil stříbrný šperk ve tvaru měsíce a z ramen splývalo sněhobílé roucho dávající vyniknout jejím křivkám. „Již dlouho mlčíme, mlčíme a hledíme na okolní krásu.“ Hlas měla jemný, melodický.
„Já však mohu hledět jen na tvou,“ pomyslel si on, který zosobňoval sílu, sebevědomí a rozhodnost. Oči i vlasy měl černé, obočí husté a mírně orlí nos mu dodával vzezření šlechtice. Na hlavě měl posazenou modrou čapku se sojčím pírkem, oblečen byl do volné košile, rudohnědého kabátce a tmavých kalhot z pevného sukna.
Sevřela jeho dlaň pevněji, zastavila se a otočila se k němu čelem. Stáli u malého jezírka plného zlatých rybek. Napadlo jej, že by si mohl něco přát. Třeba aby tento okamžik trval navždy. Podíval se jí do očích a vyčetl z nich to, co mu chtěla povědět. „Zůstaň se mnou,“ poprosil ji. Celý zbytek života s ní, tak si představoval ráj, po tom toužil celou svou bytostí, celým svým srdcem i duší.
Sklopila oči. Pochopil, už ani nemusela mírně zakroutit hlavou. Krk a vnitřnosti mu sevřeli neznámí démoni svými ochromujícími pařáty, musel polknout, aby dokázal promluvit. „Rozmysli si to, prosím. Udělám, oč jen požádáš, změním se, budu…“
„Pssst,“ jemně mu položila svůj drobný prstík na rty. „Nemluv.“
Tolik po ní toužil, a teď mu protékala mezi prsty, jako voda žíznivějícímu. Měl o ni přijít, aniž by jí řekl vše, co říci chtěl. „Mohu mít jedno přání?“ Opět bojoval s temnými silami hrozícími rozdrtit jeho hrdlo. „Jeden polibek, jedno objetí, jen chvíli, jen…“
Nemusela ani promluvit, aby jej přerušila, vše si mohl přečíst ve smaragdových hlubinách jejích očí. Mrazem hořící pařáty stiskly hrdlo a žaludek, ledový střep se zaryl do srdce. „Přej si, abys zapomněl. Na mě, na toto místo,“ udělala pohyb, jako by jej chtěla pohladit po tváři a na poslední chvíli si to rozmyslela. Nemohla tušit, že to jej raní ještě víc, nebo mohla? „Přej si zapomenout na tuto chvíli. Zavři oči.“ Počkala, a když na ní stále hleděl, smutně se usmála.
Natáhl k ní ruku. V ten moment svět ztratil barvy a utopil se v odstínech šedé, po té kráse předtím nebylo ani památky. Trvalo mu jen chvilku, než si uvědomil, že se svou rukou dotýká chladné dlaně sochy. Z kamene čas, vítr a déš» smyly všechny jemnější obrysy. Z rovného nosíku byl nezřetelný výběžek, ďolíček na bradě téměř zmizel. Jen na krku visel stříbrný šperk ve tvaru měsíce, stále zářivý, nezčernalý.
Svět nepřišel o své barvy, to jen tato zahrada je neměla, vždy» jak by mohla? Stromy, černé, mrtvé, jejich listí dávno odvál vítr, či jej spolkla hladová černá bažina, stříbřitý písek cestičky byl pryč.
I muž se změnil, pryč byla hrdá brada, pevný pohled, široká ramena, pryč byla čistota oblečení a hladkost lící, pryč byl život v jeho duši. Sklopil své hnědé zraky v kalnou vodu blat, která zde vznikla, když řeka změnila své koryto. „Je konec snů, je konec nadějí.“
Chůzí vyhrazenou zoufalcům a odsouzencům na smrt kráčel pryč z této pochmurné zahrady plné temných stromů a ještě temnějších vzpomínek. „Jsou věci nezapomenutelné,“ pravil sám k sobě zlomeným hlasem, „přežijí mou smrt?“
V posledních paprscích zapadajícího slunce se zalesklo něco v mužově pravici. Stříbrný měsíc na jemném řetízku.
„Kdo ví.“

Je konec snů, je konec nadějí.
Jsou věci nezapomenutelné,
přežijí mou smrt? Kdo ví.

Když rány v srdci chladně bolejí
a vzpomínky jsou krutě palčivé,
pak zapomeň je. Raději.