Andor.cz - Dračí doupě online

Život je boj…Opravdu?


Už sotva spočítám, kolikrát jsem slyšel: „Život je boj.“ Spíš než abych souhlasil, nebo odmítal tento názor, si kladu otázku: „Ale o co bojovat?“ Nejspíš by se slušelo psát o tom, jak máme jít za svými sny. To já nemám v úmyslu a radši rovnou varuji každého, kdo by čekal na nějaký oslavný hymnus, a doporučuji mu, aby přestal číst. Dříve než se pokusím zformulovat svůj názor do pár suchých řádek, musím ještě opravit jednu hrubou chybu, totiž místo otázky „O co bojovat?“ se patří napsat „Za co bojovat?“ Tímto považuji úvod za uzavřený a vrhneme se na sta»…

********

Občas, když mám chvíli času jen pro sebe, přemýšlím o tom, jak žiji, o tom, jestli, až jednou budu vědět, že má cesta tady končí, budu moci říct „Ano, žil jsem, jak jsem žil, ale nemusím se za to stydět.“ Bylo by fajn vědět, jak to dopadne. Ale to nikdo z nás neví a ani vědět nemůže, a možná právě v tom je kouzlo tohohle plahočení po zemi. Nikdy nevědět, kam nás život strčí.
Někdo si myslí, že život je boj, ale já tuto myšlenku za vlastní nepřijímám. Už jen když si položím otázky: „Dá se zvítězit? Nebo je to jen mylná představa? Bojujeme svůj život tak, abychom došli nějakého cíle? Nebo jen zbytečně mrháme silami a zahazujeme jednu opravdovou příležitost za druhou v divoké honbě za vidinami peněz, slávy a úspěchu?“ A je vítězstvím to, když na úkor jiných budujeme své vzdušné zámky? „Proč vzdušné?“ mohl by se někdo zeptat. A v odpověď nech» je mu řečena otázka „Cožpak nakonec neopustíme všechny hmotné statky?“ ...
Možná někteří věří v Boha, a nemyslím tím pravidelné chození do kostela, ale opravdovou víru. Ti pak znají jednoznačnou odpověď: „Nakonec opustíme vše, a jen Pán bude soudit naše skutky.“ Já v Boha nevěřím, a taky odpověď pro to nabízím jinou: „Je pravda, že vše, co jsme shromáždili, ve smrti ztratíme. Naše tělo se změní v prach, ale jedno zůstává. A to jedno jsou naše myšlenky.“

Není tedy lepší, když po člověku zůstane, by» jen jedna, kloudná myšlenka, než tuny peněz? A znovu se tedy ptám „Je vítězstvím shromáždění majetku?“ Teď by třeba někteří odpověděli „Ne.“…Ale ani to mi ještě nestačí, já dokonce tvrdím, že život je dlouhá řada her, nejsou to hry spravedlivé, nemají jasná pravidla a nejsou fér. Některou z nich můžeme vyhrát, ale dohromady se vyhrát nedají, dokonce ani remízy nemůžeme dosáhnout. Když však budeme žít naplno a s maximálním nasazením, můžeme zlehčit tíhu prohry.
To však ještě není úplně vše. Vyvstávají nám tu totiž dvě možnosti: Zaprvé snažit se, abychom co nejméně poci»ovali bolest, osamělost a bezmoc, to znamená abychom co nejméně prohrávali. Nebo zadruhé můžeme sami být na vlastním žebříčku hodnot až ti druzí, poci»ovat naplno všechny obtíže s tím spojené, ale pomoci někomu, kdo má víc svých problémů než my.
V ostatních otázkách, které jsem tu položil, jsem se snažil rozhodnout nebo alespoň naznačit výsledek. Ale tady se musí rozhodnout každý člověk sám. A v duchu toho, co jsem psal, je i to, že a» se rozhodne jakkoliv, správně to nebude. Nic totiž není černobílé, nikdy se jednoznačně nedá rozhodnout správně/špatně. Neexistují absolutní hodnoty, o které se dá opřít na své pouti tímhle slzavým údolím. Údolím, kde někdy prší, někdy mrzne a někdy nevíme, jak dál, ale vždycky, když se člověk nevzdá, se nakonec rozsvítí alespoň malinké světlo ve tmě a někdy dokonce i znovu zasvítí sluníčko, ale nikdo neví, jestli u něj ještě vysvitne a za jak dlouho. Jediné, čím si můžeme být jistí, je, že vždy je cesta dál. Nemusí být potažena sametem, nemusí v ní znít fanfáry, jenže existuje a naším údělem je snášet její strasti i slasti.
Většina lidí si myslí, že když někdo brečí, tak je to slaboch. Blbost! Klidně brečme, ale jděme dál. Kdo vzdá, tak je mnohem větší slaboch. Takže nevzdávejme a žijme naplno, i když to bolí. Hlavně ale POMÁHEJME druhým a nesme s nimi alespoň kousek cesty jejich závaží. Vždy» je lepší zemřít v bolestech s vědomím toho, že alespoň jednomu člověku je díky nám líp, než žít věčně a jen sám pro sebe.

********

Tak to je vše, někdo s tím souhlasí, někdo ne. Tak to je a bude vždycky. Akorát, jak si to tak čtu, tak mě napadá: „Nejsou to pro tuhle společnost trošku moc utopické představy?“ Možná ano. Stejně jako moje ideály: ‘Stát si za svým názorem.‘ ale taky ‘Prvně myslet na druhé, pak až na sebe.‘ A stejně jako můj žebříček hodnot, na kterém vévodí Čest a po boku jí kráčí Odvaha. Ale to už posuďte sami…



Protože velmi dobře znám svůj pravopis, hluboce se omlouvám a zároveň děkuji redakci korektur… snažil jsem se, ale stejně jsem vám pravděpodobně zanechal nějakou práci..Takže sorry a zároveň díky za Váš čas!