Andor.cz - Dračí doupě online

Oči suché jak troud. Zdá se mi, že mi praskají všechny žilky, které tam mám...všechny svaly na obličeji i po těle se mi napínají a rty jsou suché a tak horké, že se bojím, aby nevzplanuly.
A najednou je mi dobře a bolest ustala. Tělo příjemně chladí a leží na zkrvavené trávě. Nepomáhá, že mě někdo objímá...jen mi to umožňuje konečně si uvědomit, jak je život důležitý. Teď, když mě zasáhla kulka z pistole nepřítele, teď, když ležím na zemi a před očima mě probíhá můj život. Život...narození, radost, obavy, zlo, smutek a vše, co jsem zažila.
Najednou mě už rána nebolí a já jak v euforii vnímám přítele, který se sklání nade mnou. Najednou si uvědomím, že je konec, a ze suchých očí mi začnou téct slzy. Seberu poslední síly a pokusim se promluvit. Moje ústa se pohybují, ale slova nikde... ,,Proč já? Zrovna já? Oni trefili zrovna mě!... Ale to nevadí, tady je můj osud a nic nezměním. Tady to bude, tady se to stane, tady na mě čekala...ano, tady čekala. Po celý můj život čeká smrt tady. Nemusíš mě tak litovat, příteli. Já tam na tebe počkám a určitě nezapomeň ty.“ Poslední usměv, a hned tma. Tma, která mě obklíčila a nechce pustit.
Naposledy pocítím, jak mě tiskne ve svém náručí. Jeho hlas mi prochází celým tělem. ,,Nesmíš! Ty ne! Jen ty ne...“ Jeho slzy se dotknou mé tváře, která je nyní hebká a příjemná na dotek. Poslední, co pocítím...jeho objetí.
Celý život jsem přemýšlela, jaké to bude. Ptala se sama sebe: ,,Bude to bolet? Budu se bát? Co uvidím?“ A je to tady. Nic mě nebolí, jen stojím vedle mého těla a dívám se na něj. On ho pořád tiskne a něco křičí. Nic ale neslyším, i když se snažím. Ohlušující ticho je všude kolem. Nic nedokážu vnímat. Jen vím, že to je poslední pohled na svět a patřil jemu...
V mém těle... je to tělo? Ale ano, je, sice jsem ho tam nechala, ale zároveň ho mám s sebou... něco se ve mě začne svírat a poci»uji pocit, který velmi dobře znám. Ano, já jsem š»astná a plná očekávání. Oslňující světlo, které mě najednou obklopí, je příjemné. Můj pocit by se dal popsat, jako když jsem se v létě probudila. Moje okno bylo na východ a paprsky slunce se mi proháněly po tvářích. Nádherný pocit štěstí...
Vidím cestu, která je rovná a nádherně se po ní jde. Nohy se mi střídají jedna za druhou a já nemusím vynaložit žádnou námahu. V záři světla se začínají rýsavat ovocné stromy. Je to cesta lemovaná stromy a na nich š»avnatá jablka. Jak jdu za sluncem, které na mě září v dáli... v dáli, která je přímo naproti mě... všechno okolo mě dostává barvy. Příroda, stromy a květiny, vše, co mě obklopuje. Konečně se mi zdá, že dosáhnu cíle. Ano, je na dosah. Jen kousek a budu u cíle...
Cíl! Už vím, co mě čekalo v cíli. Je to moje rodina, známí, příbuzní a přátelé, které jsem dávno ztratila díky smrti. A teď jsem je díky smrti znovu našla. Jsou tu všichni a smějí se. Oni mi jdou naproti a natahují ruce. Začnou mě objímat a zdravit. Nemůžu se jich nabažit, tolik mi chyběli a tolik jsem na ně myslela. Tolika slz jsem vyplakala. A oni tu teď stojí a já je můžu mít u sebe. Je tu i můj pes, kterého jsem ztratila, a plno zvířat. Všechno je krásné a nikde ani kousek zla. Příroda, moje rodina, známí a já. Konečně jsem se dočkala... oni počkali, ale teď je řada na mně... i já zde počkám na mojí rodinu... jedno vím, jistě nebudu už nikdy sama... :) Přece jenom mi něco chybí... jsou to lidé, kteří zůstali doma. DOMA? Kde je teď doma? Můj domov je už tady, ale kus mého strdce zůstává TAM....