Andor.cz - Dračí doupě online

Krčím se v rohu staré dřevěné chatrče. Venku je jen pouš». Obrovská, rozlehlá, červená pouš». Někde v ní je město. Někde v něm je můj osud. Ale to ještě nevím, jediné, co momentálně trápí mou mysl, je návrat mého Ochránce. Slíbil mi to. Slíbil, že se vrátí a přinese léčivý "tabák". Který mi dodává kyslík ve sluncem vyprahlé pustině. Bez něj nemůžu nikdy opustit tohle smutné místo.
Krčím se v rohu staré dřevěné chatrče a dívám se, jak se přes nedovřené dveře dovnitř dostává rudě zbarvený písek. Ta špinavě červená barva mi vadí, ulpívá mi ve vlasech, zachycuje se mi na oblečení. A já proti tomu nemůžu nic dělat. Jsem na jediném místě, kam nesvítí slunce.
Slunce. Obrovské, tak neuvěřitelně horké. Vzpomínám si na svého bratra. To jsme ještě měli dost "tabáku". Šel do města a už se nevrátil. Muž, který se o nás staral, se pro něj v noci vydal. Ležel prý čelem k západu slunce a měl vypálené oči. Slunce je příliš silný nepřítel.
Až donese dávku pro mě, vydám se do města. Jídlo příliš nepotřebuju. Vystačím si s neuvěřitelným málem. Voda mi takový problém nedělá, nikdy se nepotím, tudíž nemám skoro žádné ztráty. Jediné co potřebuju, je dým z léčivého "tabáku".
Dostávám zimničný třas. Čekám už moc dlouho. Kdy se konečně vrátí? Jsem tu už skoro týden. Tak dlouho. Když si uvědomím, jak dlouho jsem již nejedl, začínám se strachovat, co se stane, jestli se můj Ochránce nevrátí včas. Co když se mu něco stalo? Pokud bych nyní vkročil do té žhnoucí výhně, byl bych na místě mrtvý. Jídlo je na druhé straně místnosti. A noc je ještě daleko. Nechávám se kolébat svými úvahami, až usnu.
Probouzím se a kolem mě je příjemná tma. Slyším křupat písek. Někdo je venku! Pokusím se se postavit, ale jsem již příliš slabý. Den je tak dlouhý a noci tak krátké.
Přistoupila ke mě postava v odstíněném oblečení. Něco mi nutí do úst. Slyším známý hlas. Říká mi, abych pil. Poslechnu ho. Cítím, jak mi hrdlem protéká něco hustého. Poznávám tu chu». "Ještěrčí" krev. Kdysi jsem ji pil denně. Ale pak přišla katastrofa. Nepamatuji si na ni. Byl jsem moc malý. Ale "ještěrčí" krev si pamatuji. Připadá mi to zvláštní. Proč si pamatuji chu», ale nic víc? Proč mám Ochránce? Proč je tak důležité, abych se dostal do města? Cítím, jak se mi žíly plní silou. Vstávám.
Dobře, žiješ. Máš tužší kořínek, než jsem si myslel. Tady máš brašnu. Je v ní vše, co potřebuješ. "Dýmka", dost "tabáku" na pár let. Až budeš potřebovat další, vra» se. Já ho nepotřebuju. V té láhvi je "ještěrčí" krev. Šetři s ní, město je daleko. Běž!
Můj Ochránce domluvil. Já vyrazil. Nemá cenu mu odporovat. Ví co dělá, ví, co mám dělat já. A navíc neumím mluvit jeho řečí.
Je velmi zvláštní, že já mu rozumím a on mně ne. Říkal, že zvláštní jsem já. Ale přitom jsem zcela normální. Krátké vlasy. Kvůli rudému prachu se nedá určit jejich původní barva. To samé u potrhaného trika, snad bylo někdy bílé. A krátkých kalhot. Všechno na mě je potrhané. Jsem neuvěřitelně vychrtlý, ale taky neuvěřitelně rychlý.
"Ještěrčí" krev. Nevím vlastně přesně, co to je. Na vzduchu se okamžitě mění na ten rudý prach, co je všude kolem. Proto je stále v té láhvi. Proto potřebuju dým. A "dýmku".
Vše je připraveno. Náustek mám mezi rty. Nosem vypuzuju šedomodrý dým. Nikdy jsem "tabák" neviděl. Je uzavřený v kovových kapslích, které vložím do otvoru v dýmce. "Dýmka". Podivná kulatá krabice s jediným odsunutelným dílem, za který se dává "tabák". A z jednoho konce vede kabel s náustkem, který patří mezi mé rty. Nikdo ten dým nevidí, jen já.
Pustina je příšerné místo. V pravidelných rozestupech jsou zde obrovské skály. Obrovské skály s převisy. Budou se hodit, až vyjde slunce. Ale asi to stihnu. V dálce vidím město. Mnohem jasněji viditelná je Zakázaná čtvr». Nikdo nikdy nedostal oprávnění do ní vstoupit. Jen vojáci v černém tam chodí. Jen oni a nikdo jiný. Dohlíží na pořádek v Ghettu. Dávají pozor, aby tam nebyl nikdo bez oprávnění. Pro mě to není problém. Stačí si najít prázdný kout a stačí mi to. Trocha spánku. A pak pátrat. Zjistit pravdu.
Začíná svítat. Cítím ten žár za sebou. Chybí mi už jen pár metrů. Zrychlím. Jsem naprosto zahalený v dýmu, ale to mi nevadí. Odrazím se pravou nohou. Povedlo se! Jsem za ochranným polem.
Nyní si již můžu dovolit malé zpomalení. Rozhlížím se. Vpravo ode mě je dětské hřiště. Je mi sice teprve sedmnáct, ale doba oběhu se tak zpomalila, že nevím, kolik je mi doopravdy. Času se již nedá věřit. Přeskakuji nízký plechový plot. Pohybuji se mezi nimi. Všichni se nechápavě rozhlíží. Nedivím se. Z jejich pohledu to vypadá, jako by se zničehonic začal vířit rudý prach. Mám ho i v botách. Plátěné tenisky. Kdysi černé. S bílou podrážkou. Rudý prach zničí vše. Všechno.
Nepamatuju si nic. Můj Ochránce říká, že není nic, co bych si chtěl pamatovat. Můj bratr, že prý byl příliš samolibý. Dokázal sice Ochránce porazit v souboji, ale moc se potom vytahoval. Pohádali se. Vyhnal ho do města. Příliš brzo. Smutně se usměju. Neměl jsi být tak zbrklý, bratře.
Opouštím hřiště, na těch dětech nebylo nic, co by stálo za zmínku. Slunce sílí, ale mi to nijak nevadí. Ochranné pole, které je kolem celého města, se postará o to, aby se za něj nedostal ani jeden záblesk smrti. A i kdyby ano, mně by to moc neudělalo, žil jsem v poušti tak dlouho. Přímý zážeh slunce bych vydržel sice jen pár vteřin, ale i to je víc, než snese normální člověk.
Jsme vůbec ještě lidé? Přežíváme. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Neznám to slovo. Jsem jen já, Ochránce a ti ostatní. Muži, ženy, děti, vojáci. To je všechno.
Dostávám se do ulic Ghetta. Je tu mnohem méně prachu, ale můj pohyb přesto budí pozornost. Radši jsem vyskákal po ochozech na střechy. Ale bílá zeď Zakázaného města je mnohem výš. Nikdy se za ní nedostanu.
Najednou se zastavím. Jsem na okraji jedné ze střech. Pode mnou jsou jen tři metry. Dívám se dolů a uvažuju, proč jsem zastavil. Pak si všimnu, že vedle mě je okno. Cože? Jak sem se dostal o metr níž? Pak si to uvědomím. Hydraulický ochoz. Skočím do okna, než si mě někdo všimne.
Místnost je prázdná. Bez dveří. To mi vyhovuje. Vrátím se k oknu. Nemá okenice, tak jako všechna ostatní okna. Všechna? A co ta naproti?
Vyměním prázdný "tabák" za nový a vyskočím z okna. Vím, kam se vrátit. Stejně jako vím, kde je stará dřevěná chatrč. Stejně jako jsem věděl, kde je město. Stejně, jako jsem našel vchod do toho podivného domu s okenicemi.
Dveře od zastíněné místnosti. Jsou na konci dlouhé, rovné chodby. Jsem tak rychlý, že se v chodbě pohnul vzduch. Mám několik různých rychlostí a druhů pohybu. Při tomhle rozrážím molekuly vzduchu. Můžu jimi i procházet, ale je to moc náročné. To používám na poušti, jsem tak mnohem rychlejší, ale i když je rozrážím, tak mě ani muži, ani ženy, ani děti a dokonce ani vojáci nejsou schopní vidět.
A ozvalo se něco, co nemělo. Ten zvuk znám. Už jsem ho slyšel. Je to siréna. Ale nerozezněla se tady. Kde tedy? Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat. Radši jsem se trochu napil "ještěrčí" krve. Je to zvláštní. Láhev přiložím k ústům a teče mi do nich síla. Když ji dám pryč, je stále stejně celistvá.
Schovám láhev a začnu obíhat v chodbě. Jakmile ale zahlédnu černou zbroj venku, vytáhnu se ke stropu a ručkuju od začátku na konec chodby hezky nahoře v bezpečí. Díky rychlosti mě stále není vidět, ale nehrozí mi, že bych musel zastavit mezi vojáky. Nemám je rád. I když právě od nich mám "ještěrčí" krev. Proudí jim v žilách. Vlastně neproudí. Mají ji v láhvi v zádech. Vojáci nejsou lidé. Kdybych to slovo znal. Takhle musím říct, že to nejsou ani muži, ani ženy, ani děti. Jsou to vojáci. A zničili ty zamčené dveře. Spustili tu svoji hatmatilku. Rozumím jim.
Čarodějka tu není. Čidla ale hlásila pohyb vzduchu. Někdo tu byl. Nikdo neodcházel. Ty tu zůstaneš na stráži a my jdeme spravit ovládání čidel.
Vypadá to, že jim ten největší velí. V pořádku. Jeden je na stráži. Můžu prohledat místnost. Vběhnu dovnitř.
Vojáci už odešli a jeden, který zůstal hlídat, je ke mě zády. Přiběhl jsem k němu. Stačilo jedno fouknutí dýmu do mezery mezi jeho pancíři a rozpadl se. Po zemi se rozkutálela "ještěrčí" vajíčka. Vyhodil jsem je na chodbu. Rozbila se o zeď a rozpadla na rudý prach. Všechno se mění na rudý prach. I pancíř. Jediné, co jsem si schoval, byla láhev. Potřebuju ji. Je v ní "ještěrčí" krev. Jediný zdroj energie, který dokážu přijmout.
V místnosti nebylo nic zajímavého. Jen křiš»álová koule. Vzal jsem si ji.
Slyším kroky. Vojáci se vrací. Vyskočil jsem přes zavřené okenice. Těsně před nárazem se otevřely a já letím přes ulici přímo do okna svého nového domova. Jakmile jsem dopadl, přitiskl jsem se ke zdi na slepém místě. Nádech a výdech. Teď, když se můžu pohybovat podstatně pomaleji než na poušti, mám mnohem menší spotřebu "tabáku". Z téhle dávky ještě ani moc neubylo. Když jsem se přitiskl ke stěně, ucítil jsem za zády mírný tlak. A okno se zatemnilo. Hydraulický ochoz je zase součástí střechy. Vypadá to, že vojáci o mě vědět nebudou.
Ale co to? Na druhé straně místnosti se odkryly schody dolů. Točím se na nich mezi nažloutlými stěnami. Sestupuji do stále větších hlubin. Najednou je konec a já se ocitám v rozlehlém sále. Je zde světlo, i když sem zvenčí žádné neproniká. Překvapeně se rozhlížím. Přistupuje ke mě žena. Vidí mě, protože stojím. A já se nemůžu hýbat.
Je překrásná. Dlouhé vlnité hnědé vlasy. Bílá róba. Vypadá mladě. Ale čas je iluze. Existuje jen rudý písek. Ale ona na sobě nemá ani smítko. Nechápu to. A nemůžu se hýbat. Vím proč. Písek mě tady tak tíží. Slézá ze mě rudá barva. Jsem tak neuvěřitelně bledý. A rudý písek slezl úplně. Chvíli se držel na zemi, a potom prošel skrz.
Žena natáhla ruku a já jí podal křiš»álovou kouli. Ve chvíli, kdy jsem jí ji podal, viděl jsem v té kouli sám sebe. Ne svůj odraz. Sebe. Jinde. Poděkovala mi a nabídla mi postel. Poslušně jsem si lehl. Opustil mě zrak. Síla. Rychlost. Cítím, jak mi někdo vytahuje z úst "dýmku". Nemůžu odporovat. Zase se nemůžu hýbat. Slyším hlas svého Ochránce, ale nerozumím mu. Vše se začíná točit.
Otevírám oči. Ležím v bílé posteli. Vedle mě je překrásná žena s hnědými, vlnitými vlasy. Má dlouhý bílý pláš». Do celého těla mi vedou hadičky. A teče do mě životodárná tekutina. Na krku mám položenou plastovou masku, která je spojená s podivným přístrojem. Před chvílí z ní unikal vzduch. Před chvílí jsem díky ní dýchal. Před chvílí jsem bral sílu z těch podivných hadiček.
Vidím známé černé tvary. Přístroj, který mluví řečí Ochránce. Žiju. Prý. Nerozumím nikomu. Nikdo nerozumí mé řeči. Vím, že mi nerozumí. Protože kdyby ano, tak by byli připraveni. Už se ale nikdy nedozví, na co. Já se neměl nikdy probudit. Mé probuzení znamená příchod rudé pouště. Ne. Mé probuzení neznamená nic.
Nadechl jsem se nemocničního vzduchu. Žena s hnědými vlasy se na mě usmála. Má sestra. Čarodějka. Ochránce. Kóma. Rozbořená chatrč. Nedostatek jídla. Rudá pouš». Stále mi to nedává smysl, ale vím, že vše už bude dobré.
Bylo mi sedmnáct. Čas je relativní pojem. A mně již není sedmnáct. Nevím, kolik mi je. Nevím, jak se změnil svět. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Je to jiný příběh.