Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitola XVI. Zlo na postupu
(Ultrainfernal)

S každým dalším krokem k majestátnímu hradu krále lesních elfů jako by se z Drornovy hlavy vytrácely poslední zbytky zdravého rozumu. Hrůznou mocí nekromantské hůlky obracel naruby lesní zvěř, krotkou a díky starostlivé péči lesních elfů navyklou na přítomnost lidí, rval z ní zaživa kosti a pouhou silou vůle z nich skládal děsivé napodobeniny lidských skeletů - snažil se tak ještě dodatečně rozšířit počet vojáků své hrůzostrašné kostlivé armády, která se jako povodeň čirého děsu valila klidným zeleným lesem a zanechávala za sebou neskutečnou spouš».
"Fritzi," obrátil se náhle mág, jedoucí na kostře statného jelena, jehož hobit na pánův rozkaz ráno odpravil přesným výstřelem z praku. "Přemýšlel jsem o tom, co se včera večer odehrálo v našem táboře."
"Ano, můj pane?" hlesnul hobit »apající po svých vedle líně se sunoucího monstra.
"Ty bytosti, které na nás zaútočily, byly, i když se to nezdá, elfové!"
"Ale pane, nevypadali tak," zaprotestoval Fritz. "Viděl jste tvář toho jednoho, kterého jste poslal do věčných loviš»? Hnus na to pohledět! Jedna bradavice vedle druhé! Není možné, aby něco takového bylo elf!"
"Nezdá se, že? Ale přesto je to tak. Viděl jsi ty jejich mitrilové zbroje? Všiml jsi si jejich zápalu v boji? Jejich vystupování? To mluví samo za sebe, a nemusíš být zrovna mudrc sedmého kruhu, aby ti něco takového došlo. Je to zkrátka tak!" řekl Drorn a pohlédl na zuhelnatělý pahýl své pravé ruky. "Ale nechápu větu, kterou jeden z nich pronesl," dodal polohlasně, spíš pro sebe než pro hobita. "Já jsem tím, kdo je stvořil?"
Starý mág zmlkl a zdálo se, že o čemsi dumá. Čas od času nechal pomocí hůlky explodovat přiběhnuvší laň a vytvořil pro potřebu své armády dalšího hybridního kostlivého válečníka, občas, aby se zbavil zlosti, kterou mu způsobila nenadálá ztráta končetiny, sežehl magickým plamenem některý ze stromů. Armáda se vždy při takovém výbuchu Drornova hněvu musela na okamžik zastavit, mág se jako smyslů zbavený kochal pohledem na plameny konzumující živé dřevo a vydával ze sebe neartikulované pazvuky připomínající kašlavý smích.

Porost byl čím dál tím řidší, ale kmeny stromů zde, v těchto tajemných dálavách, dosahovaly nesmírných rozměrů. Obrovité větve, silné mnoho desítek stop, vytvářely nad hlavami nezvaných hostů přírodní klenbu, ze které se, při pohledu, zatajoval Fritzovi dech.
"Ukaž mi ten tvůj nožík!" ozval se mág konečně znovu po dlouhé době mlčení.
Hobit vytasil Píchadlo z kožené pochvy a podal ho Drornovi.
Mág sáhl po zbrani svou jedinou rukou a začal jím obracet. "Hmm, to jsem si mohl myslet," broukal si pro sebe. "Tohle není ledajaký obyčejný nůž! Pohleď, zde na čepeli je vyrytý nápis Ormëorco! Ten název pochází z elfštiny, znamená Skřetí hněv. Tahle věcička musela být dozajista vyrobena v Gormeo - Ezeonu!"
Hobit na mága tázavě pohlédl.
"Nikdy jsi neslyšel o Gormeo - Ezeonu? Jak bys taky mohl, to dá rozum," vrátil mág dýku Fritzovi. "Gormeo - Ezeon je proslulá skřetí slévárna, vybudovaná Ezeonem Kulhavým, nejslavnějším skřetím metalurgem, co kdy spatřil slunce tohoto světa. Říká se, ale je to zatím jen neověřená doměnka, že Ezeon se pokoušel skloubit starou skřetí magii gorchoseio s novodobými kovodělnými technikami a snažil se o výrobu magických zbraní, které by dopomohly jeho skřetímu národu k vítězství ve věčném sporu s Neumírajícími." Mág sledoval, jak hobit zasouvá dýku zpět do pouzdra. "Není pochyb o tom, že tato hračička je dílem samotného Ezeona. Kde jsi u všech všudy k něčemu takovému přišel?"
"Pane, již ani nevím," pokrčil hobit rameny. "Ale myslím, že to bylo tenkrát, jak jste mě a trpaslíky poslal přepadnout výpravu jižanských obchodníků..."
"To by odpovídalo," zamumlal mág. "No nic," obrátil se znovu na svého sluhu. "Věz že tato zbraň bude naší tajnou zbraní proti elfům! Viděl jsi, co včera dokázala? Patrně v ní sídlí neskutečná destruktivní síla, působící selektivně jen proti příslušníkům elfského rodu! To, že se tento klenot dostal do tvých rukou, bude určitě dílem nějakého vyššího principu. Jmenuji tě tímto nosičem Ormëorca. Střež ho jako oko v hlavě!"
Náhle se ozvalo zaklapání čelistí kostlivce, kterého Drorn stanovil vojevůdcem prostředního křídla svého voje.
"Jsme takřka u cíle!" zašklebil se mág temně a ukázal do dálky. Nad korunami stromů - obrů se rýsovaly obrysy několika ohromných bílých věží...

* * *

K jezeru dorazila legie nemrtvých těsně před soumrakem. O mágových činech byli obyvatelé citadely již dávno vyrozuměni a za hradbami se již celé hodiny před jeho příchodem konaly přípravy na bitvu, která měla vstoupit do dějin Středozemě.

Drorn zavelel vojákům, aby se uchýlili hlouběji do lesního porostu a společně s Fritzem se vydal ke břehu.
"Voda. To znamená problémy, můj malý příteli," řekl zamyšleně kouzelník a pohlédl do dálky na vysoké hradby, od kterých je dělily celé stovky stop vodní plochy.
"Proč, můj pane?" otázal se hobit.
"Pro nemrtvé jakéhokoliv druhu znamená překročení vodní hladiny nesmírný problém."
"Tak co potom budeme dělat, můj pane? Povoláte na ty špicouché lesní opice síly chaosu, jako jste to učinil v bitvě před dvěma dny?"
"Nesmysl," zakýval Drorn hlavou. "Něčím takovým bych se příliš vyčerpal a navíc se bojím toho, že v moci elfích mágů, kteří se dozajista ukrývají za tvrdou skořápkou tohoto problému" - ukázal zkostnatělým ukazovákem k hradu - "je moje živelné útoky odrazit..."
"Co v tom ipřípadě..."
"Potřebujeme katapulty!" skočil mág hobitovy do řeči. "Mnoho katapultů! Nač čekat, dáme se do díla ihned!" Sehnul se k písčině na zemi a načrtl do ní prstem velký pentagram. "Odstup!" okřikl hobita a sám od znaku v půdě kousek poodešel.
"Co máte v plánu, pane?" podivil se hobit.
Mág nic neřekl, rozpřáhl paže (myšleno levici a pahýl pravé ruky) a začal hlasitě pronášet slova v jazyce, který nebyl ani elfštinou, ani kdákavou skřetí hatmatilkou, nýbrž řečí, kterou ve zdejším kraji neslyšel nikdo již celá století.
V rýhách obrazce se vzňaly divoké plameny, večerní soumračné nebe se potáhlo příkrovem olověné šedi a mezi plameny se zhmotnila podivná malá postava. Když vítr rozptýlil kouř, hobit poznal že se jedná o nevysokou obtloustlou postavu oděnou v kožené bederní roušce, jejíž ple» byla ohnivě rudá, a oči planuly červenou září. V krátkých svalnatých pažích svírala zrezivělý železný trojzubec a povýšenecky na oba dva hleděla.
Byl to imp. Uměle vytvořená bytost mající čistě magickou povahu. V minulosti bylo velice časté, že temní mágové využívali podobných tvorů, když si chtěli usnadnit práci, ale musely to být již celé dekády let, kdy někdo naposledy vyvolal impa. V okruzích mistrů magie se totiž mělo za to, že přivádět k životu podobné magické tvory je cosi nesprávného a nečestného a těm, kdož se o to i přes přísný zákaz pokusili, byla o hřbet přeražena hůl a dotyčný byl vyloučen ze sdružení.
"Víš, proč jsi byl povolán?" pohlédl Drorn stvoření přísně do očí.
"Bohužel, pane," zasyčel tvor vztekle.
"Tak konej, nemáme času nazbyt!" vykřikl Drorn a ukázal k nejbližšímu stromu.
Imp v tom okamžiku zlostně zavrčel, trhl sebou a rozdělil se na dva, na oko stejné, netvory.
"Nechme ho, a» se činí," ušklíbl se mág. Usedl do trávy a spokojeně hleděl na rozrůstající se roj červených otroků.
"Pane, to mají být naši, ehm...vaši noví vojáci?" divil se Fritz.
"Ale kdež, vždy» ty mě snad vůbec neposloucháš," mávnul mág rukou. "Impové jsou v boji takřka nepoužitelní, nic nevydrží. Jen posečkej a pochopíš, k čemu jsem je povolal!"
Za několik málo minut stromy na okraji Safírového jezera počaly sténat bolestí pod náporem jedovatě ostrých seker a elfové pobíhající vyděšeně po kamenných hradbách začínali chápat, že zlo konečně dorazilo až na práh jejich doposud mírumilovného domova...



Kapitola XVII. Touha po pomstě
(Rimmer-AR-O

Azarath s ostatními zplozenci samotného Pekla zamořili celé okolí věže. Nikdo se o tom nedozvěděl jen proto, že nikdo nežil dost dlouho, aby tuhle věc oznámil někomu dalšímu. Démonovi se vracela všechna ztracená moc a nenávist. Zaplál smrtelnou nenávistí ke všem, kdo mohou za jeho uvěznění, ze všech nejvíce však nenáviděl elfy. To oni ho kdysi obelstili a uvěznili. Samozřejmě však ne sami, museli si na pomoc přivolat různé z Maiar, aby se mohli stavět jeho moci. Tak, plný nenávisti a touhy po pomstě, svolal své druhy, démony, a vytáhl s nimi na Safírové jezero.
Pod jejich tlapami se otřásala zem ... a všichni věděli, že odplata... se blíží...



Kapitola XVIII. Před bitvou
(Ranger_Strider)

Královský pár, trojice elfů a barbar se rozběhli na hradby. Cestu ke hradu lemovaly drobné požáry a výbuchy. Věkovité mallorny podléhaly zhoubnému chtíči černokněžnického ohně.
Aiwe neváhala a začala na hradby kreslit runy moci a ochrany. Král vydal rozkazy, na hradbách se šikovaly oddíly lučištníků, obsluhy balistů připravovaly válečné stroje a střelivo, obyvatelé hradu chystali šípy pro lučištníky do košů a kamení pro práčata. Obyvatelé se chystali na evakuaci u vchodů do podzemí a u loděnic.
Pak přistoupil král k Lindäleämu a vzal si jej stranou: "Tebe určím jako osobního strážce královny, nikdy nepřipustím, aby se nezúčastnila bitvy, ale žalem by mi puklo srdce, kdyby se jí teď něco stalo." Bojovník otevřel ústa, že bude protestovat, ale král ho zastavil pozdvižením pravice: "Aby přežila královna, je priorita našeho království a všeho elfího lidu! Měl jsem vidění, vím, že v této bitvě padnu, ale viděl jsem též, že jednoho dne povstane princ, aby pozvedl můj meč. A vzhledem k tomu, že ještě nemám syna, je zcela nutné, aby královna přežila, chápeš?"
"Ovšem, můj králi," odvětil s porozuměním Lindäleä Fuine.
Barbar Darius zaujal místo mezi elitními jednotkami elfů v mitrilové zbroji a maskami přes obličej. Tito bojovníci byly ukryti ve věži u brány a na hradbách, aby odstranili ty, kteří se pokusí dostat přes hradby na lodích, žebřících či pomocí kouzel. Další jednotky měli držet proti nekromantovým hordám hlavní bránu.
Firnborionovi bylo určeno místo po boku Aiwe a oba dva byli členy královy osobní stráže. Přípravy na střetnutí vrcholily, všichni zaujaly své pozice.



Kapitola XIX. Katapulty
(Ultrainfernal)

Svítalo. Hordy impů strávily celou noc odlesňováním okolí Safírového jezera a budováním šesti ohromných, netypicky vyhlížejících tříramenných katapultů. Mág celou noc nezahmouřil oka, seděl na poraženém kmeni jednoho z mallornů a upíral své šílenstvím planoucí oční bulvy směrem k siluetě citadely, která se zdála v noční tmě matně světélkovat, téměř jako by z jejího nitra sálala nějaká starobylá magická energie.
Drorn si nemohl dovolit odpočinek. Kdyby rozvázal spojení mezi svou myslí a nekromantskou hůlkou, ztratil by okamžitě kontrolu nad legií nemrtvých, což by bylo za daných okolností doslova sebevraždou. Po pravdě řečeno, nepotřeboval příliš mnoho odpočinku. Jak se říká, s čím kdo zachází, tím také schází, nadměrné zneužívání temných sil si rychle vybíralo svou daň - Drorn sám se pomalu začínal přetvářet v cosi, co se rozhodně nedalo popsat slovy lidská bytost. Ač se na jeho zevnějšku zdálo být zatím vše v pořádku, starcovo nitro spalovalo něco, co se již brzy mělo vyvalit ven a ukázat svou pravou tvář...

"Fritzi, nyní již nemůžeme couvnout!" obrátil se mág na svého služebníka, když se bledý sluneční kotouč vyhoupl nad obzor a údolí Safírového jezera zalilo bledé ranní světlo. "Dnes budeme triumfovat, můj malý přítelíčku!" stáhla se jeho tvář do zlověstného šklebu. Drorn se svezl po vlhké kůře kmene a došoural se k řadě bojových strojů.
"Natáhněte tu věc!" okřikl jednoho z okounějících rudých netvorů a ramena všech katapultů byla v jedné minutě sklopena. Na mágův pokyn se potom z několikatisícové armády skeletů oddělila početná skupina vojáků, rozdělila se na šest menších družin, z nichž každá zamířila k jednomu z katapultů.
"Co máte v plánu, můj pane?" ozval se hobit.
"Cožpak nemáš ani tolik rozumu, co by se za nehet vešlo?" zavrčel Drorn. "Oni" - ukázal na vojsko - "nejsou schopni překonat vodu, jak už jsem včera zmínil. Pošleme je elfům vzdušnou cestou!" ušklíbl se a zamnul si ruce.
Kostlivci naskákali do rozměrných košů na koncích natažených ramen a rozpadli se na jednotlivé kosterní segmenty.
Drorn znovu obrátil svůj prázdný ohnivý pohled směrem k hradu. Na okamžik se rozhostilo úplné ticho, ptactvo umlklo, zdálo se, že se zastavil čas. Pak ale toto klamavé ticho před bouří rozehnal Drornův hlas. "Palte!"
Ozvalo se dřevité zavrzání, osmnáct ramen katapultů ostře zasvištělo a na elfy stojící v napětí na hradbách se snesl déš» obratlů, žeber, lopatek, rozšklebených umrlčích lebek, kusů zrezavělých zbrojí a zbraní.
Hrůzná změ» kostí a kovu zařinčela o dlažbu na vnitřním nádvoří hradu, zbavila života desítky zde postávajících a na rozkazy čekajících záložních vojáků, a pak z této neživé hmoty začali hrůzně pomalu, s dutým klapáním spojujících se kloubů, povstávat kostliví válečníci.
Na nádvoří se strhla děsivá bitka. Elfové s takovouto válečnou lstí rozhodně nepočítali a v jejich řadách zavládla panika.

Kostlivcům ovládaným na dálku Drornovou temnou myslí se zakrátko podařilo povraždit většinu elfských záložních vojáků, a poté začali rychle expandovat do ostatních prostor složitého komplexu. Déš» šípů, který skrápěl jejich těla, se ukázal být jako naprosto neúčinný, nebo» skeletům působil jen zcela zanedbatelná "zranění".
"Výborně!" smál se démonickým hlasem mág, jemuž veškeré dění v hradě zprostředkovávali sami kostliví válečníci a on měl proto dokonalý přehled o průběhu boje. "Připravte další zásilku," křikl mág na impy u katapultů a se zrůdnou libostí se kochal svým dílem zkázy a destrukce...



Kapitola XX. A zbraně řinčí
Tuto kapitulu r_S věnuje Durinovi, nebo» bez jeho pomoci by se Darius vůbec nezapojil do bitvy

(Ranger_Strider)

Darius čekal se svojí jednotkou, oči zavřené, potěžkával svůj meč v jedné ruce, když si začal něco mumlat:
"V této chvíli prosím o jediné,
abych obstál v následujících několika minutách,
až nadejde čas, nedovolte, aby děti padly do zajetí."
Z knihovny ve Věži Umění vyběhl Perdacil, věkovitý učenec, kdysi snad mág. Zamířil na ochoz, kde zděšeně koukali na dění král, Aiwe a Firnborion. Právě Perdacil je probudil z prvního šoku: "Pane, je třeba jednat!"
"Ovšem, Perdacile, máš v sobě ještě nějakou magii?"
"Jistě, můj králi."
"Tedy já, Firnoborion a Aiwe jdeme dolů, naši muži nás potřebují, ty nás budeš informovat o celkovém dění odtud z věže. Za mnou!" zvolal král a zamířil ke schodům
"Moment", zadržela jej Aiwe, "je kratší cesta!" Poté uchopila krále za rameno a svého muže za ruku a zašeptala: "Planare." A vzápětí už celé trojice levitovala dolů z hradeb.
"Za všechny naše neuskutečněné myšlenky,
za všechno co, co jsme měli říci a neřekli,
za všechno, co jsme měli udělat a neudělali,
prosím o odpuštění."
Na nádvoří se jim naskytl výjev, který by jim nevnukl snad ani samotný Morgoth. Kalené střely lučištníku na hradbách neměly téměř žadný efekt na kostěné bojovníky absurdních tvarů. Ti mezitím pobíjeli vojáky seřazené na nádvoří.
Aiwe pronesla další zaklínadlo a přeletěla na hradby.
Darius pomalu ale jistě zesiloval své odříkávání:
"Hle, vidím svého otce
Hle, vidím svou matku, i sestry a bratry
Hle, vidím všechny své zesnulé předky.
Volají mne, abych zaujal své místo
ve Valhalle"
"Téééď!" zvolal král a z bastionů a věží se vyhrnula elitní garda v mitrilové zbroji.
A zároveň vyběhl i Darius:
"Kde stateční
mohou žít věčně!"
a u»al to, co by se dalo nazvat hlavou nejbližšího kostlivce.
Zdálo se, že by elfové stvoření z Drornových dryáků mohli ovládnout situaci. Špinavé zbraně nekromantských zplozenců se odrážely od mitrilových zbrojí. Galen Firnborionovi zpíval píseň znějící jako harmonie uším elfů a kostlivci se měnili v hromádky nazelenalého popela.
Když tu najednou přiletěla další odporná nadílka a úlomky mnoha kostí pozabíjely desítky statečných obránců, když si našyi skuliny v jejich zbrojích. Zároveň se okamžitě změnily v hordy nepřátel.
Aiwe zaměřila svůj zrak na katapulty, vybrala si ten nejbližší, napřáhla ruce a zvolala: "Kardu ef" a z konečků jejich prstů vzlétly ohnivé koule, které se vzápětí rozprskly na katapultu. Mezitím Puškyn, Aiwenin kocour, zaostřil svůj zrak do hloučku kostlivců. V očích se mu fialově zablesklo a kostlivci se změnili ve fialový hnus.
Ale podivné věci se děly na ochoze Věže umění. Starý Perdacil shromáždil své síly a přivřel oči. Napínal svou mysl a zkoumal okolí, už myslel, že jeho síly již nejsou schopné tohoto umění, když nalezl to, co hledal a napadl Drornovu mysl mentálním soubojem.