Andor.cz - Dračí doupě online

...Barbaři, národ žijící na samotném Severu. Jako jediní se dokázali přizpůsobit podmínkám, které vládnou na Ledových stěnách. Mráz, led, sníh, hlad a smrt - nejen s tímto musí bojovat.
Proč?
Vybrali si snad tento úděl sami? Proč dali přednost smrti před životem?
Příliš málo lidí zná jejich příběh. Já sám jsem jedním z nich. Dnes vám chci vyprávět příběh jiný, a přesto tak úzce spojený s jejich osudem.
Příběh o Cienwelen Cain z Ledových plání.
Příběh dívky, která se rozhodla bojovat za svůj lid...
Žilami jí kolovala ta nejčistší elfí krev a byla barbarskou bohyní.
***

Dveře se se zavrzáním otevřely a ledový vichr jí rozcuchal vlasy. Tiše zaklela a pokusila se zachytit čerstvě popsaný pergamen, který shodil silný vítr.
Pozdě...
Po úhledném rukopisu se s jistým zadostiučiním prošel mohutný sněžný vlk a ze slov zbyla jedna velká čmouha. Vyčítavě se na ni podívala, zastrčila si bílý pramen vlasů za ucho a sklonila se pro zničený pergamen. Vlčice se mezitím uvelebila u plápolajícího krbu, stočila se do klubíčka, hlavu si položila na přední tlapy a pohlédla nevinně na modrookou.
Elfka vzdychla, vzala nožík a pustila se do seškrabávání vrchní vrstvy kůže, aby zachránila alespoň drahocenný pergamen. Vlčice od krbu hněvivě zavrčela a dívka vzhlédla, rukoje» nože pevně svírajíc v dlani.
Zvíře naklonilo hlavu na stranu a modrooká za stolem vybuchla smíchy. Znělo to, jako když někdo začne hrát na křiš»álovou zvonkohru. Odložila nůž a mlaskla jazykem. Ve stejnou chvíli už měla vlčice hlavu položenou v klíně modrooké a olizovala jí ruku.
Cain se pousmála a zamumlala: ,,Zlobím se, Slzo. Ne na tebe, i když jsi zničila mou celodenní práci...to otec. Sark si stále myslí, že jsem dítě. Dělá ze mě slabocha a ubližuje mi tím. Copak si to neuvědomuje?“
Vlčice na ni upřela smutný pohled a trhla hlavou ke dveřím.
,,Ne, nepůjdu za ním, a» přijde sám a neposílá tebe. Nedívej se tak na mě. Na čí straně vlastně jsi? Copak necítíš bolest, Válečná slzo?“
Vlčice se na ni vyčítavě zadívala, zvedla se a dvěma skoky se ocitla u dveří.
Modrooká sklopila pohled k zemi a zašeptala: ,,Promiň, nechtěla jsem...“
Odpovědí jí bylo krátké zavrčení. Vítr si znovu pohrál s jejími vlasy.
***

Znám barbary lépe než kdokoliv jiný a tento příběh je i mým příběhem. Vra»me se tedy o několik let zpátky, do doby před Cain. K dívce, která v jeden okamžik přišla o vše.
***

Pozvedla oči plné bolesti ke dvěma prázdným postýlkám a konečky prstů se dotkla malé hadrové panenky. Po opuchlé tváři jí začaly stékat velké slzy. Barbar stojící za ní ji pevně objal a ona se k němu vzlykajíc přitiskla.
,,Proč? Proč zrovna naše děti? Proč, bohyně?“
Vykřikla zlomeným hlasem do mrtvolného ticha, přerušovaného jen jejími trhavými vzlyky.
Pohladil ji lehce po vlasech a palcem přejel po třesoucích se rtech, aby setřel slzu, která na nich ulpěla.
,,Lásko, teď musíš být silná. Dak a San pro nás byli vším, ale mor si nevybírá. Bohyně si vzala naše děti k sobě, bude o ně dobře postaráno. Kyia ví, proč to udělala. My musíme žít dál, byl nám dán život a takový dar se neodmítá. Nikdy...rozumíš?“
Mlčky přikývla a ještě více se k němu přitiskla. Muž naposledy pohlédl na prázdné postýlky a zavřel oči. Chtěl zapomenout. Musel, pokud chtěl zachránit svou ženu. Vzal ji do náruče, na okamžik zakolísal, pak však rozhodně vyrazil pryč z pokoje.
Neohlédli se....
Zlehka dívku položil do postele, lehl si k ní a pevně se k ní přimkl. Propletl své prsty s jejími a pevně stiskl víčka, aby nemohla vidět jeho slzy.
***

Mrštila kalamářem po zavřených dveřích. Inkoust se rozstříkl po okolí. Rozzuřeně smetla všechny listiny ze stolu a zhluboka se nadechla.
Jednou, dvakrát...
,,Neměla jsem to říkat. Vím. Až příliš dobře zná bolest. Ona sama je jejím ztělesněním, stačí jediný pohled do těch očí a pochopí každý.“
Slova zanikala v tichu, elfka si promnula spánky a pohlédla na spouš», kterou způsobila. Mlčky pokrčila rameny, připásala si meč a s bouchnutím dveří vyrazila ven.
Už na ni čekal, pohodlně usazen v dřevěném křesle před vlastním krbem, u nohou mu leželi oba vlci - Hrdina i Slza. Kývl jí hlavou na pozdrav a ukázal na nejbližší židli. Zavrtěla hlavou, posadila se přímo na medvědí kožešinu před plameny a zostra mu pohlédla do očí. Ten pohled mu způsobil mrazení v zádech. Ovládl nutkání otřást se a pohled jí opětoval.
Mlčky ho vyzývala, aby začal. Nechtěla mluvit a Sark věděl, ze ji nepřesvědčí....ne dnes.
,,Tvůj pohled mrazí, bohyně, a zraňuje nejen mě, ale především tebe. Mluv, dokud mám sílu poslouchat a svůj meč nech tam, kde je.“
Jeho hlas zněl klidně a ani elfka z něj nedokázala nic vyčíst. Přivřela oči a dál ho probodávala pohledem, přitom však pustila jílec meče, který uchopila skoro instinktivně a nevinně se usmála.
,,Bohyně, říkáš? Čí? Ty jediný znáš pravdu, a přesto mi tak říkáš...a po mém pohledu ti nic není. Odejdu a nikdo mi v tom nezabrání. Ani ty, ani nikdo jiný. Slza půjde se mnou.“
Mlaskla jazykem a zamračila se, když se k ní vlčice otočila zády.
,,Po tom, co jsi jí dnes řekla? Ne, Cain, nechtěj to po ní. Ještě stále to nechápeš? Patříš k nim, jsi jejich paní, jsi jejich...“
,,Bohyně?“ vyprskla opovržlivě a pohlédla na vlčici, která ji teď upřeně pozorovala.
Sark jen přikývl, překřížil paže na hrudi a pohlédl do plamenů za ní.
,,Zítra odejdu, a» už s Válečnou slzou, nebo bez ní. Nepotřebuji ani tvoje svolení. Jsem přece bohyně?! Ničí mě tohle živoření, tahle zběsilá cesta za smrtí. Tohle není život, Sarku...a já to můžu změnit.
Můžu to změnit, protože chci. Nech mě jít, prosím.“
Jejich pohledy se střetly, v barbarových očích zajiskřilo. Nebyl to však on, kdo první uhnul pohledem.
,,Když odejdeš, už tě nikdy neuvidím. Nechci o tebe přijít, princezno. Pokud se vrátíš, už mě zde nenajdeš. Tady, ani nikde jinde. Je to tvá volba a ty sama brzy poznáš, jestli ses vydala správnou cestou.
Říkáš, že zítra? To je zoufale málo času k tomu, abych ti vysvětlil, za co chceš bojovat, ale budiž.“
Pokrčil mohutnými rameny, zvedl se z křesla a kleknul si vedle modrooké. Pohlédla na něj, v očích se jí zračila bolest.
Bolest z poznání.
Bolest, kterou tam Sark viděl poprvé.
Pochopila...
,,Proč si bohyně vybrala mě? Nemám dost síly, abych to dokázala sama. Proč...tati?“
Trhl sebou a překvapeně na ni pohlédl. Za celých 17 zim mu takto nikdy neřekla. Pevně ji objal, nechal ji, aby položila hlavu na jeho rameno a konejšivě ji pohladil po zádech. Pak ji od sebe odtáhl a podíval se jí zpříma do očí.
,,Tvá síla, Cain, je tady,“ Dotkl se konečky prstů jejího srdce. ,,A tady,“ ukázal na čelo.
,,Vždy tyto síly používej společně, nikdy nenech jednu zvítězit. Nikdy, anděli.“
Přikývla a s pohledem upřeným do plamenů zamumlala: ,,Slibuji.“
***


Odhrnula si vlasy z obličeje a protřela si oči, stále ještě opuchlé pláčem. Jemně se vymanila z náruče svého manžela a posadila se na postel.
Stále ještě spal.
Myslel si, že včera neviděla jeho slzy. Pokusil se je před ní skrýt a ona to chápala. Sama proplakala celou noc, ve snech se k ní vracely jejich děti.
Smály se a pobíhaly po čerstvě zasněžené louce.
Nebyly však samy.
Nad jejich hlavami poletoval temný stín. Nevšímaly si ho a dál si hrály, jejich zvonivý smích se rozléhal po pláni.
Neviděly ani ji.
Odvrátila pohled a s bolestí se zahleděla na stín na obloze. Nedokázala pochopit, co ji na něm tak děsí a zároveň uklidňuje. Po tváři jí znovu začaly kanout slané slzy. Pohlédla zpátky na děti.
Zmizely...
Místo nich si ve sněhu hrála dvě malá vlčata. Jejich sněhobílá srst zářila čistotou, černé čumáčky vesele čenichaly na čerstvém prašanu. Přiblížila se k nim a poklekla u jednoho z nich. Na okamžik jí jedno z vlčat pohlédlo přímo do očí, udělalo několik váhavých kroků a zastavilo se těsně před ní. Tiše, skoro plačtivě zavylo a jeho sourozenec se přidal.
Dívka se zaúpěním padla na kolena do studeného sněhu. Pohlédla na jedno ze zvířat a vztáhla ruku k jeho krku, na kterém se houpal zlatý řetízek s křiš»álovou slzou. Lehce se ho dotkla prsty a vykřikla. Pevně uchopila přívěsek do dlaně, jako by stále nedokázala uvěřit tomu, co vidí.
Odněkud z dálky se ozvalo táhlé zavytí.
Vlče trhlo hlavou a Skye do dlaně vklouzl roztržený řetízek. Pevně ho stiskla v dlani a pohlédla na vlčata.
Pochopila...
Ta se rozběhla pryč, k obzoru, odkud se ozvalo vytí.
Ani jedno z nich se neohlédlo.
Zapomněli, ale ona si byla jistá, že je nevidí naposledy. Pohlédla na temný stín nad sebou, který se se šelestem křídel vzdaloval po stopách vlčat.
Probudila se,v dlani stále pevně svírajíc řetízek s křiš»álovou slzou.

,,Viděla jsem je, lásko. Bohyně se o ně postarala, dala jim vytouženou svobodu a slíbila mi, že nezůstanou sami.“
Pohladila barbara po tváři a vyděšeně ucukla rukou. Ucítila chlad.
Chlad, který ji zamrazil až u srdce.
Nevykřikla, jen s prázdným pohledem pohlédla na svého muže, jehož rty zdobil mírný úsměv.
Poslední, který kdy mohla vidět. Konečky prstů se dotkla jeho rtů, nevnímala už onen chlad, ani slzy, deroucí se jí zpod hustých řas. Vtiskla mu na ledové rty krátký polibek, na tváři mu ulpělo několik jejích slz. V okamžiku zmrzly a překvapená Skye vyskočila z postele, v marné snaze odvrátit pohled od mrtvého. V uších jí zněla jeho slova: ,,Mor si nevybírá.“
Kdyby jen věděl, jakou měl pravdu. Trhaně dýchala a snažila se do plic dostat tolik potřebný kyslík. Pak do ticha vykřikla: ,,Proklínám tě, bohyně. Proklínám tě, Kyia, slíbila jsi, že mé děti nezůstanou samy, ale vzala jsi mi muže. Vzala jsi mi to jediné, co mě ještě drželo při životě. Zradila jsi.“
S tváří plnou slz a hněvu se vrhla ke stolu, na kterém ležel barbarův lovecký nůž a odhodlaně jej stiskla v dlani.
Pak, bez jediného zaváhání či výkřiku, si jej bodla přímo do srdce. Naposledy pohlédla na postel, na vychladlé tělo její lásky a zhroutila se na zem.
Kolem jejího těla se okamžitě rozlila kalužina rudé krve.

***

Naposledy utáhla koni postroj a polaskala ho po sametovém čumáku. Klisna spokojeně zaržála a dloubla ji lehce do ramene. Vrátila se k sedlu a bezděky popravila třmeny. Věděla, že vše je v naprostém pořádku. Vůbec ji to však netěšilo, spíše naopak.
Naposledy pohlédla na mizející vesnici, a pak na vlčici, jdoucí po jejím boku. Slza zavrtěla ohonem a začala se klisničce plést pod nohy. Ta, zvyklá na přítomnost zvířete, jen pohodila hlavou a jankovitě poskočila. Cain trhla uzdou a zamračila se. Vlčice na ni nevinně pohlédla.
Modrooká se najednou zastavila a ohlédla se dozadu. Blížil se k nim jezdec, doprovázen mohutným bílým vlkem. Vlčice jim s krátkým zavytím vyrazila naproti. Cain se jí v tom nesnažila zabránit.
Jezdec doklusal až k ní, zastavil koně - nádherného antracitového hřebce - a seskočil lehce ze sedla.
,,Co tady děláš? Řekl jsi přece, že už tě nikdy neuvidím, že se již nikdy nesetkáme, ani na tomto světě, ani v příštím životě. Tak co tady u všech ďasů chceš?“
Pochopila svůj omyl hned, jakmile si muž sundal kapuci pláště. Zaklela.
,,Tyrisi?“
Pohlédl jí přímo do očí a usmál se. Existovali jen dva lidé, kteří toto dokázali. Z jedním z nich si ho právě spletla. Až teď si všimla, že vlk, který ho doprovázel, má srst se šedými skvrnami. Hrdinova srst byla čistě bílá.
,,Nenechám tě jet samotnou, ne po tom, co udělal tvůj otec. Dal mi svého koně a bez jediného slova odešel. Nemusel nic říkat, pochopil jsem okamžitě. Ne, nemrač se, pojedu s tebou a nic mé rozhodnutí nezmění.“
Jeho medový hlas jí stále rezonoval celým tělem, zachvěla se. Bez jediného slova se vyhoupla do sedla své klisny, pískla na vlčici a kopla koně do slabin. Kůň vyrazil cvalem po pláni, stačila jen vykřiknout: ,,Tak nasedej, nehodlám tady zůstat celý den, Tyre.“
Pousmál se, posadil se do sedla a se zavýsknutím za ní vyrazil tryskem. Jeho vlk jej následoval. Za pár chvil ji dohonil, pustil koni otěže a stáhl si ji do náruče. Nebránila se, pak se klidně uvelebila v jeho klíně a sama chytila otěže cválajícího koně. Dlouze ji políbil na ústa a ona mu jeho polibek opětovala.
,,Neměl jsi opouštět vesnici, lásko.“
Pokrčil rameny a pevně ji objal, kůň zpomalil a dál pokračoval krokem, po jeho boku šla i její klisna.
,,Myslím, Cain, že na návrat je již příliš pozdě.“
***
Šelest křídel, a pak tiché, blížící se kroky. Ucítila lehký dotek na levém ňadru a zaskučela bolestí, která jí náhle projela celým tělem. K popraskaným rtům jí někdo přiložil pohár. Lačně se napila a na rtech ucítila svou vlastní krev. Otevřela oči a strnula. Ucítila chlad, ležela na sněhu a ledový vichr jí čechral vlasy. Nad ní stála nádherná žena, spíše dívka. Hnědé oči plné života byly orámované hustým závojem řas, vlasy měla rudé, stejně jako obočí. Její šaty barvy krve byly zdobeny zvláštními pery, která měla zapletená i ve vlasech. Byla to pera bájného ptáka fénixe. Žena se usmívala.
Skye se s námahou posadila a pohlédla na svůj hrudník. Na haleně se rozpíjela obrovská krvavá skvrna, po ráně však nezbylo ani památky. Zamračila se a zostra pohlédla na dívku.
,,Vím, kdo jsi....bohyně. Proč jsi mi vrátila život, když jsi mi ho předtím vzala? Proč jsi zradila?“
Kyia se na ni smutně zadívala a melodickým hlasem plným bolesti jí odpověděla: ,,Nedala jsem ti život Skye, ale zachránila jsem tě před očistcem. Copak jsi zapomněla, co čeká barbara, který si sáhne na život? Už nikdy by ses nesetkala se svými dětmi a svým manželem. Tvá duše by již nikdy nepovstala, nemohla by ses stát vlkem. Nedostala bys své pravé jméno, ani to, které by ti zvolil tvůj pán. Nezradila jsem, nešlo to jinak ,má milá. Mor si nevybírá.“
Barbarka sebou při poslední větě cukla a ironicky se usmála, úsměv jí však zamrzl na rtech ve chvíli, kdy si uvědomila, co udělala. Znovu pohlédla na bohyni. Vzala jí rodinu a teď jí dala šanci, aby se s ní znovu setkala. Znovu uvidí své děti, svého manžela. Stane se jednou z nich. Bude vlkem. Každý barbar dostane druhou šanci, každý. Já však dostala dvě.
,,Ale proč, bohyně? Proč jsi mi dala tuto naději?“
,,Možná mě okouzlila tvá láska k tvým dětem, možná láska k tvému muži a možná tvé odhodlaní vzít si život. Na tuto otázku ti nedokáži odpovědět, to nedokáže nikdo. Teď už není čas na vysvětlování. Osud se již hlásí o slovo.“
Skye zamrkala, oslněna ostrou září a překvapeně zůstala hledět na stvoření před ní. U nohou jí seděl obrovský zlato-rudý fénix. Vztáhla ruku, aby se ho dotkla a vykřikla.
Její výkřik se pomalu změnil v táhlé zavytí.
U fénixe nyní seděla nádherná vlčice s černou skvrnou na hrudi, snad památkou na osudnou chybu. Pták zamával křídly a jako temný stín se vznesl do oblak.
Vlčice pohlédla k obzoru a zavrtěla ocasem. Uviděla tam stát mohutného vlka se dvěma vlčaty. Radostně se k nim rozběhla.
,,Tvé jméno je Bolest. Nezapomeň, jednou budu chtít splatit tvůj dluh.
Nad hlavami jim naposledy přeletěl stín.
***
Otřel jestřábí brk o lahvičku s inkoustem a položil ho na pergamen. Vlk mu spokojeně ležel u nohou, jen sem tam zvedl hlavu, aby zkontroloval svého pána.
,,Vím, že už ji nikdy neuvidím, ani Tyra. Nemám odvahu hádat, zda se jí podaří splnit svůj sen. Získat svobodu pro svůj lid. Pevně v to ale doufám. Teď mohu udělat jediné, napsat její příběh. Všichni se dozví pravdu. Pravdu, kterou ví příliš málo lidí. Příběh o lásce, naději, pokoře, zklamání a obětování. Příběh o tobě a Bolesti, o Cain a Tyrovi. Příběh barbarů.“
Vlk přikývl, položil si hlavu na jeho nohy a spokojeně zavřel oči.
Sark znovu namočil brk a začal psát, slova si předříkával nahlas: ,, ...Barbaři, národ žijící na samotném Severu. Jako jediní se dokázali přizpůsobit podmínkám, které vládnou na Ledových stěnách. Mráz, led, sníh, hlad a smrt - nejen s tímto musí bojovat.
Proč?
Vybrali si snad tento úděl sami? Proč dali přednost smrti před životem?
Příliš málo lidí zná jejich příběh. Já sám jsem jedním z nich. Dnes vám chci vyprávět příběh jiný, a přesto tak úzce spojený s jejich osudem.
Příběh o Cienwelen Cain z Ledových plání.
Příběh dívky, která se rozhodla bojovat za svůj lid...
Žilami jí kolovala ta nejčistší elfí krev a byla barbarskou bohyní.“