Andor.cz - Dračí doupě online

Hleděl jí chvíli do očí, pak už to déle nesnesl a sklopil zrak. Mohl ji jen obejmout a tisknout k sobě. To je naposledy... To pomyšlení ho užíralo více než cokoliv jiného, když vdechoval vůni jejích vlasů a poslouchal tlukot jejího srdce.
Vlak již pomalu odjížděl, ale on nedokázal udělat jediný pohyb. Nechtěl se hnout ani o píď, nechtěl, aby ho cokoliv vyrušilo, až... Ona sama se odtáhla a na okamžik se jejich oči znovu střetly... Běž, nebo ti to ujede... To bylo snad jediné, co dokázal z toho pohledu vycítit. Připadal si najednou nahý a sám, bez ničeho.
Otočil se a rozeběhl se za vlakem. V duchu se proklínal za to, že jej stihl, mohl tu s ní zůstat déle. I když, co to vyřeší? Již je pozdě.
Sledoval ji, jak tam stojí. Stále ještě cítil vůni jejích vlasů, chu» jejích rtů, cítil dotek jejího pohlazení na své tváři. Stála tam tak osamocena, jako by jí chyběl někdo, kdo by ji obejmul a utišil. Cítil ten nepopsatelný žal, který jí svírá žaludek. Raději si šel sednout do kupé...

Chvíli na sebe hleděli, pak se zasmála a on se usmál. Její smích byl léčivý. Dodával mu odvahy, a radosti. Hlavou se mu honilo jen: Řekni jí to. Řekni jí, že ji miluješ... Vzal ji za ruku, jak tak šli ulicí, a zastavil ji. Přestala se smát a připadalo mu na chvíli, že snad ohluchl. Její oči. Tak hluboké, tak vzácné, každý pohled do nich byl jako najít smysl života. Otevřel ústa, aby jí to řekl, aby jí řekl ona slova, avšak umlčela ho. Ucítil její prst na rtech. Nechápavě povytáhl obočí, pak pochopil. Políbila ho. Věděla to, věděla, co jí chce říct, určitě! Pak stisk jejích rtů povolil a on otevřel oči. Zmizela. Stál na ulicí sám, hleděl do prázdna a náhle byl smutný... Kdy už se zbaví toho pocitu, že je s ní...

Lesní cesta byla pokrytá opadanými listy. Šli tudy spolu už tolikrát... V duchu se zaobíral myšlenkami na to, že jednou sem s ní povede i svého syna. Držel ji za ruku a vedl ji s sebou. Nebyla pozadu, přesto se nechala poslušně vést, kudy chtěl. Pohladil její ruku palcem a podíval se na ni. Byla překrásná, kdyby někdy mohl jenom popsat její krásu. Úplně se v ní ztrácel. Za život poznal mnoho žen, krásných, krásnějších než ona, avšak za tu dobu, co byl s ní, byla čím dál dokonalejší... Jako by všechno, co na ní viděl, i to špatné, bylo den ode dne lepší a snesitelnější. Za tu dobu, co byl s ní, byla prostě dokonalá. Samou láskou k ní by si vyrval z hrudi srdce, aby viděla, jak divoce mu buší, když jej líbá. Usmála se na něj, a opět se rozbušilo. Pak stisk její ruky povolil a ona se pomalu vytratila. Šel tou cestou sám... Sám se ubíral onou cestou při vzpomínkách na ni...

Chvíli hleděl do světla svíce, a pak se zadíval opět na papír před sebou. Proklínal se za to: Proč vždy dokážu napsat tak dobré věci a teď jako bych nemohl správně pohnout rukou, udělat písmenko, udělat slovo, nic, co by vyjádřilo, jak silný je cit k ní. Naposledy se pokusil ponořit do psaní a začal perem kmitat po dopisním papíře. Ruka ho již bolela, vedle něj se válelo tucet skrčených papírů, ale nedokázal najít TO. Něco, co by pro ni bylo perfektní.

Chtěl bych ti toho tolik říct, ale nejde to, protože na to, co k tobě cítím, ani slova nejsou...
Připadá mi, jako by se celý můj život změnil od základů...
Nejednou jsem okusil hořkosladkou chu» lásky, ale tentokrát je ta chu» výraznější než kdy před tím.
Cítím, jako by nade mnou po celý den a noc visel neviditelný oblak lásky...
a chránil mě před vším zlým a špatným z vnějšího světa...
Jméno, se kterým vždy usínám na jazyku, je tvé....
První myšlenka, která mě napadne hned po probuzení, je myšlenka na tebe....
Po celý den nemyslím na nikoho jiného než na ženu, kterou Miluji...
Jsem mladý a každý si hned pomyslí, že takhle mladý kluk ještě ani pořádně neví, co je to láska...
ale já můžu jak s radostí, tak i se smutkem na tváři říct, že to vím...
Láska je mocný král, jenž vládne celému světu, a nikdo se mu nemůže rovnat. Nikdo jej nepřemůže.
Tak zlá, krutá, necitlivá...
ale na druhou stranu tak spravedlivá, něžná, krásná a vášnivá...
Nic nedokáže člověka ovlivnit natolik jako láska...
a ani po tom, co ukáže Láska svou druhou tvář, nebo-li tu bolestnou...
se jí nikdo nehodlá vzdát a bojuje dál...
A já můžu s čistým svědomím říci, že jedinou a tu "pravou" lásku,
kterou jsem kdy hledal, jsem našel u tebe...
Jsi to ty, kterou jsem si vybral já a dal jí svou lásku...
Jsi to ty, kterou jsem se rozhodl učinit š»astnou...
Chci s tebou trávit jak ty těžké, tak i ty krásné chvíle ve svém životě a věřím, že pokud budeš při mně stát
v těch nejhorších chvílích, vždycky to s tvou pomocí nějak zvládnu...
A já vyslovuji svůj dík někomu, kdo tě stvořil... Někdo, kdo ti vdechnul život a zároveň daroval v duši někoho tak krásného mně...
Můj život je teď krásný...
Protože jej sdílíš se mnou a protože můj život jsi Ty....

Miluju tě

Přečetl si onen dopis, a písmena, nad nimiž strávil svůj čas, svlažila slza. Pak papír skrčil a hodil k dalším, které považoval za nepovedené... Dal svou hlavu do dlaní a zavřel oči. Ptal se toho večera: Proč? Proč jen já?

Chvíli nechal vítr, aby si pohrával s jeho oblečením, aby laskal jeho vlasy, což mu připomenulo její ruku a to, jak si s nimi ráda hrávala. Pak nakonec otevřel oči a prozřel. Zahleděl se dolů, na okamžik sledoval vlny. Přelévaly se jedna přes druhou, pohlcovaly se a vynořovaly z hlubiny jako samotné tajemství, proč vlastně život tak bolí. Pak vykročil dopředu a už jen padal... Trvalo to déle, než ho napadlo. Prvních pár sekund se protáhlo na nesnesitelně dlouhou dobu... Viděl záblesky ze života...
...Její oči, tak hluboké, překrásné...
...Její smích, tak veselý, bezstarostný...
...Její rty cítil na svých, tak sladké, tak nevinné...
...Její pohlazení na své tváři, z kterého mu běhal mráz po zádech...

...Naposledy mu zamávala na nádraží, odjížděl domů. Neměl už nic, nemělo smysl dýchat, nemělo smysl jíst, pít či spát...

Pak už jen chladivá voda... Nemilosrdné skály... Objetí moře...