Andor.cz - Dračí doupě online

Válečné oddíly se šikovaly pod hradbami. Dost daleko z dostřelu lučištníků, ale přitom tak blízko, aby bylo vidět početní převahu. Vzduch obtěžkaný štiplavým zápachem spáleniště visel nehybně, tak jako i husté, tmavé komíny dýmu postavené v modrém obzoru na místech, kde se dříve rozkládala menší panství. Obráncům se přes den naskýtala nejedna příležitost k vidění blížící se smrti. Morálka uvnitř hradeb nebyla nijak veliká, ba přímo byla mizivá. Strachem strnulé tváře domobrany hleděly den co den k obloze s jedinou otázkou k Bohům 'Proč?'.
"Útok!" ozvalo se odkudsi z věže. Mladý muž právě ukazoval dunu Mirtamovi cosi bílého, uhánějícího povětřím přímo k hradbám.

Dun Mirtam, muž středního věku, zamžoural do oblak. Tmavooký blondýn, vždy v perfektně vyčištěné zbroji, zahlédl pouze bílou skvrnu. Velení v tomto čase se tvrdě podepisovalo na jeho vzhledu hned několikrát. První zřetelnou proměnou byly vrásky v jeho ještě nedávno mladě vypadající tváři. Další pak těžce opuchlé a zahnědlé okolí očí z nedostatku spánku. Co tolik zřetelné nebylo, a on za to byl rád, byly šediny v blonďaté hřívě, kterou s pýchou nosil na odiv.
"Co je to?", zeptal se mladšího vojáka vedle sebe.
"Nevím, pane, ale vypadá to na něco živého. Hýbe to křídly," odpověděl voják.
"A» se o to postarají lučištníci," vyřkl nakonec.
Vtom ze dveří vyrazil jiný muž, byl navlečen do semišových nohavic a krátkého brokátového kabátce. Pátravě prohledal oblohu, jako by cosi hledal. Tvář měl svraštělou a plnou vrásek. Dlouhé šedivé vlasy mu padaly na shrbená ramena a krátce střižená bradka byla prorostlá stříbrem. Jeho stařecké, pomněnkově modré oči již nesloužily nejlépe a on to věděl. Sklesle zalapal po dechu. "Něco neobvyklého, Mirtame?" otázal se nakonec.
"Po obloze se přibližuje cosi bílého, hrabě. Vydal jsem rozkaz sestřelit - " nedořekl.
"Tak přece. Odvolejte ten rozkaz! Je to přítel." Hraběti se rozjasnila tvář, jako by mu někdo odkrojil deset let života.
"Ano, můj pane," zasalutoval Mirtam a odešel na ochoz hradeb.

***

Těžký vzduch rozrážela obrovská bíle opeřená křídla, mezi kterými seděla postava zahalená do tmavě modré sutany. Zvíře zaržálo.
"Klid, příteli, nic se nestane. Nebudou střílet," pronesla osoba na hřbetě zvířete melodickým hlasem a poplácala zvíře po krku.
Pegas pokýval hlavou a letěl dál, blíže se k hradbám pozoroval dění pod sebou. Postavy hluboko pod ním vypadaly male a uboze. A přece dokázaly rozsévat záhubu všude, kde prošli. Nyní vstávaly od svých ohňů a ukazovaly si na něj. V očích vetřelců byla bázeň i obdiv. Zvíře nechápalo, jak může někdo ničit jeho domov. Pálit obydlí jiných, a přece tak stejných bytostí, jako byli sami. Vysekávat lesy a všeobecně jen drancovat přírodu, která by je dokázala všechny uživit. Nechápalo touhu po moci a boji, která kolovala v žilách těch dole. Prudce uhodilo křídly do vzduchu a odfrklo.
"Ano, příteli, jsou to bestie. Krvežíznivé bestie," řekla posmutněle osoba na pegasových zádech.

Okřídlený kůň počal kroužit ve spirále nad hradbami a klesal. Lidé překvapením ani nedýchali. Něco takové mělo možnost spatřit jen málo smrtelníků. Znali to zvíře, a přece nemohli uvěřit vlastním očím. Mnozí z nich si mnuli oči, jiní se nechali štípat, zda jen nespí a nepřišel krásný sen. Znali to zvíře z výšivky královského praporu. Byl to Pegas. Bájné stvoření. Ušlechtilé zvíře, jež ve znaku krále znamenalo svobodu a čistotu, přesně to, co toto zvíře vyznačovalo.
Zvíře dosedlo na dlažbu, ještě párkrát uhodilo křídly a popošlo několik kroků, než se úplně zastavilo. Když z jeho zad seskočila osoba v tmavomodré sutaně, vzepjalo se na zadních nohou a předními výhružně zabilo ve vzduchu, přičemž máchlo křídly. Tak vypadala výšivka na králově praporu. A lidem, ačkoli to bylo od zvířete jen nepatrné gesto, svitla naděje a v hrudi se jim rozbušila pýcha. Vojáci dokonce jednohlasně vzkřikli 'Gorion! Honor et gloria!' (lat. Čest a sláva - poznámka autora) a pozvedli své zbraně ke vzdání holdu.

Na nádvoří přicupital hrabě a poklekl před přiletěvším mužem.
"Ale Hakame, starý příteli, snad by ses mi neklaněl," zvedl staříka ze země a srdečně jej objal.
"Já, já ani nevím co říct," vykoktal hrabě se slzami na krajíčku.
"Co třeba 'Vítej, příteli'?" usmál se na hraběte.
"Vítej, příteli, ačkoli, obávám se, není nejlepší čas na návštěvu starých přátel," špitl hrabě.
"Ano, všiml jsem si, ale proto jsem také zde,"V jeho očích se zračila obava.
"Takže, takže přijde něco horšího?"
"Obávám se, ale nechme řešení starostí, až přijdou. Povídej o sobě. Vůbec jsi se nezměnil, až na těch pár šedin, které ti přibyly," zalhal.
"Věčný lhář, že? Jsem starý, Mandarine. Cítím to v kostech. Oči mám téměř slepé. Ale nechme toho a pojďme nahoru, ještě mám pár lahví Modré vinice, dobrý ročník," zašveholil tiše hrabě.
"Tím jsem si jist," usmál se Mandarin a vyrazil po boku hostitele.

***

Na druhý den zrána nevyšlo slunce, obloha zůstala temně modrá, jen na východě se kupil žlutě trhaný rudý mrak.
"Čekal jsem Rhiziho šampióna a zde přichází," řekl Mandarin při pohledu z okna. Nyní neměl na hlavě kápi, avšak svou sutanu neodložil. Temně černé vlasy lemovaly okraje líbivé, ač bledší tváře a jiskřily, jako by v nich měl hvězdy. Oči měl čistě zelené a nos na špičce lehce zvednutý.
"Kdo je to?" zeptal se vyplašený hrabě.
"Znáš jej. Není to nikdo menší než můj učedník," uculil se.
"Arion?"
"Ano, nikdo jiný než právě on."
"Beztak na tom nesejde, je jich moc. Nemůžeme se ubránit a král nepošle posily," vzdychl hrabě.
"Jedno? Nepoznávám tě, Hakame. Ty, který jsi vždy viděl šanci i tam, kde žádná nebyla? Ty, Hakam Sekerobijec, známý také jako Smr»ák a Soumračník? A právě ty se nyní vzdáváš před bojem?"
"To bylo, čaroději! Podívej se na mě, jsem troska, sotva se držím na nohou," odsekl hrabě.
"Ho, ho, jsi mladší než já a mluvíš o stáří? Jsem snad já oživlá mrtvola?" Mandarin ustoupil od okna, z kterého oba muži hleděli. Předhodil ruce vpřed a vykračoval po místnosti kolébavým krokem, přičemž vydával chrčivé zvuky.
"Hlupče, jsi nesmrtelný Elf!" sykl hrabě.
Čaroděj se zastavil a zpod roucha vytáhl temně matnou stříbrnou sekeru: "Možná bys ji měl znovu potěžkat," řekl a podával staříkovi zbraň toporem napřed.
"To, to je moje Soumračnice," vydechl překvapený hrabě, poznaje sekeru, jíž před mnoha roky vládl.
"To vskutku je, můj příteli."

Hrabě zlehka přejel prsty po toporu. Sekera na svého znovu objeveného pána zareagovala okamžitě. Těsně pod hlavicí se zlatě rozzářily trpasličí runové znaky nesoucí nápis 'SOUMRAČNICE'. Oči hraběte se zúžily a on popadl sekeru obouruč. Ramena se mu srovnala a zpevnila. Několikrát s ní cvičně máchl, až ostří zablesklo. V žilách mu zaplál oheň mládí a mysl mu zaplnily vzpomínky na dávné výpravy spolu s Mandarinem a Robem.
"Tak je to zpátky?" podíval se na čaroděje s novým ohněm v očích.
Muž přikývl: "Jen Rob s námi nebude," polkl hořkou slinu čaroděj.
"Ano, Rob, já vím, vystrojil jsem mu dobrý pohřeb," pokýval hlavou hrabě. "On byl dobrý přítel a přátelé se nenechávají jen tak ležet."
"Ano, byl dobrým přítelem a mnoho jsme toho zažili." Čaroděj se odmlčel a zrudl studem.
Hrabě neřekl nic. Stáli mlčky několik minut.

"Víš jak se to stalo?", prolomil mlčení Mandarin.
Hrabě zakýval zamítavě hlavou.
"Proč ho neoživili?"
"Našli ho už pozdě, nebylo možné ho vzkřísit."
Mandarin zaklel: "Dobří odchází a špatní se klubou. Svět není spravedlivý."
"Nikdy nebyl," přitakal mu hrabě.
Mandarin přešel zpět k oknu a zadíval se na přibližující se jedovatý mrak. Byla to výzva nebo snad měla přijít pomsta? Myslel na svého mladého žáka. Uvědomil si, že na něho stále pomýšlí jako na svého učně, ačkoli se mladý Arion nechal strhnout vidinami, které mu zlý Bůh Rhizi zjevoval. Nebyla to jeho chyba, přesvědčoval sám sebe. Měl jsem ho víc chránit. Vytrhnout jej ze spárů zla. Všechno je to má chyba.
Při tomto přemítání si vnutil, co musí udělat. Nemůže zabít svého žáka, věděl to. Byl si jist, že Arion pod patronací Rhiziho není silnější než on. Otočil se k Hakamovi, který stál nyní vedle něho a pozoroval postupující mrak.
"Nesmí vědět, že jsem zde," řekl čaroděj.
"Chceš tím snad říct...?", hraběti se rozšířili oči.
"Ano, je to můj žák. Nepatří Rhizimu, vím to."
"To je šílenost, Mandarine. Ten kluk tě bez váhání zabije."
Čaroděj se usmál: "Možná na to má právo."
"Právo? Copak jsi úplně zešílel?"
"Šílenost je jen krůček od geniality," zasmál se Mandarin.
"Dobrá, nařídím mužům, aby se o tvé přítomnosti nezmínili," řekl hrabě a zanechal čaroděje samotného.

Morálka v pevnosti upadala, mrak na východě plnil svůj účel dobře. Gan Piert Rotard nechal svolat všechny jednotky na nádvoří. Jednotliví duni nyní běhali po hradbách, společně se svými poddůstojníky, a sháněli vojáky z hradeb.
Rotard přihlížel shonu z terasy a mnul si černou bradku. Jeho fialkové oči v opálené tváři byly klidné, jako by se nic nedělo. Byl členem elitních jednotek hraběcí stráže v černém brnění. Na lidská měřítka obr, měřil sedm stop a dva palce (218.44 cm - poznámka autora), skutečný velikán své doby. Právě přemýšlel nad zázračnou proměnou svého pána. Takřka přes noc hrabě omládl a bylo to jen díky muži, který přiletěl na pegasu. Neznal ho, ale byl si jist, že je to mocný muž. I hrabě před ním poklekl, a to už bylo co říct, nebo» hrabě sám byla osoba ducha velmi tvrdého až nezlomného. A to, jak se k sobě chovali, mluvili spolu jako rovný s rovným, jako staří přátelé. Kdo to jen mohl být, že se hrabě tolik změnil. Upamatoval se na okamžik dnešního rána, kdy si ho hrabě zavolal. Stál ve stejně černé elitní zbroji jako gan, u pasu zavěšenou sekeru s podivně zářícími znaky, které nedokázal přečíst.
"Svolejte mužstvo, Rotarde, chtěl bych k němu promluvit," řekl mu hrabě a gestem jej odvolal splnit rozkaz.

Vojáci se sešli pod terasou a netrpělivě čekali, co se bude dít, zachmuřené obličeje upřené na Rotarda. Gan se probral ze zamyšlení a přejel mužstvo pohledem, pak zvedl pravici, aby zástup utišil.
"Hrabě Hakam!" vykřikl a ustoupil dva kroky vlevo.
Na jeho místě se objevil šedovlasý muž v černé elitní zbroji a pokynul vojsku pod sebou. Vojáci jako jeden muž poklekli.
"Vstaňte, mužové! Pryč jsou doby, kdy se počítá urozenost, nyní nastává čas boje."
Mluvil zřetelně a hlasitě, jeho hlas byl klidný a vyrovnaný, jako by stál v záři slunce a mluvil k mužům nastoupeným k přehlídce. Mluvil dlouho a řekl mnoho, povzbuzoval své muže. Řekl, že je nezbytně nutné neprozradit přítomnost muže, který včera přiletěl, více o něm však neprozradil.
Nakonec řekl: "Nelítostná krutost stojí před našimi branami a před našimi domovy. Zlo přišlo zničit náš svět. Mnohým zde již domovy zničilo. Pole byla zpustošena, země zabrána, ale svobodu nám zatím nevzali. Domy se dají znovu postavit, pole znovu zorat a osít, země se dobyde zpět, ale ztracená svoboda se nevrátí. A já se ptám 'Necháme se zotročit?' "
Muži nesouhlasně mručeli a kroutili hlavami.
Hrabě přelétl muže pohledem: "Necháme se zotročit?"
Několik mužů vykřiklo "Ne!" ale hrabě, jako by je neslyšel, se zeptal znova a opět se zeptal. A pak ještě jednou, až všichni muži křičeli z plných plic "Svoboda! Svoboda! Svoboda!"

***

Nad táborovými ohni okupantů se rožnily celé kusy dobytka a ve velkých kotlích se vařil brambor. Muži posedávali okolo ohňů a nabírali síly na blížící se střet. Mohlo být okolo poledne, ale slunce stále nesvítilo. Místo něj plul po obloze rudý mrak protkaný žlutými žilkami. Nikdo z nich necítil strach, věděli co to znamená. Pán zabíjení, Rhizi, jim posílal posilu. A ne ledajakou posilu, ale přímo svého šampióna Ariona de Drice. Mnoho z těchto divokých a zlých mužů bylo napnuto k nevydržení. Sám velký Arion měl posílit jejich řady, vítězství bylo na dosah. Moudřejší z nich tušili, že to není samo sebou. Proč teď? Proč pán posílá svého šampióna, když stojí před hradbami ani zdaleka nedosahujícími velikosti pevností, které již dobyli? Něco se pokazilo, ale co? Nemohli se nikoho zeptat. Ne, byli by zabiti. Ti moudřejší z pochybovačných se neptali, ostatní byli povražděni veliteli oddílů.

Kaz-hadi, ačkoli nesvítilo slunce, seděl ve stínu stromu a pomalu jedl vepřovou pečeni s bramborem. Nepříliš vysoký muž, snědé pleti s šikmýma hnědýma očima, pod nimiž měl hrbolatý nos, přemýšlel, proč se vlastně přidal k těmto násilníkům a vrahům. Nenapadal ho žádný kloudný důvod. Jídlo zde nestálo za nic a nebezpečí smrti převyšovalo i tulácký způsob života, kterým doposud žil. Pro přičinlivého muže, jako byl on, se vždy našel způsob, jak vydělat nějaké peníze. Tučné váčky nepozorných měš»anů byly vždy odměnou jeho dlouhým prstům. A teď? Teď seděl jako vždy skryt ve stínu, ale na straně bolesti a utlačování. Nelíbilo se mu zde. Nelíbili se mu společníci, krvežízniví vrahové a zlí násilníci. Nelíbilo se mu zde z jediného prostého důvodu. On nebyl vrah ani násilník, všechno, co kdy udělal, byla čistá práce jeho rukou a někdy i rychlých nohou. Proč zde tedy zůstával? Mohl by utéct? Zmocnil se ho strach a on se celý roztřásl při vzpomínce na minulou noc. Rozplakal se, ale obrazy v jeho hlavě ho pronásledovaly, a» se snažil sebevíc je zapudit.

Do tábora přicválal jezdec, seskočil ze zpěněného koně a zmizel v hlavním stanu. Kůň padl vysílením a zůstal ležet, od těla mu stoupala pára a těžce oddechoval. Dusil se a umíral bolestivou smrtí.
"Už je tu! Už je tu!" křikl opěšalý jezdec.
Velitelé se zvedli od provizorních stolů a vyrazili ven. Vyhlíželi očekávaného muže a také ho vzápětí spatřili. Monstrum, na kterém se hnal, bylo podobné nosorožci. Oproti němu však mělo rudou kůži, z čela mu vyrážely dva ostré rohy přímo vpřed a vzadu na hlavě mělo kostěný štít. Tvor se surově vřítil do skupinky usazených válečníků a tři z nich ušlapal těžkýma nohama. Čtvrtého nabodl na rohy a třesením hlavy roztrhal, pak jej začal požírat. Muž na jeho hřbetě jej jen pochvalně poplácal po krku a seskočil. Pátý válečník ze skupiny si viditelně oddechl a ucouvl.
"Ty tu zůstaň, má hlad!" řekl muž v černém plášti, na němž byl stříbrnou nití vyšitý znak srpku měsíce.
"Ale..." chtěl zaprotestovat válečník, ale nestihl doříct ani druhé slovo, když mu spadla hlava pod sekem plamenného meče v rukou cizince. Byl mrtev a zvíře k němu ihned přiskočilo a začalo trhat a hltat kusy těla.
"Má rád čerstvé maso!" vypustil bez náznaku emocí Rhiziuv šampión. Bestie dokončila hostinu a ulehla, přičemž stále přežvykovala a z tlamy jí sem tam vypadávaly kousky lidského masa. Válečníci byli zděšeni temnotou a nelidskou krutostí, jíž monstrum i samotný Arion šířili kolem sebe.