Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

OlostoliOblíbit

i1525.jpg

Autor: Tanulka

Sekce: Povídka

Publikováno: 09. dubna 2006 15:44

Průměrné hodnocení: 7.3, hodnotilo 3 uživatelů [detaily]

 
Zkuste se tim prokousat...mohu slibit (vice mene), ze ke konci se vse projasni...vice mene... snad...


 

Viděli jste někdy starý hvozd? Ne, nemyslím ty lesy s přízviskem „hvozd“, taková jména jim dávají mladí šlechtici, aby se jejich lovecké revíry skvěly zvučnějšími názvy. Myslím opravdový hvozd. Starý. Ne, nezdá se mi, že můžete vzdáleně tušit tvary věcí, jež mě oklopují, pokud jste nebývali někdy tady, přesně na tomto místě přede mnou, nebo po mně, to vyjde nastejno. Takové končiny se nikdy nemění.
Jmenuji se… Chcete to vědět? Rozmyslete si to. Je mé jméno důležité? Pro vás, myslím, ne pro mě. Co vyjádří? Jméno dávají dětem rodiče, často chtějí přenechat budoucímu nositeli vzkaz, sdělení do budoucna, skrytý kód pradávného významu, který si musí každý dospívající rozluštit sám a určit si tak vlastní cestu. Dáva tak starému slovu zcela nový význam znovu a znovu. Pár slabik pak nabývá dalekosáhlého významu. Ne, a» nikdo neříká, že mu je jeho jméno lhostejné, to není pravda a on lže. Každý někdy uvažoval, jak zní, jak jej slyší ostatní, zda si při jeho vyslovení vybaví tvář nositele, zda se bude na obrázku pod víčky usmívat, nebo plakat.
Pro to všechno vám nepovím, jak mi dříve říkavali. Neurážejte se, prosím, jen nechci, abyste si uvědomili, kdo jsem, pokud jste už měli tu čest mě někdy potkat. A věřím, že ano.
Na dávno padlém kmeni bují lišejníky a houby. Za posledních paprsků dne nad porostem víří černé mušky, mihotavě se odrážejí v kaluži. Louže podivně husté vody hostí na hladině opadané listí, jež se snaží zachovávat zlaté přeludy uprostřed bahna. Vtom uvidím vážku. Vážka? Jak mohla přežívat jen z téhle nezdravé vody? Přesto je krásná, nic tak pěkného jsem už dlouho neviděl. Na jejích průzračných křídlech se zrcadlí ohýnek, co hoří pod mým nuzným kastrolem. Troufl jsem si vařit pití z pochybného zdroje, kdoví co z toho bude? Na pancíři vážky nalézám celou nebeskou duhu i háj břízek za jara. Tam jsem tě potkal.
S kým to mluvím? Ne snad k malinovému keři, na který upřeně zírám už přes dvě hodiny, ne-li víc? Nehybným zrakem pozoruji jeden jediný růžový plod, co zbyl osamoceně viset. Narazil jsem na skromný výrůstek malinovníku, když ještě slunce bylo v zenitu a bez rozmyslu si klekl před božstvem, lačně kradl dary a polykal je, ruce rudé, a cítím se jako vrah, když dřepím před otrhaným přeludem. Něco mi připomněl, jak se bojácně třásl oškubaný v záchvěvech vzdušného tance. Připomněl mi břízku. Bílý strom na podzim, kdy mráz z tenkých paží strhává listí a odhaluje tě. Celou.
Díval jsem se. A nemohl odtrhnout zrak. Díval jsem se na jemnou kůru, zdánlivě průhlednou a tušil pod ní žilky s pulsující krví. Droboučké chmýří na listech připomínalo tvá líčka za prvních mladých let. I teď sedím sotva o pět kroků dále než tenkrát a vnímám vůni malin zostřenou chladem večera. Voda bublá u mých nohou. Sundávám kastrůlek a piji. Příjemný příliv tepla se rozplyne v těle spolu s podivně nasládlou chutí a kyselým pachem. Musím myslet na něco jiného, ne na maliny. Víte, budu vám vyprávět zkazku o tomto lese a lesu povím příběh o svých cestách, pak mi snad ukáže dobrou stezku k městu Orosta.
Yára taur, dávný hvozde, poslouchej. Vesnici, městečku, kde jsem žil, říkavali Daimie. Prý je to vzpomínka na elfy a víly, co obývali kraj dávno před námi. Chodivali prý, ti lehkonozí snílci, do březových hájů na nedělní procházky, stejně jako jsme chodívali celý život my. Když jsem býval menší, naplňovalo mě vzrušením vědomí, že kráčím ve stopách tvorů mnohem rozumnějších a dřívějších, nežli můj nejstarší praděd. Pětiletému hošánkovi připadalo, že břízky si ještě mnohou vzpomenout na útržky hovorů těch krásných stínů a povyprávět mi o nich. Snad paprsky slunce bývaly těmito útržky, těmito sny a vědomím většího bohatství, než jaké kdy mohl poskytnout sebeúrodnější život v naší osadě.
Po elfech nezůstalo nikde žádné hmatatelné svědectví, a tak se ti ušlechtilí pěvci přestěhovali do bájí a pohádek. Zanechali nám jednu věc - březové lesy a klidné sny na měkké trávě provoněné rosou. Tvé nohy sklízely blýskavé krůpěje, jako Bůh si bere duše neviňátek, a já jsem tě pozoroval skrze šikmé odlesky ranních hvězd a srpku půlměsíce. Jmenuješ se Rielle a máš měděný cop uvázaný zelenou stuhou. Smějěš se mezi mléčnými břízami, když ti vyznávam lásku a prosím o ruku. Jak mám popsat dívku, kterou jsem si vzal za ženu a miloval do poslední chvíle, tobě, Yára taur? Tušíš vůbec, jak půvabné může být děvče s věncem na hlavě? Můžeš si představit aspoň vzdáleně hebkost pleti na dlani nejhezčí ze všech? Dotýkala se kůry tvých stromů někdy taková dívka, která přivedla na svět tři syny a vychovala je v dobré lidi ve zlých časech?
Bývala to má Trojjediná bohyně Rielle. Žil jsem s ní téměř deset let a dnes se mi to zdá jako krátký okamžik a netuším, jak jsem ji jen dokázal opustit. Odešel jsem snad od ní proto, abych otrhal malinový keř v děsivém hvozdu úplně sám a ztracen? Zde vede pouze jedná stezka a Mirilfane povídala, že tudy odcházeli elfové jinam…
Jinam… Ano! Yára taur, už si pamatuji! Odešel jsem, protože ke mně jednoho dne promluvila ona, Mirilfane. Ona na mě promluvila. Šli jsme na lov přes řídké háje a mírné louky, já a můj přítel Estel. Honili jsme laně a často si jen tak lehali do trávy a mlčky odpočivali s hlavami zatíženými jen těmi nejobyčejnějšími starostmi drobných hospodářů z malých chalup. Stopy nás vedly stále hlouběji do lesa a břízy ustupovaly jívám a olším, obloha se zastírala temným listovím a těžkým vzduchem močálů.
Běh. Rychlý rytmus. Krok. Skok. Klek v úkrytu. Stojíme proti větru? Kéž netuší, kde jsme. Lehká kopýtka províří nízkým porostem a šíje se trhaně otočí. Estel po mně hodil pohledem, a» čekám. Přitahuje šíp na natažené tětivě až k uchu. Je mnohem lepší střelec než já a nemůže minout. Teď zasáhne, nemůže minout. Je sotva pět sahů od nás, otočená bokem, nelze minout. Zatají se mi dech. Tětiva zasviští. Laň zastřihá ušima a uteče mezi stromy. Svraštill jsem obočí a nepodíval se na Estela. Dřepěl chvíli po mém boku nehybný a ztuhlý, sám šokován vlastním nezdarem. Stmívalo se a nemělo cenu vydávat se zpátky domů.
Bez řečí jsme rozdělali oheň, dlouho známé, tisíckrát opakované, a brzy se dvě mužské postavy zachumlaly do kožených pláš»ů. Nic jsem Estelovi nevyčítal, nemívám to ve zvyku, i on dobře věděl, že se nezlobím, ale nemluvil. Ticho dopadalo těžce na naše unavené trupy a znemožňovalo dýchat. Na něco jsme čekali, čekal celý les kolem, stromy, které jsme viděli poprvé v životě, rostoucí na místě, kam jsme nikdy dříve nezavítali. I to pálené dříví vonělo zdánlivě jinak. Nezdařila se banální věc považovaná za nevýznamnou, ale spustila koloběh myšlenek, co nás odsuzovaly k velkým změnám, o které jsme nikdy nestáli.
Estel věděl o tom příchodu dřív jak já, a proto minul. Dal mi tak signál. A já jsem čekal na překvapení a nemohl jako malé děcko o Velikonocích usnout nervozitou. Stálo se to té noci. Viděl jsem ji vyrůstat z popela, čarovnou, krásnou a mámivou Královnu tajných přání. Ona přišla a zalil mě příliv vůní neznámých květin, dokázal jsem jen tušit jejich ladné tvary… Taková květina musí mít prostý stonek, bez listů i bez trnů, pouze rovný povlak obepíná těsně a zároveň opatrně jako milostník zelené žilky, rudý šperk sedí bez podstavce pevně sepnutý do celku. Uvnitř dlouhý žlutý trojlístek s černým zakončením, co stárne a zná lásku.
Přišla ke mně, ne k příteli. V čem byl mezi námi rozdíl? On byl mladší a silnější, méně zručný tesař, ale nepřekonatelný lukostřelec. Já jsem často snil a nalézal celý průběh života v proměnách lesa. Estel viděl dál a díval se vzhůru, výš, věděl víc a vždy si dovedl poradit. Pro mě býval oporou i jako o pět let menší hošík. Teď zdánlivě tuším, proč já – on by nešel. Věděl, kde najít svoje cíle. Stačilo si uvědomit, že nebe lze naleznout všude, jen ne v jejím náručí.
Plamínek zatančil, otočil se kolem vlastního jádra a jeho jazýčky se proměnily v štíhlé ruce. Jiskra, co odskočila k nebi, vytvarovala hlavičku se šikmýma očima a špičatýma ušima. Trochu orlí nos se klenul nad půvabnými rty vykrojenými z bezbarvého marcipánu. Dlaně párkrat chvějivě poskočily, a pak se uklidnily. Stála drobná, ne větší jak dva lokte, rovná a ušlechtile vzpřímená, sukně zářivě žluté a rudé prostřela po žhavém dřevě.
Pohodila hlavičkou, urovnala tak měděné vlasy, které se bujně vlnily kolem ramen až k pasu. Prsty shrnula prameny z rovného čela. Teprve teď se na mě podívala. Už dávno jsem nedýchal, jen se díval a vpíjel se do kouzla šíje, jež říkala vše o něze a plynulostí stepí plných písků. Estel se ani nehnul, zůstával ležet s hlavou otočenou proti ohni a zdálo se, že o Mirilfane nikdy ani neslyšel.
Ještě mě posloucháš? Vítr zafičí pod hvězdami a zvíří koruny vysokých jehličnanů. Ztuhlé prsty už nedokážou odtáhnout se od hasnoucích polínek a malinový keřik v té tmě ani nevidím. Ale ty, starý hvozde, jistě nespíš a pevně doufám, že se stále zajímáš o jednoho zbloudilce pod vlastní střechou.
Když jsem se ráno probudil, svět se kolem proměnil. Cizí kraj mi patřil, zdivočelá místa zmírněla a zkrotla před mými pevnými kroky. Mirilfane, jak se představila, vyprávěla celou noc o městě, kam odešli elfové. Zvala mě na návštěvu. Prý mám významné poslání a musím tam dojít.
,, Orosta,“ vyslovila výdechem, hlas se nezachvěl, nesnížil se, ani nevzrostl. Název stříbrného města, kde podél mramorových cest rostly břízy, zněl trochu hrubě a chyběla mu pozlacená cinkrdlátka. Slovo vypadalo hole, jako dívčí záda s výrazným údolím páteře a drobnou pihou na levé lopatce. Tři slabiky jste si mohli otočit na dlani a prohlédnout si je ze všech stran, z každého úhlu vypadalo stejně tak nádherně jako elfí rubín, co se přede mnou vyjevil.
,, Orosta,“ promlouvala Mirilfane s tvrdým výrazem tváře navyklé rozkazovat, aniž si to podřízení uvědomili, ,, Leží za tímto lesem, stačí jím projít skrz naskrz ztracenou stezkou. Prostoupíš jehličnany dál na sever, dostaneš se do Yára taur, dávného lesa, kam žadný z tvého rodu nikdy nevkročil. Najdeš tam pouze jednu cestu, ztrácí se v kapradí, upadá do mokřin a hloubky tmy, ale stále, přes staletí a věky, ji lze nalézt a dojít k nám. Přijď. Čekám a nechce se mi čekat dlouho.“
Hlas elfské paní mi nepřestával znít v ušich. Seděl jsem na hrubě opracovaných kožešinách a tupě zíral před sebe, jako teď, akorát jsem nechtěl přemýšlet, jen si v hlavě stále dokola opakovat mámivá slova ženy, která pouhým krátkým pohledem dokázala obsáhnout celou bídu okolo. Klepaly se ruce, rty němě opakovaly zaříkávadla, co otupovala mysl a zároveň ji brousila do formy křivého nože.
,, Půjdeme domů?“ Trhl jsem sebou, tak jsem se vylekal přítelova hlasu. ,,Tady už nic nepořídíme. Zašli jsme moc daleko, cestou zpět určitě narazíme na skvělé kousky.“
Usmál se docela přívětivě a mile, když se mi díval do očí a i já jsem pozoroval tu podivně známou barvu Estelových zorniček. Věnoval mi opradově přátelský úsměv. Nemohl tušit, jak je marný, on i jeho gesta! Jinak by už utekl… Každé dobré slovo ztrácelo jakýkoli smysl, pohyby kamaráda z dětství mi připadaly odporné a neskonale nudné. Vše jsem už viděl a ničím už mě nedokázal překvapit. Vše - naprosto vše! - jsem už dlouhý čas znal, jeho nálady a přívětivost. Vše se linulo v nekonečných stuhách, v hlubokých spirálách stále dokola a dolů. Neustále v stále užších a tenčích kruzích…
Divíš se, dlouhověký Taure, že jsem nedokázal vypravit z úst jediné slovo? Začal jsem se rychle balit a ruce se třásly. Otočil jsem se k Estelovi zády, jen abych se nemusel dívat na ty jeho hnusné paže, kde jsem tak nechutně dobře věděl původ každé jizvy. Jak jen byl všední a okoukaný oproti skvělé Mirilfane se šaty z ohňů!
Cesta pokračovala bezeslovně. Estel znervózněl, prohodil pár poznámek. Neřeknu ti, o čem mluvil. Neposlouchal jsem. Proč taky, vždy» je to jen ubohý človíček s nezajímavým údělem, zato ke mně promluvila kráska z popela. Až jsme uviděli městečko, kde vyrůstali, plakali a radovali se naši otcové i děti. Nechtěj vědět, klidný Yára, jaký odpor mě ovládal. A strach. Strach ze strnulosti, ze dnů stejných jako každý jiný, z tváří tolik známých, z míst tisíckrát překročených, z Rielle. Vždy» jsem byl odsouzen se proboudit vedle ní ráno co ráno a vidět, jak se čas odráži v její stárnoucí tváři, i když si ji pamatuji mladinkou.
Viděl jsem před sebou vesnici. Dokázal jsem přesně říci: ,,Tamhle stával buk, uschl před třemi lety a sesekli jej. Studna na dvoře souseda vyschla pět zim zpátky. Janovi se za tři měsíce narodí první děcko, mému synovi bude za chvíli šest…“ Není to děsivé? Komíny na střechách mi připadaly větší, kouř černější a moc jsem se bál, aby mě neviděla Rielle.
Krok zpět. Krok další. Klopýtnutí o kořen. Vždy» kolem rostou břízy! Estel se otáčí, drží jednou rukou brašnu s kožešinami, druhou pomalu pozvedává. Nebo rychle a já zvláčňuji uprostřed vůně křiš»álového lesa? Ráno, překrásné ráno a slunce bruslí paprsky přes jemné listy, na trávě leží vítr a lesknou se stříbrné pavučiny. Modré nebe nad ještě rozespalými uličkami. V jednom z nízkých domků se slaměnou střechou a malovanými okenicemi se jistě právě teď probouzí má žena, vždy krásná a světlá. Její bílé ruce stírají z očí tenký povlak noci, nohy s droboučkými chodidly se protahují pod peřinou.
,, Kam jdeš?“ Estel se tváří zachmuřeně. Suché konstatování, jak jinak nazvat výraz, co jsem vídával ještě na školním hřišti? Dlouze jej opěvovat? Nikoli! Otáčím se. Vidím to ještě teď, ten plynulý, rozhodný pohyb a následný běh. Míhají se kolem mě bílé stvoly černými šmouhami, ždímal jsem podrážkami sotva rozkvetlé pampelišky a hlavně se neotáčel. Neotočil mě Estelův hlas, ani vstavající Rielle. Zato bičem mě hnala pryč minulost a budoucnost v tomto kraji malých životů a srdcí. Mirilfane!
,, Toutu stezkou kráčí bez ustání celé davy,“ mluví ke mně půvabná žena se špičatýma ušima a zlým pohledem. Pokračuje vyrovnaným tónem. ,,Nevysvětluje to žádná příčina, nenajdeš hlubší pointu. Jde o přirozený vývoj,“
říká mi do neklidného spánku pod padlým kmenem, na kterém rostou lišejníky a houby. Pozoruji ji, urostlou v černých šatech s červenými lemy. Mirilfane rozvěšuje – vůbec netuším proč! – na nízké větve okolních stromů bílé šátečky. Lehce vlají jako praporky za jarních svátků v chladném větru a připominají břízy. Světlem, ale taky… Temnými šmouhami. Jen kdybych si dříve uvědomil to, co mi prozradil odporný puch zatuchliny! Z šátku, jenž rozvěšuje skvělá Mirilfane, ukapává čestvá krev a schne za němé noci v Yára taur. Já Olostoli tiše přihlížím.
Mirilfane dokončí svoji práci. Nedbale si utře ruce do široké sukně. Já vidím pověstný les a srovnávam spouš» s překrásným městem Orosta, kam mám údajně dorazit.
,,Co tam mám najít?“ zeptám se. Pozvednu hlavu, i když vím, že doopravdy stále leží na studené zemi a Mirilfane je jenom sen. Neodpovídá, pouze se její neskonalé hluboké oči otočí na sotva patrnou pěšinu. Nechápu. Ale jistě půjdu dál na pouti, která vede do tmy. Protože už neznám cestu zpět.
Blíží se rozbřesk a Mirilfane se loučí. Dává mi sbohem klidně a vyrovnaně, vždy» už jsem docela její, i ty unavené nohy patří jí. Usměje se úsměvem, co neřekne nic o radosti, nebo potěšení, mávne rukou, zkrvavené šátky naposledy zavlají a probudím se. Yára taur, nejstarší hvozd, o kterém vypráví starci, mě obklopuje ze všech stran dlouhými kroky. Na malinovniku se houpá poslední a jediná růžová naděje.
Vstávám, nohy se zprvu pletou, než si zvyknou na námahu. Ani nesesbírám věci. Cestuji nalehko. Utrhávam malinu. Vytryskává červenou š»ávou do mé dlaně. Chvíli si ji se soucitem prohlížím, ale neřeknu epitaf. Polknu.
Nezlob se, Rielle. Jsem jen lehce vylekán, pouze jsem si tiše oddechl před dlouhou cestou. Nedívej se na mou tvář, prosím. Tyhle jizvy nevypovídají o vás, tobě a dětech, a nikdo je neurčil tvým smutným očim. Ani se nestydím to vyslovit. Nemlč, v tehlé přehnané tichosti zahynu, nemlč prosím…

 

Komentáře, názory, hodnocení

Grom - 26. dubna 2006 21:42
aba02900[1]4206.jpg
Bylo to zajmavé a stojí zato se tom zamyslet ale na muj vkuz to bylo až moc dlouhé.
 
Matmas - 24. dubna 2006 21:32
elf257929819.jpg
Konečně jsem to přečet! Pravda, až napotřetí, ale to se stává častěji. Líbilo se mi to, ale bohužel, krátké to není, přece jsem si nestihl všimnout, o čem to je (to samé jako Arion2).
 
Arion2 - 24. dubna 2006 12:34
a5615.png
Nemíním psát to co Morra, neb to vystihla, až na to, že jsem se nedokázal ponořit do příběhu ani v koncové části.

Prostě se přiznám, že jsem nepochopil o čem to je, takže proto nehodnotím.
 
Morra - 24. dubna 2006 09:27
744110440656097490.jpg
Takže jsem se tím konečně prokousala. Nečetlo se to špatně.Řekla bych, že to bylo takové příjemné počtení. Ale našla jsem si tam několik věcí, co se mi tak trochu nelíbily.
Na začátku mi tam chyběla přímá řeč. Všechen text byl tak nějak v celku a nerozlišovaný. Mělo to tak být? Možná...ale mě by to určitě zpestřilo počtení, kdyby to bylo trochu rozlišované.Možná se pletu...
Ze začátku jsem se do čtení nemohla vůbec ponořit.Musela jsem se i k některým odstavcům vracet. Prostě mě to moc neupoutalo.
Co se mi líbilo, bylo přirovnání a popisování některých věcí. To chválím... ;)
Poslední třetina povídky mě už upoutala a ponořila jsem se konečně do příběhu. Možná to bylo proto, že se tam konečně začalo alespoň něco dít.
Jinak to ve mě zanechalo dobrý dojem..... dávám za 8b.
 
PsychoP - 23. dubna 2006 22:14
falling8927.jpg
je to... ehm... hezké...ale nijak extrémně mě to neoslovilo... obraty byly příjemné, četlo se to hezky, ale nedokázal jsem se do toho ponořit... něco tomu chybělo... nevím... Styx se mi líbil víc... zatím nehodnotím...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.060245037078857 sekund

na začátek stránky