Andor.cz - Dračí doupě online

Aishwarya

Neklidně se převaluji v posteli. Pod hlavou muchlám malý polštář, deku jsem už dávno skopla z postele. Tohle léto je naprosto nesnesitelný, co se týče tepla… Úplně plavu ve vlastním potu, i když mám na sobě jen lehkou košilku. Skrz otevřené okno nakukuje kulatá tvář měsíce, jemný vánek si pohrává se záclonou. Ale ani tato noční idylka nepřispívá k mému klidnému spánku.
Znovu se zazmítám na posteli, která má na můj vkus příliš měkkou matraci. Nechám ji vyměnit… slíbím sama sobě a zůstanu ležet na zádech. Měsíc si hraje se stíny, kreslí na strop jako malíř na plátno. Zabraná do zkoumání složitých, měnících se stínů, usnu neklidným spánkem…

***

“Aish. Aish!“ jako bych znovu slyšela svou maminku. Jsem zase malá, stojím u nás na dvoře a vykulenýma očima sleduji mumraj okolo. Zrovna přijely vozy plné koření a látek a tatínek s pomocníky rychle zařizují vykládání vozů. Jeho hlava ční nad vozy i nad ostatními muži, je vysoký a pěkný, jeho kudrnaté blonďaté vlasy mu kolem hlavy ve světle slunce vytváří zářivou korunu.
Konečně mě maminka našla, se smíchem mě bere do náruče a odcházíme do zahrady. Naposledy se ohlédnu za tatínkem – nezapomněl mi zamávat. Chytím maminku kolem krku a zabořím obličej do jejích jemných vlasů. Mají barvu zralého obilí a voní po heřmánku. Jako by mě to právě napadlo, odtáhnu se a vezmu do ruky jeden z copů, které mi chůva ráno zapletla.
V zahradě mě matka postaví na cestičku a za ruku mě vede k altánku. Mračím se na něj, a pak se s našpulenou pusou otočím k matce.
“Maminko, já chci mít taky tak krásné světlé vlasy jako máš ty!“, zlobím se a tahám se za vlasy, jako bych si je chtěla vytrhnout a zahodit. V hnědých očích se mi zalesknou slzy a já nemám daleko k pláči. Připadám si jako ošklivé káčátko, hnědovlasá v blonďaté rodině…

První vzpomínku hned střídá druhá…

Maminka pláče a odstrkuje mě od sebe. Jsme na dvoře domu, nyní tak podivně ztichlého. Tatínek se tváří vážně, ruce má založené za zády, vůbec se nepodobá tomu veselému muži, který se mnou ještě v létě vyváděl v zahradě. Za mými zády netrpělivě přešlapuje kůň, zapřažený do malého kočárku. Na kozlíku sedí nějaký cizí chlap, prý strýčkův kočí.
“Ale já nikam jet nechci!“, vztekám se, tak jako poslední týden mnohokrát. A jako poslední týden pokaždé, i nyní jsou mi odpovědí jen uslzené oči matky a nesmlouvavý výraz v otcově tváři. Nedá se nic dělat, musím odjet. Otočím se, se zdviženým lemem sukně nastoupím do kočáru, ani se neohlédnu. Oni se mě zbavili. Zapřeli dceru. I já je zapřu! Se vším vztekem, který ve svých třinácti letech dokážu sebrat, nasadím si ledovou masku na tvář.
Kočí práskne nad koníkem bičem a já naposledy projíždím bránou rodného domu v Cawn.

***

Probudím se, polštář mokrý od slz. Vypadá to, že dnešní noci se nevyspím. I když usnu, budou mě pronásledovat moje nejhorší vzpomínky.
A i když vím, která vzpomínka přijde teď, přesto zavřu oči a zavrtám se pod deku, nyní přitaženou až pod bradu.
***
Veliké město Unta. Strýcův dům. Bledé, tiché služebné, stejně tak bledá, tichá, přísná teta. Dny plynoucí v jednotvárném vyšívání, vaření, nákupech.
Jediným občasným zpestřením bylo, když jsem se ráno probudila v propálených peřinách. Teta hudrovala, služky poděšeně lítaly, a když si myslely, že je nevidím, dělaly znamení proti uhranutí. Já si s tím moc velké starosti nedělala, hlavou mi to začalo vrtat, až když se mi v ruce vznítilo koště. Zrovna jsem se strašně zlobila na jednu dívku, co prošla chodbou ve špinavých botách a já to po ní musela uklízet. A ono to udělalo Puff! a násada koštěte chytla plamenem. Rychle jsem to uklidila a nikomu nic neřekla, neměla jsem to jak vysvětlit. Už takhle jsem pro ně byla divná.

***

Zpola se vzbudím. Mokrá jak myš, třesu se chladem, i když je přímo parná letní noc. Převalím se na bok a znovu upadnu do dřímoty.

***

Den byl jako každý jiný – nudný, nudný, nudný. Slunce rychle zmizelo za obzorem a já už zhasínala svíčku u postele v mém pokojíku, když jsem z hlavního sálu zaslechla hluk. Po chvilce soustředění jsem rozpoznala strýcův hlas. Stoupal až do ječivé fistule a přel se s jiným hlasem, nezřetelným, který přes ty kameny zněl jako bručení medvěda.
I v tomhle hluku jsem zalehla, věděla jsem, že snadno usnu – teta dbala na to, abych se přes den řádně unavila a v noci neponocovala.

Vzbudila mě rána, třísknutí dveří o kamennou zeď. Nemůžu vyhnat ospalost z těla, ruce a nohy jsou těžké, jako bych měla v žilách kámen místo krve, i víčka mi jdou zvednout těžko. V mihotavém světle svíce, kterou někdo postavil na komodu a která v průvanu hrozí zhasnutím, spatřím muže. Ani ne tak muže, jako chlapisko! Má alespoň sedm stop, určitě váží víc než ten zápasník, kterého jsem minulý měsíc viděla ve městě na slavnostech! A tenhle chlap si právě s bručením rozepíná opasek. S rachotem mu spadnou kalhoty až ke kotníkům, o kamennou zem klepne naditý váček i rukoje» tesáku.
Sotva se trochu vzpamatuju, ten muž se už sápe na mou postel, košili vysoko vyhrnutou, mužství ztopořené. I když jsem rozespalá, i když mě ještě v šestnácti považují za dítě, vím, co ten muž chce. A také vím, že mu to rozhodně nehodlám poskytnout. Ne dobrovolně.
Zapřu se malátnýma rukama o jeho obrovská ramena, snažím se ho odtlačit, ale všechno je marné – váží třikrát tolik co já. Zmocní se mě panika, zkusím ho kopat, škrábat, ale jemu stačí jednou rukou chytit moje zápěstí. Přimáčkne mě do peřin a hrubě políbí.
Jeho masitý jazyk mi vypáčí ústa, jako nenasytný zloděj mi rejdí v ústech a já jsem tak vyděšená, že ho ani nekousnu. Když ale jeho druhá ruka roztrhne mou noční košili, zaječím strachy a vztekem. Najednou je všude strašně moc světla, mně je strašné horko…

***

Kňučím jak nakopnuté štěně, svíjím se na posteli a staré jizvy mě znovu pálí – na stehnech a na břiše, jako by mě polili horkou smolou. Ale ne, to se jen znovu ozvaly jizvy, co mi zbyly z té noci. Noci, kdy jsem upálila člověka. Noci, kdy jsem ztratila další rodinu…

***

Vzbudila jsem se až za tři dny – v městském žaláři, obviněná z vraždy. Nevěděla jsem, o čem všichni mluví, nic jsem si nepamatovala. Všechno mé soustředění spolkly čerstvé rány, které jsem měla po těle – na zápěstích, na břiše a na stehnech. Nevěděla jsem, co se stalo, celý den jsem probrečela. Malá holka, zavřená ve smradlavé, temné kobce…
V noci asi staršímu ze žalářníků praskly nervy, a aby nemusel poslouchat to moje fňukání, začal sám vyprávět.
“Do domu tvého strýce přijel jeho obchodní partner z Malazu. Popili mnoho piva a vína a host se cítil poněkud méně unaven než hostitel, který již nějakou dobu vyspával na stole. A tak se vydal na prohlídku sídla. Bohužel, mezi prvními pokoji, které navštívil, byl ten tvůj. A jak už to tak bývá…“
V této chvíli ten starý hlídač zmlknul, pokrčil rameny a rychle dokončil vyprávění.
“Co se stalo pak, si jen domýšlejí, ale uprostřed noci se z tvého pokoje ozval nelidský jekot. Když tam doběhli, našli tebe v posteli, popálenou, s roztrženou noční košilí, a jeho na podlaze. Nebo spíš co z něj zbylo – byl na škvarek.“ Z hlasu mu zní nefalšovaný strach. Stáhnu se do kouta cely, na malou hromádku suché slámy. Nemám moc příjemné vyhlídky, pomyslím si tak nějak neurčitě a zadívám se malým zamřížovaným okýnkem na měsíc.

***

Posadím se na posteli, tohle převalování nemá cenu. Vstanu a přetáhnu si přes ramena lehký župan. Vyjdu na malý balkon, osvětlený měsícem, a bosa přejdu po dlaždicích až k zábradlí. Zahledím se přes zahradu na střechy ostatních domů, s bláhovou nadějí dítěte vyhlížejíc nějakého toho nočního tuláka.
A tak jsem skončila tady. Jak je toto místo vzdálené té smradlavé kobce pod městem… A přeci si tu připadám stejně – stále pod dohledem, stále pod kontrolou. Ale asi to tak musí být. Povzdychnu si a nechám si hlavou projít i ty poslední vzpomínky. Staré jen dva roky, přesto nemají takovou sílu jako ty předchozí. A dokonce nejsou ani souvislé, jen obrazy. Věty visící ve vzduchu.

***

Smutný pohled žalářníka. Klapot podpatků jezdeckých bot. Vyšňořený muž, z něhož síla a autorita přímo odkapávala. Hromádka čistých mužských šatů. Cesta na koni ven z města. Vlídné zacházení, dobré jídlo – to dokáže přesvědčit lépe než křik a bič.
A pak slova, pořád dokola ta samá, až pronikla bariérou otupělosti, kterou jsem kolem sebe vystavěla. “Mág … oheň … učit jak … Musíš …“

***

Ten muž byl mág, dokonce snad voják, ale to mi nikdy sám neřekl. Vytáhl mě z tý díry a postaral se o mě. Oplátkou za to vyžadoval poslušnost. Slepou poslušnost, bez otázek, bez odmlouvání. Učil mě. Učil jak se ovládat, jak přijmout to, co jsem. Vtloukal mi do hlavy, že s touhle silou nemůžu jen tak chodit po světě. Byla jsem paličaté dítě, neposlouchala jsem, ale když mi řekl, že bych mohla ubližovat i lidem, které mám ráda, když se nebudu umět kontrolovat, vzdala jsem se.
Začala jsem se učit. Začala jsem poslouchat. A začala jsem ovládat…

“Jsem Aishwarya a mou chodbou je Telas, stezka ohně.“ Kolikrát jsem tuhle větu nacvičovala před zrcadlem a zkoušela jsem, jak se u toho tvářit, aby to mělo co největší efekt. Pak jsem přestala. Došlo mi, že touhle větou chodbu neovládnu. Bohužel, absolutní a bezpodmínečné zvládnutí chodby mi stále uniká, jsem ho schopna jen v největším emocionálním vypětí. To vždycky jako bych to byla a nebyla já. Jako bych najednou byla z ledu, úplně bez pocitů, bez strachu, bez vzteku…

S povzdechem se vracím do postele. Pro dnešek jsou zlé sny pryč, dnes už usnu…