Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo pozdě. Jediné, co rušilo ticho noci, byl zvuk rychlíku řítícího se po kolejích neprostupnou tmou. Lidé kolem mě mlčeli. Spousta z nich spala a na jejich tvářích byly unavené výrazy, smutné a ztrhané pohledy.
Muž sedící vedle mě si s povzdechem protřel oči a podložil si hlavu sakem. Jakákoli formálnost byla pryč. Zbyl jen obyčejný člověk, znavený těžkou prací a zlomený neúspěchem. Chtěla jsem mu poděkovat za jeho námahu, chtěla jsem ho utišit, říct mu, že už to má za sebou, že zítra zase vyjde slunce. Uvidí úsměv své ženy, a pak bude mít znovu důvod pracovat se vším zápalem jako dnes. Jemně jsem se dotkla jeho tváře, jen konečky dvou prstů.
Děkuji ti za tvou práci… děkuji ti za lásku, kterou chováš ke své rodině... děkuji ti, za úsměv, který věnuješ slunci, když se ráno přehoupne přes horizont.
Jeho pravidelný dech mi prozradil, že upadl do poklidného spánku. Další z mála pasažérů rychlíku byl mladý pár. Dívka s dlouhými černými vlasy zírala do tmy venku. Její pohled byl otupělý, stěží držela oči otevřené. Kolem ramen ji držel chlapec ve školní uniformě, tvář zabořenou v jejích vlasech. Klidně a spokojeně se usmíval.
Chtěla jsem mu říct: Máš štěstí, že jsi ji našel, máš štěstí, že jsi měl odvahu říci jí, že ji miluješ, máš štěstí, že tvé city opětuje. Já vím, jen já vím, že s ní budeš až do konce. Jen já vím, jak smutné bude, až naposledy vydechne. Nenechej ji jít. Dej jí i svůj dech, aby život, který s tebou prožije, měl cenu.
Podíval se na mě, jako by věděl, co chci říct. Pustil školní brašnu na zem a přitiskl dívku blíž k sobě. Letmo ji políbil do vlasů a slíbil mi to.
Jak se dívám na všechny ty lidi, tolik jim závidím. Jejich radosti a pocity, jejich starosti a utrpení. A přesto se usmívám. Nenápadná mladá žena v tmavém obleku ztracená uprostřed toho velkého světa.
Můj pohled našel dva chlapce sedící naproti mně. Oba spali. Tmavovlasý mladík měl hlavu opřenou o rameno svého přítele. Jejich dech se spojoval v jeden. Pevně se drželi za ruce, jako by se báli, že jinak by ten druhý mohl zmizet, než znovu otevřou oči.
Ten klid a štěstí, které z nich sálalo… přestože jejich láska je zakázaná, byli tak š»astní… neměla jsem co říct. Snad jen… závidím vám…
Viděla jsem bratra a sestru, přitisknuté k sobě, chránící jeden druhého od chladu. Mladík si pohrával s copy světlovlasé dívky, která klidně spala. Věděla, že v náručí svého bratra je v bezpečí.
Kéž vás nikdy nerozdělí, kéž se nikdy neztratíte jeden druhému. Snad nikdy nezapomenete, kdo jste, a nenecháte se otrávit jedovatými slovy.
Mladík si přiložil prsty ke rtům a věnoval mi úsměv, ze kterého se mi zatočila hlava. Říkal mi: Kolik štěstí může být v takovém zdánlivě obyčejném okamžiku? Jen se klidně dívám na tvář své spící sestry a připadám si, jako by mi u nohou ležely všechny poklady světa.
Nevěděl, že slyším jeho myšlenky, nevěděl, že jediný jeho úsměv byl pro mě perlou do mého vlastního pokladu.
Opustí mě? Zůstanu sám? Navěky ztracený v temnotě? obrátila jsem se a spatřila černovlasého hocha, hledícího na podlahu vlaku, aniž by ji vnímal.
Co ty víš, co je to věčná samota?
Překvapeně se na mě podíval a nevěřícně nakrčil obočí. Pak si jen protřel oči a zakroutil hlavou.
Slyším hlasy, jsem příliš unavený.
Ale kdepak, to jsem byla já, usměji se na něj, aniž bych svá slova nechala k němu doletět. Poslouchej, co máš uvnitř, co ti nemusím říkat, věř jí, věř slibu, který jste si dali beze slov, nezapomínej! Chtěla bych mu to napsat na tvář, aby nikdy nezapomněl.
Jeho náhlý úsměv, když k uchu přitisknul mobilní telefon, mě uklidnil, jako bych plula na hladině mírně zvlněného moře a jeho slova byla ukolébavkou. Vnímám jen jeho tón, tak plný radosti. Je v něm úleva, a přece i trochu lítosti. Omlouvám se…
Vlak míří do poslední zatáčky. Musím jít.
Temnota tlumí světlo lamp, do kterých vytrvale naráží noční motýli. Bledý měsíc ozařuje tichou krajinu, tak krásnou, a přeci tak cizí. Noc je čas, kdy je všechno možné…
Tolik vám závidím vaše obyčejné štěstí. Nechci, ale musím odejít. Kéž by ten rychlík nikdy nezastavil… Pár úsměvů mě vyprovází, tak je má cesta snazší. Několik myšlenek určených jen mně zahřívá mé srdce.
Jak osamělí jsme my, andělé…