Andor.cz - Dračí doupě online

kapitola 1

Prorok

,,Tak co tam vidíš? Co je v tom?“Muž s dlouhým mečem u pasu se upřeně dívá na proroka, který stojí opodál. Žádá odpověď a ve tváři má netrpělivý výraz.,, Tak už mluv, je to důležité. Nemůžeme dál čekat!“
Stojí jak přikovaný k zemi a jako by ani nedýchal. Jeho dlouhý vous se pohupuje v jemném větru, který profukuje místností. Bílá košile na něm visí a kožené kalhoty jsou mu těsné. Tělo vypracované a plné síly.
,,Ale Alldarene! Vydrž, já nemůžu poručit ani kartám, ani ohni, aby mi řekli hned svojí odpověď!“ vyprskne prorok, který se sklání nad ohněm a sype do něj nějaký prášek.
Má dlouhý tmavě modrý pláš», který je prošívaný zlatou nití. Pohybuje se pomalu a očima se dívá upřeně do ohně. Ruce se mu roztřesou a zase se uklidní. Mlčí a naslouchá praskání ohně.
,,,Raději ho nebudu rušit. Mohl by se rozzlobit, a pak by mi neprozradil věštbu,“ pomyslí si Alldaren a poodstoupí od proroka. Zadívá se z okna a prohlíží si procházející lidi. Pak se rozhlédne po kamenné místnosti plné zkumavek a bylin. V rohu místnosti je velký kamenný krb a vedle něj jsou poskládaná polínka dříví. Veprostřed velký kamenný stůl a na něm všechno nářadíčko, co používá prorok. Najednou něco zapraská a jeho pohled sjede na oheň. Místo normálního plamene rudé barvy najednou uvidí černý plamen. Jeho tvář se zhrozí a čeká, co řekne prorok.
Prorokova tvář ztuhne a nehýbe se. Je vidět, že jeho mysl se ponořila do něčeho, co normální člověk nedokáže pochopit. Stále v zamyšlení najednou promluví: ,,Hmmm. No, řekl bych, že oheň něco vypovídá, ale nechce mi otevřít celou budoucnost. Jako by byla zahalená v mlze.“
Najednou se zastaví a nadechne se. Pak se obrátí k Alldarenovi a podívá se mu zhluboka do očí. ,,Oheň říká, že přijdou pro naše město Kristal zlé časy. Tak zlé, že město zanikne a nikdo ho nezachrání. Bude konec....“
Hlas proroka ztichne a v místnosti nastane ticho. Alldaren stojí proti prorokovi a oba na sebe hledí. Pak se odváží Alldaren a promluví: ,,Co se bude dít s naším městem? Přežije náš malý národ, nebo ne?“ vyhrkne otázky a jeho hlas se trochu klepe strachem. Ruce založené v podpaždí a oči přímo zabodnuté na prorokovo puse.
,,Sám dobře víš, že na naší planetě jsou tři králoství. Západní, kterému vládne král Al-Mashar. Východní, kde panuje Belial. A naše, jménem Kristal.“ Pohledem přejede po Alldarenovi, jestli ví, o čem mluví.
Alldaren kývne na souhlas a naslouchá dál.
,,Ti dva králové se rozhodli, že budou bojovat mezi sebou. Každý chce ovládnout království toho druhého. Každý boj musí mít svoje bojiště. Oni si vybrali to naše! Rozhodli se, že budou bojovat v našem městě. VE MĚSTĚ KRISTAL!“ Jeho hlas zesílí při poslední větě. A ztichne. Prorok se ponoří znovu do světa proroctví.
Alldaren ani nepromluvil. Byl tak šokován věštbou, že zůstal pouze koukat. Pak ale pronesl:,,Je nějaká šance, že bychom se mohli zachránit? Zachránit celé království?“ S nadějí v hlase se dívá do země a čeká na kladnou odpověď. Trochu poodstoupí od dveří a přiblíží se k prorokovi.
,, Ano, je naděje. U vašeho města se před nedávnem objevila loď. Nádherná, obrovská a dřevěná loď. Její posádku tvoří deset lidí. Říkáte jim Kristalové. Podle názvu vašeho města. Když se vám podaří najít dalších šest lidí, kteří budou odvážní a pro záchranu města položí život, tak je šance na záchranu.“ Pak se posadí na obrovské dřevěné křeslo, které vyřezávali ti nejlepší řemeslníci. Uvelebí se na kožešině a pokračuje: ,,Víc nevím. Snad jen, že když najdete posádku šesti lidí a ti se odrazí s lodí od břehu našeho přístavu, tak se zastaví čas. Zastaví se na celém našem světě. Všichni zůstaneme jak zmrazení a bez života. Jen posádka nebude postižena tímto divným jevem. Spustí se totiž pomyslné hodiny. TŘI týdny bude mít posádka na to, aby spasila náš svět. Nikdo neví, co se bude dít na výpravě. Nikdo neví, co mají najít, nebo splnit. Nikdo neví, co je potká. Když se jim ale podaří dostat se z výpravy s úspěchem, tak nás zachrání! A to je vše. Nic jiného nevím a tedy i nepovím.“
Prorok se zaboří do velké a staré knihy a už nevnímá okolí. Svůj úkol, který po něm chtěl Alldaren, splnil. Vyvěštil budoucnost pro město Kristal. Teď mu jeho šedé vlasy spadly do obličeje, ale ani to ho nevyrušilo od čtení knížky.
Alldaren usoudil, že nemá význam dále se na něco vyptávat. Věděl, že když prorok řekne, že už nic neví a neřekne, tak to tak opravdu bude. Proto poděkoval, hodil na stůl tři zla»áky a mírně se poklonil. Pak obrátil svoji mohutnou postavu směrem ke dvěřím a udělal krok vpřed. Najednou se zarazil, a aniž by se otočil, promluvil. ,,My to dokážeme! My město zachráníme!“
Otevřel obrovské dřevěné dveře, které měly železné panty, a prošel jimi. Dveře se zabouchly a prorok zůstal sám se svými knihami. Pak se vydal po dlouhých točitých schodech dolů z věže.
Když přišel zas na denní světlo, tak jeho tvář ozářil západ slunce. Rozehřál jeho tvář. Letmo se usmál, když uviděl v dálce město Kristal. Západ slunce mu dával nádech do oranžova. Na moři, které ho obklopovalo, se jako v zrcadle odrážel západ slunce. Město však bylo hodně daleko. Díky moři, které vytvářelo zátoky a lidé ho museli objíždět ze všech stran, aby se dostali domů.
,,,Proč ten prorok musí bydlet tak daleko od města? Kdyby bydlel ve městě a pomáhal lidem, bylo by to jednodušší a lidé by nemuseli takovou dálku, aby jim pomohl. Určitě by to plno z nich uvítalo.“
Poplácal svého koně po hřbetě a vydal se podél útesů směrem k městu. Jeho družina, kterou tvořili čtyři lidé, cválala na svých koních za ním. Písek z pláže se koním pletl pod kopyta a prášil všude kolem nich. Slunce zapadalo a čas ubíhal. Čas, který byl tak cenný.
Cestou se zastavili u studánky, která byla průzračná a voda zde byla chutná a měla prý moc uzdravovat.
Sesedl z koně a přistoupil ke studánce. Ze studánky vyskočila malá žabka, což bylo znamení, že voda je zde opravdu chutná a čistá. Přiklekl a nabral vody do rukou. Opláchl si obličej, a pak z něj otřel vodu, co mu stékala i po oblečení. Znovu nabral do rukou vodu a napil se. Voda jako by mu prošla celým tělem. Její čistota mu pronikla až k srdci. Napil se a do jeho těla vnikl život a energie. Znovu nabral do rukou vodu a přistoupil ke svému koni. Ostatní se na něj jen dívali a čekali, co se bude dít dál. Alldaren dal napít svému koni ze svých rukou, a pak ho pobídl, aby přistoupil ke studánce a napil se sám.
,,Tady dnes zůstaneme přes noc. Domů bychom to nestihli. Brzo bude tma a časy jsou zlé. Není bezpečné jezdit za hranicemi města v noci,“ promluvil a pohlédl na svého koně, jestli dopil. Pak ho dovedl k nedalekému stromu a přivázal ho. Mezitím si ostatní muži našli místečko v mechu a hezky se chystali si odpočinout. Alldaren si je jednoho po druhém prohlížel. ,,A tito muži musejí padnout z rozmaru někoho, jako je Al-Mashar nebo Belial? Jsou nevinní a mají své rodiny. A co ostatní lidé?“
Rozejde se a sedne si na nedaleký útes. Zahledí se na moře, které je klidné a tvoří domov statisícům živočichů. Chvíli sleduje racky, kteří poletují sem a tam a hledají něco na obživu. Jeden racek se posadí kousek od něj. Alldaren vyndá chleba a rozdrobí ho. Pak začne kousky házet rackům do vzduchu. Celé hejno poletuje a snaží se zachytit alespoň kousek chleba. Když dojde poslední kus, tak založí ruce do podpaždí a zadívá se na slunce. Již zapadá a zažívá poslední chvíle v tomto dni, kdy může zahřát zem, na které žijí lidé.
Alldarenovy oči sjednou na pláž a útesy. Zadívá se na les, který navazuje, a pak na oblohu. ,,Naše země je zvláštní. Na jednom kuse pevniny se sešli tak podivní a jedineční živočichové, rostliny i architektura. Byla by věčná škoda, kdyby něco tak nádherného zaniklo. Jen bohatství a sláva láká některé lidi a vůbec se nezamýšlí nad ostatními. Nehledí na živočichy, rostliny, ani na památky, které přináší naše země. Proto musím zabránit všemu tomu zlu. Musím udělat vše, co je v mých silách, abych zachránil město! Najdu posádku hodnou plout na výpravu do neznáma, a s ní pak najdu záchranu.“
Jeho poslední myšlenky zabloudily do města a k lidem, které miluje, a pak se ponořil do světa snů. Svět, ve kterém existuje jen to, co sám chce. Jsou tam jen věci, které mu nemůžou nikdy ublížit.

Najednou otevře oči a sedí v nádherné a zlatem posázené místnosti. Ze zlatem a drahými kameny posázeného krbu vyzařuje světlo. Je teplé a přináší pocit uklidnění a pocit jistoty. Dřevěný stůl, u kterého sedí, je plný jídla a pití. Od srnčího masa po různé druhy ovoce. Poháry s vínem i pivem. Místnost je jinak prázdná, žádné skříně ani postel. Nikde nic.
Alldaren se neodváží na nic sáhnout a chvíli mu trvá, než se vzpamatuje. Najednou si uvědomí, že proti němu stojí žena. Její tvář je stará, ale přesto moc přívětivá. Její bílé vlasy jsou rozpuštěné a mezi nimi jsou zlaté stuhy .Hedvábné bílé šaty se pohupují, když postoupí blíže.
Najednou promluví a její hlas zní jako ukolébavka, a přece nedovoluje spát. „Alldarene! Poslouchej, co ti povím. Je to důležité a nemáme moc času. Prosím, na nic se nevyptávej a jen mě vyslechni!“ Žena přistoupí blíže a něžně ho vezme za ruku. „ O zlu, které čeká vaše město, už víš. Jak zachránit město také, ale nemáš posádku. Já vím, jakou posádku musíš mít, abys mohl odrazit s lodí od břehu.“
Zadívá se Alldarenovi do očí a přenáší do nich naději. Naději, kterou si hned uvědomí, a proto v klidu poslouchá.
„Posádku musí tvořit lidé, kteří jsou pro ni předurčeni. Nebude jednoduché je najít. Každý z nich pochází z jiného světa a také z jiné doby. Sám je nenajdeš, ani kdyby ses snažil a propátral celou zemi.“
Žena pustí ruku Alldarenovi a odstoupí. Pak pomalým krokem odchází směrem k protějším dveřím. Když u nich stojí, tak naposledy promluví.„Pomůžu ti najít tyto lidi. Přivedu je do města, ale nikdy ti neukážu, kdo přesně to je. Sám je musíš poznat a přimět je, aby s tebou pluli. Jen poslední rada. Každý z nich bude odlišný. Nikdo jako by nebyl z našeho města ani světa. Poslouchej svůj rozum a srdce, ty ti napoví.“
Dveře ze zlata se otevřely a žena vešla do bílé mlhy. Její šaty i ona se ztratily a Alldaren zůstal sám ve zlaté místnosti. Chvíli zíral na pomalu se zavírající dveře, a pak...„Počkejte! Jací lidé! A jak se tady vezmou? Stůjte! Počkej...“ Nedořekne, protože s ním někdo zalomcuje a slyší hlasy, které volají: ,,Proberte se!“ Jsou všude kolem něj a je jich stále víc. Sílí, a on háže hlavou z místa na místo a snaží se zjistit, kde se ty hlasy berou.

Najednou ho někdo poleje ledovou vodou a on v šoku otevře oči. Okolo něj stojí jeho družina. Každý z mužů má v obličeji ustaraný výraz a všichni na něj hledí.
„Měl jsi nějaký zlý sen, Alldarene. Volal jsi ze sna o pomoc a chtěl jsi někoho zastavit. Měli jsme strach, tak jsme tě raději probudili. Doufám, že se nezlobíš, a promiň tu studenou vodu. Ale nemohli jsme tě probudit,“ vysvětlí mu jeden muž z družiny jménem Doner a letmo se usměje radostí, že je Alldaren v pořádku. Podá mu ruku a pomůže na nohy. Pak jde rozdělat oheň, aby si připravili něco k snídani.
Když se Alldaren rozhlédne, tak uvidí již nasekané a urovnané dříví a uloveného zajíce.
Ve zdejších lesích žijí zajíci, lišky i srnky, sem tam se vyskytne i divočák. Stromy jsou zde jehličnaté a mezi nimi je krásný, rosou se třpytící, mech. Zvěře je zde dost, a proto není moc obtížné ji chytit. Zvířata se totiž nebojí moc lidí, protože jsou zvyklá na jejich přítomnost a ví, že lidé ve zdejším kraji jim moc neublíží. Čerpají více z polí a plodů lesa, který obklopuje město ze všech stran. Až na jižní stranu, protože tam je moře jménem Zeg.
Mezi lidmi se povídá povídka, proč se jmenuje Zeg. Jednou, když prý tu nebylo ještě město ani pole a nikdo nebydlel v blízkosti, tak přišel muž. Muž? Nebyl to muž, ale Ork. Byl vysoký a mohutný. Nebyl zlý, ale hledal jen místo, kde žijí Orkové, protože jich bylo pomálu.
Když šel kolem moře, které v té době nemělo ještě jméno, uviděl na útesu uvězněnou mořskou pannu. Rychle slezl z útesu dolů a chtěl se přiblížit k panně. Nechtěl jí ublížit, ale zachránit ji. Pomoci jí z útesu a vrátit ji moři. Panna však dostala z Orka, který si nesl životem jméno Zeg, strach. Začala sebou mrskat a volat o pomoc. Výskala tak hlasitě, že to uslyšeli její přátelé a připlavali jí na pomoc. Měli mořské kuše, kterými prý nelze minout. Hroty šípů byly namočené v jedu z mořské houby. Zasáhli Zega rovnou do srdce.
Zeg už byl asi jen metr od mořské panny a vyslovil jedinou větu. ,,Já nechtěl ublížit, ale pomoci.“ Pak zemřel. Panna si prý uvědomila, že jí chtěl pomoci, ale pozdě. Litovala svého jednání vůči Zegovi. A pojmenovala moře po něm. ZEG!
Lidé se často ptali, jak mohla vědět jeho jméno, když ho neznala a on jí ho nestihl říci. Nikdy se však nikdo odpověď nedozvěděl. Moře je Zeg a nese vzpomínku a i povídku o panně a Zegovi. Jestli je to pravda, nebo ne, to nikdo neví.
Všechno tohle projede Alldarenovi hlavou. Vzpomínky na dětství, kdy mu jeho praděd vyprávěl tento příběh každý večer u ohně. Slza mu steče po tváři a dopadne na kámen pod ním.
„Alldarene, tak už pojď! Zajíc je upečený a je křupavý!“ vykřikne jeden z mužů u ohně a zakousne se jako první do zajíce.
„Tak tihle muži by měli trpět.“ projede mu hlavou věta, která se opakuje už poněkolikáté. „Obstarali snídani. I oni znají ten příběh o Zegovi, i oni znají historii našeho města a okolí. Proto ji nesmíme jen tak pohřbít v boji.“
Postaví se a pomalým krokem dojde k ohni. Napije se ze studánky a zakousne se do kousku králíka. Vezme od přítele i kousek chleba a nají se. Když jsou všichni nejedení, přestože jídla bylo pomálu, sednou na koně a vyrazí směrem k městu.
Alldarenův vous se při běhu koně houpe a jeho dlouhé černé vlasy mu vlají ve větru. Rychlost, s jakou koně běží k městu, je nevídaná. Jako by se snažili dohnat čas, který muži prospali. Jako by je něco pohánělo, nějaká síla, kterou není vidět. Slunce pálí do tváří a vítr chladí.
„Přátelé moji, vy netušíte, co se děje. Ale až zjistíte, tak on se vám usměv z tváře vytratí, a to rychle,“ pomyslí si Alldaren a pohlédne na okolo něj jedoucí muže, kteří se smějí. Všichni vědí, že jedou z výpravy a znovu uvidí svojí rodinu. Nikdo z nich netuší, co prorok prozradil Alldarenovi.
Najednou se ocitnou před bránou města. Tvoří ji dva velké sloupy, které měří asi přes pět metrů. Mezi nimi jsou obrovská železná vrata, která vypadají jako dva draci naproti sobě stojící. Vrata se před nimi otevřou a skupina jezdců vjede dovnitř. Pak se železná vrata se skřípěním zase zavřou.