Andor.cz - Dračí doupě online

Stojím na mostě a slepě zírám do tmy. Jediný zvuk je vítr, hvízdající kolem mých uší. A šumění oceánu v dáli. Čekám a nevím na co. Až mi to dojde? Až pochopím, že nic, co jsem udělala, nemůžu vzít zpět?

Začíná pršet. Cítím déš», ale nevnímám ho. Stéká mi po tvářích jako němé slzy, jako výčitky svědomí, které mě pronásledují. Matně si uvědomuju, že je to jako v nějaké písničce. Akorát tam se mluvilo o mostě. A o samotě. O dešti a temnotě. Mně chybí jen ten most.

Dneska je to rok. Člověk by skoro řekl, že rok je dost dlouhá doba na to, abych se s tím smířila. Zkoušela jsem si to namluvit, ale marně. Cítím stejnou bolest jako před dvanácti měsíci.

Co se na mně vlastně změnilo? O pár cen»áků jsem vyrostla, jasně, a taky moje vlasy vypadají divoce, protože si je už nestříhám - ani nevím proč. Ale největší změna jsou moje oči.

Moc lidí si toho nevšimlo. Já jo. Můj pohled je teď vyhaslý, skoro bez zájmu... dřív mé oči hodně lidí obdivovalo. Tvrdili, že vypadají jako dva smaragdy, že krásně září a jsou taky hluboké. Ale to bylo předtím, než... předtím.

Čeho chci vlastně dosáhnout? Myslím si snad, že když tu budu stát dost dlouho, najednou se změní minulost? Nebo se já dostanu do minulosti a dostanu druhou šanci? Ale tak to nechodí, broučku... slyším krutě jízlivý hlas v mé hlavě. Jsou věci, které se nedají jen tak odvolat. Dost! Chci, aby ten hlas mlčel. Hlas, který patří jemu... člověku, který mě k tomu činu dohnal. On tvrdí, že si za to můžu sama. Že to byla moje chyba. Ale copak jsem měla na vybranou?

Cítím, jak mi kromě deště stéká po obličeji i něco jiného. Slzy. Brečím, no a co? Dlouhých 15 let svého života jsem nebrečela, a poslední rok... tolik bolesti a zrady, že to slzy nevyváží.

Nejhorší je, že mám před očima JEHO výraz, chvíli před tím, než jsem mu to provedla. Bolest. Zklamání. Lítost. Zprvu to nechápal. Myslím, že to nechápe pořád, a» je kde je. Kdybych alespoň dostala šanci si s ním promluvit, všechno mu vysvětlit...

On by mi něco takového nikdy neprovedl. Nikdy. Natolik mi věřil. A já ho zradila. Pořád ve snech slyším jeho hlas, jeho šepot. "Proč?" Jediné slovo, a tak trýznivé. Nikdy na to nezapomenu. Potom jsem se zhroutila a bylo mi všechno jedno. Okolí nevědělo, co se se mnou děje. Chtěli mi pomoct, leč nemohli. Jediný člověk, který by mě mohl pochopit, se mi jen vysmál do očí a řekl, že si za to můžu sama. Chtěla jsem ho v tu chvíli zabít, ale došlo mi, že by to nic nevyřešilo. Měla jsem ho zabít ten den, kdy jsem poznala zlo v jeho očích, a ta chyba nikdy nemusela nastat.

Slyším za sebou kola vozu. Bratr. No jo, vždy» bude půlnoc. Mělo mě napadnout, že mě bude hledat. Ale já se chytit nenechám. Podruhé už mě nikdo nezlomí. Rychle a hbitě vbíhám do postranní uličky a probíhám jí, až se dostanu na náměstí. A k autobusové zastávce. Nastupuju do prvního autobusu, který opouští město. Je mi jedno, kam dojedu. Hlavně daleko, daleko od výčitek svědomí a těch černých očí, na které si vždycky vzpomenu, když se procházím po pláži. Na ten hluboký pohled, který mě něžně sledoval, který mě chránil.

Autobus míjí ceduli s nápisem Carmel. Turistický ráj. Pro některé ráj na zemi. Pro mě peklo. Rok a půl strávený v pekle. Sbohem, Hectore... Jesse... má životní lásko... a odpus» mi všechno, co jsem ti udělala...