Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Povídka o Drornovi a elfechOblíbit

silver_iko9569.jpg

Autor: ranger_Strider

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 04. května 2006 15:33

Průměrné hodnocení: 9, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
Po delší době přicházím s dalším - posledním - pokračováním povídky o černokněžníkovi Drornovi a elfech.
Naše hrdiny jsme opustili v momentě, kdy je město Nový Gondolin obleženo nestvůrami mága Drorna. Barbara Daruis se vrhl do boje a stařičký knihovník Perdacil zaútočil mentálním soubojem...
Jak to vše dopadne...


 
Kapitola XXI. Pouto krve
(Rimmer-AR-O)

Azareth a skupina pekelných zplozenců pochodovali lesem, když vtom to začalo. Zem se otřásala a ve vzduchu byla cítit magie. Magické pole bylo narušené tak, že kdokoli mohl užívat jeho síly, ovšemže musel zvládat základy toho umění, což bezpochyby Azarath zvládal.
Pozvedl pravou pracku a skupina pekelníků se v momentě bez jediného slova zastavila. Ucítil krev. Krev nevinných. Krev elfů. Ucítil bolest. Ucítil utrpení a touhu ničit. Rozběhl se a ostatní ho tiše následovali.

Elfí šípy měly nulový účinek na otroky Drornovy mysli. Mithrilová stráž bojovala udatně v předem prohraných soubojích. Darius drtil nepřátelé jednoho po druhém a při úderu jeho meče ozařovalo blízké okolí jasně bledé světlo. Když čepel toho meče protínala vzduch, jako by vzduch zaplnil hněv Předků a ti, kteří byli v cestě čepele, byli předem odsouzeni k záhubě.

Drorn sebou cukl a padl na kolena. Ten úder nečekal a byl zmaten. Trvalo mu několik desítek sekund, než si uvědomil, co se děje... Posadil se na zem a jeho tělo zaplálo jasně zeleným plamenem...

Z dáli se ozývalo dunění...
Obloha, dříve modrá a jasná, se nyní zbarvila do ruda...
Snad to bylo krví Prvorozených...
Snad to bylo vším tím zlem...
Ale dunění zesilovalo...
Vřavu boje přehlušil zvuk znějící jako tisíc trpících...
Stromy v nejbližším okolí zaplavil Pekelný plamen a Azareth ...
... pán bolesti ...
... vstoupil do bitvy...

Když se přiblížil k jednomu z kostlivců, kostlivci na celém křídle znehybněli. Azareth zařval podruhé a kostlivci při tom zvuku padali k zemi, jako by je srazil ten nejtežší kyj.
Azarath vztyčil pravici, deformovanou svalstvem, do vzduchu a v ní se mu objevil obrovitý plamenný meč. Vykročil směrem k bráně ... Kostlivci v jeho cestě, i přes snahu uštědřit démonovi ránu, byli démonem ignorováni a Azarath kráčel sebevědomě dál.

Darius bojoval statečně a nebylo téměř nikoho, kdo se mu v boji vyrovnal. Téměř. Dariuv osud měl být brzy naplněn. Při bojích s nemrtvými utrpěl sice pár lehčích šrámů, ale pravý válečník hledí na utrpěné rány až po bitvě, nebo z druhého břehu.

Otřesy se přibližovaly. Mohutná rána následována bolestným křikem prudce vířila krví nasycený vzduch. Hradby byly pokořeny. Jeden z katapultů, naložený jakýmsi vakem, narazil přímo do toho nejslabšího článku a mohutná hradba se s děsivým a odstrašujícím efektem bortila...
Nádvoří se zaplnilo prachem.

Azarath se přikrčil. Démoni ničili, co jim přišlo do cesty, nehledě na to, co to bylo. Tlaková vlna se bleskurychle prohnala po doutnajícím bojišti.
Nebe pomalu halil černý kouř a skrze trhliny prosvítalo jasné rudé světlo. Jeden z kuželů toho světla zářil přímo na Azaratha. Démon vstal a ze zad mu vytryskl černý hnus. Na zádech mu vyrostla 2 blanitá křídla.
Azareth se přikrčil a při výskoku zamával křídly... Vznesl se do vzduchu a hledal si cestu do pevnosti...



Kapitola XXII. Zuar - Eghoen a Unthor - Flee
(Ultrainfernal)

Drorn stojící v transu na okraji Safírového jezera, jehož voda se nyní červenala krví stovek padlých válečníků, nevnímal, jaké peklo se rozpoutalo před branou pevnosti. Jeho mysl byla rozštěpená na stovky střepin, z nichž každá svou podstatou splývala s jednou z mágových nemrtvých loutek. Démonův příchod stařec sice zaregistroval, ale necítil potřebu se tupým nemyslícím monstrem prahnoucím po pomstě na jeho vlastních nepřátelích nikterak rozptylovat. O Azerathovi i tlupě jeho přívrženců věděl od chvíle, kdy toto jedno z "prvotních zel" procitlo po tisíci letech ve své kamenné cele a vydalo se mstít svým věznitelům.
Koncentroval se ze všech sil na ovládání těch několika málo posledních skeletů uvnitř hradu, jež přestály účinky Galenovy a Puškynovy očistné přírodní magické síly a snažil se ze všech sil dopátrat krále elfů, po jehož tajemství nesmrtelnosti tolik toužil. Cítil ho, vnímal jeho přítomnost kdesi v labyrintu chodeb, jimiž byl hrad protkán, ale nedokázal ho nikterak přesněji lokalizovat - začínalo mu být více než jasné, že královu bytost musí chránit nějaký druh antimagické aury, která ho dokonale kryla před Drornovým vnitřním zrakem. To nebylo samo sebou. Někdo za tím musel být!
"Zuar - Eghoene, můj učedníku, učinil jsi ze všech chyb, které kouzelník může udělat, tu chybu největší!" promluvil náhle v Drornově hlavě rozechvělý stařecký hlas a tělem temného mága projela vlna řezavé bolesti. Byl osloven svým pravým jménem! "Zneužil jsi svého umění tím nejhorším možným způsobem, jakým jsi jen mohl. Snažíš se jím získat to, co ti nikdy nepatřilo a patřit ani nikdy nebude! Dar nesmrtelnosti se nedá získat hrubou silou ani temnou destruktivní magií, to mi můžeš věřit! Zmařil jsi tisíce nevinných životů, znesvětil jsi náš hvozd! Nyní budeš trpět za své činy!"
Po těch slovech Drorn teskně zaúpěl, jeho věkovitým tělem jako by projely najednou tisíce jehel. "Nyní budeš trpět za své činy!" zopakoval tajemný hlas. Mág procitl z transu - v tom okamžiku se všichni jeho kostlivci potýkající se s elfy uvnitř hradu poroučeli bez života na dlažbu - a padl v bolestech k zemi.
"Kdo jsi! To ty držíš ochrannou ruku nad králem, že?" zachroptěl a snažil se v sobě zmobilizovat poslední zbytky elementárních sil, aby se mohl pokusit tajemnému hlasu vzdorovat.
"Přesně tak, nedovolím, aby se pánovi Temného hvozdu cokoliv přihodilo. Není však podstatné kdo jsem, Drorne. Poddej se mému světlu! Nevzdoruj a nalezni ve smrti svou nesmrtelnost!" ozval se znovu hlas, znějící tentokrát poněkud výsměšně, což Drorna přivedlo k nepříčetnosti. V tu chvíli se ale jeho mysl rozjasnila. "Učedníku!" zarezonovalo jeho hlavou toto jediné slovo.
Vzchopil se, znovu vstal na nohy, zpřetrhal v jedné vteřině stahující se magické okovy a vzhlédl směrem k hradbám. Stál tam. Maličká nezřetelná postava stojící s rozpaženýma rukama a propalující Drorna svým pohledem.
"Vím, kdo jsi, ty starý hlupáku!" vykřikl triumfálně Drorn. "Učinil jsi chybu, vyzradil jsi na sebe příliš mnoho, můj MISTŘE! Říkají ti Perdacil, tvé skutečné jméno však zní Unthor - Flee, viď!?"
Perdacil stojící na ochozu věže bolestně zasténal. "Ne! Odkud proboha víš..."
"Byl jsem vždy velmi bystrý žák, UNTHORE - FLEE! A taky dost vlezlý, nutno poznamenat," zasmál se Drorn. "Máš velkou moc, to se ti nedá upřít, ale tvůj rozum již zdá se mi býti poněkud přesluhující. Víš, že jsem se celkem i bál, že bys mě mohl pokořit?" dodal temně a v jeho mozku se zrodil zrůdný nápad.
"Sbohem, Unthore!" vykřikl ze všech sil, pozdvihl hůlku a nechal z ní vytrysknout sáhodlouhý výboj temné nekroenergie, která se jako úděsný temný blesk zaklikatila prostorem mezi oběma starci a udeřila Perdacila do hrudi.
Perdacil zavyl bolestí, ztratil vládu nad svými pohyby a zřítil se z výšky na nádvoří, před skupinu několika vojáků, jimž zrovna velitel uděloval rozkazy.
"Proboha, mistr Perdacil!" vykřikl jeden z vojáků.
"Co se stalo?" promluvil mudrc a zdvihl se na nohy. Elfové oněměli údivem.
"Mistře, jak jste něco takového mohl přežít?"
Perdacil otevřel ústa, ale místo odpovědi se mu z nich vyřinul gejzír odporného černého hlenu. Mudrc se začal kroutit na zemi v úděsných křečích, z jeho vrásčité tváře se počínalo oddělovat hnijící maso, tělo podléhalo bleskovému rozkladu.
Vojáci stáli paralyzováni příšerným výjevem, neschopni učinit jediný pohyb.
Za pár chvil se z hromady hnisu na zemi vztyčila dokonale vybělená Perdacilova kostra, v očních důlcích jí planul pár rudých světel. Rozhlédla se kolem sebe, zahalila se do cáru černé látky, který se jí zhmotnil v jedné z kostlivých rukou a ukázala prstem na elfy. "Poněkud nevhodná forma, přátelé," promluvila synteticky znějícím hlasem a všichni stojící vojáci byli v tu chvíli s hnusným mlasknutím, doprovozeným sprškou krve a rozmělněné tkáně, přetransformováni do družiny kostlivých válečníků.
"A teď si půjdeme promluvit s jeho milostí o vážných věcech," ušklíbl se tvor...



Kapitola XXIII. Soumrak elfí říše
(ranger_Strider)

To, co kdysi bylo Perdacilem, se napřímilo a zavětřilo. Rozhlédlo se po bojišti a zhodnotilo situaci.
Drornovi kostlivci se rozpadli, ale bojiště ovládli zplozenci pekelní Azarothovi. Darius bojoval jak pravý berserk a dostával se směrem k pekelnému monstru. Král před jeho pohůnky držel vchod do Věže Umění a po boku mu stál Firnborion, zatímco Aiwen pokračovala ve svém soukromém ohňostroji a házela "baráky" na nepřátele. "Járak barak" ozvalo se, když na několik menších démonů vrhla několik zelených blesků, na další vystřelila modré blesky se slovy "Artak bárak".
Perdacil, nebo spíše lich stvořený Drornem, zkřivil čelisti v divokém úšklebku. Situace se pro jeho pána vyvíjela příznivě. Telepaticky vyslal své záměry černokněžníkovi, a pak se pohnul. Jeho klepavý krok pokračoval ke králi. Lichovi zazářil v očích plamen zášti. Máchl rukou, vzduchem proletěla vlna temné energie, a když temný úder zasáhl krále, bezvládně se zhroutil k zemi. Cesta do hradu byla pro Perdacila volná. Jediný on věděl o králově dosud nenarozeném dítěti!
Drorn díky Perdacilovi, tedy spíše své loutce, věděl, co se děje. A když věděl, že král leží na nádvoří v bezvědomí, hnul se dopředu. Jeho mysl se opět začala soustředit a všichni dosud nepobití kostlivci se začali zhmotňovat.

Když král padl, začali se Firnorionovi hrnout do očí slzy vzteku a beznaděje. Nechal padnout svého krále.
"Galééééééén!" vydral se mu z úst válečný pokřik. Čepel jeho meče se znenadání rozsvítila jasným zeleným světlem a Firnborion tančil tanec smrti, v němž padali protivníci na zem.
Najednou byl kolem něj klid a Firnborion klesl ke králi. Uchopil ho za spánky, avšak v jeho mysli nenašel nic, jen prázdno a tmu. Procházel se prázdnými stezkami a bezhvězdnou nocí, bloudil a nenacházel. Na pokraji beznaděje zvolal jméno paní Valar: "Ach Elbereth, nedej, a» tak bídně skončí náš osud, nenechej mě opět zklamat." V tom okamžiku se v nekonečných dálavách královy tisícileté hlavy objevil plamínek života. Firnborion se chopil šance a přivolal krále zpět k životu.
Ale první pohled králi přinesl jen bolest a žal.

Darius se bil jako lev, když stanul čelem proti samotnému prvotnímu zlu. Pozvedl meč v úderu. Když však narazil na Azarothův plamenný meč, neškodně se po něm svezl ve spršce ohnivých jisker.
Azarothovi se v tlamě zableskly tesáky a začal zběsile sekat svou obří zbraní. Snad žádný jiný smrtelník by nevzdoroval Pekelnému démonu tak dlouho a tak statečně. Ale i tak Darius jen ustupoval. Tempo útoků Dariova soupeře bylo vskutku ďábelské.
Nakonec neměl barbarský hrdina kam ustupovat. Obloha se otevřela a Darius uviděl přijíždět božskou válečnici na mohutném koni. Pro Daria přijela Valkýra. Věděl, že nadešel okamžik jeho smrti, ale uvědomoval si, že je přijat do Valhaly po bok svého otce, své matky, bratrů svých i sester. Do zástupů svých předků, kde stateční žijí navždy.

Lindäleä Fuine uslyšel podivné kroky stoupající po schodišti potemnělé Věže. Sňal ze zad Morëmacil, který začal silně hučet. Lovec vytáhl z vaku žezlo s rubínovým srdcem. "Snad je ten brak k něčemu", pomyslel si. Jistě, bylo to Rubínové srdce. Amulet, jenž ruší energetickou magii nemrtvých. Ani nevěděl, jak k němu přišel a proč si ho před 96 lety vůbec nechal, ale najednou mu přišlo na mysl.




Kapitola XXIV.
(Rimmer-AR-O)


Perdacil byl veden touhou po krvi prvorozených a cítil auru nenarozeného, nového, nevinného života, klíčícího v lůně královny. Jeho žhnoucí zrak osvětloval každý schod. Blížil se neúprosně ke komnatám královny. Když vstoupil, byly dveře otevřeny. Královna tam nebyla, místo ní stál monstru v cestě Lindäleä Fuine.
Lich poslal vpřed vlnu temné síly, ale Rubínové srdce za Lindäleäho opaskem zazářilo a proud energie byl vychýlen z cesty a vytvořil otvor do jedné ze zdí. Elf se zazubil.
Lichův výraz poznamenal strach a zklamání a v jeho očích zazářily hvězdičky bolesti. To, co z Perdcila zbylo, natáhlo směrem k elfovi ruku, jako by ho žádalo o pomoc. Elf chtěl starého přítele zachránit, a tak se natáhl k podané ruce. Vtom se lichovi v kostnaté pazouře zhmotnil meč, meč černý jako bezměsíčná noc v nejhlubších kobkách, a »al po elfovi...
Lindäleä hbitě uskočil a rána mu roz»ala pláš».
Morëmacil plál bledým světlem, jež zaplavovalo místnost. Přestože lich nebyl bojovníkem, bil se statečně a v jedné chvíli, když elfa povalil a tomu při pádu vypadl meč, už skoro Lindäleäho porazil, ale ten pozvedl Rubínové srdce a v zoufalosti je nastavil přímo do rány.
Klenot zasazený do hlavice žezla vzplál hněvem Valar a místnost zachvátil vířivý proud vzduchu ... Rubín plál a osvěloval místnost a v momentě, kdy Perdacil uhodil do žezla, se svět na okamžik zastavil... Zablesklo se.
Bezbranný lich nemohl Černý meč od žezla odtrhnout a sám stál a po jeho kostlivém těle přebíhaly malé výboje energie. Padl na kolena zachvácen bleděmodrým plamenem... a prostor a čas se pokřivil při nelidském výkřiku, jenž se nevydral z lichova hrdla... Zbytek z Perdacila se rozpadl na prach a vír v místnosti ho vzal a roznesl po širém okolí...
Elf pohlédl na žezlo a kdysi krásný rudý kámen nasál zlo a tmu Černého meče i samotného licha. I když na pokraji vysílení, vstal a vydal se tajným schodištěm za královnou a pryč z Nového Gondolinu.

Firnborion byl příliš vyčerpán, než aby stačil králi zabránit vrhnout se na Azaratha. Král se rozběhl. Démon se jen zasmál. Pozvedl pravici a nádvoří zalily pekelné plameny...
Obloha se zatáhla. Sprška ohně políbila zem a Azarath, Pán bolesti, stanul tváří v tvář samotnému králi. Králův meč, ukován mocí dávných Noldor a přechováván jako dědictví, byl jedinou zbraní, která mohla odolat náporu Plamenného meče.
Azarath roztáhl křídla a jeho tělo vzplálo rudým plamenem. Přelétl nádvoří a ze vzduchu zaútočil na Krále. Ten však ránu hbitě vykryl a ve spršce jisker začal zpívat jednu z bojových písní svého lidu. To démona zasáhlo jako hřeb do srdce a vzepjal se bolestí. Král toho využil a sekl jej přes hruď. Z démonovy hrudi vytryskl černý hnus a Azarath zlostně křídlem krále odhodil.
Pochroumaný král a zraněný démon naproti sobě stáli a kroužili okolo sebe jako dvě šelmy.
Azarath vzlétl několik metrů do vzduchu a prudce narazil na zem. Otřes vyvolaný tímto dupnutím shodil okolostojící na zem. I samotný král padl na záda. Démon se po něm ohnal mečem, ale v záchvatu paniky král nastavil meč podepřený druhou rukou za čepel a ránu vykryl. Meč mu však rozdrtil kosti v druhé ruce, a tak bojiště zaplavil bolestný výkřik.
Azarath se nad ním vzepjal v celé své velikosti. Vtom ho zasáhla dávka blesků, což jej odhodilo stranou. Král s bolestmi vstal a přiklopýtal k démonovi...
Azarath ležel na boku, nejevil žádné známky života a Plamenný meč ležel o několik metrů dál a pomalu pohasínal. Král se postavil nad démonovu hruď a vší silou do ní meč za»al. Démon vykřikl a pokusil se vstát. Přitom nemotorným pohybem křídla krále vážně ranil. Hranou křídla jej udeřil do hrudi a zlomené žebro pro»alo plíci...
Azarath se vzepjal a v jeho hrudi čněl králův meč a kousek pod ním jasně zářil drahokam... Země se otřásala a plameny šlehající ze samotného Azaratha stravovaly kámen, železo, kosti i maso, jen králův meč nebyl téměř poznamenán... Azarathovo tělo hořelo pekelným plamenem a nebe měnilo barvy. Při posledním výkřiku se Azarath, Pán bolesti, démon z nepředstavitelných světů... změnil v prach. Jediné, co v hromádce prachu zbylo...byl zářivě stříbrný meč a jakýsi rudý drahokam... Král ležel opodál, opřený o zeď jedné z věží lapal po dechu...




Kapitola XXV. Grimův návrat
(Ultrainfernal)

Drorn, následovaný patolízalským hobitem, kráčeli místem strašlivého krveprolití. Bylo téměř neuvěřitelné, v co se skvostná citadela během několika hodin urputného boje změnila. Mágovy okované boty drtily zuhelnatělé pozůstatky kostlivých válečníků, které byly rozseté takřka úplně všude, a snažil se nevdechovat odporný sirný zápach, to jediné, co zbylo po mocném Azarathovi. Neuspořádané hromady kostí střídaly kupy roztrhaných elfích mrtvol a kaluže husté šlemovité hmoty - pozůstatky toho, co s nemrtvými přisluhovači udělala Aiwenina bílá magie.
Drornovy čelisti cvakaly nedočkavostí, věděl, že to, pro co sem přišel, bude za chvíli jeho. Cítil, že král masakr přežil, vnímal tep jeho srdce a bylo mu jasné, že již nemá mnoho času nazbyt! Král umíral, byl těžce raněn a s každým dalším svým výdechem odplula troška toho, po čem Drorn teď tolik prahnul.
Vyhnuli se ohromné mrtvole ohromného chlupatého "nižšího" démona, jednoho z těch, kteří procitli z temného snění a připojili se k Azarathovu tažení. Byl zcela poset elfskými šípy a obsah jeho mozkovny byl rozptýlen všude po okolních stěnách.
Fritz nedokázal déle snášet pohled na hrůzostrašné krvavé výjevy. Klesl na kolena a začal zvracet. Mág si ho však nevšímal a kráčel stále dál do nitra dobyté pevnosti.

A pak našel, co hledal. Král ležel v tratolišti krve v kruhu plném jemného šedého popela. Mág se sehnul k zemi a přiložil králi na čelo svou umouněnou dlaň. Král žil, to bylo jisté. Ale jak dlouho ještě bude?
"Fritzi!" vykřikl s bušícím srdcem Drorn. "Pojď sem a pohleď! Zde leží ten, kdo mi poskytne dar nesmrtelnosti! Nesmíme však váhat ani okamžik! Musíme se okamžitě vydat zpět domů, kde budu schopen z čerstvého srdce připravit elixír věčného života!"
"Můj pane, ten elf silně krvácí! Musíme s tím něco udělat," sehnul se ke králi a s námahou z něj sejmul pokroucený hrudní plát a odhalil zranění. "Bude to chtít vypálit, pane, jinak dlouho nevydrží."
"Ano," promnul si mág svůj černý plnovous. "Máš pravdu. Vypálím jeho ránu a aplikuji na něj kouzla, jež potlačí bolest. On musí přežít za každou cenu!" vycenil mág vztekle zuby a u úst se mu objevila pěna. Namířil na ránu ukazovák své jediné paže a nechal z něj vyšlehnout pramen sžíravého tekutého ohně.
Hobit chvíli Drornovo počínání zaujatě sledoval a pak se znovu ozval. "Pane?"
"Co je!" zavrčel vztekle mág, zaujatý svou činností.
"Pane, myslíte, že až se vám podaří připravit ten elixír nesmrtelnosti... že... že by se pro mě taky troška našla?"
Mág přiložil prst, ze kterého šlehaly plameny, ke rtům a jediným fouknutím jej uhasil. "Ty! Jak se opovažuješ jenom na něco takového myslet!" Vztyčil se s heknutím na nohy a měřil si Fritze ohnivým pohledem. "Po čem si to ty, takový malý, usmrkaný hobit, dovoluješ toužit?! Jen já! Jen já se stanu nesmrtelným! A nikdo další. Slyšíš?" zakřičel jako smyslů zbavený.
Hobit před rozhněvaným mágem vystrašeně uskočil, uklouzl po čemsi pod vrstvou popela a dopadl tvrdě na zem.
"Nesmrtelnost! Cha!" zasmál se Drorn a nevěřícně zakýval hlavou. "Jen nám, velkým, může být tento dar dopřán, otroku!" zašklebil se pohrdavě. "A teď mne nech! Musím dokončit, co jsem započal!"
Hobit zatápal rukou v popelu a vytáhl z něj cosi neuvěřitelného. "Páni! Rubín! A jaký nádherný!" zaradoval se v duchu. Chvíli se kochal pohledem na fasety hrající všemi barvami, a pak očima sklouzl na mága pronášejícího nad bezvládným tělem krále elfů jakási velmi pochybná zaklínadla, tlumící bolest a zatemňující mysl. "Ne! Ty do jeho rukou nepadneš!" zasmál se na překrásný drahokam velikosti pěsti dospělého muže a opatrně ho vložil do kapsy své kožené kazajky...

Ještě toho dne předal Drorn dobytý hrad elfů do správy svým impům a společně s novou armádou kostlivých válečníků, jež povstali z hor mrtvých elfů uvnitř pevnosti, se vydal zpět do své věže. Těch několik málo ubožáků, kteří přežili - včetně omráčené Aiwen - bylo dopraveno. Zajatý, omámený král byl nesen čtveřicí kostlivců, připoután řetězy k impy neuměle zhotoveným nosítkům. Byl při vědomí a vnímal naprosto vše, co se kolem něj dělo, nebyl však s to, učinit jediný pohyb, stal se vězněm vlastního těla.

* * *

Vykročil z temné zeleně a pomalu, opatrnými kroky se nesl směrem k místům strašlivého krveprolití. Černý hedvábný šat, znetvořená tvář zakrytá černým šátkem, na zádech připevněná černá pochva střežící dokonalou čepel ostřejší než důvtip jeho samotného vlastníka. Dotyčný několika skoky překonal kamenité koryto lesní říčky, bez námahy vyběhl po strmé stráni a spočinul na útesu, pod nímž se rozkládalo Safírové jezero. Dorazil pozdě, bylo dobojováno. Nad zruinovanou pevností, z níž doposud stoupala oblaka dýmu, vlál místo zelenobílé standarty kus červeného hadru. Tu ho do očí udeřilo cosi, co ho přivedlo k nepříčetnosti. Banda jakýchsi malých červených stvoření, vybavených komicky vyhlížejícími kožnatými křidélky, jež rozhodně nesloužila k tomu, aby umožňovala létání, se dole na písčině u jezera bavila napichováním elfích zajatců na kůly.
"Teď poznáte Grimův hněv!" zasyčel a vrhl se dolů...



Kapitola XXVI. Mezisvětí
(Ultrainfernal)

„Je zle, je zle!“ křičel Whizma Cirus na celý Oblačný palác, pospíchaje do korunního sálu vládkyně vyšších principů – královny Zhee. S obličejem plným neskrývané hrůzy rozrazil ebenové dveře vykládané zlatými plíšky a naprosto ignoruje dva Zhichy, bytosti tvořené pouhopouhým vzduchem - vzdušné elementály dbající na královnino bezpečí, zamířil přímo před vysoký trůn uprostřed haly a padl na kolena.
„Netrestej mě,ó nejmocnější!“ spustil ihned rozechvělým hlasem. „Udělal jsem chybu, má paní!“
Královna Zhee – stvoření tak krásné, že pouhopouhý smrtelník by z pohledu na ní přišel o rozum - odtrhla svůj zasněný pohled od mohutné knihy, která levitovala v úrovni jejích očí a zadívala se na Whizmu tlukoucího rytmicky čelem o lesklou mramorovou podlahu. „Copak se stalo, můj nejvěrnější?“ pronesla nezúčastněně.
„Katastrofa, má paní!“ zanaříkal Whizma. „V jednom ze světů, v jednom z těch stěžejních – říká se mu Středozemě – došlo k něčemu, co se nemělo stát!“
„Jak tomu mám rozumět? Je snad něco v nepořádku?“ zpřísněl Zheein hlas a královnina pravice vztekle dopadla na opěradlo trůnu. „Okamžitě mi sděl, oč jde, a snaž se mluvit k věci!“
„Odpus»te, nejmocnější, nehodnému služebníkovi! Nesledoval jsem dostatečně bedlivě transformace universa a nezasáhl v okamžiku, kdy byla ve Středozemi narušena přirozená rovnováha mezi dobrem a zlem! Jistému mágovi jménem Drorn přálo štěstí víc, než by mělo a... dopad toho je katastrofální! Má paní… nevím, co dělat! Podobným věcem dokážu jen předcházet, ale řešit následky svých chyb ne! To, co se stalo, je neměnné a nelze to vrátit!“
„Hlupáku!“ vykřikla královna, prudce se zvedla z trůnu a její fantastický oděv utkaný z paprsků barevného světla se hypnoticky zavlnil, až se z toho Whizmovi zvedl žaludek. „Vždy» jsi narušil bilanci toku energií Chai! Víš vůbec, co to znamená?! Tohle bude mít za následek totální destrukci Středozemě, včetně několika dalších s ní interagujících dimenzí! Kam jen jsem dala rozum, když jsem tě stanovila strážcem Rovnováhy! Ne, nebude ti odpuštěno, za svou trudomyslnost zaplatíš!“
Na ta slova se komický mužík vznesl do vzduchu, dlaždice na podlaze se rozestoupily do stran a z objevivší se blankytné bezedné hlubiny zavanul do sálu prudký vlhký vítr vonící ozónem.
„Hlupák jako ty si nezaslouží zůstat déle naživu již ani minutu!“
„Zadrž!“ ozval se náhle odkudsi skřehotavý hlas a zpoza širokého opěradla trůnu vylétlo do prostoru prapodivné okřídlené stvoření vypadající právě tak, jak si ho nepředstavujete. Křídla zapleskala vzduchem a šklebící se chlupatá zrůdička se s drzým šklebem na tváři usadila na královnině rameni. „Nebylo by rozumnější nejdřív trochu přemýšlet a potom konat? Hm?“
„Tziky?! Jak se opovažuješ? Co tady děláš?“ zděsila se královna, s nepředstíraným odporem setřásla tvora na zem, díky čemuž však ztratila kontrolu nad trhlinou v podlaze, která se v tom okamžení znovu zacelila a Whizma Cirus, nabyvše opět své tělesné hmotnosti, dopad tvrdě na chladnou podlahu.
„Jak se opovažuji? Co tady dělám? Hm?“ zasmálo se stvoření. „Dělám jen svou práci, mé drahé dítě. Jsem tu vždy, když se mocná paní Vyšších principů začne chovat potřeštěně jako malý harant, hihi!“
„Taková drzost!“ sevřela Zhee zlostně pěsti, ale vzápětí se její pravice vymrštila směrem k Tzikimu a na malou zrůdičku z ní vystřelila modravá elektroplazmová koule.
„Kdepak, drahoušku, tohle na strejdu Tzikiho neplatí,“ zazubilo se stvoření, zastavilo magický projektil prackou a odklonilo jeho trajektorii tak, že vrazil do jednoho ze Zhichů. Zhichovo brnění se s břinkotem rozletělo na kusy, kouzlo činící elementála poslušným pominulo a fantom tvořený pouhopouhým cyklujícím vzduchem odletěl s hněvivým vrčením kruhovým oknem přímo nad hlavou královny kamsi do neznáma.
„Tak ale teď už vážně dost!!!“ zahřměl Tzikiho hlas sálem zesílený v tu chvíli minimálně stonásobně, zděšenou královnu srazila sonická vlna zpět do trůnu a v očích se jí zableskly jiskřičky strachu.
„Jak se opovažuješ…“ zopakovala, ale nyní byl z tónu jejího hlasu patrný náznak strachu.
„Neopovažuji se. Jsem tady, abych ti zabránil udělat něco, čeho bys mohla posléze litovat,“ řekla zrůdička, pohlédla na napůl omráčeného Whizmu, zvedajícího se v tu chvíli znovu na nohy a podrbala se na své malé hlavě. „A teď mi konečně řekněte, co se u všeho všudy ZASE stalo.“
„Mluv!“ okřikla Zhee roztřeseným hlasem Whizmu Cira, a s výrazem pětileté ukřivděné holčičky, které rodiče právě přikázali jít do hajan ještě před večerníčkem, zabodla svůj pohled do dua komických kreatur před sebou.
„Víte, ta rána do hlavy… hehe,“ spustil omluvně Whizma a ukázal na rychle se zvětšující bouli na temeni. „Obávám se, že v tuto chvíli nejsem s to podat rozumné vysvětlení toho, co se zde odehrálo, poslední, na co si momentálně vzpomínám, je to, jak jsem se večer pozvracel po těch dokonale proleželých syrečcích…“
„Ty bestie, takže to jsi byl ty, kdo mi je včera ukradl ze spíže?!“ ozval se ode dveří hněvivý hlas kapitána Cumula, jenž, přivolán podezřelými zvuky, dorazil ve stejném okamžiku na místo s početnou družinou Zhichů. „Co tady u všech všudy tropíte?“ zavětřil nosem. „To smrdí, jako by se tady někdo někoho snažil usmažit plasmou!“
„Tahle záležitost si nevyžaduje vaši asistenci,“ odsekla královna. „Jděte si po svých, pane!“
„Vážně cvokhaus,“ zachechtal se Tziky. „Zdá se mi, že to prostě musíme udělat jinak.“ Luskl prsty (nevím, jestli jsem právě použil správného výrazu pro to, co Tziky na prackách měl) a přímo před ním se s hlasitým lupnutím zformovala velká světelná koule, v níž se jako na magické obrazovce začal odehrávat Drornův příběh…

„To není vůbec, ale vůbec dobré!“ povzdechla si královna, když se děj dobral svého konce a koule se sama od sebe rozplynula.
„Celkem dobrej film,“ okomentoval kapitán Cumulus záznam universa. „Akorát ten závěr to mělo takovej tento, otevřenej…“
„Idiote!“ nedokázala královna znovu udržet svou horlivost na uzdě. „To přeci nebyl žádný film!“
„Ticho,“ zatleskal Tziky prackami a rozhlédl se kolem sebe. „Tohle je vskutku pěkný šmodrchel. Drornovi zbývá málo a stane se nesmrtelným. Je skutečně mocným mágem, dalo by se říct, že v jeho světě neexistuje momentálně nikdo, kdo by mu byl schopen čelit a té skutečnosti zabránit.“
„Ve chvíli, kdy dosáhne nesmrtelnosti,“ dojde ke zborcení stěn reality jeho světa. Musíme tomu nějak zabránit!“ řekla královna Zhee. „Je to naší povinností!“
„A je to snad nějaký problém,“ ozval se znovu kapitán Cumulus. „Sama máte přeci ohromnou moc, můžete si dělat prakticky cokoliv…“
„Vy tu ještě jste?“ obrátila královna oči v sloup. „Víte co? Já…“
„Mohlo by se zdát, že má, hm?“ skočil jí do řeči Tziky. „Ale ve skutečnosti je její síla poměrně limitovaná, stejně jako všech ostatních Quizenijů, včetně mě. Pravda je taková, že ji můžeme plnohodnotně využívat jen ve svém vlastním světě a nikde jinde…“
„…aby se třeba někdo od nás nepomátl a nevyšel si z Mezisvětí povyrazit do nějaké jiné reality, víte?“ doplnil ho Whizma. „Je to něco jako taková pojistka, totiž, když se to tak vezme, spolehlivý není vlastně nikdo, že? Ani ti, kdož dbají o správný chod veškerenstva,“ a kývl hlavou směrem k Zhee, která tuto poznámku naštěstí nezaregistrovala…
„S Drornem prostě my nic nezmůžeme, nemáme právo ho zlikvidovat, či ho alespoň nějak zastavit. Mohli jsme děj příběhu usměrnit a zabránit tomu, aby dospěl do této nebezpečné fáze, ale přesto si myslím, že by se možná ještě dalo něco udělat…“ ozval se opět Tziky.
„V tom případě co? A prosím, neprotahuj to…“ pronesla netrpělivě královna.
„Drornův svět je podle všeho dimenze vzniklá na základě myšlenkových procesů několika vyšších entit. Tahle pseudorealita se mentálními řetězci pojí na nějakou jinou realitu, v níž tyto entity žijí a ovlivňují – pravděpodobně zcela neuvědoměle - její chod. Když se to tak vezme, ony jsou něco jako vyšší principy toho světa, podléhající nám, vyšším principům světa, který je svým způsobem nadřazen všem ostatním…“
„Kam tím míříš?“ řekla královna a její prsty ozdobené spoustou zlatých prstenů začaly nervózně bubnovat o opěradlo trůnu.
„Ty entity si neuvědomují sílu svých myšlenek a bude–li se jejich příběh ubírat stále stejným způsobem tak jako doposud, zkáza Středozemě bude nevyhnutelná. Jestliže se nám však jednu z oněch entit podaří přemístit z té její reality do reality mága Drorna, ocitla by se tato v zemi vytvořené silou svých myšlenkových procesů, díky čemuž by v ní měla naprosto fenomenální moc a možná – kdyby se ji podařilo nasměrovat správnou cestou – mohla by mága zastavit dřív než bude pozdě.“
„To je šílenství!“ rozhodil rukama Whizma Cirus. „Něco takového přeci nemůžeme…“
„Ale můžeme, tohle ano!“ odvětila mu královna. „Není to v rozporu s našimi pravidly.“
„Najdi záznamy k oběma těm světům, Zhee. Musíme si na ty entity posvítit.“
Velká kniha, která se po celou dobu poklidně vznášela kus od její hlavy, se opět rozevřela a její stránky začaly samy sebou rychle listovat.
„Tady to je,“ řekla královna, když samovolné listování ustalo. Tziky zamával křídly a usadil se jako prve na Zheeině rameni, aby na záznam ve veliké knize dobře viděl.
„Hmmm, to je zajímavé,“ řekla zrůdička, když očima přelétla obsah dvojstránky. „Dění ve Středozemi tedy momentálně řídí tři bytosti. Jejich jména zní Ranger_Strider, Rimmer-AR-O a Ultrainfernal. Vskutku, vskutku prapodivné názvy, nemyslíte?“
„A koho z nich bys poslal do Středozemě, aby zničil Drorna?“ otázala se královna Tzikyho.
„To je přeci snadné,“ uchechtla se zrůdička. „Drorna by měl zlikvidovat ten, kdo ho vytvořil. Tvůrce přeci vždycky zná slabiny svého výtvoru, nebo snad někdo nesouhlasíte?“
„Nevím, nevím, jestli je to zrovna nejlepší nápad,“ zapochybovala Zhee, když v knize shlédla ilustraci s vyobrazením zmíněné osoby. „Myslíš, že tahle obrýlená kreatura bude schopna s Drornem něco zmoci? Osobně se mi to moc nezdá…“
„Když nic nezmůže, pošleme jí na pomoc jednu z těch zbylých dvou. Každopádně, nezmůže nic, nedostane-li se jí náležité pomoci. Bude potřebovat průvodce, někoho, kdo jí zabrání dělat zhovadilosti.“
Královna ukázala na Whizmu. „Ty budeš ten průvodce! Nyní dostaneš šanci odčinit svůj prohřešek!“
„Já!?“ zděsil se komický mužík, měl v úmyslu protestovat, ale již nestihl pronést ani jediné slovo. Kolem něj se rozhořela oslňující modravá záře a Whizma Cirus byl teleportován daleko za hranice Mezisvětí.

Ve stejném okamžiku potkalo naprosto totéž i nebohého, pranic netušícího Ultrainfernála, zpřetrhalo pouta pojící jeho bytost se světem, do něhož patřil, a uvrhlo do světa naprosto cizího a neznámého…



Kapitola XXVII. Útěk z Nového Gondolinu
(ranger_Strider)

Harmonie bral schody po dvou, ve snaze dorazit ke královně dřív, než se dostane z podzemí. Nemohl vědět, jak to vypadá v okolí Nového Gondolinu v místech, kde ústily chodby. Najednou mu pod nohama skončily schody a země se narovnala. Starobylé základy podzemí pevnosti. Ale kudy ven?
Když Harmonie stínů stanul na kamenné podlaze, zaslechl tiché vzlyky. Královna tiše plakala na podlaze, po líci ji stékaly stříbrné slzy, ve tváři nezměrná bolest. Vše, pro co žila, je pryč. Říše, hvozdy, město, manžel, její láska. Co jí zbylo? K čemu nesmrtelnost v samotě? Jen ta strašná bolest, ta prázdnota v srdci. A teď ten cizí hrubí hlas. "Co po mě ještě chcete!?"
"Musíme jít dál, má paní, není čas."
"Jistě, čas, ale k čemu, stejně zahyneme, to je lepší než žít v osamění."
Dvě silné, ale jemné paže ji uchopily a postavily ji na nohy. Někdo ji vedl ven. Zrak zastřený pláčem, v polospánku, vyčerpání a zármutku. Kde je realita, co je skutečnost? Proč jsou tu ty zrůdy, kdo je ten, co mě drží?

Když se královna probudila, chvěla se zimou. Hvězdy byly nějak blíž a měsíc zbarven rudě. Podivné místo, kde to jsem... tohle není má ložnice. Natáhla ruku, ale ucítila trávu.
Její vyděšený výkřik se nesl po okolních kopcích. Na povrch se draly vzpomínky. Hoří les, trubky, rudá zástava, bolestné vykřiky. Slzy v očích. Vzpomněla si. Ale kde je teď?
Posadila se, protřela oči. Ležela pod střechou tvořenou větvovím stromů, skrz kterou pronikala měsíční záře. Lože jí tvořilo listí a tráva, přikryta byla cizím pláštěm, opodál hořel malý oheň, který téměř nekouřil. Přisedla k ohni, aby prohřála tělo, která bylo zvyklé na pohodlí pod teplou peřinou.
"Lady", ozval se hlas za hranicí, kterou osvětloval oheň.
Královna sebou trhla. Sáhla po stříbrné dýce u opasku.
"To jsem já, Lindäleä.
"Ach příteli, kde to jsme, co se to stalo."
"Jsme v podhůří severních hor, lady. Když nás napadl Perdacil, utekla jste do podzemí. Našel jsem Vás na zemi, blouznila jste, chtěla jste umřít. Ale život má stále cenu. Vaše dítě, paní."
Královna si sáhla opatrně na břicho: "Jistě,musí přežít, odpus», Lindäleä."
V královně se něco změnilo, to prázdno už bylo pryč. Ta beznaděj ustupovala do pozadí. Něco se rodilo. Odhodlání pramenící ze vzteku a touhy po pomstě. Dříve laskavá a usměvavá tvář vypadala ve skomírajícím plameni najednou stroze, krása nezmizela, ale proměnila se. Strohá, odhodlaná, hrozící, nebezpečná krása.
"Musíme jít spát, já budu hlídat. Až vyhasnou hvězdy, tak mne vzbuďte. Také si odpočinu, a než vyjde slunce, vyrazíme na sever. Snad tam najdeme něco, kde se budem moct schovat a odpočinout si, a třeba i na nějakou dobu se usadit. Aspoň než zjistíme, co se stalo."
"Ale co ti ostatní, musíme je zachránit."
"Sami nemáme šanci, a možná není vůbec," zavrtěl hlavou Fuine. "Teď je čas jít spát a zítra to na cestě proberem, co bude dál. Mimochodem, byla jste někdy v Tyrských horách u Chladného moře? Cesta je daleká, lidé jsou tam divní, nosí divné šaty, věří v divné bohy. Ale bylo na ně spoleh. Teda jestli jsou ještě naživu. Ovšem cesta je daleká, avšak jiná možnost mě nenapadá."
Královna se uložila na své provizorní lužko a opět přes sebe přehodila pláš». "Hmm, jedná se mnou jako s dítětem. Naučím se bojovat. Jednou se vrátím. Jednou se pomstím. Obnovím svou říši." Ale byla příliš unavená, a tak plány splynuly s neklidnými sny.

Dobrodružství pokračovalo ještě dalšími dvěma kapitolami. Ale jejich autorem byl Folcwine. Bohužel nedodržoval dohodnutou linii a ani si pořádně nepřečetl předchozí kapitoly. Pokud vás však zajímá, jak Folcwine psal, a zároveň chcete mít vše pohromadě, podívejte se na: odkaz
 

Komentáře, názory, hodnocení

jeskyne - 29. května 2006 16:52
tn_84366_jpg2410.jpg
Uff...pořád ještě překlepy? Posílejte mi seznamy chyb, vy, co takové věci objevujete, a» to můžu opravit. ;)
Ono se to při takovém tempu nějak špatně stíhá, ty korektury...

P.S.: "Dvěmi" je vážně děs :D Snad mě omlouvá, že to bylo až na úplném konci, kde už jsem nedávala takový pozor :))
 
Arion2 - 29. května 2006 13:37
a5615.png
Dobrý otevřený konec... myslím, že ten odkaz nenavštívím.

Jen se tu dost často opakuje slovo "hnus" a překlepy.

Jinak, celý příběh byl velmi zajímavý, zvládli jste to dobře, pánové :)
Jestli je to tedy poslední slovo, tak dávám 9 bodů, líbilo se mi to moc.
 
Aratan - 29. května 2006 12:57
dunadan4741.jpg
Sem to jen tak přejel a sem tam něco přečetl... Je to svižný, má to spád, není to klišovitý, není to směšný... Ale celý bych to četl jedině na papíře... ;)

Jen bych měl jednu připomínku... Nepíše se dvěmi, ale dvěma - a to ve všech rodech... ;) Tahle chyba mě dokáže naštvat víc než "vyjímečně" (místo výjimečně)... Je to jen takovej detail... Jenom pro příště. ;)
 
PsychoP - 28. května 2006 22:03
falling8927.jpg
hezky prokreslená bitva... tak hezky, že jsem se až ztrácel v tom, co se přesně dělo... chvilkama opravdu zmatené, nicméně se mi to líbilo... možná si přečtu i zakončení, ale spíš ne...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.075539112091064 sekund

na začátek stránky