Andor.cz - Dračí doupě online

Sem a tam přecházel boubelatý mužík a urputně se drbal na hlavě. Tři kroky, otočka, tři kroky, otočka. Náhle se otočil a tlumeně tlesk dlaněmi s uspokojujícím "Ha, ha." Sklonil se k zemi: "Sakra, budeš tam stát jako plaňka v plotě? Světlo! Potřebuji světlo!", pohlédl nevraživě na společnici držící téměř zakrytou lampu. "Ano, světlo, to potřebuji ke své práci, nijak moc, ale trochu přeci," zabručel si jen tak pro sebe. Žena ohrnula ret a strčila lampu před mužíkův obličej.
"U starý kejty, ty jedna huso hloupá!" zavrčel, aniž by si dával pozor na hlasitost. Žena na jeho nadávku reagovala nepatrným úšklebkem, který on nemohl vidět, a oddálila lucernu. "No, ano, že mě to hned nenapadlo. Strejda si z nás dělá špr»ouchlata," rázně otevřel truhlici, u které seděl na bobku. Žena zatajila dech a téměř se zdálo, jako by přestala dýchat. Mužík v tu ránu zkameněl. Ledovým pohledem jej sledovala vztyčená kobra a kmitala rozeklaným jazykem ve vzduchu.
"Eh, mohla bys něco udělat?" vypustil koutkem sevřených úst. Žena se dál nehýbala a s jistým zadostiučiněním sledovala hada i společníka.
"Hele, kočko, já to tak nemyslel, jsi úžasná, věř mi, že jsi. Jen prosím nenechávej toho hada, aby mě sežral." Mužíkovi vyvstával na čele studený pot. Kobra se přiblížila k jeho hlavě, jako by zloděje chtěla políbit. "Polibek smrti," pomyslel si hobit, "U všech Bohů, já nechci umřít. Nechci umřít." Pot na jeho čele se leskl v záři kryté lampy a jeho hrůzou rozšířené zornice hleděly na sametově jemnou hadí hlavu. "Paní noci, kněžko nejsvatější, dej, a» to přežiju, přísahám, že, ehm… přestanu krást." Z jeho tváře se vytratila všechna barva, jako by naráz vykrvácel, byl bledý strachem.

Kobra se vzdálila, zakmitala jazykem, a pak rozevřela tlamu. Hobit nyní sledoval její jehličkovité zuby. Kdyby se ho snad byl někdo zeptal, mohl by odpřísáhnout, že to, co viděl, byly dva jak šavle dlouhé tesáky, které ho chtěly sprovodit ze světa. Stiskl víčka, aby nic neviděl. Pak had zavřel tlamu a rychlostí blesku vyrazil vpřed. Dotkl se horního rtu hobita a odplazil se pryč z dosahu světla.
"Aaaaaaa, jsem mrtvej! Jsem mrtvej!" zavřískal zděšený pulčík.
"Zavři zobák!" okřikla ho žena a zakryla mu dlaní ústa, v její tváři byl znát škodolibý úsměv. "Vezmi ty papíry, nebo teprve budeš mrtvej!" mrkla na něho okem jako divoká kočka před útokem, "hni se, balvane, a» už jsme pryč!"

Hobit se kradl místností zdobenou rudými tapisériemi a lehce našlapoval po křiklavě barevném koberci s krátkým vlasem a zvláštním vzorem. Žena šla opatrně za ním. Prošel okolo mahagonové vitríny plné porcelánového nádobí. Natáhl ruku k petlici a stiskl ji. Otevřel těžké dubové dveře s rytinou do klubka stočeného hada. Ticho noci prořízlo táhlé brnknutí tětivy. Uskočil vzad, přičemž narazil do ženy a strhl ji. Jen taktak se vyhnul šipce, která proletěla dveřmi ve výši hlavy.
"Vražda! Stráže! Zloděj!", začal křičet hlas z druhé místnosti.
"Sakra, strejda se vzbudil," zaklel hobit.
"Aby ne, když jsi tu řval jak na lesy, že jsi mrtvej," zpražila ho společnice.
"K oknu!" ukázal hobit směr, kterým oba vyběhli. Mužík proskočil výplní a rozrazil okenice.

Padal sotva tři údery srdce a zastavil se žuchnutím do sena. O chvíli později mu za krkem přistála žena.
"Honem!" šeptl a dral se z vozu. Náměstí začaly osvětlovat louče. Dusot pospíchajících strážných se blížil a cinkání zbraní o zbroje sílilo.
"Ve jménu zákona, stůjte!" zakřičel hrubý hlas.
"Vilipaldi, sakra, musí být všude první?" zabručel utíkající zloděj, poznaje hlas důstojníka s nekale známými choutkami v mučení, a ihned skočil vpravo. Jeho společnice skočila vlevo. Vzduchem zasvištěl šíp a s třeskem se rozdrtil o kamennou stěnu hostince ‚U dvou šlechticů‘. Vzápětí zasvištěl další šíp, který už si však cíl našel. Žena vykřikla a skácela se na zem.
"Říkal jsem stůjte, měli byste to rychlejší!" důstojník se zašklebil a znovu natáhl tětivu, tentokrát k smrtící ráně.
Vzduch prořízla šipka. Zakousla se Vilipaldimu těsně za ramenním kloubem. Strážný bolestně vykřikl a ztrativ rovnováhu, vypustil šíp do nebe. Pak se zablesklo a vzduch naplnila vůně magické energie. Vilipaldi se právě chytil za poraněnou ruku, když ho do prsou udeřila magická střela a srazila jej k zemi.
Hobit pomohl kouzelnici na nohy a podpíraje ji pospíchali k mostu. Téměř uprostřed mostu se zastavili. Z obou stran se k nim hnala plápolavá světla loučí. Byli odříznuti. "Tak to je konec? Elleanor, jak jsi jen mohla opustit svou věrnou v této chvíli." Ženě po tvářích kanuly slzy a ze stehna jí vytékal pramínek krve.
"Skočíme, jinak jim neutečeme," zasípal zloděj.
"Ne, neumím plavat," zasténala žena.
"To máš jedno." Hobit ji přehodil přes kamenný mostek a skočil za ní. Právě včas, aby se vyhnul spršce šípů.
"Skočili z mostu!", ozval se někdo ze strážných a rychlé kroky těžkých bot ještě více zrychlily.
"Vidí je někdo?" zeptal se obr v černé zbroji.
"Tady nic, pane."
"Začneme prohledávat břehy, někde musí vylézt, ale do vody nelezte." Velikán se zamračil a stiskl pochodeň, až mu zapraskaly prstní klouby. "Co Vilipaldi, je aspoň mrtev?" v jeho fialkových očích zablesklo.
"Myslím, že se z toho dostane, pane."
"Škoda, ten hňup by nebyl zas taková ztráta."
"Pane?"
"Nic jste neslyšeli, považujte to za rozkaz," mávl rukou a spěšně vykročil směrem k Dvěma šlechticům.
"Rozkaz, pane!"

Rotard zastavil kousek od místa, kde kanál protékal skrz mříž hradbou a zadusil pochodeň o zem. Plamen sykl, a než zcela uhasl, stačil ožehnout zelenou trávu. Louč krátce zadýmila vůní pryskyřice. Popošel ještě kousek blíž k vodě a usedl, tiše čekal, přičemž hleděl na temnou hladinu řeky, odrážející několik hvězd. Voda jemně šeptala svou prastarou píseň a klidně protékala řečištěm.
Zanedlouho odkudsi začalo skřehotat několik žab. Piert začal přemýšlet, co může někoho přinutit krást v takové době jako je tato. Přijít do města v obležení kvůli krádeži, to přece není normální. Hloupost, nebo je snad něco, co by nahánělo větší strach než smrt? Musel se usmát svým myšlenkám. Smrt přeci není strašná, to spíše život. Život bez... Z myšlenek jej vytrhlo tlumené zakašlání. Pozorně se zadíval na hladinu pomalu plynoucí řeky. Vodní povrch byl poset malými vlnkami, jejichž původcem bylo cosi, co vypadalo jako plující kmen.
Rotard se opatrně zvedl na nohy. Zloděj držel kouzelnici pod krkem na své hrudi, sám splýval s vodou a kopaje nohama oba udržoval ve středu řečiště. "Klid, má drahá, už jen kousek," pohladil čarodějku po mokrých vlasech a zamířil k břehu, přímo do Rotardovy náruče.

Když zloděj vytáhl téměř nehybné tělo z vody, podvědomě ucítil Rotardovu přítomnost.
"Tak jste nás dostali," zaskuhral hobit, aniž by se na neviděného muže podíval. Stiskl ženě studenou ruku. "Ona už nemůže být déle ve vodě," řekl neš»astně, načež sáhl do kapsy na opasku a vyndal malý jasně zářící kámen. Položil ho do trávy a začal ženu třít, aby ji trochu zahřál.
Piert se pomalu rozhlédl okolo sebe, ale neřekl nic. Pomalu postoupil k těm dvěma a klekl si vedle kamene. Pak se podíval na kamenem osvětleného mužíka, trhajícího ženinu nohavici. Byl to růžolící pulčík a jeho hnědé kudrliny držely i v mokrých vlasech. Husté svraštělé obočí mu téměř zakrývalo šedé oči okolo kulatého nosu. Baculaté tváře se marně pokoušely držet pevný výraz strohého muže. Z mokrého černého pláštíku mu kapala voda. Právě ženě potřel ránu modrou pastou a začal ji ovazovat kouskem plátna.
Gan věnoval pozornost ženě. V bocích byla útlá a z mokrého oděvu jí vystupovala pomenší ňadra. Mokré slámově žluté vlasy se jí bez ladu lepily na bělostné tváře. Měla zelené oči, malý nosík a pod ním prochladle modré rty. I přesto, jak nyní vypadala, se mu líbila. Opět se rozhlédl okolo sebe, pak se pozorně zadíval na svítící kámen.
"Líbí se vám? To je Sluneční kámen, velmi vzácný," všiml si jeho pohledu zloděj.
Piert sáhl po kameni a několikrát jím otočil v dlani, aby si jej prohlédl. Kámen ve tvaru pyramidy byl studený, tak jako světlo, které vydával. Zdvihl ruku a nabídl kámen zloději.
"Nechte si ho, stejně by mi ho do vězení nenechali," řekl trpce zloděj.
Rotard zakýval hlavou, lehce se usmál nad odevzdaností muže osudu a zastrčil si kámen do váčku u pasu. Poté vstal a rozhlédl se po okolí, avšak pohled k těm dvěma již nevrátil. "Nikdy jsem vás dva neviděl, berte to jako rozkaz," s těmi slovy a kouskem Slunečního kamene odešel.