Andor.cz - Dračí doupě online

V tmavé místnosti pod chrámem sedělo kolem magického ohně pět věštců. Seděli na zemi v kruhu a nepřítomně zírali do ohně. Mladý věštec v černém rouchu se odtrhl od ohně a s vítězoslavným úsměvem se rozhlédl kolem.
Muž sedící vedle něj se zaraženě rozhlédl. Jakmile se jeho oči setkaly s očima mladíka v černém rouchu, padl mrtvý k zemi.
Dopad jeho těla vyvolal pozornost ostatních mnichů. Zatímco dva z nich hleděli na mrtvolu svého druha, starý prošedivělý mnich pohlédl na mladého muže, který již v tuto chvíli stál a rozhlížel se po vyděšených tvářích. Zvedl se a až teď pohlédl na mrtvolu. Toho si všimli ostatní a také se zvedli a připravili se na boj se svým druhem.
Mladíkovy oči zčernaly. Začal se zběsile smát a cenil nyní již špičaté zuby. Kolem jeho těla se zvedla černá mlha.
Ostatní mniši stáli jako přimražení. Pozorovali černou hustou mlhu, jak víří kolem tvora, jenž kdysi byl jejich přítelem. Po chvíli se mlha rozvířila a z ní vyšel vysoký tvor s narudlým svalnatým tělem, oděn v černé zbroji se šrámem přes hrudník. V silných rukou třímal dlouhý meč s jílcem popsaným neznámými znaky. Černý pláš», který měl na sobě, vlál jako při bouři. Z protáhlé hlavy mu vyrůstaly dva dlouhé, mírně zatočené rohy, spojené zlatým řetězem se zvláštním znakem ve středu. Jeho oči, černé jako propast, se rozhlížely po mniších, kteří vyděšeně stáli kolem. Ústa plná dlouhých ostrých zubů byla otevřena v hrůzném úsměvu.
Mniši začali mumlat svá kouzla. Jen starý mnich stál a díval se do temných očí. Když si povšiml ostatních, pokusil se je varovat, avšak už bylo pozdě. Všichni vyslali svá kouzla.
Mnich, stojící vedle starce, vyslal kouzlo a pak se zhroutil. Kouzlo však nezasáhlo démona, ale starce. Ten se zachvěl, pak zavřel oči a něco zašeptal.
Dva zbývající mniši vyslali silovou vlnu proti démonovi, který je oba odrazil svým mečem a ještě více se zazubil. Podíval se na jednoho z nich a ten spadl na zem mrtev. Druhý se otočil a pokusil se utéci, ale démon jej dostihl jedním krokem a jednou ranou mu u»al hlavu.
Pak se otočil ke starci a naklonil hlavu na bok. „Proč obětoval život kvůli někomu, jehož smrt nebude důležitá? Posloužili jste jen jako oběti. Bez vás bych se sem nedostal.“ Démonův hlas byl chraptivý a hluboký.
Stařec zakroutil hlavou „Proč teď, Glordie? Nyní hrozí velké nebezpečí jak nám, tak tobě a tvým přívržencům. Darotina síla roste, černých draků je víc a víc. Myslíš, že je sám porazíš?“ zeptal se stařec podivně jemným a mladým hlasem.
„Chceš mi snad navrhnout spojenectví? Starče, nemáš nic, jen svůj život. A jestli zde s vámi nebyl Boltis, je už mrtev a já mám volnou cestu. A jakmile zabiji Dartinu, její srdce mi dá moc, kterou ovládnu všechny na zemi. A pak mě přijmou mezi bohy,“ vysvětlil starci Glord a zazubil se. „A teď mě omluv, musím tě zabít a podívat se na světlo tohoto světa,“ řekl Glord a sekl po starci. Ten jen stál a čekal. Meč ho nezasáhl. Zastavil se stopu od jeho hlavy a pak se vypařil. Zaskočený Glord úlekem odskočil.
„Co jsi zač! Proč tě chrání! Co je to za mocné kouzlo, které se naučil ten červ!“ Glord ječel vzteky a mával křídly tak, že vířil prach v temné černotě chrámu.
„Pochop, Glorde, mě nezabiješ a já nezabiji tebe. Jdi do pekel a já zůstanu zde. Počkej s tímto beznadějným pokusem.“ Stařec mluvil klidně, jako by vysvětloval malému chlapci, že nesmí dávat ruce do ohně.
„Proč si myslíš, že tě poslechnu, starče? Má kouzla prolomí tuto skořápku!“ zařval Glord a z jeho ruky vystřelily silové vlny, které opět zmizely v nicotě. Glord se jen díval na mizící kouzlo, pak natáhl ruku a dotkl se aury kolem starce. Glordova tvář se zkřivila bolestí.
„Co to má znamenat!“ křičel Glord a pozoroval svou mizící ruku.
„Varoval jsem tě. Je to cesta nikam. Přesouváš se do nicoty. Tvé bytí zde skončilo.“ Stařec mluvil klidně a pozoroval zaskočeného Glorda.
„Kdo jsi? A jak můžeš ovládat nicotu?“ zeptal se Glord rychle, nebo» již přišel o půl těla.
„ A kdopak sis myslel? Já jsem ten, jenž tě zničí, řekla ti to i Amida. Jsem Boltis. A já neovládám toto kouzlo. To ten mladíček, hlupák. Byl bych tě zabil, ale on to zvoral!" Boltis se rozčiloval, ale ani se nepohnul.
„ Co?! To není možné! Jak?“ ječela Glordova hlava.
„Už je to jedno. Nyní se ztratíš v nicotě a nikdo tě nenajde. A víš, co je nejlepší? Budeš tak navěky, smrt tam totiž neexistuje.“ Boltis mluvil rychle a v očích mu zračilo šílenství.
„ Proč?!“ To byla poslední slova temného Glorda.
„ Jak ses mohl zeptat? Zničil jsi mě.“ Boltisova slova zněla smutně. Pak kolem něj proletělo bílé světlo a jakmile zmizelo, stál tam mladý muž se světlými vlasy a vousy.
Boltis si sedl na zem a čekal, až ho někdo najde. Ale protože o tomto místě vědělo jen pár zasvěcených, jejichž těla nyní leží kolem, věděl, že bude trvat staletí, než jej najdou. Proto zastavil čas pro své tělo a dál čekal a čekal.
Uplynulo pět století a on stále čeká.