Andor.cz - Dračí doupě online

Byl červen, asi, když se mi to stalo poprvé. Šel jsem zrovna z oslavy narozenin mého přítele a jemně jsem se potácel a opíral o lampy. Nevím jak se to tak semlelo, prostě jsem najednou ucítil vůni lesa, ale tím nemyslím les, jaký ještě zbyl po nástupu moderní civilizace, která stromy a nerostné bohatství naší drahé matičky Země doslova zhltla. Myslím tím toho starého lesa, toho, který se na zemi vyskytoval, když ještě lidé používali k dopravě vlastní nohy nebo koně a neznali toale»ák. Potom se mi tak nějak zatmělo před očima a já stál na úzké stezce, po jejíchž okrajích se táhl HLUBOKÝ les. Zmateně jsem stál a zíral, absolutně jsem nevěděl, kde jsem, natožpak jak jsem se zde ocitl. Nakonec jsem se rozhodl jít po stezce, protože z lesa sálala jakási nedefinovatelná hrozba vůči mě, vetřelci na území hvozdu.
Šel jsem asi dvě hodiny, když mě pojal pocit, že mě někdo sleduje. Otočil jsem se, ale nikoho jsem nezahlédl, jen malá zrzavá veverka seděla na stezce za mnou a sledovala mě. Ulehčeně jsem se zasmál, nebo se o to alespoň pokusil, smích, který mi vyšel z úst, byl trochu hysterický, veverka ze mě nespouštěla oči. A nehýbala se.
A tím nemyslím, že by jenom tak seděla a zvědavě mě pozorovala, ona vypadala jako mrtvá, ale z očí jí svítila nenávist. Nějak jsem se k ní nedokázal otočit zády. Oblil mě ledový pot. Všechny svaly v mém těle se napjaly, jak jsem se připravoval k útěku, v tu chvíli do mě zezadu narazil kamion.

Probudil jsem se na áru v Motolské nemocnici a absolutně jsem nechápal. Přece to nebyl sen... nebo halucinace, vždy» tolik jsem toho nevypil. Z mých úvah mě vyrušil vzrušený křik zdravotní sestry, která nadšeně volala doktora. Onen volaný přiběhl, až za ním vlál pláš».
Z následného rozhovoru jsem se dozvěděl, že do mě opravdu narazil kamion a to minimálně ve stokilometrové rychlosti, doktor mi šetrně sdělil, že když mě sem přivezli, málem mě rovnou pitvali, ten kamion, než zabrzdil, mě dobrých padesát metrů vláčel pod koly. Neměl jsem údajně jedinou kost v těle celou a naživu mě udržovali jenom tak tak, měl jsem čtyři srdeční zástavy, ČTYŘI, z toho jedna trvala dobrých pět minut. Ještě předevčírem mi plánovali transplantaci jater, teď mám jaterní testy úplně v pořádku a bandáže z polámaných končetin už mi sundali. Další divná věc byla, že mě ten kamion takhle rozšmelcoval na průmyslový, má poslední vzpomínka (před tím Lesem) je na mé potácení skrz Karlín. Inu, hlavně že žiji.

Další dva měsíce jsem ležel na Vinohradech, na pozorováních, a jezdili se na mě dívat doktoři z celého světa. Byl jsem prostě atrakce. Po půl roce už jsem to nemohl vydržet, tak mě na lůžko připoutali, nenáviděl jsem doktory, řval jsem na ně a kousal je, bylo by tak jednoduché se zbláznit... Cvak, a potom bych už se jenom smál.

Najednou jsem se však ocitl opět ve Hvozdu, tentokrát na noční mýtině s hvězdami nad hlavou, romantické to však nebylo ani trochu, všechno tu bylo prosáklé hrůzou a zlem, mýtinu obepínal kruh neopracovaných kamenů, něco mě zvalo dovnitř, bylo to lehké jako motýlí křídla, ale slizké jako slimák, když to vstoupilo do mé mysli. Překročil jsem jeden z kamenů a najednou jsem stál tváří v tvář obrovskému dvanácterákovi, ze kterého vyzařovala aura moci, zla a ještě něčeho nedefinovatelného. Nevím proč, ale uklonil jsem se. Dvanácterák kývnul vznešeně hlavou obtěžkanou rozložitým parožím. Ta slizká věc v mé hlavě se sevřela a já padl na kolena. Přede mnou ležel kámen, na němž byl položen ostrý, ošklivě vypadající nůž. Najednou jsem věděl, co mám dělat, můj pán si žádá obě».
Položil jsem levou ruku na kámen, pravou jsem sebral nůž, nadechl jsem se, zavřel oči...a sekl. Bolest byla neskutečná, skrz závoj mlhy jsem zahlédl dvanácteráka, jak se sklání k mým třem useknutým prstům, jemně je očichává, potom zkusmo olízne krev a nakonec všechny tři prsty sežere. Má obě» byla přijata a já budu odměněn.
Dvanácterák kývl hlavou někam za mě. Otočil jsem se a spatřil, jak se k okraji mýtiny blíží temný stín, který se vzápětí promění ve vlka, nesoucího v tlamě nějaký předmět zabalený v hedvábném šátku. Natáhl jsem ruku a ten balíček jsem si vzal. Vlk táhle zavyl a zmizel ve stínech. Pomalu jsem vstal a rozbalil ten šátek, byl v něm meč. Velký ocelový meč, s jílcem vyrobeným z jeleního paroží a v čepeli byl vyryt vzor jehličnaté větve.
Ošklivě jsem se usmál a poklonil se Jelenovi. Když se můj pohled zase rozostřil, měl jsem pocit, že se Pán Lesa také usmívá. Ošklivě.

Když jsem se probudil, byl jsem stále v nemocnici a stále upoután na lůžku, nikdo si ničeho nevšiml, ale já věděl, že meč je pod postelí. A ta slizká věc byla stále v mé mysli. Teď jak se dostat z té postele, řemeny, které mě svazují, jsem zkoušel přetrhnout už tolikrát...
Ozvalo se takové suché, kožené prasknutí a já si uvědomil, že mám levou ruku volnou. Stačilo mi jenom trochu trhnout a už jsem seděl na posteli a zbavoval se zbytků řemení.
Vešla sestřička. Nevím proč, ale když se na mě podívala, začala ječet, jako kdyby jí někdo strčil vařečku do zadku. Přivolala tím řevem dva lapiduchy. Kráva. Když mě ti dva svalnatí pánové zahlédli, zračila se jim v očích hrůza, ale po chvilkovém zaváhání se na mě vrhli. Naráz. Přestože svištěli přes místnost opravdu rychle, připadali mi děsivě pomalí. Když ten rychlejší doběhl až ke mně, praštil jsem ho pěstí do hrudi a on, přese všechno očekávání nikam neodletěl, jenom se zastavil a nechápavě se podíval na mou pěst zaraženou ve své mužné hrudi. Potom padl na zem a přestal jevit známky života. Asi jsem ho praštil trochu moc.
Vytáhl jsem zakrvácenou ruku z jeho hrudníku (zas tak snadné to nebylo, musel jsem ho přidupnout k podlaze) a rozhlédl se po druhém lapiduchovi. Ten za celou tu dobu, co jsem zabil jeho přítele, uběhl sotva tři metry a výraz v jeho obličeji se začal měnit ze vzteklého na vyděšený. Nechtěl jsem mu ublížit, ale to něco v mé hlavě mě donutilo ho vzít za krk, zvednout ho do vzduchu a praštit s ním o zem. Krev z pána v bílém plášti vystříkla a pokropila mou slušivou noční košilku s logem Fakultní nemocnice Královské vinohrady. Nějak mi to nevadilo. Zalovil jsem pod postelí a vytáhl svůj meč. Nevěděl jsem, co budu dělat dál, ale to nevadí. Hlavně že jsem konečně volný.
Konečně jsem měl čas podívat se do zrcadla, co tak vyděsilo tu sestřičku a dva lapiduchy. Málem jsem zařval. V zrcadle se odrážela má postava, která vypadala celkem normálně (až na tu lapiduší krev). Ale obličej... Měl jsem zelené oči. Celé. A zuby, které původně byly zašedlé a plné zubařského amalgámu, byly teď dokonala bílé a opravdu hodně ostré... ale to nebylo to nejhorší, nejhorší byl výraz v mém obličeji, ostře řezané dravčí rysy.

Vyšel jsem na chodbu. Byla už plná lapiduchů a vřeštící sestřička volala policajty. Prohnal jsem se dlouhou chodbou a mával mečem. Mohl jsem si to odpustit, nechytili by mě ani tak, ale to něco v mé hlavě bylo š»astné, že to mohlo ubližovat, mrzačit a sát krev… Zastavil jsem se u vrátnice a prorazil pěstí tlusté sklo, za nímž se skrýval pan vrátný. Potřeboval jsem jeho oblečení, tak jsem ho nerozsekal... uškrtil jsem ho... pomalu... brutálně.
Vzal jsem si jeho kalhoty, košili jsem přes svůj (značně široký) hrudník přetáhnout nedokázal. Nevadí. Pan vrátný měl naštěstí na věšáku odložený kabát, který mi naštěstí padnul. Ještě jsem pod něj schoval meč a vyšel jsem před nemocnici... tak jednoduché to asi nebude, povzdechl jsem si a znovu vyndal meč.
První fízl, který se ke mně blížil, zařval hrůzou, když uviděl obnaženou čepel, ještě ozdobenou zbytky lapiducha, a vypálil mi ze své policejní pětačtyřicítky do prsou tři střely. Zabolelo to. Černá čepel bleskla vzduchem a policajtovi vytekl obsah žaludku na boty. To je obzvláš» bolestivá smrt.
Když to viděli jeho kolegové, začali střílet. Bylo jich tam devět. Policejní salva mě smetla na zem a já si řekl, že bude lepší počkat, až mě přijdou zkontrolovat. Jako jestli jsem dostatečně tuhej.
Uniformovaní tvrďáci hodnou chvíli jenom stáli, a pak se dva z nich konečně pohli, že mě půjdou prohlídnout. Sledovali mě přes mířidla zbraní a ostražitě se přibližovali. Zajímalo by mě, jak jsem vlastně rychlý... totiž jestli mě, pokud se zvednu brzo, ještě stihnou napumpovat olovem... No... když ne tyhle dva, tak jejich kolegové určitě.
Mihl jsem se prostorem, jednomu z policistů usekl ruku s pistolí a obě nohy. Toho druhého jsem vzal za ozbrojenou ruku a prostě mu ji utrhl... rovnou z otočky jsem střílel. Sedm výstřelů se slilo do jediného. Ani jednou jsem neminul. Všichni policisté skončili s rozstřelenou krční tepnou. Zajímavé. Z pohledu na krev, vnitřnosti a z toho pachu smrti bych se ještě ráno zákonitě pozvracel... Teď se mi líbil. Budu se muset zamyslet, co se to ze mě vůbec stalo.

Z mých úvah mě vytrhlo ječení sirény přijíždějící fízlkáry. Rychle jsem očistil meč, sesbíral náboje do policejní pětačtyřicítky a i s pistolí je strčil do kapsy. Potom jsem zmizel z toho místa, které teď spíš než plácek před nemocnicí připomínalo jatka.
O dvě hodiny později už jsem seděl v tmavém zakouřeném baru a přemýšlel, co budu dělat. Mám kabát po mrtvém strážném, jeho kalhoty, jednu policejní devítku s několika náboji a Lesní meč… hledá mě policie za vraždu několika příslušníků a lapiduchů a vypadám značně nápadně… musím si sehnat oblečení, které mi padne, a černé sluneční zrcadlovky na oči. Zamyšleně jsem vzal do ruky panáka vodky a chtěl jsem se napít… poměrně tlusté sklo jsem rozmáčkl, ani jsem to neucítil. Vodka mi stekla po prstech. Zajímavé, moc dobře si pamatuju, že jsem si uřízl tři prsty ve Hvozdu a teď mám zase všechny… taky díry v prsou po průstřelech policejní devítkou už zmizely. Co se stalo????
Z mých úvah mě vytrhl hlas barmana… volal policii. Taky zajímavý, stojí na druhý straně lokálu, řve tu hudba a já slyším, co přesně říká. Zvedl jsem pistoli a rozstřelil mu sluchátko telefonu u ucha… i s rukou.
Když jsem šel k němu, zjistil jsem, že hospoda zas až tak prázdná není, seděli tam tři mladíci, asi šestnáct let… svědky nepotřebuju. Meč opsal blyštivý oblouk a tři dlouhovlasé hlavy dopadly na stůl a rozkutálely se po zemi. To slizké v mé hlavě mělo radost.
Otočil jsem se k barmanovi a odložil meč. Obtloustlý výčepák se snažil schovat pod stůl. Odhodil jsem stůl stranou a popadl tu tlustou larvu. S psychopatickým úsměvem jsem ho zvedl a zašeptal mu do ucha „Copak ty nevíš, že nalívat alkohol mladistvým je zakázáno zákonem?“ Jeho prosby a pištění mě začínalo unavovat, tak jsem mu prokousl krční tepnu… cítil jsem, jak moje zuby pronikají masem a barmanovo úpění se pomalu měnilo ve chroptění… Tlus»och umíral deset minut Když se konečně přestal hýbat, roztrhal jsem mu krk na cáry. Jeho krev byla sladká. Věci v mojí hlavě byla na vrcholu blaha… tak jako já…

Když jsem odhazoval výčepákovu mrtvolu, podíval jsem se do zrcadla… vyrostl jsem, zmohutněl a vlasy mi z nemocničního účesu (holé hlavy) vyrostly do metrové délky… V tu chvíli se rozlétly dveře, dovnitř s řevem „Policie!!!!“ vrazili chlapci z URNY a dostal jsem dlouhou dávku ze tří útočných pušek naráz… to se ustát nedalo.

---------------------------------------- TO BE CONTINUED -------------------------------------