Andor.cz - Dračí doupě online

Nocí jsem se potácel,
pohublý a znaven,
hlasitě hrom burácel,
a já, chudák, blázen...

U stavení zahlédl jsem
drobnou dívku v bílém,
neskutečná jako sen,
pln jsem tehdy díků.

Krok a krok,
stále blíže k ní,
přes kaluže hbitý skok,
kde to stavení?

Zpozorněl jsem, maten zrakem,
panna stála tady dál,
to jen já, já vážně blázen,
stavení si namlouval!

Plachý pohled do očí,
hrůza již mě jímá,
svět se skoro netočí,
když ona tu dýchá.

"Neboj se mě, milý můj,
podej mi svou ruku,
dojít musíš, stůj co stůj,
k támhle tomu buku!"

Hlavou jen jsem zakýval,
neschopen víc slova,
nehty v kůži zarýval,
v mysli prosil Boha:

'Nedopus» to, Pane,
nejmocnější všech,
oheň v duši plane,
mrtvý její dech.'

Padá kapka vedle kapky,
nebe tmavší nežli stín,
tiše jsou již všechny statky,
jen já teď s ní zápolím.

Šaty její bílé,
bosé nohy v blátě,
byla to jen chvíle,
nikdy neuchřadne.

Smířen se svým osudem,
hledím k panně morové,
nemohu být navrácen,
"Pane, odpus» noci předešlé..."