Andor.cz - Dračí doupě online

Jen černočerná temnota, žádné hvězdy či měsíc, žádné slunce, jen černo všude okolo, a přesto, přesto zde je světlo, ač nikdo neví, odkud se bere. Tak to v tomto podivném světě je. A uprostřed této černé prázdnoty se vznáší ostrovy, dotvářejíce tento svět do podoby, jako by by byl vytržen ze snu šílence.

Na kraji jednoho ze vznášejících se ostrovů stojí pevnost, vysoké černé hradby z kovu a kamene sahají desítky metrů nad úroveň země, vysoká brána z oceli uzavírá vstup dovnitř. Nad hradby vyčnívá jedině změ» lávek a potrubí, a také komíny, jež téměř neustále chrlí do vzduchu oblaka sirnatého černého dýmu. Kdyby zde bylo nějaké slunce, již dávno by ho oblaka kouře asi zaclonila, ale tady v Zapomnění, v šíleném světě, kde je světlo bez slunce, to nevadí.

Ostrov, na kterém se pevnost nachází, je téměř pustina, většinou jen holé skály a písek, jen občasné ostrůvky zeleně, jež zde proti všem přírodním zákonům přesto rostou. Občas vítr přicházející odnikud navane písek k okraji, a ten pak v žlutých jazycích padá ze vznášejícího se ostrova dolů, do prázdnoty pod ním.

Na terase u vrcholu pevnosti stojí muž s dlouhými bílými vlasy, celkem nízký a postavou nevýrazný, stojí bez hnutí u kamenného zábradlí terasy, nevšímá si popela z komínů nad ním, jež špiní jeho vlasy, dívá se do dálky, do černého prázdna.

Ve vchodu na terasu, ponořeném do stínů, se cosi pohnulo, ale muž zůstal stát nehybně. Pomalu ze stínů vyšel na terasu za mužem podivný tvor, obrovská kočka krémově žluté barvy, snad dva metry vysoká, mnohem vyšší než muž. S dvěma huňatými ocasy, s rudýma kočičíma očima, mohutnou hřívou, dlouhé špičáky vyrůstají z její tlamy podobně jako u šavlozubého tygra. Muž se ani neohlédnul, nemohl ji slyšet, a přesto to vypadalo, že dobře ví, že tam je. Bral vše s klidem, jako samozřejmost.

Kočka přišla až k němu, posadila se vedle něj a upřela pohled svých rudých očí na něj, s oddaností a snad i láskou. Muž na ni ani nepohlédl, jen hleděl do prázdna, obrovská kočka oddaně čekala, tiše a bez hnutí takto vydrželi snad více než půl hodiny.

„Můj pane?“ konečně se ozval hlas, neznalí by se podivili. To totiž promluvila kočka, příjemným dívčím hlasem, trochu nesmělým, zda nevyrušuje v nepravou chvíli.
„Vše je ztraceno Kilalo, prohrál jsem…“ povzdechnul si muž, na obrovitou kočku se ani nepodíval
„Prohrál? Pouta, kterými nás bohové drželi v tomto světě, jsou přetržena, brány se otevírají, Mlha Věků již neexistuje. Jste volný…j sme volní. Svobodní. A to bez námahy, proroctví se naplnilo a nemusel jsi nic dělat… jakmile si Ja´din někoho zvolí, bariéry padnou, brány ze Zapomnění se otevřou, všichni budou volní…“ snaží se kočka muže svým příjemným dívčím hlasem povzbudit, ale marně.
„Proroctví… proklínám ho… prohrál jsem, vybrala si jeho. Jeho. Dokázal to za měsíc, to, co já nedokázal za celé roky. Jsem nula. Navždy budu sám, můj život skončil,“ rozkřikl se muž, udeřil pěstí do kamenného zábradlí a to popraskalo. Člověk by to asi nedokázal.
„Zvolila si sama, ona a ten černokněžník, zlo ke zlu, zlo se navzájem přitahuje. Možná je to takhle…“
„Ne! Takhle o ní nemluv a …“ vykřikl muž, prudce se otočil a pohlédl na kočku vražedným pohledem, ale slova mu brzy uvázla v hrdle.
„Zradila mne… coura! A zradili mne všichni, i tvá matka předtím odešla…“ Již neměl slov a po tváři mu stekly slzy. Kočka se ho snažila konejšit příjemným hlasem, obejmout ho ale nemohla. Ne v této formě.
„Vlčice? Myslím, že nebyla mou pravou matkou...“ odpověděla kočka. „…možná je to tak lepší, ona je pryč a ty, ty jsi volný, svobodný. Proroctví se naplnilo, když se ti dva spojili, pouta, kterými nás bohové uvěznili v Zapomnění, pukla. … a nejsi sám. Máš mne a... nejen mne… to bílé dráče, co žilo tady v pevnosti… “
Muž se o obrovskou kočku opřel, tvář zabořil do její hřívy, objal ji, přitiskl se…
„Dráče? Drae´g? Odlétla včera, chtěla projít portálem, domů, konečně vidět svůj svět. Nemá důvod se sem vrátit,“ zašeptal tiše muž a povzdechl si.
„...máš mne,“ dodala dívčím hlasem kočka…
Muž se odtáhl od obrovské kočky, ale bokem se o ni stále trochu opíral, jednou rukou ji hladil v husté hřívě. „To není… “ řekl nedokončenou větu.
„To není co? Skutečné?“ odpověděla kočka. Kdyby toho byla zvířecí tvář schopna, asi by se usmívala. Jen v očích byl vidět ten výraz: „Skutečné je jen to, v co lidé věří.“
Muž se odtáhl od obrovské kočky ještě více, udělal krok stranou: „Není… “ to bylo jediné slovo, které řekl, dále jen mlčel. Otočil se a šel pryč z terasy.
„Pán monster je jenom jeden! Jsi to ty! Nikdo jiný se ti v tomto nevyrovná. Můj pane?“ zavolala za ním kočka, ale on ji nevnímal, pak ještě tišeji dodala: „Miluju tě!“ Nepochopitelná dvě slova, postrádající svůj smysl v této situaci. Ale kočka byla ochotna říci a udělat cokoli, aby svého pána povzbudila, a tato dvě slova, to bylo to nejlepší, co ji napadlo. Možná to chtěl slyšet. Možná ne. To se však nikdy nedozvěděla.

Muž zmizel ve tmě ve vchodu na terasu, možná kočku slyšel, možná ne. Kočka se zvedla, otřepala se, snad aby setřásla smítka popele, jež se usadila na její srsti. Pak se vydala také dovnitř, za ním …

Muž kráčel pomalu chodbou pevnosti, kočka šla pár metrů za ním. Chodba byla temná, osvětlena občas jen bílým světlem z podivných zářivých tyčí připevněných u stropu. Oba, muž i velká kočka, si nevšímali stvoření jež je míjela, uskakovala z cesty, některá se i poklonila, stvoření jež obývala s nimi toto doupě zrůd. Muž si chtěl asi zachovat hrdost před ostatními, snad proto mlčel a kočky si nevšímal. Šli dále, zastavili se až před zdobenými dveřmi. A kovové dveře se s rachotem samy otevřely, muž vešel dovnitř.
Zde byl jeho pokoj osvětlený stejně jako předtím chodba kterou kráčel, kromě psacího stolu, židle a podivného bzučícího stroje v rohu místnosti zde byla jen velká, prostorná postel. Lehl si na postel, tváří do prostěradla..

Kočka se protáhla dovnitř za ním zavírajícími se dveřmi, až k podivu hbitě vzhledem ke svým rozměrům a došla až za ním.
„Můj pane?“
Vyskočila na postel a ta pod její tíhou zavrzala, ale držela, i celou tu váhu, a tak se kočka položila na břicho hned vedle muže. Otočila hlavu a dívala se upřeně se na něj dívala, ten chvíli apaticky nereagoval, ale pak konečně zvedl hlavu:
„Víš, že mi tak nemusíš říkat…“
„Nemusím ale…“
přisvědčila mluvící kočka, ale nedořekla svou větu, protože muž se k ní opět přitiskl a jí nenapadlo nic jiného, než ho v tuto chvíli uklidnit celkem hloupými slovy:
„Jsi v bezpečí.“

…

Na druhý den bylo v pevnosti vše jiné, hluk strojů, jenž se většinou rozléhal pevností, utichl. Pro obyvatele pevnosti válka skončila, nikdo už nepotřeboval, aby válečná mašinerie jela na plné obrátky dále, jako tomu bylo doposud, již k tomu nebyl důvod. A mluvící kočka, Kirara, se probudila v pokoji sama, muž byl pryč. V následujících dnech jej hledala, ale marně, zmizel, jako by se rozplynul ve vzduchu.

Zprávy o jeho zmizení se rozšířily rychle, ostatní obyvatelé pevnosti ztratili vůdce a společenství se propadalo do chaosu, pevností se ozýval ryk a rachot moderních zbraní, jež kdysi muž naučil vyrábět ty, jež ho následovali. Ale nyní neměli vůdce a ti více loajální bojovali s těmi méně loajálními, zabíjeli se navzájem ti, kdož ještě včera byli jednotní.
A z okolního světa, z celého Zapomnění, přicházely zprávy, že jsou zde již sami. Ostatní sídla jsou opuštěna či zničena, ti, kdož v tomto pološíleném světě žili, odešli magickými portály, jež se všude otevíraly… nebo zemřeli? A tak osazenstvo pevnosti zůstalo samo v tomto šíleném světě, to je za pár dní donutilo opět spolupracovat. Po celou tu dobu Kirara nechtěla velet, ani předtím, když zde ještě pán byl, a už vůbec ne nyní, a proto vše apaticky přehlížela, nechala je, aby si vše vyřídili sami mezi sebou. Stranila se ostatních.

Je to už více než týden co muž zmizel, tvorové vyřešili své spory, pomalu začali pevnost společně rozebírat, připravovali se k odchodu, připraveni přestěhovat vše, co mohli přenést, a odejít z tohoto světa. Portál na ně čekal, jen míli od stěny pevnosti …

Před kamennými pahýly toho, co kdysi bývalo pevností, se tísnil zástup stvoření, čadící a hlučící stroje naložené všemožným harampádím se tlačily společně s davem zelených kůží a všemožných monster, všichni shromážděni okolo magického portálu uprostřed planiny. Nebe křižovaly blesky, jež se sbíhaly v jednom místě, v portálu, v kruhu vířící energie, uprostřed kterého se ukazoval zamlžený, vzdálený obraz zelené krajiny na druhé straně tohoto podivného průchodu.
Dav se rozestoupil, dvě stvoření kráčela směrem k portálu. Lidé by se asi nad jejich zjevem i toho, co je obklopovalo, asi poděsili, ale tady to bylo běžné, tohle byl šílený svět monster. Uličkou vedle sebe kráčely kočka a tvor, jenž by se dal nazvat drakovlkem, malryt. Malryt měl tělo vlka, mohutné, přes dva metry vysoké a tři metry dlouhé, snad byl i o něco větší než podivná velká dvouocasá kočka, co kráčela vedle něj. Vlčí tělo měl pokryté modrošedými šupinami a zčásti zrohovatělou srstí připomínající spíše bodliny ježka než chlupy, tlapy byly podivnou kombinací dračích pařátů a vlčích tlap s drápy jako břitvy, hlava vlčí. Ze zad vyrůstala blanitá křídla.
A tak vedle sebe kráčely dvě stvůry a mířily směrem k magickému portálu, pískově žlutá dvoumetrová kočka s dvěma ocasy a vedle ní malryt.
„Kde je můj otec, Kilalo? Proč musel zmizet?“ hrdelním, vrčivým hlasem zavrčel malryt.
Kočka mu odpověděla: „Já … já nevím, Maud. Asi… nevím. Prostě nemohl takhle dále… zůstali jsme jen my.“ Kočka se rozhlédla kolem sebe, prohlédla letmým pohledem dav stvůr a stále šla dále.
Došli až k portálu, energie v něm vířila a obraz krásné, zelené krajiny na druhé straně byl stále zřetelnější.

U portálu stál černý obrovský vlk, na jehož hřbetě seděl poměrně malý, šklebící se goblin s lysou hlavou, špičatým nosem a podobnými znaky typickými pro jeho druh. Na zádech měl připevněnou ocelovou kuši pomalu větší než goblin sám, na závěsu u sedla jízdního vlka se houpal kovový sekáček. Nějakou dřevěnou cedulku držel v ruce, když se kočka a malryt, Kirara a Maud, přiblížili, hodil cedulku pod jejich nohy. Na dřevěné cedulce stál prostý nápis, ANDOR, VÍTEJTE.
„Zuk byl na druhé straně portálu, stabilní je, he he... keč keč. Můžete tam i zpátky, a tohle jsem tam našel. Cedule, u které mne ten blbý portál vyhodil, keč! Co to znamená, heh?“ zaskřehotal goblin místo pozdravu, nervózně poposedl v sedle a jeho jízdní vlk vycenil zažloutlé zuby.
„To brzy zjistíme, Zuku,“ odpověděla tiše Kirara, přišla až k portálu, avšak zarazila se. Otočila se a ještě okřikla goblina jedoucího na vlčici. Zuk se nedočkavě hrnul za ní a to si nepřála: „Prosím zůstaň, Zuku, postarej se o všechno a všechny tady, a» jste připraveni, zavolám vás, pokud budete potřeba. Jen já a Maud půjdeme skrz, váš čas ještě možná přijde, a možné také ne. Třeba tam, na druhé straně, není nic pěkného… není tam nic pěkného…“ dívčí hlas, kterým kočka mluvila, byl čím dál víc ichý a smutný.
„Arr... taková věc, Kilalo, mám ti říkat matko? Když otec zmizel, nikoho nemám.“ ozval se najednou malryt s naprosto nesouvisející, nesmyslnou otázkou.
„Ale Maud, nech toho, vždy» jsem jen hloupá dvouocasá kočka…“ Možná se usmála, ale u obrovské kočky to nešlo poznat, kočičí tvář asi nevyjeví úsměv. Ale bylo to cítit z tónu jejího hlasu.
Kočka se odrazila a skočila přímo do portálu, malryt roztáhl křídla a skočil také, pár sekund za ní. Obě stvůry zmizely v záblesku světla ve vířící energii portálu, ze Zapomnění se vydali… někam jinam. A goblin se za nimi jen tiše díval…

** ** *** ** **

V lese bylo ticho a klid, narušované jedině zpěvem ptactva a šuměním větru v korunách stromů. Na mýtině na kraji lesa se ve vzduchu vznášelo něco, co do těchto míst zjevně nepatřilo, vznášející se kruh vířící energie, v jehož středu bylo vidět nejasný, zamlžený obraz jakési temné krajiny. Byl zde již dobré dva týdny, dva týdny se magický portál vznášel ve vzduchu a nikdo si jej nevšiml, téměř nikdo nepřišel jej prozkoumat.
Bylo to zvláštní, krajně zvláštní, vždy» odtud téměř na dohled byla polní cesta protínající les. A z cesty sem bylo dobře vidět, každý, kdo prošel, si portálu musel všimnout.

Kirara zde byla celou tu dobu, ležela v trávě a přemýšlela. Malryta jménem Maud, jež přišla do tohoto světa s ní, byla již týden pryč, nevrátila se zatím a ani nedala o sobě vědět. A Kirara neměla důvod ani chu» někam chodit. Výzvědy, průzkum okolí, to vše nechala na Maud a Maud ochotně vyhověla.
Ale od včerejška zde Kirara sama nebyla, společnost jí dělal člověk, snad jediný, kdo sem za celou tu dobu zabloudil. Jmenoval se Qai a byl to mnich, jeho víra ho naučila překonat strach a také stranit se násilí, proto před Kirarou neprchl, když ji uviděl, a ani se ji nepokusil zabít. Nechtěl zabít jakéhokoli živého tvora, ne bez důvodu, a» vypadá sebevíc podivně či hrůzostrašně.
A tak na pokraji lesa, jen pár metrů od tajemného portálu, seděla obrovská, pískově žlutá dvouocasá kočka a vedle ní člověk v prosté hnědé róbě se slaměným kloboukem na hlavě. Jakmile začali jeden druhému alespoň trochu důvěřovat, mluvící kočka měla možnost vyprávět mnichovi svůj příběh.

„Od počátku času bojujeme ve věčné válce, celé světy shořely v našich stopách, jen pro zvůli, pro šílený spor hrstky mocných. Říkali si prostě Vládci. A nakonec se již bohové nemohli na naše konání dívat, uvěznili nás, do místa mimo prostor a čas, mimo všechny úrovně existence, jež jsou známy smrtelným. Říkáme tomu místu Zapomnění, a právě ten portál tam vede. Odkud jsem přišla...“ kývla směrem k portálu a Qai jí jen tiše, ale pozorně poslouchal, mluvil málo a nebylo, co by odpověděl.
„Tam jsme mohli bojovat, pohlceni vlastní nenávistí a nevinní byli v bezpečí před námi, před naší mocí a před naší zlobou. Nebylo cesty ven. Vlastně bylo, jedna cesta, vládkyně Ja´din si měla zvolit partnera z těch, kdož vzejdou z věčné války, pak se otevřou opět brány vedoucí pryč ze Zapomnění. A tak se skutečně stalo, téměř bez boje. Válka skončila ze dne na den, když byla cesta ven do vašeho světa volná, všichni využili možnosti odejít ze světa, jenž nám byl vězením.“
„Násilí nic neřeší, Kilalo. Ale přesto, musím se zeptat, kdo vyhrál tu válku?“ otázal se opatrně mnich a dodal otázku, jež se přímo nabízela: „Říkala jsi, že se bojovalo dlouho, pro člověka nepředstavitelnou dobu. Jak je možné, že jste se ještě nezahubili navzájem? Jsi snad nesmrtelná? I kdyby ano, copak mají nesmrtelné bytosti důvod bojovat? Nedává to smysl,“ zasypával ji dalšími otázkami.
„Ano, nedává to smysl. Ale my neznáme smrt jako vy. Nejsme nesmrtelní, ale nikdy nikdo z nás nezestárnul a nezemřel přirozeně. Ti, kdož byli uvězněni v Zapomnění a všichni, jež zplodili, mohou zemřít pouze násilnou smrtí. Rodili jsme se a umírali z vůle našich vládců, takový byl náš život.“ Odmlčela se.
„A kdo vyhrál? Nikdo. Neměla vítězů ani poražených. Jen můj pán neunesl domnělou porážku, jež ani porážkou nebyla. Opuštěn všemi opustil i nás, ty, co zůstali na jeho straně. Byla jsem mu ochotna slíbit cokoli, udělat cokoli, aby byl š»astný, aby zůstal. Ale přesto odešel...“
Kirara vstala, rozhlédla se a zavětřila ve vzduchu.
„Ještě to neskočilo, Qaii. Vydrželi jsme se nenávidět déle, než si dokážeš představit. Myslíš, že nenávist zmizí jen proto, že můj pán rezignoval na svůj boj? Vždy» je jen otázkou času, kdy se všichni sejdou v tomto světě, a vše začne znovu.“