Andor.cz - Dračí doupě online

Poslední bitva

Tuto povídku či spíše zamyšlení jsem napsala o přestávce mezi hodinami, takže nečekejte nic extra je to spíš takový krátký protestsong...
Byl to jen takový nápad, takže nebuďte moc krutí...Ale dík za každou kritiku!!!


Na stole stál pohár vína a vedle něj ležela kniha. Byla prastará, měla zohýbané zažloutlé listy a pomačkanou vazbu. V poháru již skoro nezbývalo co pít, snad jen pár doušků vína. Vína trpkého, avšak milosrdného. Vína, v kterém se dal utopit žal. Mělo barvu krve, tak rudou, že při pohledu na něj se vám udělalo úzko. Avšak už po pár doušcích vás tento pocit netížil. Místo něj se dostavil pocit blažené opilosti vyvolané vínem.
A tuto otupělost hledal ve víně i sir Maxmilian. Seděl v temném pokoji a jediné světlo zde poskytovala dohořívající svíčka. Pomalu z ní odkapával vosk. Dopadal na prostorný dubový stůl temně hnědé barvy, který nesl i pohár a knihu. Rozléval se pod svíčkou až ke knize. Kožená vazba byla narušena jen zlatavým nápisem BIBLE a křížem, který umocňoval pocit pokory a čistoty této posvátné knihy.
Opilý rytíř v ní chtěl hledat útěchu, hledat v ní odpověď na otázku, kterou si pokládal už od dětství. Otázku života a smrti. A stejně jako před každou výpravou či bitvou se tento pocit vracel. Pocit životachtění… Chu» žít je jako závislost na čokoládě a život jako čokoláda, když ji jednou ochutnáte, chcete ji stále znovu. Dobrou čokoládu sníte za chvíli, ani nevíte jak, avšak je tak křehká…
A život je křehký a zrovna v takových chvílích, jako je tato, víte, že čokoláda by se mohla roztéct nebo zlomit, že život vám utíká mezi prsty a vy tomu nemůžete zabránit.
Maxmilian se podíval na svoje ruce, které už tolikrát držely meč, kterým probodával protivníka – PROTIVNÍKA – co je to protivník, je to někdo, koho jsem nikdy neviděl, někdo, kdo nemohl za to, že se dějí tak hrozné věci jako jsou bitvy a války. A stejně tak Maxmilian věděl, že dříve nebo později i on bude tím protivníkem, tím, který pod snůškou hrdinství padne v boji a za pár let se na něj zapomene.
Přesto tu však seděl, seděl a čekal, až nastane ta chvíle…
S hlavou plnou nářků a tíhy myšlenek klesla hlava rytířova na desku stolu, milosrdný spánek zavřel jeho oči a utišil jeho vzlyky. Jeho ruce ochably a sklouzly ze stolu. Vosk stále odkapával ze svíčky. V jejím pohasínajícím svitě rytíř usnul a zapomněl.
Ráno ho probudila děla. Jeho tušení se vyplnilo a on se stal tím protivníkem. Jeho jméno oslavila jen tato povídka – myšlenka – zoufalý pokus o osvětu světa.
Jak může být člověku před smrtí, před poslední bitvou, když ví, že venku ho s rozbřeskem čeká jen smrt a výsměch? Snad Maxmilian padl pro slávu krále, snad pro svobodu země. Jenže realita byla jiná – padl pro potěšení panstva. Nasadil svůj mladý život do zbytečné bitvy – v níž jediným východiskem byla prohra. Jeho krátké bytí ukončil rozmar…







T

No teda nevím asi bych to sem vůbec neměla dávat - už vidím ty negativní ohlasy ve smyslu, další depresivní blbost o lásce, ale zkusit to můžu, třeba mi alespoň někdo napíše objektivní hodnocení a kritiku.


Sedím na zemi a hledím na svoji dlaň. Kdo by to řekl, že písmeno vyryté do dlaně vydrží tak dlouho. No, možná to bude tím, že je z něj teď spíš jizva. Ale pro mě je to pořád písmeno, pořád je to vzpomínka na něj a něj. Nebo spíš na ně…
Sedím opřená o zeď, která připomíná polštářek. Myslím, že je to tady schválně, aby si nikdo nemohl ublížit, ale to nemůžu pochopit v jednom ze svých světlých okamžiků. Obrátím svůj pohled ke stropu a chvíli jen hledím do bílého ticha. Nedovedu si představit, že bych měla klaustrofobii. To bych se tu možná umlátila i o ty měkké stěny. Na chvíli zavřu oči a před nimi se mi objeví tvář. Je to tvář muže - má jemné rysy a modré oči, které jako by byly anděla…
Ale tohle vás asi nezajímá! Vím, chtěli byste vědět, co tu vůbec dělám. Že nejsem blázen? Já vím! Teď ne, ale počkejte si na jeden z těch temných okamžiků…
Prej sebedestruktivní chování, pche, dřív to nebyla sebedestrukce, ale teď už možná jo. Nevím, asi bych vám to měla říct od začátku a nezačínat od konce.
Bylo to takhle - pamatuju si to naprosto přesně. U zadního vchodu se ozvaly kroky.
„Kdo je tam?“ zakřičela jsem do ticha. Netušila jsem, že to byla smrt, kdo mi přišel oznámit, že v tomhle domě už to nikdy nebude takové jako dosud. Přesně tak to bylo, všechno začalo smrtí mé matky - bylo mi tehdy šest let. Když jsem dospívala, neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl, že kluci dokážou ublížit, že dokážou zkazit život, doslova pobláznit.To u mě sedí - zbláznila jsem se z nich.
Nikdo pro mě neznamenal tolik, co můj první kluk Terry. Bylo mi tehdy patnáct, myslela jsem, že jsem na všechno připravená. Ano, byla jsem připravená, ale jen na to, co se týkalo Terryho. Nikdo mi neřekl, jak se pozná láska, a mě to ani nezajímalo, ale to byla osudová chyba. Kdybych to věděla, tak bych tu teď neseděla a nehleděla do stropu.
S Terrym jsem chodila už tři roky - zrovna jsem maturovala. A ani tehdy jsem nevěděla, co je láska, snad proto, že jsem nikoho lepšího dosud nepoznala. Ale onu osudovou noc se mělo vše změnit. Samozřejmě jsme se rozhodli maturitu oslavit, všechno organizovala moje kamarádka, a tak vybrala jeden klub ve městě, kde se měla odehrát nejlepší oslava v našich životech. Pro mě rozhodně nezapomenutelná.
Ale první šok přišel, když jsem se dozvěděla, že Terry je nemocný a nedorazí. Naštvaně jsem si sedla do kouta a pozorovala jsem odtamtud, jak se všichni baví. Mé myšlenky vždy směřovaly jen k Terrymu. Seděla jsem takhle alespoň hodinu, ale pak mě ze snění vytrhl hlas a ty oči - andělské oči. Sedly si vedle a promluvily na mně.
„Co tu děláš, tak sama?“
Nevěděla jsem, co říct. Na tváři se mi objevil úsměv , který znamenal konec jedné etapy.
Thomas, to jméno mi utkvělo v paměti jako nic z toho, co se dělo okolo. Není to náhoda? Thomas - Terry - Tara. Není, jistě to nebyla náhoda, už jsem si jistá. Předtím jsem se tomu smála… A teď nad tím pláču.
On mi ukázal, že život není je studovna a monotónní výraz v obličeji. Naučil mě smíchu, ale také pláči. A pláč na sebe nenechal dlouho čekat - přišel a odnesl s sebou dny štěstí. Thomas odjel a Terry už neznamenal víc než roztrhanou fotku v nočním stolku.
Tehdy jsem šla noční ulicí a plakala. Zastavila jsem se v parku a klesla na lavičku. Na lavičce bylo sprejem nastříkané srdce a iniciály. Jistě nějaké dívky, která autorovo srdce nechtěla, jak ráda bych s ní vyměnila svůj pocit. Ona cítila jen lhostejnost, já cítila beznaděj a úzkost. Nemohla jsem se na to dívat, a tak jsem se rozešla parkem. Všude kolem byly břízy a smrky - podivná kombinace. Zastavila jsem se u jedné břízy a z kapsy jsem vytáhla klíče. Nervózně jsem jimi začala otáčet. Když jsem se podívala na strom, opět mě přepadl ten hrozný pocit. Na stromě bylo vyryté T. Vybavilo se mi jméno Thomas.
Proč lidé vyrývají jména do stromů? Možná proto, že chtějí zachovat lásku na delší dobu než jen jeden život. Každý přece ví, že stromy žijí déle než lidé. Ale jak můžou vědět, že strom nezničí blesk nebo ho nepokácejí a nevystřídá ho zábavní centrum nebo dálnice???
Při pomyšlení na zachování lásky jsem na dlani začala klíčem přejíždět do tvaru písmene T.

T jako temnota, která teď halí mé srdce. T jako tůň, modrá tůň, modré oči. T jako Thomas. T jako Tara… A T jako Terry.
Při každém T jsem přejížděla po dlani ještě usilovněji a v záchvatu jsem nepoci»ovala bolest fyzickou, ale duševní. Moje myšlenky se krvavě vyryly do dlaně a jsou tam stále. S pocitem blaženosti jsem vydechla, až se mi od úst vznesl obláček páry sražené v chladné noci. Za»ala jsem ruku v pěst a nechala skapat pár kapek krve na T na stromě. S úsměvem na rtech jsem do noci zašeptala tři slova. „Znám lepší způsob!“
Lepší způsob, jak zachovat lásku nebo mučivou vzpomínku? Vzpomínka zůstala a nutila mě při pohledu na T ničit mé fyzické já. Mé fyzické já skomíralo a má duševní stránka bloudila v okamžicích slastného opojení sebedestrukce a jindy padala pod tíhou mučivých myšlenek.
Ale nejsem na ten strom naštvaná, ne! Jsem pyšná, že jsem nezapomněla a vydržela lásku. Jsem vlastně hrdina. Láska mě nezabila, pouze zklamala a dost ublížila. Ale nebyla to jen láska, bylo to T.