Andor.cz - Dračí doupě online

Vánek s sebou přinášel lehkou vůni, která neodmyslitelně patřila k létu. Byla to vůně posledních květů a prvního ovoce, smíšená se sladkými parfémy dívek, které byly všude okolo. Usmívaly se na procházející studenty a všude bylo slyšet jejich štěbetání. Vítr si laškovně pohrával s jejich sukněmi a cuchal jim vlasy.
„Zatracená pakáž!“ odplivl si mladík stojící stranou všech. Několik studentek se na něj trochu vystrašeně a pohoršeně ohlédlo. Byl štíhlý a vysoký, tmavě hnědé vlasy mu sahaly těsně pod ramena a některé neposlušné prameny mu spadaly do tváře, kde se leskly čokoládově hnědé oči. Na sobě měl ošoupané džíny, černé tričko bez rukávů a černou koženou bundu do pasu, která už očividně zažila lepší časy. Nemohlo mu být víc než osmnáct. Na poutku u kalhot mu visel tenký řetěz a v štíhlých dlouhých prstech svíral cigaretu, ze které sem tam popotáhl. Oplácel děvčatům jejich pohledy s pobaveným úsměvem na rtech.
Vánek setřásl ze stromů spršku narůžovělých třešňových lístků, které se usazovaly dívkám ve vlasech. Vypadaly půvabně, jako by tam byly úmyslně zasazeny něžnýma rukama.
„Já už toho mám vážně plný zuby!“ rozčílil se mladík, který se před chvílí vztekal kvůli dovádějícím studentům. „Pořád mám hlavu plnou tý zasraný růžový trávy!“
Odpovědí na jeho nadávky byl tichý smích. Ten hlas zněl velmi zvláštně. Byl příliš melodický, než aby patřil chlapci, ale zase ne dost vysoký, aby patřil dívce. Zněl jakoby z dálky a byl tak nádherný, že jen ten smích by se dal poslouchat hodiny. Kdyby nekousal jako jedovatý had, kdyby v něm nezněl ten osten posměchu.
„Jo, jen se směj,“ vztekal se mladík ještě víc, „když tobě se to svinstvo vždycky nějakým způsobem vyhne.“
Sklonil hlavu a snažil se droboučké okvětní plátky z vlasů vytřepat, přičemž pořád polohlasem nadával. Nakonec marné snažení vzdal a napřímil se: „Co kdybys mi pomohl, Zu? Já…“ zarazil se a odhrnul si vlasy z tváře. Zmateně se rozhlédl okolo a hledal očima svého přítele, který stál ještě před chvílí vedle něj. „Tak podívej, dneska nemám na tvoje vtípky náladu, jestli sis nevšiml. Přestaň.“ Jeho hlas zněl napůl varovně a napůl prosebně. Nedočkal se žádné odpovědi.
„Sakra Zukieli!“ rozkřikl se znovu.
„Tak pojď,“ ozval se ten překrásný hlas.
Mladík si povzdechl a došel k nejbližší třešni. Když vzhlédl, spatřil svého přítele na jedné z nejvyšších větví. Pobaveně se na něj usmíval. Jeho úsměv byl zvláštně hypnotizující. Zukiel byl vůbec krásný. Kdykoli se objevil mezi lidmi, všichni na něj obdivně zírali a ještě dlouho nemohli jeho obraz vyhnat z mysli. Nikdy si toho nevšímal, ale jeho přítel věděl, že je mu tahle pozornost víc než příjemná.
Měl světle hnědé vlasy, dlouhé skoro po kolena. Když na ně dopadl paprsek světla, třpytily se, jako by byly posety drobounkými diamanty. Ple» měl bledou a hladkou jako perle». Ve tváři zářily nádherné hnědozelené oči. Jejich pohled měl zvláštní sílu. Byly neuvěřitelně hluboké a nebylo těžké se v nich navěky ztratit. Na štíhlých prstech měl dlouhé špičaté nehty, kterými poklepával na větev stromu. Pohyboval se vznešeně a stejně tak mluvil. Kenichi měl někdy pocit, že nemůže být lidská bytost.
„To se tam mám jako škrábat za tebou?“
„Ale no tak, Kenichi, jsi mrštný jako kočka, nedá ti to moc práce,“ zněla Zukielova odpověď. Na rtech se mu objevil vyzývavý úsměv.
„Asi nemám moc na výběr, co?“ zavrčel Kenichi, odhodil nedopalek cigarety a vyšvihl se na strom.
„Tak která to je?“ zeptal se naoko nezaujatě. Zukiel mu slíbil, že mu ukáže objekt své touhy. Ve skutečnosti tím byl dost zaskočený, protože jeho přítel se o dívky nikdy nezajímal.
Zukiel se nahnul ke Kenichimu, až byly jejich tváře těsně u sebe a ukázal na hřiště, na které byl z třešně dobrý výhled. Postávalo tam několik děvčat. Většina z nich si povídala, některé hrály nějakou hru s míčem. Jedna dívka seděla stranou všech na nízké dřevěné lavičce. Měla dlouhé černé vlasy, které jí spadaly do pobledlé a ztrhané tváře. I její hnědá školní uniforma se zdála obnošená a vybledlá. Přesto byla hezká a na první pohled se lišila od zbytku pištící bandy.
„Tahle?“ nakrčil Kenichi čelo. „Určitě je děsně nudná, a navíc šprtka. No, je to tvoje věc,“ uzavřel, vrhl na ni poslední pohled, ve kterém se snad zračila špetka zášti a chystal se seskočit ze stromu, když ho Zukiel chytil za paži. Byl klidný jako vždycky, nepatrně se usmíval a propaloval jej svým vševědoucím pohledem, kterému Kenichi nikdy nedokázal vzdorovat.
„Hele, nech mě, Zu, já jdu domů,“ oznámil a pokusil se uvolnit svou ruku ze Zukielova sevření. Ten ale nepovolil.
„Je to jen hra, nemyslím to s ní vážně, budu na tebe mít pořád spoustu času,“ usmál se Zukiel a jeho melodický hlas Kenichiho uklidňoval.
Přesto jen pokrčil rameny. Jeho přítel ho konečně pustil, aniž by mu z tváře zmizel klidný, jistý výraz. Kenichi seskočil na zem a odešel, aniž by se ohlédl.

Zukiel seděl na stromě dlouho, jemu na čase nezáleželo. Nespouštěl oči z černovlásky a hlavou se mu honilo spoustu myšlenek. Byl nehybný jako socha a stále se spokojeně usmíval.
Dívka zaklapla knihu, až když za obzorem zmizely poslední teplé sluneční paprsky. Zukiel seskočil ze stromu a postavil se doprostřed chodníku. Černovláska k němu zanedlouho došla. Stále upírala zrak k zemi, proto si ho všimla, až když stála těsně u něj.
Zalapala po dechu a tak tak zadržela výkřik, který se jí dral z hrdla. Oči se jí rozšířily, když pohlédla na mladíka před sebou.
Byl tak nádherný. Vítr si hrál s jeho dlouhými vlasy a s okrajem jeho bílého pláště, který mu sahal až po kotníky. Jeho bílá ple» připomínala alabastr. Cítila jeho upřený pohled, ale nedokázala jej opětovat, ty oči byly jako bezedná propast, ve které by se snad mohla utopit, kdyby se dívala moc dlouho. Pocítila nutkání se ho dotknout, snad aby se ujistila, že je skutečný, ale nedokázala se ani hnout. Přestala naprosto vnímat své okolí a ani si nevšimla, když jí z rukou vypadla kniha. Sehnul se a podal jí ji. Jeho úsměv zářil.


Zukiel a Kenichi bydleli spolu ve studentském bytě. Měla jen tři místnosti - ložnici, koupelnu a kuchyň. Neměli skoro žádný nábytek, přesto byl byt útulný, bylo to jejich království, jediné místo, kde se cítili v bezpečí, schovaní před světem.
Kenichi ležel v ložnici na posteli, nohy opřené o pelest, kouřil cigaretu a dělal, že je to to jediné, co ho zajímá. Zukiel klečel u postele vedle malého nízkého stolku a snažil se získat jeho pozornost.
„Omlouvám se, vím, že se ti poslední dobou moc nevěnuji, ale brzy to skončí,“ ujiš»oval Zukiel svého přítele. Vzal jeho hlavu do dlaní, aby ho přinutil dívat se mu do očí.
„Poslední dobou?! Je to už nejmíň dva měsíce, co se taháš s tou holkou a na mě totálně kašleš. Do školy nechodíš, doma, na koleji, se objevíš jednou za týden. Ale proč by ti na tom mělo záležet, já jsem jenom tvůj nejlepší kamarád,“ vztekal se Kenichi. Chvíli se snažil vzdorovat těm hnědozeleným očím, ale pak nesmlouvavě odsunul Zukielovy ruce a upřel nenávistný pohled na stěnu, jako by ona byla za to všechno zodpovědná.
„Dnes. Skončím to dnes.“
Zase ten klidný výraz. Rozčiloval Kenichiho víc, než když by se jeho přítel vztekal a křičel na něj. Nebyl si jistý, jestli by to vůbec dokázal.
„Sliby, pořád jenom samé sliby,“ vyprskl Kenichi a odhodil nedopalek na koberec.
V tu chvíli se mu Zukiel vrhl kolem krku. Jeho vlasy zavlály a zatřpytily se při tom prudkém pohybu. Kenichi by přísahal, že v ten krátký okamžik viděl v těch ledových očích záblesk zoufalství a bezradnosti. Zarýval mu dlouhé nehty do zad a tiskl ho k sobě tak pevně, jako by se bál, že se jeho přítel každou chvíli rozplyne.
Kenichi seděl s vytřeštěnýma očima stále zíraje do zdi, i když ji v tu chvíli vůbec nevnímal.
„Přísahám,“ vydechl Zukiel.
„Fajn, věřím ti,“ vyrazil ze sebe Kenichi přiškrceným hlasem, „ale mohl by ses mě přestat pokoušet udusit? Byl bych ti vděčný.“
Sevření povolilo, Kenichi se zhluboka nadechl a jeho přítel se vydal ke kuchyni. Přehodil přes sebe bílý pláš». Otevřel dveře a chystal se odejít, když se z ložnice ozvalo: „V šest v parku.“
V Kenichiho hlase už nebyla ani známka zlosti

Zukiel čekal dlouho. Stál na chodníku bez hnutí hodiny. Kumori se přiřítila, když se slunce sklánělo k obzoru. Chvíli lapala po dechu, a pak zkameněla. Připadalo jí to, přesně jako když se potkali poprvé. Stál tam uprostřed chodníku s vlajícími vlasy v bílém plášti a upíral na ni pohled. A ten jediný byl jiný než tehdy. Chladný, bez emocí. Vlastně se tak tvářil pořád od toho prvního setkání a Kumori si už zvykla.
„Promiň,“ vyrazila ze sebe, já…“
Zarazil ji pohybem ruky, netoužil po jejím vysvětlení.
Omluvně se usmála, přistoupila blíž k němu a objala ho. Na tváři měla spokojený úsměv. Často přemýšlela, jak je možné, že právě ona má takové nezměrné štěstí, že si vybral právě ji.
Kumori byla vždycky sama a zvykla si na to. Nikdo ji nechápal, byla jiná a oni to nedokázali přijmout. Nechápali její nezměrnou fantasii, víru ve věci, které nikdo nepovažoval za skutečné, smáli se její lásce ke knihám, její uhlazené řeči a jemnému chování. On byl také jiný, a možná proto jim bylo souzeno být spolu, i když on byl jako z jiného světa, nádherný, vznešený, nikdo se mu nemohl rovnat.
Přitiskla se těsněji k němu a vnímala jeho blízkost. Zabořila hlavu do bílého pláště a zhluboka se nadechla známé nezaměnitelné vůně. Bylo jí s ním tak dobře. Věděla, že on jí rozumí. Stačilo jí jen být blízko něj. Většinou mlčel, ale ona věděla, že jí rozumí. Milovala chvíle, kdy se na něj mohla jen tak dívat a obdivovat jeho krásu. Zdála se tak křehká a pomíjivá. Milovala jeho hlas. Když promluvil, obklopil ji hebký teplý pocit a ona nevědomky přivírala oči jako kočka na slunci. A milovala jeho vlasy. Byly hebké jako hedvábí a třpytily se jako kapky rosy zachycené v pavučině. Vlnily se kolem jeho tváře a jako vodopád mu spadaly až ke kolenům.
Ale on neměl rád, když se jich dotýkala. Vždycky ucuknul, i když se jeho vlasů dotkla jen konečky prstů.
Odvážila se dotknout pramene vlasů, který byl těsně u její tváře. Zukiel sebou prudce trhnul a sevřel její ruku tak silně, že málem vykřikla bolestí. Okamžitě sevření povolil a něžně její ruku přitáhl ke své tváři.

Kenichi věděl, že jde pozdě, ale nesnažil se pospíchat. Zukiel bude čekat. Hledal očima známou postavu. Věděl, že ho uvidí, i když už bylo šero. Vždycky se mu zdálo, že jeho přítel vyzařuje zvláštní měkké světlo. Asi to bylo jen zdání, nikdy tomu nevěnoval větší pozornost.
Nevolal jeho jméno, jak to často dělal, když ho nikde neviděl. Jen pomalu procházel parkem a rozhlížel se. Stíny se dloužily, rudě zbarvený sluneční kotouč už téměř zmizel za výškovými budovami. Kenichi vytáhl z kapsy zapalovač a zmačkanou krabičku cigaret. Jednu z ní vytáhl a zapálil.
Došel právě k třešni, ze které mu Zukiel poprvé ukazoval svou dívku. Dotknul se jejího kmene, když procházel okolo, a pak se zarazil.
Na chodníku před ním stál Zukiel v obětí právě té bledé černovlásky. Kenichi zalapal po dechu. Ustoupil zpět do stínu stromu a opřel se o jeho kmen. Kousl se do rtu. Uvnitř něj se mísil vztek a špetka zklamání. Přemohl nutkání jít jim oběma nakopat zadek a rozhodl se, že chvíli počká.
Možná se teprve chystá, že ji pošle někam, a jestli to neudělá, tak mu vyškubu všechny vlasy, vypíchnu mu ty jeho reflektory a típnu si cigáro o jeho pěknou tvářičku, slíbil si v duchu.

Na Zukielově tváři byl zase ten klidný povzbudivý úsměv, jako tehdy, když se setkali poprvé. Chytil i druhou Kumoriinu ruku a přitáhl si ji ke rtům, tak, že cítila jeho dech. Mírně se sklonil, aby jí byl blíž a zašeptal: „Miluješ mě?“
Chvilku se tvářila vyděšeně, ale pak jistým hlasem odpověděla: „Samozřejmě. Víc než svůj život.“
Zukiel se usmál na znamení, že přesně to chtěl slyšet. Ten úsměv ji z nějakého důvodu znepokojoval.
„Dáš mi své srdce?“ zeptal se klidně. Už se neusmíval. Kumori znejistěla. Nechápala, co tím myslí.
„Já… co?... No samozřejmě, cokoli chceš,“ odpověděla nakonec zmateně.
Přikývl a přitáhl si ji ještě blíž k sobě. Zavřela oči.
Kenichi upustil cigaretu a oči se mu rozšířily překvapením. Zaklapal párkrát naprázdno ústy jako ryba na suchu, ale nedostal ze sebe víc než sípavé chrčení. Takhle si představuje rozchod? V duchu častoval Zukiela těmi nejhoršími výrazy na které si vzpomněl.
Kenichi sjel pohledem níž a pochopil, co se stalo. Zukielovy štíhlé bílé prsty vězely v dívčině hrudi. Nedokázal od té scény odtrhnout pohled. Nechápal, co se děje. Cítil, jak mu po zádech přebíhají ledové prsty zděšení.
Kumori vydala podivný chrčivý zvuk a vyplivla spršku krve. Stále nevěřícně hleděla na Zukiela, jako by doufala, že se každou chvíli probudí a zjistí, že to všechno byl jen zlý sen. Opouštěly ji síly, cítila, jak z ní uniká život. Chtěla ho požádat o pomoc, ale na jazyk se jí vydrala jen další krev. Klesla na kolena a Zukiel prudce trhnul rukou a vyrval dívce z hrudi srdce. Krev vytryskla do výšky jako gejzír a dopadla na dokonalou bledou tvář, v níž se nezračily žádné emoce. Kumoriino tělo tlumeně dopadlo na zem.
Tentokrát sebou Zukiel trhnul, když sprška rudé tekutiny potřísnila jeho vlasy. Sáhl na ně a nevěřícně se podíval na krůpěje připomínající démanty, zářící na jeho ruce. Otřásl se. Pak zvedl ruku s dívčiným srdcem do vzduchu a stiskl je tak pevně, že vybuchlo. Nechal krev, která z něj vytékala, kanout svých úst. Vypil ji do poslední kapky, a pak odhodil zbytky roztrhané tkáně a otřel si rty, na kterých se zachytilo pár rudých kapek.
Konečně věnoval pohled Kumori, ležící na zemi v kaluži krve, která stále ještě prýštila z rány na hrudi. Sklonil se k ní a zašeptal: „Kéž tvá duše odpočívá v pokoji. Jdi do lepšího světa. “ Jeho hlas zněl ještě nadpozemštěji než jindy, jestli to vůbec bylo možné. Jako by byl všude, a přesto daleko.
Jemně se dotkl Kumoriiny paže. Obklopilo ji bílé světlo, které na chvíli Kenichiho oslepilo, a pak se proměnila ve stovky zářících bodů, které se pomalu vznášely k nebi a nakonec zmizely docela. Jediná známka toho, co se před chvílí odehrálo, byla krev na Zukielově tváři a vlasech.

Kenichi se snažil vypadat klidně, když se rozešel k Zukielovi. Ruce se mu třásly, tak je pro každý případ zastrčil do kapes.
„Až tě omrzím a ty se se mnou už nebudeš chtít přátelit, taky se se mnou rozžehnáš takhle?“ Jeho hlas nezněl zdaleka tak klidně, jak chtěl.
Zukiel k němu vzhlédl a lehce se usmál: „Neomrzíš mě.“
Jeho úsměv Kenichiho vyváděl z míry a jeho slova ho nijak neutěšovala.
„Hele, vždy» ty jsi tu holku zabil, a to dost nechutným způsobem. Víš, myslím, že bys mi to měl nějak objasnit.“
„Neměl jsi to vidět,“ oznámil Zukiel, jako by to všechno vysvětlovalo.
„Jenže jsem to viděl,“ zavrčel Kenichi a navzdory šoku, který před chvílí zažil, se v něm probouzel vztek. Nejvíc ho rozčiloval věčný Zukielův klid, a navíc neochota dát nějaké rozumné vysvětlení, které by ho mohlo uklidnit, i když pravděpodobně neexistovalo. Byl by mu vděčný i za naprostý nesmyslný blábol, jen kdyby ho nenechával v té nejistotě.
„Vysvětlím ti to, slibuji, ale nejdřív si musím něco vyřídit. Teď jdi domů. Přijdu.“
„Už zase!“ vyprskl Kenichi vztekle, jenže mu bylo jasné, že mu to nijak nepomůže. Zukiel se jemně dotknul jeho ramene a zmizel ve stínu.

Zukiel kráčel tichými ulicemi a jedinými společníky mu byly stíny, které vrhaly pouliční lampy. Nikde nebylo živé duše, bylo pozdě, a ani světla nedokázala rozehnat černočernou tmu, zahalující nemilosrdně všechno do znepokojivého ticha. Jen hvězdy němě přihlížely.
Kráčel po chodníku, který lemovaly stromy, tiše ševelící svými listy. Zastavil se u jednoho z nich. Lampa nad ním párkrát zoufale blikla, a nakonec se zasyčením zhasla.
Ze stínu se oddělila postava. Vysoký štíhlý muž v černém plášti, podobném tomu Zukielovu. Měl dlouhé černé vlasy stažené do ohonu a jiskřivé čokoládové oči. V úsměvu, kterým Zukiela přivítal, se zračilo zákeřné pobavení, které okamžitě pohaslo, když ho popadl za límec a zvedl do vzduchu.
„Říkal jsi, že pokud vypiju krev z dobrovolně darovaného srdce toho, kdo mě miluje nejvíc na celém světě, má moc se mnohonásobně zvětší. Milovala mě víc než vlastní život, svolila, abych si ho vzal, ale nefungovalo to, Ravieli,“ oznámil mu klidně. „Chci vědět proč.“ Pustil jej na zem a probodl ho pohledem.
Raviel se pomalu zvedl a oprášil si pláš». „To já vím, netřeba se hned uchylovat k násilí. Není to ale moje chyba, Kniha zakázané magie nelže. To ty jsi pochybil,“ odpověděl stejně klidně.
„Co tím chceš říct? Udělal jsem přesně, co jsi mi řekl, nebo ne?“
Raviel se chvíli zadíval do křiš»álových očí, a pak si povzdechl: „Od tebe bych takovou nechápavost nečekal, příteli. Používej tu věc, co máš na krku. Je to užitečné i na jiné věci než na nošení vlasů.“
Zukiel se automaticky dotknul pramene svých vlasů a ucítil, že jsou slepené zaschlou krví. Znovu stočil pohled k Ravielovi a nezaujatě, stále zkoumaje své vlasy pronesl: „Myslíš, že existuje někdo, kdo mě miluje ještě víc? To je nesmysl. Vždy»…“ hlas se mu zlomil. Oči se mu rozšířily náhlým poznáním. Položil si prsty na rty a téměř neslyšně zašeptal: „Ty myslíš, že…?“
Dřív než dokončil větu, Raviel se ušklíbl a přikývl. Bavilo ho dívat se na zděšenou Zukielovu tvář, málokdy projevoval nějaké emoce, v duchu ho jeho reakce dost překvapila, ale nedal na sobě nic znát.
„Jak jsem mohl být tak slepý… tak hloupý…“ šeptal nevěřícně. Zakryl si ústa rukama a zmizel Ravielovi z očí.
Raviel zvedl obočí a na tváři se mu objevil překvapený výraz. To, co jsem cítil uvnitř něj, bylo… zoufalství?!

Kenichi seděl na posteli a nohy si opíral o stolek. Snažil se vytěsnit z mysli všechno, co před chvílí viděl.
Možná bych měl teď cítit strach, ale pořád mu věřím. Vlastně jsem celou dobu věděl, že… on… není člověk.
Z myšlenek ho vytrhlo prásknutí dveří. Zukiel se zanedlouho objevil ve dveřích ložnice a Kenichiho poprvé znepokojilo, že nemá na tváři onen klidný úsměv.
„Řeknu ti všechno.“
„Cože?“ probral se Kenichi z úvah.
„Všechno, pravdu. To, co jsem ti měl říct už dávno, ale… bál jsem se.“
Kenichi si nedokázal představit, že by se Zukiel mohl něčeho obávat. Znělo to nepřirozeně, skoro hloupě. Jeho přítel se postavil naproti němu a znovu na něj upřel ty oči, které nemohly lhát, které, navzdory Zukielově kamennému výrazu, křičely.
„Je všechno v pohodě?“ nakrčil Kenichi obočí.
„Ne. Nic není v pohodě. Poslouchej. Já jsem anděl.“ Poslední větu řekl podivně tvrdým hlasem. Obklopilo jej měkké bílé světlo a na zádech se mu objevila křídla, která se neuvěřitelně ladným pohybem roztáhla do šířky, až perutě narazily na zeď. Každé z pírek na jeho křídlech vydávalo tu jemnou záři. Byla tak čistě bílá, že kdyby ležela na sněhu, vypadal by šedý jako popel. Třpytila se stejně jako jeho vlasy, jako by byla poseta hvězdným prachem.
Kenichimu ta nádhera vyrazila dech. Natáhl ruku. Toužil se jich dotknout, byl naprosto omámený.
Zukiel jemně jeho ruku chytil a zakroutil hlavou. Složil křídla, ten pohyb působil neuvěřitelně nádherně, a posadil se k němu. Pak nechal perutě znovu zmizet.

Asi třináctiletý chlapec se tiskl k oprýskané zdi v úzké uličce. Hlavu si kryl pažemi a krčil se jako zvíře zahnané do kouta. Byl vychrtlý, v hnědých rozčepýřených vlasech měl plno prachu a kusů omítky. Nejistě zvedl oči k postavám, které se tyčily nad ním. Tvář měl samý šrám a modřinu, z koutku úst mu vytékal pramínek krve. Zrak měl zastřený bolestí.
„Příště radši udělej, co ti řekneme, nebo dopadneš ještě hůř,“ oznámil mu pohrdavý hlas. Dopadlo na něj pár dalších ran a nakonec ho někdo tvrdě nakopl do břicha, až mu přes rty unikl tichý výkřik.
„Jdeme hoši, už má dost,“ slyšel chlapec jakoby z dálky. Schoulil se do klubíčka na zemi a vyplivl trochu sražené krve. Neplakal, už byl na bolest zvyklý.
Po tom, co ho zavrhla vlastní rodina a navždy mu zavřela dveře svého domu, žil na ulici. Ta parta rváčů, drogových dealerů a zlodějíčků pro něj byla jediná možnost, jak se udržet naživu. Dávali mu úkoly a on je plnil. Dávali mu najíst a občas se chovali i přátelsky. Přesto od nich znal hlavně rány a výsměch, obzvláš» krutě ho potrestali, když se mu nepodařilo, oč jej žádali. Křehká iluze přátelství se pak bortila jako domeček z karet, jenže oni byli jediní, koho měl.
Tiše vzlyknul a snažil se sebrat, ale bolest ho ochromovala, téměř neviděl a nemohl se hnout. A tak jen ležel a bylo mu jedno, jestli zemře.
V tu chvíli ho oslepilo bílé světlo. Umírám? napadlo ho. Ale proč pořád cítím bolest? Pak spatřil tvář. Snažil se zaostřit, ale viděl jen její matné obrysy. Přesto věděl, že je nádherná. Zdálo se mu to, nebo měla ta bytost skutečně křídla? „Ty jsi anděl?“ zeptal se tiše.
„Budu čímkoli si přeješ,“ ozval se nádherný hlas a uchopily ho jemné teplé paže.
Bolest chlapce pomalu opouštěla. Přimhouřil oči jako kočka a stulil se v náručí toho neznámého, který mu ze ztuhlých rukou vzal injekční stříkačku.
„Tohle už nebudeš potřebovat. Nikdy. A ani je už nikdy nebudeš potřebovat. Máš mě. Jmenuji se Zukiel a odteď budu tvým andělem.“

„Věděl jsem to… už od chvíle, kdy jsme se prvně potkali. Jenom jsem si to nechtěl připustit,“ zareagoval Kenichi a v hlavě mu zněla Zukielova slova, která mu při tom setkání řekl. Jeho přítel si ho pozorně prohlížel, jako by čekal, že začne šílet, nebude věřit tomu, co právě viděl, ale když žádná taková reakce nepřišla, přes tvář mu přeběhl nepatrný úsměv.
„Vybral jsem si tě tehdy, protože jsi byl zvláštní, tolik jiný než ostatní, a vím, že své volby nikdy nebudu litovat. Ještě ti dlužím vysvětlit spoustu věcí.“
Kenichi se jeho slovům usmál, potěšila ho.
„Říkáš si asi, proč jsem tady, na zemi. Anděl… je to proto, že v nebi je nepřítel, se kterým se musím utkat. Nemohu být na stejném místě jako on. On…“ Zukiel se naklonil ke svému příteli a zašeptal mu jméno svého nepřítele do ucha. Znělo to spíše jako vzdech, jako by se bál jej vyslovit nahlas.
„Ale jak můžeš…?“ V Kenichiho tváři se zračilo překvapení.
„Vím, je to pošetilé. Patřím sice k serafínům, nejvyšší třídě andělů, ale přesto je to šílené. Jenže on je zdrojem mého utrpení.
Myslíš ,že andělé jsou laskavé bytosti, které se starají jen o blaho druhých? Ne. Jsou jako lidé, někdy si myslím, že jsou i horší. Zajímají se jen o to, jak postoupit výš ve společenském žebříčku, jak pro sebe utrhnout trochu víc moci, strhnout na sebe pozornost Nejvyššího. Snad jen někteří strážní andělé používají svou moc pro dobro druhých. To, co je naším nejdůležitějším úkolem, byly a jsou bitvy s peklem. Ach ano, musím přiznat, že to bylo většinou velmi zábavné, rozsekat ty malé otravné démony na kousky. Obvykle jsme si s nimi snadno poradili. Jenže to byla jen hra, Lucifer si s námi jen hrál a neuvěřitelně se tím bavil.
Jednou se ale opravdu rozzlobil. Poslal nestvůry, jejichž křik by srovnal se zemí město, jejichž jediný pohled by stačil, aby se člověk zhroutil mrtev k zemi. Jsou tak obávaní, že ani nemají jméno.
Byl jsem vybrán, abych s nimi bojoval. On mě tam poslal. Jenže věděl, co se stane. Věděl to, a přesto mi přikázal jít.“

„Zukieli!“ zoufalý výkřik se nesl pustou krajinou. Nebylo zde nic než prach a kamení. Byla poseta těly nestvůr, jež si lidská mysl nedovede ani představit, a bělostných andělů, jejichž záře pomalu uhasínala.
Anděl se prudce otočil a spatřil posledního ze svých pobočníků, mizícího v chřtánu pekelné stvůry. Otřel si čelo, které měl, stejně jako bílý šat, zmáčené černou krví. Odrazil se od země, roztáhl křídla a vznesl se nad hlavu netvora, který k němu pomalu obrátil pohled bezedných rudých očí.
Obrovský černý šupinatec zamával blanitými křídly. Zukiel zvedl nad hlavu meč. Měl stříbrný jílec zdobený rytinami a vykládaný rubíny, rudými jako krev. Jeho čepel připomínala tvarem plamenný jazyk a byla z průzračného kamene tvrdšího než diamant, který se ve světle duhově třpytil.
Meč vyslal kotouč bílého světla a démon zuřivě zařval, jak ho pálilo do očí bez víček. Zuřivě se vrhl na znaveného anděla. Ten byl ale mnohem rychlejší. Uhnul jeho čelistem a zářivý meč stvůře projel hrudí.
Démon zuřivě zařval a máchl ocasem, z kterého vyrůstaly černé ostny, ostré jako dýky. První ráně se Zukiel vyhnul, ale podruhé ho jeden z ostnů zasáhl tvrdě do ramene a srazil ho k zemi. Zůstal ležet, a když se stvůra sehnula, aby ho rozdrtila v čelistech, prohnal jí vší silou meč okem.
Pustou krajinu roztrhl bolestný řev. Anděl se zvedl ze země a znovu se vznesl k nebi. Démon v agonii padal k zemi, zalitý vlastní krví. Naposledy zoufale chňapl po naprosto vyčerpaném andělovi, který mu už nevěnoval pozornost, a chytil ho do ocelových čelistí. Zukiel nevykřikl, ale jeho tvář byla zrůzněná překvapením a strachem. Ozvalo se prasknutí a anděl v čelistech netvora ochabl.

Zukiel vytáhl z Kenichiho kapsy kudlu.
„Co chceš…?“ Kenichi nestihl větu dokončit, když si jeho přítel rozřízl pravou stranu hrudi. Proti jeho vůli se mu přes rty vydral tichý výkřik a chňapnul po noži, aby mu jej vytrhl.
Zukiel mu jej klidně podal a ukázal na ránu. Nevytekla z ní ani kapka krve, a když roztáhnul proříznutou kůži, objevil se pod ní chladný a lesklý kov.
„Ten démon mě doslova rozdrtil. Moje pravá ruka, část hrudi, trup a i kus mé pravé nohy tvoří tohle.“ Jeho hlas byl tichý. Poslední slovo vyplivl, jako by to byla nějaká odporná nadávka. Pak přejel po ráně prstem a ona se znovu zacelila. Sklopil hlavu a sesul se na zem. „Jsem nečistý. Odporný. Nemám právo zvát se andělem.
Je to Jeho chyba. Mohl tomu zabránit, ale asi ho bavilo dívat se, jak mě drtí ta stvůra mezi zuby. Mohl mě varovat, mohl mi pomoci, on měl, ale neudělal nic. Vůbec nic. Alespoň mě mohl nechat zemřít, ale věděl, že tohle mi způsobí nezměrné utrpení. Poté jsem odešel z nebe na zemi a mým jediným cílem od té chvíle je utkat se s ním.“
Kenichi ho toužil nějak ukonejšit, ale netušil jak. „Nejsi odporný, jsi krásný….“ bylo jediné, co ze sebe dostal. Cítil, že by měl ještě něco říct, ale nedokázal najít správná slova.
Zukiel se na něj usmál, ale ten úsměv, ač Kenichiho zahřál u srdce, zmizel rychle jako jarní sníh. „Někteří andělé na mne nezanevřeli, zůstali mými přáteli, pokud se to tak dá nazvat. Požádal jsem je o pomoc. Jeden z nich, Raviel, má podivné zájmy, našel v Knize zakázané magie rituál, který by mi pomohl znásobit mou moc a dal mi naději, že svého nepřítele v boji alespoň zraním. Spočíval v tom, že jsem musel vypít krev ze srdce toho, jenž mě miluje nejvíc na světě, ze srdce dobrovolně darovaného. K tomu sloužila ta dívka.“
Kenichi se usmál. Ten úsměv se tolik podobal tomu vyrovnanému a klidnému, který vídal u Zukiela. Klekl si na zem, ke svému příteli a jemně mu položil ruce na tváře. „To přeci nemohlo fungovat,“ promluvil a díval se mu snad poprvé přímo do očí.
„Já vím, teď už to vím, ale předtím… byl jsem slepý…“ Zukiel byl poněkud vyvedený z míry Kenichiho klidným výrazem.
„Udělal jsi toho pro mě tolik. Postaral jsi se o mě, když jsem byl na dně, jsi a vždycky budeš mým nejlepším přítelem. Jediným, kdo mi rozumí, jediný, komu záleží na mém ubohém životě. Pokud žiješ jen proto, abys dosáhl své pomsty, pak si ho vem, vem si mé srdce. Stejně už ti dávno patří.“ Objal Zukiela a prsty projel jeho hedvábnými vlasy. Jen on se jich mohl dotýkat. Jen on a nikdy jiný.
Zukiel ho k sobě zoufale přitiskl a přitiskl svou tvář k jeho. „To neudělám. Nikdy.“
„Chci, abys to udělal. Chci, abys byl š»astný,“ zašeptal a zabořil hlavu do andělových třpytivých vlasů.
„Ty jsi můj smysl života. Budu na tebe čekat. Na lepším místě. Pokud si nevezmeš mou sílu, pak v tom boji zemřeš, že? Nedovolím, abys zemřel. Znovu se setkáme tam, kde budeme jen my dva. Slib, že to uděláš. Zítra… Prosím, slib mi to.“
Zukiel pohlédl do Kenichiho očí. Nemůžu, to nemůžu udělat. Naklonil se k němu a něco mu zašeptal, Kenichi odpověděl a vykouzlil tak na Zukielově tváři úsměv.
Andělův dech byl tak horký, tak blízko jeho tváře. Kenichi zavřel oči. Jejich rty byly těsně u sebe, když se odtáhl. „Ne. Nejdřív mi to slib,“ zašeptal, aniž by otevřel oči.
„Slibuju,“ odpověděl. Jejich rty se konečně dotkly v dravém polibku. Kenichim projela vlna tepla. Vášeň, touha, štěstí… ty pocity v něm v tu chvíli vybuchly, zatočila se mu hlava a on ztratil vědomí. Zukiel se jen usmál, uložil ho na postel a políbil na tvář.
„Zítra,“ zašeptal ještě.

Stěny obrovského sálu byly z bílého kamene, pokryté obrazy andělů a démonů. Strop byl tak vysoko, že se ztrácel ve tmě. Obrovská rozloha a ticho v místnosti působily až děsivě. Jediné, co vyplňovalo obrovský prostor, byly silné pilíře, které podpíraly klenbu, a stříbrný trůn na konci sálu. Na něm seděla bytost v zářivě bílé róbě. Měla stříbřitě bílé rovné vlasy splývající až pod ramena a tvář zahalenou bílým šátkem.
„Proč chceš tak hloupě promrhat svůj život? Ani kdybys vypil krev z tisíce milujících srdcí, nezískáš dost síly, abys mě porazil,“ ozval se pevný hlas přímo v Zukielově mysli. Bytost pevně svírala opěradla trůnu a anděl i přes šátek cítil pronikavý pohled, kterým ho propalovala.
„Vím. Ale věřím ve svou sílu. A udělám všechno proto, aby má smrt stála za to.“ Nedočkavě poklepal na meč, který mu zatím mírumilovně visel u pasu.
„Nechápu tvé pohnutky. Co tě žene vpřed? Co ti dává odvahu se mi postavit? Vždy» víš, že zemřeš.“
„To bys nepochopil,“ ušklíbl se Zukiel. „Všechno mé utrpení je tvá vina. Mám právo se pomstít.“
„To právo ti neupírám, jen myslím, že je to pošetilé.“
„Nepochybně.“
„Zemřeš dřív než vytasíš meč z pochvy.“
„Uvidíme.“
Bytost sestoupila z trůnu. Téměř líným pohybem ruky vyslala proti Zukielovi zářící proud energie. Anděl natáhl křídla a uhnul tak rychle, že lidské oko by ten pohyb nebylo schopno zachytit. Přitom vytasil meč a přikrčil se, jako šelma připravená k útoku.
Místnost se otřásla, ozval se zvuk podobný hromu. Pilíř, vedle kterého Zukiel stál, se zlomil, aniž by bílá bytost hnula brvou.
Anděl tomu nevěnoval pozornost. Vyrazil vpřed jako střela a seknul mečem. Zbraň zazvonila o zem a za ní se snášel pruh bílé látky, potřísněný stříbrnou krví. Bytost překvapením ztuhla. Jen těsně se jí podařilo vykrýt další zběsilý Zukielův nápor stříbrným výbojem světla.
„V jediném okamžiku… Dostal jsi se dál než kdokoli jiný. Bral jsem tě na lehkou váhu. Tvá moc je skutečně větší, než jsem si myslel…“
Zbytek jeho slov už anděl nevnímal. V hlavě slyšel Kenichiho hlas. Dvě slova, která mu včera zašeptal. Zářila mu před očima.
Miluju tě.
Bílé světlo vytrysklo všude okolo bělovlasé bytosti a zařízlo se Zukielovi do těla. Prošlo ocelí v jeho hrudi a zanechalo v ní hlubokou ránu.
Miluju tě. Z posledních sil máchnul mečem. Na hrudi bytosti se otevřela rána, ze které vytryskla stříbrná krev.
Byla to rána na těle, kterou On zacelí za okamžik, ale rána na hrdosti, která se nikdy nezahojí.
Místnost zalil výbuch bílého světla a Zukiela zaplavila na okamžik vlna bolesti.
Miluju tě. Andělovo tělo dopadlo na podlahu.
Tma.

Kenichi otevřel pomalu oči. Chvíli mrkal, jak ho oslepoval proužek slunečního světla, které se dralo skrz zatažené žaluzie. Posadil se, projel si rukou vlasy a pohlédl na Zukielovu postel. Byla prázdná. Bodlo ho u srdce.
Asi snídá. Vždycky vstává brzy, ujiš»oval se v duchu. Sklouzl z postele a natáhl si černé tílko a džíny.
Kuchyň vypadala jako vždycky. Ve dřezu byla hromada neumytého nádobí, které začínalo páchnout, všude kolem se povalovaly zbytky včerejšího oběda, kolem kterých poletovalo pár drobných mušek. Oprýskané skříňky a stůl zasazený do podlahy jako by se ho snažili přesvědčit, že všechno je, jak má být. Jenže nebylo. On tu nebyl.
Kenichiho hruď sevřel strach. Očima ještě jednou přeletěl malou místnost, jako by doufal, že se Zukiel jen někde schoval.
Opřel se o stůl a pevně ho stiskl. Měl zrychlený dech a hlava se mu točila. Snažil se celou svou vůlí uklidnit.
Nic se neděje. Jen někam na chvíli odešel. Brzy se vrátí. Určitě se každou chvíli vrátí, namlouval si v duchu, ale ta slova nebyla dost přesvědčivá, ani aby jim on sám uvěřil. A pak jeho pohled sklouzl k vstupním dveřím.
Na jejich prahu leželo pírko. Zoufale se vrhl na podlahu a sebral jej. Nevěřícně hleděl na to dokonalé peříčko, nevinně se třpytící v jeho dlani. Jenže mluvilo Zukielovým hlasem, bezcitně na něj křičelo tu pravdu, kterou si přál slyšet ze všeho nejmíň.
Je pryč. Navždycky, problesklo Kenichimu hlavou. Sevřel pírko tak pevně, jako by hrozilo, že mu jej někdo vytrhne, opřel hlavu o dveře a druhou rukou do nich nehty vyryl pět hlubokých rýh, zprávu nejhlubšího zoufalství. Z hrdla se mu vydral výkřik. Křičel, dokud ho nezradil hlas. Z očí mu vytryskly křiš»álové slzy a oslepily ho. Nemohl téměř dýchat.
Připlazil se ke stolu a zašmátral po něm rukou. Se zařinčením na zem spadlo několik příborů. Neviděl přes slzy, ale podařilo se mu jeden z nich nahmatat. V rukou svíral kuchyňský nůž. „Brzy budeme zase spolu,“ zašeptal a polykal slané krůpěje.
Miluji tě, zazněla mu v mysli Zukielova slova.
Křiš»álová kapka opsala obrys jeho tváře a dopadla na podlahu, kde se smísila s rudým pramínkem, vytékajícím z Kenichiho zápěstí.
Tma.

Nikdo nepochopí. Nikdy. Jak zbytečná jsou slova. Touha, Vášeň, Láska, Nenávist, nedokážou ji vyjádřit. Jak nevyzpytatelná jsou naše srdce, jež nás vedou tajemným labyrintem života a jsou nám světlem ve tmách…