Andor.cz - Dračí doupě online

Strach. Stojí v první řadě. V řadě, která bude čelit útoku jako hradby pevnosti. Nikdo ho nevidí, nikdo ho neslyší, ale všichni ví, že je tam s nimi, že jim šeptá do ucha a ostré, chladné pařáty vráží mezi vnitřnosti. Krouží kolem každého, je všude, a přitom nikde. Je to hlodavý hlásek v hlavách všech mužů ve vojsku, je to ledový netvor v podbřišku. Je to…
Strach. Ano, já, Kastor, velitel třetí isterijské korouhve, jej vidím. Jak přejíždím před řadami a vyřvávám povely, Strach mi s ohavným úsměvem chodí v patách, šustí svojí roztrhanou černou kutnou a velkýma, černýma očima přejíždí sinalé tváře všech vojáků. Tu se sám zastaví, kostnaté ruce s dlouhými prsty v rukávech, dá hlavu na stranu, pak na druhou. Muži před ním se rozklepou kolena a zorničky se rozšíří. Byl by přísahal, že viděl Smrtku, jak nedočkavě sedí na svém bílém oři támhle na kopci, za nepřátelským vojskem. Byl by přísahal, že viděl…
Strach. Opět se za mnou rozejde a ten odporný úsměv se ještě rozšíří do větší samolibosti. Můj válečný kůň zakoulí očima a neklidně se ošije, potřásaje stříbřitou hřívou. Ví, že co nevidět bude zahájen útok. Ví, že se poženeme na křídlech větru, že vzduch zhoustne křikem raněných a bojujících. Cítí napětí nad plání. Cítí i můj neklid. Cítí…
Strach. V černé kutně pochoduje s neochvějným klidem ve stejně neochvějném a pomalém rytmu kroků do středu budoucího bitevního pole. On nikdy nic neříká, mlčí. On nepotřebuje mluvit. Vše, co je důležité, ukáže. Ukáže to, jako by to bylo odráženo pokřiveným zrcadlem. Zrcadlem roztříštěným na desítky kusů, kde člověk vidí svůj podivně zdeformovaný obraz. Zrcadlem, kde se onen odraz mění v nejhorší noční můru, v paniku vyvolávající…
Strach. Pozvedá ruce v gestu vzývání. Nevidím do jeho pokřivené tváře s ještě pokřivenějším úsměvem, protože ke mně stojí zatím zády. Ale nezůstanu toho pohledu ušetřen – stále s rukama nad hlavou se pomalu otáčí k našemu vojsku. Mám pocit, jako by mě nějaká ledová sprcha přibila k zemi společně s mým koněm, s mými vojáky. Proč jen se ani stéblo nepohne? Proč je tu takové nepřirozené ticho, kde ani postroj necinkne, hlas se neozve? Proč je tu ten dusivý příkrov, který nám usedá na ramena a zatím nenamáhané údy těžknou? Proč je tu všude kolem…
Strach. Pohodí hlavou, na tváři téměř výraz šílenství. V tu chvíli se snad sama země pohnula a roztřásla se v obavách. Tisíce nohou, tisíce okovaných kopyt duní a zadupává hluboko do hlíny čerstvou, zelenou trávu, jež bude po boji jenom žlutavým a zkrvaveným památníkem. Ticho se trhá na tisíce cárů, přes ohlušivou stěnu ke mně začínají doléhat zvuky, které ke každé bitvě neodmyslitelně patří. Řev. Řinčení zbraní i zbrojí. Ržání koní. Šílený křik plný děsu, plný bezmezného a bolestivého…
Strachu. Tomu se zde líbí, ten je ve svém živlu. Když kolem něj projíždím na svém koni (dal se do pohybu a já to notnou chvíli ani nepostřehl), vidím, jak černé oči září nicotou a fanatismem, jak na bledé lebce nabíhají namodralé žíly, jak…
Bohové! Já jím projel! Jestli jsem těsně před útokem ochrnul, nevím, jak nazvat tohle. Přízračná postava se rozplynula jako dým a najednou mi zdupaná země naráží do zad, že málem ztratím dech. Kůň prchá dál a okovanou hrudí rozráží šiky pěšáků. Lapám po dechu ještě víc než předtím, musím se chytit půdy, protože mám náhle pocit, že se se mnou začala šíleně točit a skákat. Vždy»… ne, to není možné. Proč mi černá kola tancují před očima? Proč mě bolí každičký kousíček těla? Proč mi prchá kůň? A proč na něm, ksakru! sedí…
Strach?!

„Strach? Tys viděl Strach?“ ptá se mě nedůvěřivě jedno děvčátko a krčí nosík. Sám už nevím, jestli to je vážně pravda, nebo jestli jenom výplod mojí mysli důsledkem toho, jak tvrdě mě srazili z koně. Vím ale, že každý jednou uvidí svůj Strach. Každý se mu postaví tváří v tvář, aby před ním Strach buď prchl, nebo aby jej pohltil a uvěznil ve svém hrůzyplném království.
„Strach má mnoho podob,“ odvětím zamyšleně. Zdálo se mi to, nebo jsem vážně viděl černou kutnu a pod její kapucí ten důvěrně známý a nepříjemný úsměv?