Andor.cz - Dračí doupě online

Tiché kroky po kamenné podlaze se rozléhaly sálem, jenž byl celý z kamene. Po obvodu vedle stěn byl menší příkop, ve kterém tekla světle modrá průhledná kapalina. Chrliče v obou rozích na konci sálu jí byly příčinou. Odkud kapalina tekla do chrličů, nikdo nevěděl…
Kroky utichly před kamenným trůnem, po jehož stranách se plazili hadi. Stvoření, jemuž kroky patřily, vystoupilo po menších schůdkách k trůnu a opatrně si na něj sedlo. Byla to mladá dívka…
Havraní vlasy, černé jako uhel, jí spadaly přes ramena na hruď a na záda, kde zakrývaly podivné tetování v podobě dvou křídel. Na sobě měla sametové šaty, rudé jako krev, bez jakékoliv ozdoby. Za to na krku se jí houpal malý přívěšek hada.
Svými jemnými prsty na rukou přejela po hadím opěradle trůnu a pohledem bledě modrých očí, skoro se zdálo, že mají stejnou barvu jako kapalina v přikopu, zabloudila k mohutným dveřím, na opačné straně sálu. Ode dveří se sbíhaly zelené stonky poseté trny a obmotávaly každičký sloup, jenž v sále byl. Ze stonků pak vyrůstaly rudé květy růží, které obohacovaly trůn na kráse.
Mohutné dveře se v okamžení pootevřely a dovnitř vstoupil mladý muž, oděn do roucha stejné barvy jako dívka na trůně.
,,Pořád sis to nerozmyslela?“ zeptal se hlubokým hlasem a očima spočinul na zapálené pochodni, jež slabě ozařovala celý sál. Nebylo tu ani jedno okénko.
,,Jsem pevně rozhodnutá. Delší přemýšlení o situaci by ji jedině zhoršilo.“
,,Vždy» je to šílenství,“ obořil se na ni mladý muž a popošel k trůnu.
Dívka se zamyslela… ,,Lidstvo je jedno velké šílenství,“ řekla potichu. ,,A já jediná to šílenství mohu zastavit.“
,,Ale jak? Jak to chceš udělat? Kolik lidí projde každým dnem tímhle sálem? To je chceš všechny zabít?“
,,Zabít? Jen lidé zabíjejí pro radost a pro svou moc.“ Na chvíli se odmlčela, poté pokračovala. ,,Všiml sis toho slova? Kolik lidí projde tímhle sálem? Už tu nejsou elfové, ani trpaslíci či hobiti. Jsou tu jen lidé, kteří se tam nahoře čím dál více rozmnožují, ničí přírodu, dar, který jsem jim dala a vraždí zvířata, aby měli co jíst. Mnohdy je vraždí jen tak… Za chvíli zbudou na světě jen oni. To se začnou jíst navzájem?“ ušklíbla se. ,,Nadešel zkrátka čas konce,“ dodala po chvíli a pohled upřela na jednu ze zdí.
,,Tak proč jim to dovoluješ, aby něco takového napáchali?“ zeptal se zmateně.
,,Lidé sem nechodí proto, abych jim něco dovolovala či zakazovala. Zde si vybírají jen překážky v životě. Já jim ten život pak sama sestavím. Jsem spravedlivá…“ řekla rázně a opřela se tak, aby si udělala pohodlí, i když to na kamenném trůnu nebylo až tak možné.
,,Lidské duše si v podstatě samy určují svůj život. A podle toho, jak jej překonají, já jim dávám obtížnost následujícího. Je to složité, ale nanejvýš spravedlivé. Ale jak už jsem řekla, už je málo těch, kteří by svět lidí dokázali napravit. Vlastně jich je tak málo, že to není ani možné. Proto nadešel čas, abych to ukončila…“
,,Jak?“
,,Zavřu jim dveře života. Duše se tak nadobro vytratí a lidé na světě budou už jen umírat. A já poté také budu moct poklidně umřít.“
,,Cožpak ty můžeš umřít?“
,,Jistě, a ty umřeš také. Až umře poslední člověk, zemřeme s ním v zapomnění. Já, kterou lidé zvali Osudem, a ty, Naděje,“ zašeptala a přičichla si ke květu růže.
,,A co bude potom? Co se stane se zvířaty?“
,,Zvířata budou žít dál. Nad těmi má už moc někdo jiný. Ne já.“
Muž pokrčil rameny a dal se na odchod. Věděl, že to je naposled, co spatřil tenhle tajemný sál, kterým prošlo statisíce duší a nejednou. Věděl, že je to naposledy, co zřel kamenný trůn, na němž seděla neuvěřitelná moc, která zrovna na sebe vzala podobu lidské dívky. A ta moc byla jeho sestrou…
A on? Lehne si na své lůžko a naposledy si bude myslet, že usíná. Ale už se nikdy neprobudí…