Andor.cz - Dračí doupě online

Z místnosti se ozýval šepot. Vše uvnitř bylo tak temné a chladné, že při vstupu mu běhal mráz po zádech. Udělal dva pomalé kroky vpřed, ale nepokračoval, protože nenalezl odvahu jít dál. Za normálních okolností by měl temný anděl jako on tuto temnotu obdivovat, ale on se jí vzpíral a odsuzoval ji. Na chvíli zavřel oči, aby se uklidnil. Když je znovu otevřel, viděl chvíli jen plamen svíce, ale pak se mu obraz rozlil a odkryl postavy rozestavěné v kruhu. Nikdo z přítomných nevypadal na to, že by měl každou chvíli zemřít. Udělal ještě pár kroků vpřed, aby lépe viděl. Před ním stálo asi deset mužů v kápích se skloněnými hlavami. Nevěděl, co dělat – jeho čas ještě nepřišel, nebo» nic necítil, tak si stoupl do rohu místnosti a pozoroval, co se bude dít.
Muži v kruhu stále šeptali v jednom rytmu cosi, čemu Samuel nerozuměl. Snažil se pochytit ta slova, ale pokaždé, když už si myslel, že je blízko, ho ta slova omámila. Nevěděl, co se děje – ta slova v něm vyvolávala pocit strachu a trýzně. Samuel věděl, že zde musí někoho políbit, ale nemohl zde zůstat. Chtěl se rozběhnout ke dveřím, ale nohy ho neposlouchaly, místo ke dveřím ho nesly blíž k těm mužům. Najednou Samuel pocítil zvědavost. Chtěl vědět, co je uvnitř kruhu. Uvědomil si, že tam bude nejspíš ten, koho má políbit. Došel až k jednomu z mužů – nohy už zase ovládal pouze on, ale teď už na útěk ani nepomyslel. Stoupl si těsně za něj. Jeho temná kápě mu zakrývala tvář. Byl velice vysoký – větší než Samuel, který měl dobrý metr osmdesát. Snažil se pohlédnout do kruhu, ale muži byli velice semknutí a on přes ně neviděl. Chtěl povylétnout, ale když roztahoval křídla, dotknul se jednoho z mužů. Celým jeho tělem projela bolest až po konečky prstů. Upadl na studenou kamennou podlahu a na chvíli ztratil vědomí. Před očima mu cosi problesklo a donutilo ho je otevřít. Když se posadil, zjistil, že je velice malátný. Zvednout ruku mu dalo velkou práci. Pohlédl na muže, kterého se dotknul, ale ten stál stále na svém místě. Samuelovi to přišlo divné – to on měl zůstat stát a ten muž měl padnout na zem. Co je to za stvoření, že snese dotek temného anděla? Co se to děje? Všechno v místnosti začalo Samuelovi nahánět strach, ale co by se mu mohlo stát horšího, než to, že musí šířit smrt? Touto myšlenkou se uklidnil a pomalu vstal ze země. Hlava ho bolela jako střep a obraz před očima měl nejasný. Najednou mu něco přišlo divné – něco v téhle místnosti se změnilo, když o sobě nevěděl. Začal se rozhlížet kolem sebe – nejdřív na nic nepřišel, ale pak si toho všiml - muži změnili tempo odříkávání. Jejich hlasy zesílily a celá místnost byla plná hluku. Hluku, který Samuela ničil – jeho hlava s přibývající hlasitostí bolela čím dál více. Chytil se za spánky a začal si je mnout. Celé věky nic podobného nezažil. Hlasy zesílily a Samuela začala bolet i křídla. Bylo to jakoby mu je někdo chtěl vyrvat ze zad – tahle ohromná bolest srazila anděla na kolena a vehnala mu slzy do očí. Hlasy najednou zaplnily celou místnost a dospěly téměř nadzvukovosti – doslova řvaly a Samuel také. Z jeho úst se vydral výkřik a pak hlasy téměř utichly. Začaly odříkávat stejná slova jaká hlásaly při Samuelově vstupu.
Samuel vstal, ale něco ho zarazilo. Téměř jakoby vzlétl, jakoby ze sebe shodil obrovské břemeno. A bylo tomu tak, když se otočil, spatřil svá křídla, jak se zakrvavělá povalují po zemi. Tento pohled ho zarazil – něco v něm umíralo. Nevěděl proč! Celé věky ta křídla proklínal, nechtěl být andělem a teď, když o ně přišel cítil jen beznaděj. Po tváři mu stékala slza a dopadla na zem. Samuel se otočil a jako když chce matka pomstít vraždu svého dítěte, se rozběhl k mužům. Chtěl se jich dotknout, aby cítili tu bolest, která teď svírala jeho srdce. Neuvědomil si, že to nepůjde. Muži se s hlasitým zvukem sborového dopadu podrážky na kámen rozestoupili a Samuel jen proběhl mezi nimi a zastavil se až o oltář, který muži doposud skrývali mezi sebou. Dopadl na zem a opřel se o něj krvavými zády. S výrazem štvance a mučedníka vydechl a zavřel oči. Po tvářích mu stékaly slzy a končily v jeho ústech. Z jejich slané příchuti se mu udělalo nevolno. Otevřel oči a lekl se - muži zmizeli. Pocítil úlevu i úzkost, protože byl sám v temné místnosti, protože ztratil křídla a protože cítil, že teď musí políbit onu osobu na oltáři. Předklonil se a vykašlal krev, která se mu nahromadila v ústech. Těžce a pomalu vstal s nesnesitelnou bolestí, která pocházela spíše ze vnitř než zvenčí jeho těla. Chvíli stál se svěšenýma rukama a hleděl nad sebe. Nechápal proč se tohle muselo stát. Snad jeho stížnost někdo vyslyšel. Tak neuvěřitelně se na sebe zlobil, proč si jen musel stěžovat? Bylo mu to málo a teď nemá nic.
Otočil se a pohlédl za povinností. Došel malátně k oltáři na kterém ležela jeho „práce“! Někdo, koho musel zabít. Někdo, komu musel dát poslední polibek. Zachvátil ho strach. Co když nebude moci bez křídel dát polibek smrti? Co se s ním teď stane?
Ale když viděl, kdo leží na oltáři, vše mu bylo jasné. Ležel tam on – jeho prázdné oči a ústa od krve mu napověděla o jeho osudu. Znovu se rozplakal, ale nemohl jinak. Přes slzy se sklonil nad svým vlastním tělem a otřel svou tvář. Setřel krev i slzy, upravil pocuchané vlasy a narovnal ruce do zkřížené polohy na prsa. Když si už myslel, že takhle může zemřít, promnul si oči a dal si poslední polibek…