Andor.cz - Dračí doupě online

Slunce
Nevím, proč se mi tohle slovo poslední dobou vybavuje. Slunce, teplo lidského světa, světa do kterého jsem přestal patřit, když jsem opustil řady smrtelníků. Pamatuji si ten den, kdy se tak stalo, a budu si ho pamatovat na věky, možná i déle.
Ráno mě probudil zvuk budíku - jak jsem ten zvuk nenáviděl! Rychlá snídaně v malém bytě, cesta do práce. Byl listopad a sychravý vítr profukoval můj kabát, paprsky slunce občas narušily šeď oblohy, ale tehdy jsem je nevnímal, takový jsem byl blázen. Míjel jsem pestré výkladní skříně obchodů, které alespoň trochu narušovaly fádnost toho dne. Bydlel jsem kousek od firmy, kde jsem pracoval, takže byla cesta krátká, ani jsem ji nevnímal. Můj stůl byl u okna, na které dopadalo světlo z venku. Nebo by dopadalo, kdybych se mu do cesty nepostavily lišty rolet. Celý den jsem za tím stolem protelefonoval. Seděl ve svém nepohodlném křesle a domlouval schůzky kvůli kontraktům, na jejichž vyjednávání jsem se podílel. Dalo by se říct, že to pro mě bylo až příliš důležité. A pak, v 10:23, jo ten čas si pamatuji přesně, tehdy skončil můj život. Teda ne úplně, ještě jsem šel do baru, ale tam už to bylo jiné, tam už jsem to nebyl já. Tehdy jsem byl v tom baru poprvé, protože se mi nechtělo jít do mého klubu. Byl sice jen pár bloků od mé práce, ale na té ulici probíhala jakási oslava. Měl jsem náladu pod psa, firma se kterou jsem jednal už třetí týden se nakonec rozhodla že smlouvu nepodepíše. Lil jsem do sebe skleničku za skleničkou. A pak přišla ona, byla jako sen a jmenovala se Jean, příjmení mi neřekla a já se ani neptal. Strávili jsme spolu v klubu dlouhé hodiny povídáním, a když se pak zvedla k odchodu, rád jsem ji šel doprovodit. Jean, Jean. Kdybych věděl, co je zač, možná by to bylo jiné, ale já to nevěděl, takže nemá cenu se nad tím pozastavovat. Šli jsme k ní do bytu, a tam jsme se líbali do té doby, než mě skutečně políbila. Vím zní to jako hloupost, ale její pravý polibek ukončil můj život v rozkoši, kterou jsem dosud nepocítil a v agonii, kterou už pocítit nechci. Polibek, kterým všechno skončilo a všechno začalo.
Když jsem se probudil, hlava mě bolela a oči pálily, byla ještě noc. Jean stála nade mnou a smála se. Po tváři jí stékala kapka krve, mé krve. „Co se stalo?“ Zeptal jsem se hloupě, cítil jsem v sobě prázdnotu a vztek. „Vítej mezi nás, můj milý.“ Řekla a usmála se jakýmsi ďábelským způsobem. Nechápal jsem, co řekla, ale cítil jsem úzkost, šílenou úzkost a hlad. Vyběhl jsem z jejího bytu. Běžel jsem po prázdné ulici. Běžel jsem a běžel, nechápal jsem jak, ale najednou jsem cítil, že bych vydržel takhle utíkat celé hodiny. A pak se to stalo. Z jedné z bočních uliček vyšla žena. Starší žena, zřejmě to byla žena bez domova, na sobě starý ušmudlaný kabát a špinavou čepici. Netuším, jak se to přihodilo, ale najednou jsem držel v zubech její krk. Sál jsem krev a přitom prožíval její slastnou chu». „Až dopiješ, olízni ránu.“ Ozval se za mnou hlas Jean. Vstal jsem od teď už mrtvého těla a otočil se. „Olízni tu ránu,“ řekla důrazně, a já ji musel poslechnout. „To je lepší, a teď pojď se mnou.“ Šel jsem, šel jsem se ženou, která ze mě udělala zrůdu, a šel jsem rád. Nevěděl jsem proč, tehdy sem ještě neznal síly, jimiž vládnou upíři.
Strávil jsem s Jean spoustu času. Ona mě učila co je to být jedním z prokletých, jak ovlivnit lidskou duši a duše ostatních upírů. Ze začátku jsem ji nenáviděl, nenáviděl jsem ji za to že mi vzala život, že mi vzala slunce a naději. Pak jsem ji nenáviděl, když jsme vyráželi na lov a já se vrhal na lidi jako bestie, kterou jsem se stal. Nenáviděl jsem ji, když mě dovedla do Elysia a vysvětlila mi hierarchii vampírů. Nenáviděl jsem ji za měsíčných nocí. Nenáviděl jsem ji při bojích, které jsme často sváděli a» už spolu, nebo proti jiným. Ale když se při jedné bitvě vznítil dům, přestal jsem ji nenávidět. Když její tělo hořelo, cítil jsem, nebo spíše necítil, že jsem jako ona. Musel jsem bojovat dál. Tehdy jsem přišel o Jean, o mou matku ve světě upírů, o jedinou která by mě zde nezradila. O poslední perlu života ve světě nemrtvých.
Od doby, kdy Jean zemřela podruhé uplynuly dva roky a na místě kde zemřela stojí nový dům. Tyčí se do nebe. Je jako pomník. Pomník marné snahy lidí i upírů o dosažení nebes. Jen nevím, jestli k tomu mají všichni stejný důvod. Sedím na střeše. Střeše která tu před dvěma roky nebyla. A vzpomínám. Vzpomínám a čekám. Čekám na východ slunce. Slunce. Jak krásně to slovo zní.