Andor.cz - Dračí doupě online

Gabriel Tucker stojí na opuštěné ulici. Kouká na hodinky. Ručičky ukazují půlnoc. Všude je mokro, před chvílí přestalo pršet. Z převisů střech dopadají na zem poslední kapky. V loužích se odráží měsíc.
Je úplněk.
Z kanálů stoupá dým, snáší se mlha. Trojnohý voříšek pajdá k popelnicím, hledá něco k snědku. Vystouplá žebra a propadlé břicho nevykazují znaky zdravé výživy... Posprejované domy s vymlácenými okny působí také neutěšeným dojmem.
U zapáleného sudu se ohřívají dva bezdomovci. Nestojí od něj moc daleko, vidí jejich zkažené zuby, z potrhaného oblečení jim kouká holá kůže. Jeden z bezdomovců má na boku otevřenou ránu, plnou svíjejících se červů. Tucker se s odporem otočí na druhou stranu. Nějaký páprda tlačí nákupní vozík. Na hlavě má kšiltovku Red Sox, oblečen je ve sportovní, dlouho neprané soupravě. Třaslavou chůzí si to šine napříč ulicí. K vzhledu sportovního veterána mu chybí jediná věc. Boty. Všimne si, že stařec dopadá na pravou nohu. Čouhá mu z ní hrot hřebíku. Na nártu má zaschlou krev. Gabe se nediví, že ho nikdo neošetřil, cítí z něj puch i na těch několik metrů.
Je znechucen. Odporný místo, hnusná díra, neví co tady dělá. Rozhodne se zapálit si. Samozřejmě své oblíbené Marlborky. Zašátrá v kapse a nahmatá klasický zapalovač Zippo. Jak je to dlouho, co naposledy kouřil? Deset let? Že by to bylo na střední škole? Asi jo. Koneckonců, tenkrát byl v prdeli. Podle něj začnou kouřit lidi jenom ze dvou důvodů.
Buďto, aby vypadali drsně, a nebo proto, že jsou naprosto v prdeli.
Hulil jako fabrika a nejspíš by měl ve třiceti zajímavý nález na plicích. Jeho poslední cigareta mu shořela na balkóně u kamarádky, položená na zábradlí, určitě záviděla kolegyni, kterou si pokuřoval vedle stojící kámoš.
Ani si tu poslední tenkrát nevychutnal. Dvakrát si potáhnul a pak se nechal vylákat vyčítavýma pohledama. Spousta lidí mu totiž chtěla promluvit do duše. Bože, to už je dávno... zažene myšlenky a škrtne zapalovačem. Vyskočí oranžový plamínek. Gabe se nakloní s Marlborkou v ústech, jenže plamen zhasne. Shit! bleskne mu hlavou a celý proces zopakuje. Se stejným výsledkem. "Posranej zapalovač!" řekne zvýšeným hlasem a rozfláká Zippík o zem. Bezdomovci polekaně vzhlédnou.
"Co je, šéfe?" ptá se ten bez červů. Zato mu chybí oko. A s nějakou páskou nebo skleněným se nenamáhá.
"Co by jako mělo bejt?! Starej se radši o svý věci!" zavolá a poklepe si na služební placku, kterou nosí kolem krku. Dvojice u sudu neodpoví. Pouze hledí do ohně. Červi v boku se svíjejí a pod září plamenů se odporně lesknou. Něco z něj vytéká. Možná o svejch malejch nájemnících ani netuší... přemítá Gabe.
Všude kolem něj je hnus. Opře se o lampu a rezignovaně si prohlíží špičky bot. Náhle zafouká vítr, cuchá mu vlasy a rozvíří nasáklé listí. Donutí ho vzhlédnout. Pak si uvědomí šustot u svých nohou. Paráda, vítr mi dones noviny, jsem hotovej pán přírody, doslova poroučím živlům... pomyslí si ironicky, sehne se a odstraní noviny, které mu plácaly o nohy. Když se napřímí, málem vykřikne úlekem.
Stojí před ním malá holčička. Je mu sotva k pasu, v podpaží drží panenku. Má dlouhé blonďaté vlasy svázané po stranách mašlí do culíků. Růžové šatičky s volánky má stejné jako její panenka. Stojí a kouká na Tuckera upřeným pohledem.
Jako když přijde anděl navštívit peklo... napadne ho jediné možné přirovnání.
"Co tu děláš maličká? Kde máš maminku?"
Ona na něj jenom kouká, nic neříká. Hnědé oči se jí zalévají slzami a pohlédne na noviny.
"Chceš ty noviny? Já ani nevim, co v nich píšou, tak ti je klidně dam..." koktá a je silně nesvůj. Tohle je poslední místo, kde by čekal malou holku, zvláš» v tuhle dobu.
Kolik že vlastně je? rychle mrkne na hodinky. Prasklé sklíčko hovoří jasně. Znovu se zvedne vítr. I ten jakoby šeptal: Tady čas nic neznamená... Naskakuje mu husí kůže, je to bizarní podívaná, tohle všechno. Ani neví, kde je a proč tu je! A ta malá holka už brečí, což mu náladu zrovna nezvedá. Ne že by křičela, prostě dál nehybně stojí a po tváři jí stékají slzičky.
"Ale nebul, půjdeme najít tu mámu jo? Jakpak ti říkají?" Natáhne k ní ruku, ale ona jen trucovitě kroutí hlavou a pevněji sevře panenku. Pak se mu naposledy podívá do očí a uhne pohledem na noviny.
Co s nima pořád má? řekne si a rychle nahlédne na první stranu.
DALŠÍ VRAŽDA! hlásá titulek. Pod tím následují menší: POLICIE JE BEZRADNÁ a další: RODIČE OBĚTI ODVEZENI NA PSYCHIATRII. Jak listuje novinami, zjiš»uje, že jsou plné řvoucích titulků: MŮŽEME VĚŘIT NAŠÍ POLICII? nebo ZNEPOKOJENÍ OBČANÉ BEROU ZÁKON DO SVÝCH RUKOU na další straně OBĚ« BYLA NALEZENA NA ROHU OPUŠTĚNÉ HELL STREET a další VRAH STÁLE CHODÍ MEZI NÁMI a pak, úplně na konci, poslední nadpis.
MODLEME SE ZA JEJÍ DUŠI
Pod ním foto přes celou stránku. Modrookého děvčátka s blonďatými vlásky a panenkou na klíně. Má před sebou narozeninový dort, na kterém je šest svíček. Holčička i panenka mají stejné růžové šaty s volánky.
Gabe nevěřícně sklopí noviny, ale nikdo už před ním nestojí. Vzdálila se a pomalu se blíží k rohu jednoho domu.
"Počkej!" zakřičí a vyběhne za ní. Jenže je okamžitě stržen zpět. Kolem levého zápěstí se mu sevře ocelový kruh.
Pouta. Někdo ho připoutal k lampě.
To přece neni možný, to ne, to jsou moje pouta, já jsem se přece nepřipoutal... a horečnatě hledá klíčky
(Kurva, kde jsou?)
Holčička je zase o kus dál. "No tak, počkej přece! Tam nesmíš!" volá co může a lomcuje s pouty.
Obojí marně.
Ona jde dál, zatímco on se nehne z místa.
Malými krůčky cupitá, nijak nereaguje na Tuckerovo zoufalé volání.
"Pomozte mi! Potřebuju jí dostat tam odsuď pryč, slyšíte?!" obrátí se na bezdomovce. Ovšem ti jsou příliš zaneprázdněni. Mají plné ruce práce s pečením červů...
(To ne... prosím, bože, udělej něco!)
Holčička mizí za rohem. Veškeré modlitby jsou zbytečné.
V Hell Street boha nehledejte.
Pes zvedne hlavu od odpadků a zavrčí.
Tucker se zhroutí k zemi, nemůže dělat vůbec nic. Dědek s vozíkem ho pozoruje a zalyká se smíchy.
Na stěně protějšího domu vidí její obrys. Zašla za roh, kde stojí a čeká.
Na smrt.
Lampa, díky které vidí Gabe maličký stín, zhasne.
Je ticho. Krom slabého praskotu ohně a dopadajících kapek není slyšet vůbec nic.
Ale najednou... opravdu to slyší nebo se mu to zdá? Zní to, jako by ta holčička oddychovala, Tucker si představuje, jak se jí hrudník zvedá nahoru a dolů a vyděšeným hláskem šeptá jediné slovo, myšlenku, která je spojuje.
"Pomoc..."
Pak se lampa prudce rozzáří a Tucker vidí, že k malému stínu přibyl další. Mnohem větší. Už neslyší praskot ohně, ani kapky, slyší jenom její dech. Připoután, jako divák co si koupil lístek na tu nejstrašnější stínohru pod sluncem, a který jí musí protrpět až do konce. Ještě něco slyší.
Tlukot vlastního srdce.
"Uteč !" zařve s posledních sil, ale to už se rozburácí motorová pila. Dva stíny se spojí v jeden a zpoza rohu vyletí dětská ruka, stále svírající panenku.
Zubožený pes vycítí po dlouhé době čerstvé maso.
Tuckerovi se z očí koulejí slzy, veškerý křik je mu k ničemu. Ale nedokáže přestat...

...dokud se neprobudí zbrocený potem ve svém apartmá...
"Zasraný sny..." odplivne si a vstane z postele.
Má před sebou náročný den.