Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrý den,
pokud by Vám to moc nevadilo, předvedl bych zde další útvar ze své sbírky nápadů.
Ocenním cenné rady a vhodnou kritku, prosím však, omluvte pravopisné chyby.
Děkuji



Jak jsem napsal povídku.

Jó, to bylo tenkrát, jak jsem byl tak nějak nemocen. Víte, ne? Jak mě bolelo v krku a smažit vajíčka jsem na čele svém mohl. No, tak tenkrát to bylo.
Když knihy dočteny byly, hry dohrány byly a vajíčka snědena, nuda přišla pro mě. Hnal jsem ji pryč, mrchu, jak nejlépe to v leže, pod Himalájí pokrývek, šlo. Nedala se snadno, když už to nešlo jinak, použil jsem zbraň z nejsilnějších a zapnul pekelný stroj, odborně nazývaný „osobní počítač“, kterému my latiníci říkáme „písíčko“, nebo-li „persnl kompjůtr“.
Sotva zablikala magická obrazovka modrou barvou, nebylo úniku. Zhypnotizován pohybujícím se kurzorem, dostal jsem se přes nástrahy zabezpečení a přihlášení. Srdce se mi rozbušilo při pohledu na renderovanou krasavici, dokonale pózující s ostřelovací puškou. Již nebylo cesty zpět.
Zaškrábalo mě v krku a na nohy mi táhlo i přes pletené ponožky mojí babičky. Co naplat, když se mi ani na desátý pokus nepodařilo správně umístit karty v pracovním nástroji sekretářek, zvaném Solitaire, zhnuseně jsem se odbelhal připravit si životabudič. Písíčko jsem samozřejmě nevypnul a tak jsem se od magické obrazovky domotal, chůzí typickou pro všechny chromé zombie, do kuchyně. Kdesi v části mé lebeční dutiny začal se hrnout dopředu algoritmus rutiny přípravy čaje, který kromě klasické činnosti spojené s ohřevem vody a házením pytlíku do hrnečku obsahuje také nesrozumitelné mumlání „dáme si čajíček“, "kdepak tě mám ty potvoro“ a jiné naprosto nezbytné doplňky. No a, jsa nemocen, osvítil mě nápad nemálo heroický, především však dokonalý. Když už čajíček, tak proč ne rumíček, šup s rumíčkem do čajíčku. Nemoc tomu chtěla, čaj zjemnil rum a tak tento nápoj zdaleka neměl požadovaný efekt na můj bolavý krk. I sáhl jsem na dno svých sil a po pečlivém průzkumu bitevního pole, nacházejícího se uvnitř skříňky nudně nazývané „bar“, našel jsem láhev čiré tekutiny. Byla to prakticky š»áva z obilí a aby tam snad nemohly být nějaké škodliviny, radši byla vypálená.
Tato kombinace osvědčila se, nohy mě sice stále zábly, zato mi dvojnásob bylo teplo kdesi tam uvnitř kolem těch hnusných a nezbytných věcí. Žitná dokonale desinfikovala krk a tak i polknout slinu jsem mohl. Nadšený z tohoto úspěchu a nenadálého obratu vývoje bitvy s nudou, zběsile jsem zaklikal myší kdesi po ploše a sledoval, co se děje. A dělo se.
Ikony jezdily zprava doleva a nahoru a dolů, a hned zase zpátky, startovní menu se rozbalovalo a zase zabalovalo, nabídka rychlé navigace vyjížděla, aby v zápětí zmizela tam, kde mizí jen nabídky rychlé navigace.
Stalo se, co by všichni, krom mě, čekali. Spustil jsem program.
Přes krasavici, jak roleta, stáhlo se bílé okno aplikace MS Word, chvíli se nic nedělo, krom hyperaktivní obulvované svorky, nabízejíc mi netušené možnosti otevření již uloženého, či vytvoření nového dokumentu. Poslal jsem svorku do háje a přemýšlel, co s novou situací podniknu. Posilnil jsem se mnoha dalšími doušky teplého a pár doušky studeného nápoje, zachroptěl jsem a rozhodl se postavit nové výzvě čelem. Další chvíle hloubání mi odhalila, že již čelem k výzvě sedím, nebo» ji vidím a tak zabořil jsem své přesně koordinované prsty do kláves. Koncert to byl nádherný, klávesy klapaly, židle vrzala, v uších mi zvonilo a já tvořil.
V duchu jsem pěl oslavné ódy na společnost Microsoft, že dokázala něco tak zázračného, jako vytvořit z fungujícího myslícího stroje téměř funkční stroj psací.
Nic mě nerušilo a tak pokračoval jsem ve svém díle a psal a psal a psal…
Vy, kdož znáte účinky magické obrazovky a temného hučení v útrobách písíčka, zajisté víte, jak těžké je donutit třesoucí se prst zamířit k tlačítku „Turn Off“ a o kolik těžší je zakaleným zrakem, který by mohli závidět i kreslené postavičky animáků, navésti tento prst na miniaturní plochu tlačítka, kde musíte donutit již skoro odumřelé svalstvo k strašnému výkonu, zmáčknutí. Slyšel jsem o tvorech, jenž dokáží pomocí silné vůle vypnout písíčko pohybem a kliknutím myši, aniž by mezitím spustili něco dalšího. Neznám však žádného z těchto bohů.
Tak, vyčerpán jsem se, neznámo jak, dostal opět pod hory přikrývek a blaženě se oddal bezesnému bezvědomí. Kdybych však měl sílu snít, jistě bych snil o úspěchu svého díla, jenž jsem se strašlivým vypětím sil stvořil.
Druhý den, možná třetí, probral jsem se o pár kilo potu lehčí, zato o bolest hlavy těžší. Cítil jsem se však skvěle, vždy» otcem povídky stal jsem se předešlé noci. Nedočkavě jsem vykonal všechny nezbytné činnosti spojené s nadáváním na bolest hlavy a odpolední hygienu a vrhnul jsem se k pekelnému stroji.
Bleskově jsem vykonal vše nezbytné a nejkratší možnou cestou jsem se propracovával ke své předchozí činnosti. Po dvou hodinách usilovné práce a zápolení s útočícími hrami, internety, ajsíkjůčky a podobnými nepřáteli, jsem konečně zopakoval postup na spuštění aplikace majkrosoftské slovo. Tentokrát jsem však svorku s xichtem neposlal pryč, ale opatrně jsem ji požádal o vydání mého posledního dokumentu. Vydala mi ho mrcha, nevím, čím vším si toto nebohé dílo prošlo zatímco jsem spal, ale jisté bylo, že rozhodně není v původním stavu, v jakém jsem ho opustil. Vždy» stvořil jsem něco mistrovského, ne tuto žalostnou půlstránku nesmyslů, překlepů a chyb. Inu, poučen o důvěře ve stroje, uvařil jsem si čaj a rum a žitnou a odbelhal se truchlit do postele.
Konec