Andor.cz - Dračí doupě online

Kolibřík

Saskie se nemohla zbavit toho tíživého pocitu. Někdo ji jistě sledoval. Tahle večerní doba není zrovna určená na bezpečné večerní procházky městem, zvláš» když se večerní nebe ještě více zatáhlo. Schylovalo se k dešti. Opuštěné ulice v této části města se ještě staly tmavšími a odpudivějšími, než ve skutečnosti jsou. Přidala trochu do kroku a několikrát se i ohlédla za sebe v domnění, že by někoho mohla zahlédnout.
Nikdo kromě ní tam však nebyl. Ulice v této čtvrti bývají povětšinou zcela prázdné. Tato čtvr» je už hodně stará a z poloviny opuštěná. Nikdy se jí však nejevila jako nebezpečná. Tentokrát to bylo však jiné. Znovu se instinktivně ohlédla za sebe a dokonce by přísahala, že tentokrát viděla něco v pohybu. Něco malého, avšak rychlého.
„Příště tudy už nepůjdu!“ pomyslela si a přitom každým krokem byla o něco rychlejší. Pak najednou zastavila. Vystrašil jí hluk z boční uličky nalevo od ní. Nevěděla proč, ale musela se prostě zastavit. Sice by nejraději utíkala domů, ale něco jako by jí v tom bránilo, jako by jí vypověděly nohy a ona se nemohla ani o kousek pohnout.
Zadívala se do uličky. Byla to dlouhá úzká ulička, kam nevedlo veřejné osvětlení a kde nebyla žádná světla nade dveřmi. Něco tam stálo. Mělo to menší rozměry, zřejmě nějaký velký pes. Pomalými kroky se to začalo blížit k ní. Neměla však dostatek síly aby se obrátila a utíkala z tohoto místa co nejdál, jen dál sledovala to, co se k ní z temnoty uličky blížilo. Čím blíže to bylo k ní, začala rozeznávat co to vlastně je. Byl to doopravdy velký mohutný pes s černou srstí. Když zvíře došlo na hranici světla a stínu v uličce, teprve poznala, co to vlastně je. Velký vlk s černou srstí, místy slepenou čímsi tmavým a hustým, a od huby mu odkapávala temná hustá tekutina, zřejmě přesně ta, co měl na kožichu.
Teď už Saskie přemohla svůj strach a obrátila se na útěk. Neutekla však ani dva metry a váha zvířete při skoku ji srazila k zemi. Cítila, jak na ní zvíře stojí a jak jí na krk skapává kapka po kapce ona hustá, temně rudá tekutina. Potom jako by pro ni svět zmizel. Všechno kolem se rozostřilo a ztratilo barvu…

Po necelé hodině na stejném místě

„Pohyb, pohyb chlapi… Nebudu vám znova říkat, co je vaší prací, tak všichni do akce!“ uslyšel jsem velitelův hlas ve sluchátkách. Rozhlédl jsem se po ostatních, jaké drží rozestavení. Všichni měli malý rozestup od každého, zbraně přitom neustále v rukou a rozhlíželi se kolem, aby je nikdo nemohl překvapit. Někteří výborně v šedých vojenských kapsáčích a šedých neprůstřelných vestách splývali s okolními budovami. Za munici a zbraně, které byly rozvěšené po celém těle, by se v takovém množství nestyděl ani kdejaký muniční sklad.
„Jak to máme ještě daleko?“ kývl jsem tázavě na nejbližšího ozbrojence jménem Martin.
K této jednotce jsem se dostal před několika dny. Toto byla moje první zásahová akce venku, takže pokud se dostaneme do Spádu, a to je zcela jisté, bude to se mnou docela zajímavé.
„Už tam budeme!“ oznámil mi a přitom i veliteli do mikrofonu připevněnému do helmy. Ostatním za sebou dal potom znamení rukou, a» se připraví. Všichni do jednoho se přikrčili k zemi. Potom se přesunuli ke stěně baráku, aby mohli bezpečně dojít k postranní uličce. Také jsem se přikrčil a doběhl ke stěně baráku. Opřel jsem se o zeď. Zkontroloval jsem čas. První z mužů byl už na rohu baráku, který po mezeře, jíž byla postranní ulička, pokračoval dál. Opatrně nahlédl dovnitř. Viděl však jen na pár metrů, dál se světlo z pouliční lampy nedostalo. Zvedl ruku na znamení, že vyráží a přesunul se o několik kroků do uličky, ihned za ním se přesunul další z mužů. Přičemž další dva se dostali za jejich záda a společně mířili zbraněmi do tmy. I já s Markem jsme se přesunuli na okraj uličky.
„Dobře, Dane a Davide, vy jdete první,“ kývl Mark na první dva muže. „My jdeme druzí, vy to jistíte zezadu. Pokud se ve Spádu neshledáme, postupujte podle instrukcí.“ Domluvil do mikrofonu a první dva se zvedli ze svého místa a vběhli do tmy. Mark chvíli počkal a potom jsme vyrazili.

„Zapni si světlo!“ křikl na mě. Okolo mne byla naprostá tma. Vzal jsem si baterku do ruky a zapnul jsem ji. Nic se však nestalo. Baterka byla zřejmě vybitá. A Mark si svou ještě taky nezapnul, jen bylo slyšet, jak se čímsi přehrabuje. Tedy jsem alespoň doufal, že to byl on.
,,Marku?“ nedalo mi a musel jsem se zeptat.
„Jo, já vím… nejde světlo.“
„Vybité baterky? Nebo co?“
Okázale ignoroval mou otázku a dál si mluvil spíše pro sebe, než pro mě. „Navíc tu není nikdo z našich chlapů. Signál taky žádnej.“ Odmlčel se.
„To znamená tím pádem co?“ zeptal jsem se znovu v domnění, že by už bylo vhodné mi něco vysvětlit.
„Vítej ve Spádu!“ odpověděl trošku znuděným hlasem a dál s něčím rachotil.
„Počkat…“ zarazil jsem se, „Tohle má být Spád? Na výcviku nám to popisovali, jako že realita ustoupí nad…“ nestačil jsem dokončit větu, jelikož mě zarazil slovy: „To teprv příjde.“ Potom konečně chrastění ustalo.
Vše okolo nás zas dostalo barvu. Ne však takovou, jakou by mělo mít normálně. Vše bylo zabarveno do odstínů rudě červené, přes šedou a konče místy zlověstně temně černou. Zdi kolem nás, zem, obloha, svit pouliční lampy…

„To je ono?“ hlesl jsem.
„Jo…“ odmlčel se a pokračoval „Vítej zde, kam normální člověk nikdy nezavítá. Toto je místo všudypřítomného zla, vražd, smrti, korupce a nedůvěry. Tohle to místo, anebo spíše před tímto místem, musíme chránit všechny normální lidi… A teď už pojď, musíme najít tu dívku! Zkusíme se poptat v centru města.“ Vzal ze země batoh napěchovaný municí a výbavou a vykročil směrem z uličky, odkud jsme původně přišli.
„A jak víš, že tu bude nějaký centrum města?“
„Co? Tento svět je jen jakoby temnou kopií světa normálního…“ Rozhlédl se kolem sebe a vyšel do ulice zahalené šedavou mlhou.