Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Kelian, počátek pohuté mysli.Oblíbit

default.jpg

Autor: Gobbo

Sekce: Povídka

Publikováno: 19. září 2006 18:43

Průměrné hodnocení: 6.5, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
Bych rád jen řekl, že tohle dílo je možný vidět ještě na stránkách herního serveru Demona ze světa Nwn. Nicméně jedná se o mé dílo, tudíž mě nemusítě považovat za plagiátora :) Jinak povídka je o historii me postavy kteoru sem na serveru hrál a která mi přirostla k srdci. Rád poznám kritiku i z jiných kontintentů než těch domácích. ;)
 


Kelian seděl pod skalním převisem poblíž doupěte, v němž si obři zřídili trvalé bydliště, a přemýšlel. Znovu se mu v hlavě honil incident, který se tu odehrál před pár hodinami.
Meč držel za jílec, zabodnutý v zemi, a se zamračeným obličejem hleděl do hlubin lesa. Zavřel pomalu oči, vyčerpán, a doufal, že unikne světu, který se - podle něj - musel spřáhnout proti němu.
Tentokrát mu před očima vyvstaly obrázky z minulosti, z minulosti, která se odehrála před třinácti lety...

Horké slunce ozařovalo tou dobou každičký kout Seilanu, město v této roční době kypělo životem, barvami a hlavně zla»áky.
Není divu, když se sem právě v těchto horkých dnech sjížděli obchodníci snad ze všech možných koutů, aby poslali své zboží po moři a nebo ho prodali na přístavních trzích města.
Všude na hradbách se proti jasnému slunci třepetaly kokardy v barvách trpasličího klanu Fal'Thor, kteří měli město ve správě - jakožto neutrální národ.
Hostince byly přeplněny obchodníky s vlnou, kožešinami, zbraněmi, šperky... byli tu elfové, hobiti, lidé, trpaslíci... všichni, kdo si chtěli něco koupit či si jen užít prostých radostí, které se tu dnes vyskytly.

"Můžu jít ven, matko Silothy?" zeptal se s posmušilým výrazem Kelian a netrpělivě čekal odpověď, když viděl jak jiná děcka pobíhají po ulicích a dovádějí mezi dospělými.
Žena, vrchní kněžka Azuny a správkyně sirotčince "Zubatá bába" si ho prohlídla s odporem a opovržením, nebylo tajemstvím, že lidské kněžky Azuny nenáviděly míšence.
" Jo, vypadni... a» už si venku," řekla stroze a otočila se na podpatku a zmizela z pokoje.

Kelian vyběhl ve své staré, roztrhané košili a ušpiněných kalhotech ven a hned běžel najít Giriho, Liron a Steba.
Našel je - jak předpokládal - u doků, jak lenoší na jednom ze starých zničených vozů. Když se k nim více přiblížil, bodlo ho u srdce.
Liron se více než kamarádsky opírala hlavou Girimu o krk a něco přitom říkala s milým úsměvem.
Steb se vynořil zpoza káry, a jako první z trojice zaregistroval příchazejícího Keliana, hned se k němu rozeběhl a s úsměvem na rtech ho bouchl po rameni.
"To je dost, že deš, chlape! Grizelda má zase kořeněný koláče, co říkáš na trochu dlabance?" řekl Steb a významě zdvihl obočí.
"Jasně, proč ne," zazubil se Kelian a nakrčil čelo, jak už měl ve zvyku, tím mu vystouply jeho vrásky, které na dvanáct let byly dost hluboké.

Kelian neznal své rodiče, jediné, co mu řekli bylo, že jeho matka byla elfka a otec nejspíš nějaký pobuda z přístavu, který jeho matku znásilnil během Azunina svátku.
Možná, že byl Kelian míšencem elfky a člověka, ale to, co zdědil nebylo zrovna vždy to nejlepší - tvář měl mastnou, v obličeji jizvy od neštovic a vrásky, podle všech lidských měřítek byl škaredý, ale po elfské stránce dostal poměrně veliké nadání pro myšlení a logické uvažování.

Když pak běželi od stánku s pečivem, v rukou každý po dvou koláčích a smáli se na celé kolo, jak se babka nemohla hnout od stánku, aby jí další uličníci nerozkradli živobytí.
Doběhli až k Azunině chrámu, kde se v jeho zahradách ukryli u jedné z fontán a pojídali koláče a bavili se o všem možném, o tom, co prožili, o tom, co prožijou a o tom, co by chtěli prožít.
První z nich se zvedl Steb. "No bando, já poběžím, otec mě už tak dost seřeže!" zasmál se a zmizel mezi domy které se tyčily za zahradami.
Poté se začal zvedat i Giri s Liron, Kelian jen seděl na zemi v puse nespolknutý koláč a hleděl na dvojici, jak tisknouce se k sobě odchází pryč. "Tak zdar Keli! A zejtra jako obvykle!" zazubil se na něj Giri a dal ruku kolem Lorinina pasu.
"Jaje," zahuhlal Kelian s pusou plnou koláče. Liron na něj mávla a pak zmizela společně s Girim, stejně jako předtím Steb v uličkách.

Musela být alespoň půlnoc, když se Kelian dostal zpět do sirotčince. Chtěl otevřít dveře, ale ty už byly zamčené.
Zabouchal tedy, modle se, aby mu otevřel někdo z jeho dětských kumpánů. Ovšem pomalé otevření dveří, dlouhá sukně, opovržlivý pohled a kratký bič mu jasně říkaly, že nikdo se dnes netoulal po chodbách sirotčince.

Když pak uléhal do postele, myslel jen na Liron, sice byla o tři roky starší, ale líbila se mu, nedokazál od ní odpoutat své myšlenky ani dvě hodiny po té, co ho matka Silothy poslala se spráskanými zády do pokoje.
Nakonec únava z dne zvítězila a Kelian začal mírně chrápat.

Kokrhání kohouta dávalo najevo, že už přišlo ráno a tak Keli vyskočil z postele, dneska byl druhý den v týdnu a to mohly všechny děti jít ven svévolně.
Dnešní den se ale ani trochu nepodobal tomu včerejšímu, obchodníci i jejich stánky byly schované před deštěm, který dnes vládl nad městem a neúprosně kropil všechny a všechno, co se ocitlo venku.
Keli přišel zase k vozu, pod provizorní plachtou z pytloviny tam už byl Steb, posunul se, aby se Keli mohl vyhoupnout vedle něj.
Chvíli seděli jen tak mlčky pod plachtovím a sledovali okolí, ale dnes zde nebylo nic zajímavého, každý kdo mohl, se raději před vydatným deštěm schoval kde se dalo.
"Kde je Giri a Liron?" zeptal se Kelian a párkrát popotáhl nosem - náznak přicházejícího nachlazení.
Steb jen pokrčil rameny. "Nevím, říkal něco o tom, že musí s otcem do lesa kvůli nějaké škodné či co."
Kelian se s vysvětlením smířil, vždy» Giriho otec byl lesník a tak na tom nebylo nic divného - až na to, že šli do lesa v takovouhle dobu.

Odpoledne se rozjasnilo a oba dva chlapci konečně seskočili z vozu.
"Zajdem ke Girimu domů, jestli se už nevrátil?" zeptal se Keli a podíval se na Steba... ten jen pokojně pokýval hlavou.
Giriho dům stál v "horním městě", části, která byla od přístavu nejdál.
Zaklepali, a po chvíli jim přišla otevřít starší žena s laskavou tváří. "Ahoj hoši, jdete za Girim?"
"Ano, paní," řekli chlapci současně.
"No , on před chvílí odešel, zrovna jak přestalo pršet... šel prý do lesa, podívat se po stopách zvěře." Další hřejivý úsměv.
"Tak to jo, děkujem..." řekl Steb a už se chystali odejít. "Nedáte si trochu sýra? Je čerstvý," zeptala se jich žena, oba dva mladíci jen zavrtěli hlavami ale poděkovali za nabídku a vydali se k lesu.

"Víš, jak jsou lesy velké? Tady ho nemáme šanci najít," řekl rezignovaně Steb, ale Keli šel dál, jistým krokem, ač nevěděl, kam jít.
Bloudili lesem snad hodiny, když se Steb zastavil.... "Hele víš co? Kašlu na to, když za náma nepřišel a šel si hledat nějaký králíky, tak a» si je hledá, mě je ukradenej." Rozhodil rukama a posadil se do stínu statného dubu.
"No, tak já to ještě zkusím dál a pak se když tak taky vrátím," řekl taktéž již unavený Kelian a začal se škrábat na strmou stráň.

Když se dostal na vrchol, naskytl se mu pohled na něco, co ho překvapilo jako náhlá rána do žaludku.
Giri a Liron spolu seděli u malé tůňky, zapleteni jeden do druhého spojeni ústy.
Nemohli ho vidět, a on se mohl klidně otočit, vrátit se ke Stebovi a začít se sám litovat, že to není on, kdo tam sedí.
Ale něco v jeho hlavě ho přimělo se vydat neohroženým krokem k dvojici.
Když stanul nad nimi a jeho stín dopadl na jejich tváře, zarazili se a prudce vzhlédli, v Giriho tváři se zračilo nechápání a zlost a v Lironině zase jen nedočkavost pokračovat v tom, co měli s Girim načato.
"Keli, co chceš?" zeptal se nevrle Giri a stoupl si proti nevítanému návštěvníkovi.
"Liron, já... já... teda ty se mě líbíš! Určitě víc než tomuhle tady! Tomu zrádci! Nechceš jít teď se mnou?" vyhrkl ze sebe Keli a začal rudnout, to, co řekl bylo dost zmatené.
"Co to plácáš za kraviny?!" vykřikl teď už rozhořčený Giri. "Co si myslíš, prcku?!" Převyšoval Keliho minimálně o dvě stopy.
"Jako že se bude tahat s nějakým šeredou jako seš ty?! To si myslíš? Seš k smíchu Keliane! A teď padej!"
"Ale..." začal Keli, ale v tu chvíli už ležel na zemi, v ústeh pachu» krve a hvězdičky před očima.
"Opravdu Keli, si trapnej... radši jdi." řekla Liron, ale na její tváři nebylo vidět nenávisti, zloby, jen znudění, které Keliana bolelo víc než rána, kterou mu Giri zasadil.
"A víš ty co?! Aby sis náhodou nemyslel, že tohle byla jen sranda... " řekl Giri a začal do ležícího chlapce kopat a mlátit.
Kelian byl brzo od šrámů a jeho obličej byl pokryt krví.
Zatímco se snažil vstát, zahlédl dvojici, jak odchází mezi stromy hlouběji do lesa... v této chvíli se v Kelianovi něco změnilo, veškěré urážky, které trpěl v sirotčinci se přidaly k nakládačce, kterou teď dostal a k dalším urážkám a ponižování. Vše se v něm nahromadilo jak pára - a najednou výbuch, jeho mozek povolil a již neovládal Kelianovo tělo.
Ten, nebo to? - se rozeběhlo za dvojicí a bylo mu jedno, že větve keřů mu drásají tvář, že pavučiny mu překrývají obličej... viděl je, byli pár sáhů před ním v tu chvíli se rozhlédl po zemi... popadl kámen velký jako dvě dlaně a přiskočil ke Girimu, ten se stačil jen hvízdavě nadechnout a kámen ho udeřil do obličeje, Kelian cítil, jak kost dutě praskla a tělo se složilo k zemi... ohlédl se, viděl jak Liron zběsile prchá pryč a při tom vříská jak jen může... úšklebek a pak ruka prudce vrhla kamenem za dívkou, zasáhl její záda, ale ona pokračovala, věděla že běh který běží... je běh o život.
Kelian se rozeběhl za ní, byl rychlejší než, ona a když viděl, že vzdálenost mezi nimi se zkracuje, věděl, že nit jejího života je u konce.
Skočil po ní, strhl ji k zemi a začal rdousit, začala ho nehty škrábat přes obličej a plitvat do tváře, nevšímal si ani jednoho... když zjistil, že jeho stisk nestačí, aby ukončil její existenci, sáhl v okolí po čemkoliv, co bylo dost tvrdé... našel ulomenou větev, která jen dvakrát udeřila do hlavy dívky a ta se přestala bránit.

Vstal, hledě na krev, kterou měl na obličeji, na mrtvou Liron a na Giriho, a začal ho zaplavovat chlad... mozek konečně začal pracovat a začal si uvědomovat, co udělal... měl strach, ale věděl, co udělat, vrátí se s klidem zpět do města, a když se ho někdo bude ptát, řekne že šli do lesa a víc že neví...

"Keli?!" křikl z kopce deset sáhů od něj Steb. "Co se stalo?" nevěřicně pozoroval obě nehybná těla a pohmožděného Keliana... a v očích se mu začalo rozjasňovat... zavrtěl hlavou a s nedůvěrou začal ustupovat dál, až se nakonec otočil a rozběhl se...
Keli ho sledoval a v hlavě si třídil myšlenky... pokud chce aby si lidé z města mysleli, že se Giri a Liron ztratili v lese, nesmí se Steb dostat do města... tento fakt utvrdila i větev kterou pevně stiskl v ruce a rozeběhl se za prchajícím hochem.

S trhnutím se probudil... zpocený, křečovitě svíraje meč se opřel o skálu, les byl zahalen tmou, havě» si už na jeho těle chtěla udělat hnízdo a tak vstal... a vydal se na západ od města, se snahou dostat vychrtlé vlky vzpomínek ze své hlavy.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Eygam - 24. října 2006 14:51
upr84.gif
Nebylo by fajn popsat i ten incident, který se stal před pár hodinami?
"Vstal, hledě na krev, kterou měl na obličeji" - Jak to dokázal, to je mi teda záhada :-)
Děj docela ušel, jen je pravda, že bys možná mohl trochu víc rozpitvat psychologickou stránku děje.
Ale co mě docela rušilo byly přechodníky. Je to naprosto zbvytečnej přežitek, kterej tady stejně lidi používaj, jen aby to tak nějak líp vypadalo.
 
Dark Gauldy - 18. října 2006 12:29
borricmini5162.jpg
Nuže... je to hezké... opravdu se mi to líbí... jen si nejsem jist, jestli se mi líbí, že nevím co s Kelianem bude dál, nebo ne. Jistě to má něco do sebe, když je popsán určitý děj, ale možná, pokud neplánuješ nějaké pokračování mohl ještě umřít... třeba nakonec roztrhán vychrtlými vlky, a» už to byla metafora nebo ne... asi jsem v tomhle směru škodolibej.. (a možná proto píšu o goblinova, kterého pronásleduje smůla a nakonec špatně dopadne... nebudu pitvat)...
celkový děj také není špatný, ale možná tam mohlo být více ukázek nahlodávání duše... třeba i nepřátelství ostatních dětí ze siročince.. ale to už jsou detaily...
hmm... uvažuji jestli dát devět nebo deset, ale pravděpodobně to bude spíše devítka, protože "opravdu číst" jsem začal až když bylo upozorněno na ten páreček při prvním popisovaném setkání...
to» vše
 
Belgarion_Kolder - 16. října 2006 18:22
belg4582.jpg
Meč držel za jílec, zabodnutý v zemi, a se zamračeným obličejem hleděl do hlubin lesa. - Představil jsem si, jak drží do země zaražený jílec meče a s jakýmsi panem Zamračeným obličejem civí na hluboký les. A přestal jsem číst.
 
Sargo - 15. října 2006 21:33
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Tož kritika... moře chyb (určitě mi hezkých pár uteklo, holt dvě hodiny ráno :-)). Hlavně čárky ve větě, shoda podmětu s přísudkem, i obyčejné překlepy. Hodně se opakují slova, často jsou použité obraty neobratné a nesprávné, jako by autor v životě nepřečetl jedinou knížku, nebo si to po sobě ani neprošel. Vlastně je to z takových obratů přímo celé poskládané. Věty jsou sestavené dosti nešikovně do často krkolomných souvětí.

Z hlediska děje - ano, psychiku člověka někdy ovlivňují maličkosti. Přesto jsou tam některé pasáže zbytečně rozpitvávány do nesmyslných detailů, a často zamlčeny důležité věci.

Myslím, že autor má na víc, nepostrádá to celé jistou čtivost. Kdyby si s povídkou víc pohrál a pořádně se nad ní zamyslel, mohla by být dobrá. :-)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.081774950027466 sekund

na začátek stránky