Andor.cz - Dračí doupě online

I stáli jsme na bitevním poli. Na kraj padal soumrak a skřeti nikde, vzplály pochodně i ohně táborové. Věděli jsme ale, že nocí nic nekončí. Skřeti nejraději útočili po soumraku a slunce již dávno schovalo se za korunami stromů, za dalekou hradbou hor. Na jižní hranici království Andorského padla tma…
Ticho a ticho, jen sýček občas pronesl své varování, jen vítr sem tam přinesl cinkot přezky o přezku, zavrzání škorní, či takřka nehlasnou modlitbu…
Měsíc na nebi zářící jen polehýnku ztrácel se mezi hvězdami, dech u úst se srážel v obláčky páry, zbroj chladila a udržovala horká srdce v mezích života… tak duněla, jako splašené stádo koní, tak rychlý byl dech, pln očekávání, jen a jen vyrazit…
Nebýt řad a řad mužů, čekajících na svůj ortel v nastávající bitvě, mohla by se ta noc, to místo, zdát tím nejlepším místem pro milence, jež by v plášti královny noci našli skrýš…
Ticho a ticho… nebo snad byly to kroky, co jsme slyšeli? Byla to snad přezka, meč neopatrně tasený z pochvy? Vteřiny se vlečou a stávají se z nich minuty… jen světlo v našich zádech a tma před námi… nebo snad ne?
Jedna po druhém se zažehaly pochodně, jeden po druhém vzplály ohně, vzduchem se znenadání nesl štiplavý pach kouře a s ním řev, řev skřetího vojska….
Král Kulich Udatný přecházel před řadami vojáků, meč v pravici. A pak vzkřikl:
„VPŘED!!!“
„ANDÓÓÓRRR!!!“ zahřměl generálův hlas a rozběhl se do bitvy…
„ANDÓÓÓRRR!!!“ následovalo z úst stovek mužů…
Pak bylo ticho, jen jeden zlomek vteřiny, ten zlomek, než se obě vojska srazila, než se nad krajem vzneslo ržání raněných koní najíždějících na píky, třeskot kovu o kov, řev šílených vojsk, která se do sebe zakousla jako dvě hladové šelmy s čelistmi ze železa…
Bitva se přelévala ze strany na stranu, chvíli měl navrch lid Andorský, chvíli armáda skřetů… ale jak šel čas, ta nezastavitelná řeka, stále více mužů umdlévalo, stále více bylo mrtvých, když se v jediném okamžiku střetly velitelé obou armád. Byl to krutý boj, zkouška odvahy a síly, obratnosti i umu šermířského, neb jak bylo dobře vidět, ti dva byli mistry nad mistry ve svém řemesle. V tom souboji se ze zábavy, kratochvíle, či prostého boje stalo umění…
Hejtman padl, skřetí hejtman v jediném krátkém okamžiku zaváhal a ač zranil generála na stehně, té výhody využít nedokázal. Skřeti se zmateně dali na útěk. Andor, Andor! Znělo nad bojištěm, když muži hnali před sebou zbytky poražené armády.
Noc postoupila a zhoustla, chlad zabránil snad rozkladu mrtvol, a tam bránila rozpoznat mrtvé v té jediné krvavé kaši jež na zemi vznikla. Všude krev a pláč či nářek dokonávajících.
I přesto náš král vyhlásil noc radovánek, noc ve které mají svobodní občané zapomenout na zlo, kteréž se zde dělalo, zapomenout na útrapy doby nedávno minulé. Radovat se a veselit, tak jak jim to nebylo již dlouho umožněno.
Marné byly rady černokněžníka, marná byla slova generála, král nechtěl jejich slovům dopřát sluchu, však ráno ukázalo, kdo pravdu měl a kdo šeredně se mýlil.
Celou noc krajem se nesl smích vítězů, hlas opilců, jež chlubili se svými hrdinskými činy na poli slávy, ač celou řež přečkali ukryti pod stolem své chatrče drmolíc modlitbu k Jedinému…
Leč takové je vítězství: ti největší hrdinové zavřeli oči na věky, ti, kteří ke svému hrdinství přidali i schopnost přežít, teď paradoxně neslavili, ale unaveni bitvou strážili klid těch slavících, neb dobře věděli, že noc je dlouhá a zdaleka ne všichni skřeti byli pobiti…
A kdyby jen skřeti, z hlubin noci vystoupily i jiné stvůry, jež nezranitelné byly chladnou zbraní, ač v rukou třímali ji ti nejstatečnější válečníci království. Dvouhlavý troll, jehož nikdo nepamatuje, byl udolán až samotným mágem, poradcem královým a z těla vyříznuto srdce mu, aby mág určit mohl původ toho stvoření…
Noc se přesunula k opilému ránu a ukázala, jaké měla důsledky. Stovky mrtvých rytířů i prostých vojáků, stovky padlých skřetů, orků či trollů, ale ráno se ukázalo být ještě děsivější, když bylo spatřeno, kolik obětí přinesla ne sama bitva, ale noc.
V chladném ránu byly nalezeny mrtvoly jak strážných, tak prostého lidu, jak se skřeti mstili, a bylo tedy i mnoho mrtvých skřetů, na které se v noci konaly hony.
Však hned ráno král slyšel své od generála, a tak začala příprava pro stavbu pevnosti, fortifikace města i jiné činnosti, které měly lidu Andorskému klidný spánek zajistit.
Leč v okamžiku, kdy město zdálo se býti v bezpečí před útoky skřetů, začal v městě opět pučet zločin, a mohla za to zvláš» povolená oslava, již lidi přivítali po toliko dnech práva stanného.
Garda tehdy sama nestíhala řešit všechny potíže, k tomu se přidávající i útoky skřetů, kterýžto se odvažovali napadat město i za světla denního. Naštěstí ve městě našlo se dosti dobrodruhů, jež skřety lovili a své pikle kuli...
Jedním z nich, za zmínku všem, může být šašek, jehož unavený král po svůj bok povolal, a sám netušil, jakého zla se dopouští. Však v okolí se počal vyskytovat čarodějník nejeden a inkvizitor nevěděl, kudy dřív. Však též v poledne se mnoho zlého událo, kdy čarodějnice podlé kouzla narafičily tak, že k útěku sám inkvizitor jim dopomáhal…
Sám pak v ruce generála Marigolda osud svůj složiti chtěl, leč rádce králův, mág Slaneesh jej z očarování vyvedl, a on opět mohl ujmout se svého úřadu.
Při jedné z mnoha potyček se skřetími válečníky však zahynul i velitel gardy Marius, jaká to škoda, přijít o tak dobrého muže ve chvílích nejtěžších. A co teprve kdyby věděl, že chvíli po smrti jeho spiknutí proti koruně bylo odhaleno a také krutě potlačeno.
A tak se kupčilo, se životem a se smrtí, jako by to byly ty nejlevnější věci, nejméně podstatné, jak jinak také, vždy» vše má svou cenu…
Což teprve mělo se stát zlem největším, to ukázati se mělo. Král počal po poledni vydávat tuze divné rozkazy, tu zákon zněl, že nikdo čepky nositi nesmí, pak zase, že nutno jest se stále smát, či poskakovat zvesela. Lid počal proti králi breptat a věrní jeho spatřili, že král jest posedlý. Leč ani velký mág neuměl pomoci, a tak krále bylo potřeba pod zámek strčiti a lid pevnou rukou vésti.
Jako by nebylo dosti starostí, na město vrhly se skřetí hordy v čele s velkým skřetem, jemuž se postavil sám generál a skřet jej málem udolal, ach to byl boj, z mečů jiskry sršely, když ti dva spolu soupeřili, tak řinčelo železo a takovou sílu do úderů vkládaly paže, až se čepele zlomily. I vrhli se na sebe oba beze zbraně a velký skřet byl udolán spolu s ostatními.
Nepřítomnost generálova však následky špatné měla, neb král ze svých komnat prchl a kováře napadnouti chtěl, což z boje vracejíc se, generál zřel. I vrhl se do rozepře té a málem i na kováře se vrh, leč král napadl strážné a tak na krále se vrh. Spacifikoval ho pak ranou pěsti a poslal do říše snů, sám pak v jeho komnatu ho zanes a tam nechal jej spát. Vládu tedy přejal silou, všichni před ním hlavu sklonili, zrušil zákony královy nesmyslné a hledat zlo započal, jež to vše způsobilo. I dostalo se mu pomoci dryády, jež z lesa vystoupila s nálezem nanejvýš naléhavým. Tělo mága jakéhosi v rokli objevila a u něj truhličku zapečetěnou. Neváhala a podala ji tedy místokráli a ten ji otevřel, na hradě k výbuchu mocnému došlo, však nikdo na něj nesešel.
Pak záhad několik se dělo, do starého generála jakás mladice se zamilovala, a on sám š»asten byl, a zdálo se, že srdce jeho též láska hřála, snad hrad brzy dočká se nové paní.
V té době však byl i čas nejtemnější čas zrad, lady Vendy sídlící na hradě, omámila místokrále a ve spánek jej poslala, leč garda včas ji objevila, i její kejkle, a s kovářem do vězení ji dostala. Nevíme, proč tehdy místokrál pad, víme jen, že za tím stála právě lady Vendi. Však v ten čas pohnutý lid přišel novému králi na pomoc a objevil zlo v jeho řadách, k nohám dal místokráli dar, náhrdelník pravdy. Tak král hledal a rovnou zatýkal ty, kdož se provinili proti právu a že nebylo jich málo, leč kdosi si přál jej o náhrdelník připravit, a tak jej kouzlem uspal a náhrdelník ukradl.
V ten čas zjistilo se, kdo za vším stál, že očarován šaškem byl náš král, a z pekel i podsvětí temné stvůry povolal. Na kopci, jež nad městem se tyčí, své vojsko šikoval a generál v odpověď hned své muže povolal.
Pak přišla bitva, byla dlouhá a Andorští měli namále, leč dostalo se jim pomoci kouzelníka i krollbarů, zkrátka všech dobrých bytostí, jež v městě žili, i v jeho okolí. Společně pak temnou moc udolali a šašek sám zahynul.
Pak teprve nadešel čas radovánek. Čas klidu, když ten, kdož proti městu i království temné kejkle kul obrácen byl v prach. Již skřeti na město se nevydali, nebylo třeba stavět hrad. Král uzdravil se z kouzel zrádce a nastoupil na trůn zas, generál snad oženil se, s tou dívkou zas.
A tak vše dobře skončilo se, tak jak to má asi být, tak i já dopíšu a o město dál zas mohu jít….