Andor.cz - Dračí doupě online

Tomáš vždycky obdivoval členy odboje, jak zahraničního, tak domácího. Vždycky si rád představoval, jak někde s dalšími muži společně provádí diverzní akce proti okupantům a zavíral slastně oči při představách, kdy mu lidé děkovali za to, že před nimi zastřelil nějakého z německých důstojníků.
Naštěstí pro Tomášovu matku toto vše byly jen výplody jeho fantazie a tak se nemusela strachovat, kdy u nich na dveře zaklepe gestapo a za límec budou držet jejího syna. Tedy, to se mohlo stát vždycky, ale ona měla jistotu, že Tomáš, ačkoliv sám by si jakkoliv přál dělat cokoliv protiněmeckého, nechtěl by ohrozit jí a nebo dvouměsíční Ivetku, svou sestru. Navíc, byla pro Tomáše teď hlavní náplní dní škola. Ve čtrnácti letech si nemohl dovolit ji zanedbávat, a» už byla doba jakákoliv, musí se učit, aby později mohl studovat dál. Ale to netušil, co přijde.

Je 27. květen 1942, něco málo po deváté hodině ranní a Tomáš se vrací od lékaře z pražské Bulovky. Je mu krásných šestnáct let, na pražském gymnáziu se mu daří doslova dobře, ale on je spokojen. Snad se mu poštěstí a dokáže „dobře“ udělat i maturitu, teď ještě vyzvednout to maso, co po něm maminka chtěla a mazat domů.
V ruce mezi palcem a ukazováčkem žmoulal přídělové lístky a s trochu podrážděným výrazem vešel do řeznictví, muže prohlížejícího se už delší dobu v zrcátku si nevšímal.
Proč podrážděný? Místo mladé prodavačky Lucie, kterou tak rád navštěvoval právě zde, stál za pultem majitel obchodu Brauner, ten byl „provařený jak špatná polévka“ jak by řekl Tomáš, před tím radši držet jazyk za zuby o čemkoliv nelegálním, či předpisům neodpovídajícím.
Brauner nebyl upovídaný typ, stroze si prohlídl lístek a zamručel, když plácl malý kus masa na noviny a zabalil.
Tomáš vyšel co nejrychleji ven a neodpustil si oplzlé gesto na zády otočeného Braunera. Teď jen chytit tramvaj a bude konečně doma, dá si dvacet a pak může jít snad ještě ven na podvečerní čutanou. Ale v okamžiku, kdy se blíží k tramvaji, která jej má dovézt domů, kolem projíždí černý mercedes a on rozpoznává jen jednu jedinou tvář. Zhrozí se, nikdy neviděl protektora takhle zblízka, hned po strachu se v něm však probudil zase vztek nad těmi bastardy, co si dovolili zabrat cizí zem a vůči tomu muži v autě byl vztek dvojnásobný. Byl to jeho příkaz, který zabil tetu Marii a strýce Gustava, byl to jeho příkaz, který poslal neznámo kam jeho kamaráda Isaca Kohna.
Otočil však pohled, musí stihnout tramvaj, ale do ní už nenastoupil. Krátké zaskřípění brzd, výbuch a tlaková vlna jej smetla na zem, na záda i hlavu se mu sesypaly střepy z oken tramvaje a on cítil, jak mu malým potůčkem stéká krev po čele. Zvedl se a otřeseně se díval kolem, nohy se mu motaly a hlasy slyšel jako kdyby každý mluvil dvakrát, podíval se směrem k zatáčce, kam auto s protektorem mířilo, bylo mu pomalu jasné, co se děje.
Mercedes stál v zatáčce, o jeho kapotu se opíral krvácející muž, zatímco další - řidič, se hnal za člověkem v kabátu, možná že to byla jen jeho představivost a pomatení mysli po tom otřesu, ale zdálo se, že se do cesty kulek, které mířily na prchajícího atentátníka, postavila nějaká osoba, když ale si protřel oči, nikoho neviděl. Jak mohl Tomáš však spatřit, kolem auta se utvořil dav čumilů. Pár výstřelů je však rozházelo řídce kolem vraku auta.
„ Mein got! Hilfe! Da es obergruppenführer Heydrich! Hilfe!“ řvala hystericky nějaká Němka a Tomáš šel blíž, byl skoro až u samotného protektora a ten na něj chvíli spočinul pohledem. Tomáš se začal široce usmívat, tak konečně na tebe došlo, svině, ale ten úsměv ho měl brzy přejít, velice brzy, stejně tak jako sedm mužů přejde radost nad splněným úkolem, i Tomáše opustí nadšení za pár dní.
„ Hej ty, šla zafolat nemocnice! Šla rychle, spěchat! Šla, šla!“ popadla za rameno ta Němka Tomáše a popoháněla ho směr Bulovka. Ten se jen ušklíbl:
„ To si uhodla krávo. Jen a» si zdechne.“ Možná to způsobilo Tomášovo nadšení, možná jednal opravdu zaslepen touto událostí, a tak si nevšiml, že dotyčná byla zároveň jejich sousedka Helga von Rychter, jejíž manžel Hans von Rychter je jedním z mnoha důstojníku SS a kteří byli přiřazeni do jejich sídliště jako jistí dozorčí, sice nemuselo ubytování vyhovovat, ale Hans von Rychter si nepohodlí vynahrazoval znepříjemňováním života svým sousedům. Jako kdyby chtěl být takovým malým zrcadlem třetí říše a to, co Německo uplatňovalo na okolní státy, on převáděl na konkrétní osoby.

Tomáš doběhl domů po svých za třicet minut, ještě byl udýchaný a celý zpocený, když vtrhl do malého nájemního bytu a hned spustil ode dveří:
„ Mami, mami! Zabili ho! Mami?!“ vběhl do kuchyně a uviděl svou matku, jak lemem zástěry přikrývá ústa a poslouchá rádio.

„ Dnes, dvacátého sedmého května, byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora a generála německé policie a SS obergruppenführera Reinharda Heydricha…“

Další slova Tomáš poslouchal již také se zatajeným dechem.

Ještě ten večer se na chodbě domu ozýval křik, to se Hans von Rychter každou chvíli přiřítil domů, zanadával si a pak znovu vyrazil do ulic hledat atentátníky.

Prahu přikryla tma, lampy stroze osvětlovaly ulice, ze kterých se ozýval pochod desítek, ne-li stovek bot, uličkami se plazila mlha. Štěkot německých důstojníků nebral konce, Tomáš sebou asi už po sté trhl v posteli, když uslyšel vyrážet dveře v protějším domě. Křik, pláč a řev se přehnal přes ulici, aby udeřil na okna jeho pokoje a mnohem víc na jeho mysl. Rozklepal se - znovu. Měl strach, gestapo ani SS nebrali ohledy a každou chvíli mohli vtrhnout i sem. Co jim řekne až přijdou? A oni přijdou, prohledají byt, podívají se pod postel a rozbodají klidně pohovku, jen aby se ujistili, že ti, kteří se odvážili zlikvidovat jejich protektůrka, jsou někde jinde.
A už to bylo tady, byl zavřený ve svém pokoji přes tři dveře, do toho ještě dveře od bytu, ale i tak mohl slyšet dusot nohou po schodech.
Vyšel tedy z pokoje, nohy se třásly a v předsíni už uviděl matku se svojí sestrou v náručí, stoupl si tedy vedle nich a čekal, až razie přejde. BUCH! BUCH! BUCH!
„ Machen auf! Da es gestapo polizei!“ otevřel dveře. To co následovalo, bylo rychlé jako kulka z pistole. Dva muži v dlouhých černých kabátech ho odstrčili ze dveří a on spadl na botník. Hned za nimi vtrhli do bytu i dva muži se samopaly a začali.
Dveře od skříní se rozlétly takovou rychlostí až se někdy urvaly z pantů, postele byly převráceny v cupu letu a pohovky rozházené jak by smet. Pak ovšem přišlo něco dalšího, když se nad ním navršil jeden z gestapáků a chystal se spustit kanonádu německých slov, vtrhla do bytu i žena z té zatáčky, Helga von Rycher a něco rozhořčeně zařvala na muže. Tomáš nestíhal pobírat vše, co se děje, jen si uvědomil, že ho polilo horko když ji poznal, a že už jen cítil ruce na krku, pažích a ramenou, jak jej tlačí ven z bytu.
„ Ne! Nechte mého syna! Prosím, prosím!“ tentokrát už pláč maminka netajila, předtím se držela jen kvůli dětem, ale teď? Když chtějí odvést jejího syna neznámo kam, odkud se vrací sotva každý desátý?
„ Prosím!“
„ Zieh weg!“
Němec dal ženě ne facku, nýbrž pěsti dlaní by se dalo říct, ta spadla a holčička ji vypadla z rukou.
„ Neboj se, mami, já aaáá…“ zakňučel Tomáš, když mu ruku ohnuli za záda a vyrazili s ním z bytu.
To je v prdeli sakra! Že já nedržel jazyk za zuby! Do prdele! Do prdele!

Bylo pozdě na výčitky, v dnešní době se platí za to, co jsi nekoupil a za to, co jsi koupil, se upisuješ ďáblu. Zde není místo na skromnost, dostane každý svůj podíl a» už ho chce a nebo ne.
Tomáše nacpali do malého kübelwagenu a rozjeli se neuvěřitelnou rychlostí napříč pražských uliček. Řidič a dozorce po Tomášově levé ruce byl jediný doprovod. A on začal myslet na útěk, věděl, jak skončí, pokud se nechá dovést na stanici. Nebyl hloupý, nebyl čas být hloupý. Ale kdy? Když vyskočí v téhle rychlosti, zabije se pravděpodobně už jen tím. Musí počkat, až zpomalí. Pokud zpomalí.
Uličky se kolem něj míhaly jako změ» černě, která byla od pouličních lamp slabě osvícena.

Když najeli snad už desítky kilometrů, začal pochybovat o cíli jejich cesty. Voják vede něj měl zbraň složenou mezi koleny a řidič ji měl na sedadle pro spolujezdce. Projeli přes Václavské náměstí a Tomáš se zahleděl na sochu, která se hrdě tyčila i v této špatné době. Jako kdyby sám svatý Václav dával na vědomí svůj souhlas s odporem Čechů, jako kdyby chápal co se děje, ale ukazoval, lidem že musí stát pevně a hrdě dál. Tomáše začaly přepadat zlé myšlenky, víc než kdy předtím si začal uvědomovat tu zoufalou situaci nejen svojí, ale i své země, a» už budou Čechy stavět proti Německu jakkoliv, nemůžou vyhrát sami, a když je ostatní zradili? Tomáš se rozbrečel.

Slzy utřel až kdesi za řekou, kterou přejeli a uvědomil si, že teď jsou kdesi v Holešovicích, muži se začali konečně mezi sebou bavit. A našeho mladého Čecha bodlo u srdce, když uslyšel slovo Kobylisy.
Kobyliská střelnice byla známým popravištěm, jen by Tomáše zajímalo, proč ho chtějí hned odstřelit. Sakra, vždy» to nemůžou!
Pletl se a věděl to, lhal si ani nevěděl proč. Nacisté mohli ještě v tuhle chvíli cokoliv chtěli. A najednou trhnutí, náraz o přední sedadlo a nadávky v němčině. Tomáš se podíval předním okýnkem, aby zjistil, že z křižovatky vyjel další kübelwagen a zatarasil tak cestu. Teď nebo nikdy! Otevřel pravé dveře a vyrazil z auta, a nemyslel na to, že možná uslyší prásknutí a jeho útěk skončí ještě na chladné dlažbě nedaleko auta. Zůstal by ve voze, kdyby tušil, že jej na Kobylisy dovezou jen proto, aby zařídili nějaké papírování a že pak by jej uvrhli do chladných místností Pankrácké věznice?
„ Steht! Steht!“ ozývalo se za ním, ale on si hlasů nevšímal a zmizel v uličkách, teď to začínalo nabírat na otáčkách. Němci se pustili za ním, a aby toho nebylo málo, přidali se i další z toho vozu, co mu pomohl k útěku. Ale to Tomáš zatím nevěděl.
Kličkoval mezi ulicemi a za sebou slyšel dupat holínky německých vojáků, zahnul za jeden roh, za druhý.
„ Steht! Steht!“
Za třetí a pak rána, kulka proletěla kolem jeho hlavy a narazila do omítky, kterou roztříštila na několik kousků a zanechala po sobě jen ohlodaný flek. Tomáš zahnul do další ulice, lemované hlavně odpadními pytli a paletami, jaké bylo zklamání a šok, když na konci ulice uviděl zeď. Ztuhl, polil ho chlad a on došel až úplně ke zdivu, snad doufal že se rozestoupí a dovolí mu projít, že se Praha smiluje.
„ Steht!“ znovu a on se pomalu otočil, trojice mužů k němu běžela a rychlost odpovídala času, během kterého zkrátili rozestup mezi Tomášem a sebou. Přišli až k němu a Tomáš ochutnal kožené rukavice německého důstojníka, společně se svojí krví, když mu klouby roztrhly horní ret a pak dolní, zároveň ho ani nepřekvapilo, když se i další dva vojáčci přidali a začali do nebohého hocha kopat. Brzy ležel na zemi v kaluži krve a znovu brečel a proklínal válku, proklínal němce i svoje myšlenky na odboj, proklínal svojí blbost i sám sebe. Pak důstojník natáhnul zbraň, pistole P 38 jemně mlaskla když posunula náboj do komory. Počínání oficíra se snažili vymluvit vojáci, co Tomáše vezli. Ale důstojník si dupl a prosadil svou, namířil na chlapcovo čelo a Tomáš zvedl ubrečený pohled, aby se podíval na tunel, přes který projde do jiného světa.
Ale to by se najednou ulicí nesměla rozlehnout hudba, kdesi v dáli Tomáš začal slyšet píš»aly a pak snad kytaru? Ne, Tomáš na kytaru hrál a tohle nebyla ona, tohle bylo jemnější. Slyšel rolničky, jak cinkají do rytmu melodie a pak skrz zakalený zrak se podíval na střechy budov, které se nad ním tyčily, kromě toho, že se rozpršelo a déš» začal smáčet jeho tvář, viděl na střechách obrysy postav, ne byly to jen stíny, které se tvářily jako obrysy. Nebo jen oči byly tak opuchlé od pláče a zrak rozmazán deštěm, že si myslel, že vidí stíny co se tváří jako obrysy postav? Ale pokud to byl jen jeho výplod, kam se dívali vojáci? Taktéž pozorovali střechy a ústa měli otevřená dokořán, pistole důstojníka se spolu s rukou svěsila podél těla a stisk kolem rukojeti se uvolnil. Tomáš teď viděl zřetelněji - promnul si oči, na střeše tančili do zvuku hudby muži odění v prastarý šat a s nimi dámy, taktéž podobně oblečeny. Šašek se procházel po doškách a sem tam skočil na komín, sedl si a zasmál se na okolí, a jeho smích zněl š»astně a děsivě zároveň. Co tohle bylo za divadlo? Že by se Tomášovi zdál nějaký sen? A co krucinál bylo tohle? Po úzké chodbě k němu a vojákům kráčel muž, šel těžkým krokem a pokaždé, když dopadla noha na mokrou dlažbu, ozvalo se zacinkání a jemný šramot, tu postavu už Tomáš někde viděl, jen si vzpomenout kde. Důstojník se k němu otočil čelem a hned spustil svojí hatmatilkou, muž ho ignoroval šel pořád vpřed a měsíc najednou získal na intenzitě, mdlé světlo prolilo ulici a za mužem se objevili další postavy, další muži, jejichž krok zněl jako kdyby měli na nohou železné cvočky, které by vydávaly takový zvuk.
„ Steht!“
Muž sáhl k opasku.
„ Steht! Hände hoch!“
Muž neuposlechl, nezastavil se, ani když oficír namířil pistolí přímo proti němu. Teď ze zavřených oken nad nimi začaly vykukovat tváře mužů v železných přilbicích, dámy přestaly tančit a jen ta hudba pořád hrála. Všichni teď pozorovali Němce a neznámého. Šašek udělal několik salt na střeše a pak ukázal na vojáky a hlasitě se zařehtal a řehtal se pořád a pořád.
Tomáš to všechno pozoroval s podivnou euforií strachu, žalu, bolesti, ale i naděje. Něco se v něm znovu zvedalo z prachu potupy a smrti, něco ho pobízelo vstát; vstal.
„ Steht! Hände hoch! Zum teufel unter mit dir!“ a ozvalo se práskání zbraně. Prásk! Nic. Prásk! Nic. Čtyři kulky vylítly a čtyři kulky vyslaly zvuk tříštěného zdiva z druhého konce ulice. Muž přišel až k důstojníkovi a zbytek těch, co jej následovali, se nahrnul za ním. Tomáš stál v povzdálí a ani nedutal. Kdo je ten muž, který, jak teď viděl, byl oblečen v košili z kovových kroužků a kalhot stejně udělaných? Kdo byl ten, který se na Tomáše podíval a ačkoliv jeho tvář byla podivně schovaná ve stínu, Tomáš cítil pohled, který na něj upírá a nebyl pranic děsivý. Zatímco vojáci už pustili zbraně na zem a strnule stáli před družinou toho rytíře. Znovu se ozval šaškův smích, silně se rozpršelo a deš»ové provazy se snášely k zemi a všichni byli promočení během pár vteřin, melodie ustala a blesk udeřil do komínu nad jejich hlavami. Svezlo se plno zdiva a došků, jeden z nich si našel cíl i na Tomášově hlavě. Hvězdičky zatančily před očima a pak prudká nevolnost a klidná temnota.

Pistole, samopal, čepice, přilba… Tomáš si pojmenovával věci podle toho, jak se mu zrak zaostřoval poté, co ráno otevřel oči. Ačkoliv nevolnost z bolesti hlavy převládala, okamžitě vyskočil a podíval se na zem, jen výstroj mužů ležela na zvlhlé zemi, ale po nich samotných ani stopy, nikde.
Kdesi v dáli zazněl rozhlas a křičel do ponurých ulic Prahy jména těch, kteří se nesmířili s německou nadvládou.