Andor.cz - Dračí doupě online

Z deníku piráta aneb jak sraz viděly mořské krysy

konec srpna
Poštovní holub mi donesl tu radostnou zprávu – můj drahý praděd se rozhodl umřít. Konečně! A zdá se, že po sobě i něco nechal, ten starej ochmelka. Což se hodně divím. Hned jak obereme tu nákladní loď to obrátíme k pevnině.

začátek září
No, tak z toho slibovaného ohromného dědictví se vyklubalo pár plesnivých knížek, dva cínový poháry a nějakej pomalovanej cár papíru. Je na něm velký červený X – a ten blboun právník se mi snažil namluvit, že je to část mapy k pokladu.
Což by nebylo marný – aspoň nějaká záminka k zakotvení a nějakému pobytu na pevnině – námořnictvo už bylo poslední dobou nějaké zvědavé.

pár dní na to
Zakotvili jsme v největším přístavu Andorského království. Všichni mají zákaz opustit loď. Beru s sebou prvního důstojníka a svou ochranku – my tři bychom to měli zvládnout. Chtěla jsem vzít i toho mrňavého plavčíka, malý X, ale zmizel, jen jsme přirazili k molu. Zmetek jeden.

Dorazili jsme do královského vojenského tábora. Vlítli jsem tam jak slepci do hnoje – vědět to, tak se na nějakej poklad vyprdnu. Je to tu voják na vojákovi a jestli si někdo pustí hubu na špacír, zatančíme si na konopné oprátce.
Nebo že by tu stínali?

Zjiš»uju, že tábor má centrum v nějaké vesnici – potěšující zjištění. Nemilé však je, že první důstojník Kriss zmizel, jen co se to kolem začalo hemžit lidmi. Snad neudělá nějakej průser. Jdu najít někoho, kdo to tu zná – to znamená, do hospody.

No, kdybychom tam aspoň došly – já i Niviat máme už řádnou žízeň – ale co čert nechtěl, kolem tábora si to zrovna štrádoval nějakej skřetí baron či co a měl blbý poznámky na krále – zrovna teď je na trůně nějakej Kulich, toho jména první – na pohled trouba, ten moc dlouho nevydrží. Ale je to král, a tak generál (jinak docela fešák, i když už žádnej mladík) a královská garda ty skře»áky zpacifikovali. Hlava toho hlavního skřeta byla napíchnuta na oštěp a král nařídil veselici.
A proč ne, jak budou lidi pod parou, zjistím víc věcí ohledně toho pokladu.
Zatleskaly jsme generálovi, gardě, králíkovi, a přesunuly se do hospody.

Hostinskej už byl pěkně nametenej, pod záminkou že vozím zboží jsem mu podstrčila flašku s kořalkou z jihu. Rozvazuje jazyk dokonale. Ale ten mizera nic neřekl a navíc ze sebe nenechal ani vymámit zálohu na dodávku sudů s chlastem!
Tak nic, pobavily jsme tam nějaký jeho štamgasty a přesunuly se o pár stolů, uši našpicovaný. Po chvilce mi Niviat zmizela, ale co, já zrovna zaslechla něco zajímavého.
Jedna tulačka, nadraná jak troky, sotva se udržela na židli, tak hučela do skřítky, že prej za něco do hrdla jí bude povídat jak byla u pirátů. To mě zaujalo – o tomhle se po hospodách jen tak nepovídá – tak jsem opilou Bajču zavolala k sobě, nabídla jí kořalku a pobízela ji v povídání i v pití.
Nakecala toho hromadu, ale důležitý bylo jedno – měla části mapy k pokladu, kterej tu někde měl bejt. Takže, pokud tu nebyly zakopaný dva pirátský poklady… Tu mapu jsem s ní vyměnila za zbytek kořalky, co byl ve flašce. Zvedla se a já ji už neviděla.
Zrovna jsem se začala rozhlížet, kde se fláká můj první důstojník, když přišla Niv – od někoho koupila klíček s Houbou. Symbol mi nebyl neznámý – jedná se o kult, který je rozšířen navzdory králem propagovanému hlavnímu náboženství. Klíček byl skryt pro pozdější prozkoumání.
Již jsme chtěly opustit hospodu a vydat se hledat našeho zatoulaného Krisse, když se objevil – a rovnou v doprovodu tří gardistů. Samozřejmě byl až po uši v průseru. Nabídla jsem tedy láhev tomu nejprotivnějšímu, popovídala mu o těžkém životě lodního dopravce a pak nenápadně zmizela i se svou posádkou.
Cestou k našemu stanu, kde jsme chtěli přečkat noc a další den se začít poohlížet po dalších majitelích mapy, jsem narazila na generála Marigolda. Doslova. Samozřejmě se začal vyptávat, kdo jsme a co děláme v jeho oblasti. Další alkohol padl za obě», odměnou mi však byly chřestící zla»áky putující do mého měšce jako záloha na dodávku pro královskou armádu.
První důstojník i ochranka již odešli a i já jsem zamířila ke svému stanu, když mě dohnal supící měš»an Ramirez – prý již ve městě kolují řeči o tom cizokrajném alkoholu a že prý by si chtěl zaplatit dodávku několika sudů pro své vlastní účely. Jak já byla bláhová! S radostí jsem od něj přijala plnou hrst zlatých a stříbrných mincí. Ihned mě pojal pocit, že přeci nemohu u sebe nosit tolik hotovosti a že jsem příliš hamižná – vyhledala jsem tedy skřítka Darkyho a pod průhlednou záminkou, že ho najímám na hledání mapy, obdarovala jsem ho vším co jsem u sebe měla.
Rozhazovačný pocit mě ihned opustil – měla v tom prsty ta velká zlatá mince, jak jsem se později dověděla.
Spokojena, odebrala jsem se na lůžko a nechala si zdát o koupeli ve zlatých mincích z pirátského pokladu…

den nato
Město vstalo s příšernou kocovinou. Přeci jen, oslavy se protáhly do noci, mnozí šli spát se svítáním, zvláště garda – skřeti na tábor dotírali po celou noc. Ve městě hned zrána drželi smutek – v lese našli utonulého šamana Manveho. Můj první důstojník vyvázl jen o chlup, byl zachráněn královým arcimágem Slaaneshem a dryádou Mephalou. Jen ho chvíli nehlídám…
Celý dopoledne spolu nebo každý sám obcházíme obyvatele a zkoušíme z nich vymámit aspoň informace o pokladu. Do hledání zapojujeme i assassina Damiana a bojovníka Jollyho. Naše pátrání se komplikuje ve chvíli, kdy nás gardisté zatknou – prý mají smlouvu, ve které slibujeme za úplatu doručení otrokyně panu Washeekovi. A tady v Andorském království je otroctví zakázaný.
Kriss zmizí po anglicku, mě a Niviat zatkli. Tak to už přehnali! Rozkřiknu se na ně a snažím se dostat z městečka. Zdá se, že je to překvapilo, na odpor se mi staví jen dva. Zadrží mě u smrku za krámkem obchodníka. Ignoruji je, jsou pod moji úroveň. Když se po chvilce vydám z městečka pryč, shledám, že mě již nehlídají – tak toto udělat moji muži, tak se projdou po prkně. Nesnáším liknavost.
Sotva opustím městečko, jsem ze zálohy přepadena a omráčena. Když se konečně proberu, slunce mi už stojí nad hlavou. Moje kapsy zejí prázdnotou, části mapy naštěstí zůstaly ukryty v podprsence. Až pak zjiš»uji, že jsem byla i znásilněna. No to už je vrchol! Hned za městečkem?! Gardáááá!

Nevyřešili to, samozřejmě. Málem mě ještě obvinili, že jsem si to vymyslela. Pff! Místo dalšího dohadování jsem sbalila svoje lidi a šli jsme se za městečko mrknout po tom pokladu. Sice jsme měli tři díly, z nichž jeden byl evidentně falešnej, ale už se dalo tušit kde by poklad mohl bejt. Sice jsme nikde nic nenašli, ale co, aspoň jsme důkladně probrali další postup.
Po návratu do ležení mě kontaktovali pan Durin a pan Deli s tím, že mají další díly mapy a že se chtějí dohodnout – společně najdem poklad a pak ho rozdělíme fifty fifty.
No, proč ne. První důstojník někam zmizel, tak jsme šly já s Niviat, ti dva a jejich společnice Sitha.
Podle mapy jsme našli to místo – před necelou hodinou jsem tu šla se svými lidmi!!! – a začli jsme kopat. Nejdříve vzal za své koberec z mechu, načež nás vyrušil bojovník Jolly. Schovaní ve stínu, vyslechli jsme jeho dotazy po mé osobě (Co mi může chtít?!), načež se nám ulevilo a on odešel. Vydala jsem se za ním a zanechala na místě pokyny.
Jollyho jsem dohnala ve městě a dověděla se od něj pouze neurčité informace o tom, že mi jde někdo po krku. Když jsem se vracela zpět do lesa, potkala jsem již vracející se rozjařenou skupinku. Poklad byl nalezen a tak nás tu již nic nedrželo. Snad jen škodolibost – vyhledala jsem místí lehké děvy posedávající okolo vodní dýmky a za malou úplatu jim s významným mrkáním a tajemnými kradmými pohledy prodala mě již nepotřebou mapu.
Spokojena sama se sebou, vracela jsem se do města sehnat svou posádku a opustit toto město i toto království – soudě podle krále, nebylo tu nic co by mohlo zaujmout srdce piráta. Zaneprázdněna počítáním zisku z tohoto výletu, vrazila jsem do generála. Začal cosi o tom úpisu – o tom s tou otrokyní – snažila jsem se to zahrát do autu, když mě mile překvapil – prý z hlubokého přátelství ke mně (dlouhý hluboký pohled a mrknutí – snad mě nesvádí ten starý lišák?!) prý úpis spálí a na incident zapomene. Nepopírám, ulevilo se mi.
Už jsem byla jednou nohou z města, když mě k sobě zavolal Durin – mistr zlodějského cechu, jistě si oddechl že již odcházíme. Blekotal něco o tom, že mu tady roste konkurence, něco o Tmě, Temným pánovi a já nevím jaký pohádky ještě – šel mi z toho mráz po zádech, ale proč zahodit možnost si do někoho jen tak píchnout, že. Přislíbila jsem mu pomoc při likvidaci konkurenta, ta se však zvrhla ve velké zatýkání. Jen díky mojí vrozené opatrnosti jsme se do toho tentokrát nepřipletli a mohli to pozorovat jen z dálky. Po přiznání Durina k vraždám a loupežím jsem jeho i jeho bandu už viděla v oprátce, když došlo k nečekané milosti.
Nedlouho po ní – ani jsme to zapít nestihli! – zatroubil generál k útoku. Co se zas děje?!
Vyšli jsme za město a spatřili to – na kopci temné šiky nepřátel, proti nim jen hrstka vojáků na naší straně. I zrodil se v hlavách zlodějů nápad, pomoci králi. V přímém útoku nemáme šanci, ale bodnutí zezadu… Neváhali jsme dlouho, ve stínu lesa jsme se přikradli téměř až k nepřátelské armádě a zaslechli temné zaříkání. Jaké bylo naše překvapení, když jsme spatřili králova smutného Šaška, kterak v kruhu svých ochránců cosi temně mumlá. Nelíbilo se to nikomu z nás, a tak současně s útokem generálovým, vyrazili jsme i my. Cesta přes lesík se neobešla bez hluku, vše však zaniklo v ryku dotírajícího vojska. Mezi námi a Šaškem byly jen stromy – a potácející se zombík. Vyřízen několika ranami sekery mé ochránkyně Niviat, padl k zemi, rozsekán na milion kousků.
Cesta k temnému byla volná. Chrabrý vůdce zlodějské gildy, Durin, vrhl se směle vpřed a zasadil Šaškovi Satovi ránu, po které padl omráčen k zemi. Hned se na Durina sesypali temní vojáci jako vosy a nedovolili mu dokončit akt vraždy. Jaké bylo naše překvapení, když se pergamenu se zaříkáním chopil kdysi obyčejný vesničan Ramirez a pokračoval v recitaci. Již jsem neváhala. Za to, že díky jeho prokleté minci jsem přišla o své peníze, za to, že jsem byla v tomhle městě znásilněna, za to, že si šašek dovolil po té Durinově ráně jen omdlít, místo aby umřel – za všechny tyto i jiná příkoří, vrhla jsem se s řevem mezi stromy, mihla jsem se pod útočící šavlí a jedinou ránou obušku, rozrazila jsem šaškovi hlavu. Nepronese již žádný hloupý vtip. Obratem ruky, uštědřila jsem Ramirezovi ránu za ucho a dříve než klesnul k zemi, rozbila jsem lebku i jemu.
Můj útok nezůstal nezpozorován – jakýsi bojovník s kladivem, Viwa ho volali, rozpřáhl se a jedinou ranou mi rozdrtil rameno. Bolest byla strašná, doklopýtala jsem do stínu stromů a omdlela.

Co bylo pak, vím jen z doslechu – král vyhrál a můj první důstojník mě s Niviat dopravili na loď. Tam jsem se probrala, celá v obvazech, ale s pokladem i pěknou historkou pro posádku.

Tak tedy… Vzhůru na moře!