Andor.cz - Dračí doupě online

.)
Předchozí díly naleznete:
1. odkaz
2. odkaz
3. odkaz
4. odkaz

Poznámka k aplikaci pravidel:
Označení kouzelník/čaroděj je jen iluzorní a představuje spíše označení strany, na které daný divotvůrce stojí. Aplikace pravidel DnD spočívá v prolnutí čaroděje se sesílacími možnostmi kouzelníka.
Česky řečeno: Plný výběr kouzel (kouzelník) bez hloupého memorování a více kouzel na den (čaroděj).

Titulky k větám v quenijštině: (spíše co by měly znamenat, ten jazyk nechápu)
"Mindonnar!" - Do věží! (v kontextu vyvýšené plošiny hradeb určené lučištníkům)
"Guinga endyannar!" - Luk na střed! (Palte středním obloukem!)
"Laumë!" - Ani náhodou! (něco co se nemá za jakoukoli cenu)
"Hastar sin!" - Zabte to!
"Amandil ávapol ten nuru lle mellon, melda," - Kněz nemůže za smrt tvého přítele, drahý.
"Ú quendu indonya?" - Bez muže svého srdce? (elfího muže)
"Meldanya menta nin öar, ananta ni áva ettul!" - Můj milovaný posíláš mě pryč, ale já neodejdu!
"Auta sí! Iquista, etyal nin!" - Jdi pryč (hned)! Prosím, zapomeň na mě!
"Úlúmë!" - Nikdy!
"Vanta sí, Rilyalótë!" - Teď jdi, Rilyalótë! (Rilyalótë - třpytivá květina, v kontextu použito jako elfí ženské jméno)
"Vantalyë!" - Jdi! (Ty)

Temný Elf se arogantně rozesmál.
“Chcípněte tu všichni, do jednoho!“ štěkl, otočil podivnému nosorožci podobné zvíře a pobídl ho patami od hradeb.
“Tak tohle se moc nepovedlo,“ ozval se tiše Druid.
“Jo, nejsem kouzelník abych ho přiměl k něčemu jinýmu!“ zalamentoval rozzuřeně Hakam a zpražil společníky nepřátelským pohledem. Frësen jen bezmocně zakroutil svěšenou hlavou.
“Mindonnar!“ vykřikl Gölfram a devatenáct lučištníků v temných pláštích se, spolu s dalšími třemi stovkami střelců domobrany, rozeběhlo po hradbách do střeleckých vížek.
“Odpověděl vůbec někdo na volání o pomoc?“ zeptal se gan Rotard.
“Nikdo nepřijede. Král před týdnem zemřel a Mahakam nechce mít s lidmi nic společného,“ zahučel polohlasně hrabě. Piert pokýval hlavou a začal si představovat, jak velké má šance tvrz s dvoutisícovou posádkou nekvalitně vycvičených bojovníků proti minimálně třicetinásobné přesile. Stále mu vycházela nula. Všechny vojenské knihy se shodovaly v jediném - pevnost nelze udržet. Zde byla přesila více než dvěstěnásobná. Měli pramalou šanci a přece stáli na svých místech, připraveni zemřít.
“Bude to masakr,“ vyklouzlo obrovi nedopatřením z úst. Skupina dobrodruhů na něho souhlasně pohlédla a v Hakamově usmívající se tváři se dokonce odrážela nevyřčená otázka: “Chtěl jsi snad žít věčně, příteli?“

Zvíře se zastavilo v bezpečné vzdálenosti z přímého dostřelu. Elf vyskočil ze sedla a gesty zastavoval postupující vojsko. Kroky lehce oděných mužů doprovázel hlomoz mučených koles těžkých obléhacích strojů. Triceratops se zatím odbelhal k menšímu šípkovému keři, který zde osamoceně rostl. Chvíli dřevinu očichával, načež počal spásat zralé plody. Elf se otočil proti hradbám. Poklekl k zemi a sklonil hlavu k různorodému pažitu. Zavřel oči a pozvedl ruce k nebi, zůstal nehybný. “Acio, Malakur,“" zamumlal. V okamžiku se v natažených rukou zhmotnila hůl. Byla něco přes sáh dlouhá a temné ebenové dřevo neslo podivné znaky vylité zlatem. Zhruba v půli byla kůží připevněna dvě paví pera, která se v poryvu větru třepetala. Hlava byla osazena mithrilovou korunou, nesoucí ametystový kámen ve tvaru srdce, zatímco pata byla kryta pouze ocelovým kroužkem zabraňujícím třepení dřeva. Úžasná práce, trvající rovných dvě stě třicet tři dní, si vyžádala krev deseti nejlepších alchymistů, kteří ji vyráběli. Nazývali ji Malakur - Hrdost - a ona je hrdě a nelítostně zničila.

Arion otevřel oči a vstal. Rozhlédl se po svých mužích a v očích mu zaplálo nelítostné potěšení. Několika rozkazy rozdělil zástup armády okolo sebe, aby využil jak chabé ochrany, kterou mu muži nevědomě poskytovali, tak prostor ke kouzlení. Uchopil Hrdost v pravici a začal jí mávat kol sebe. Do vzduchu se vznesl nápěv temných slov. Po chvíli jej hůl, v rukou čaroděje, začala opakovat. Takto utvořená dvojice pěvců spřádala kouzlo.
“Vodu!“ vykřikl kouzlem zesílený Mandarinův hlas z věže, když rozeznal učedníkův plán. Kouzelník zapěl hlubokým hlasem a zamáchal nad hlavou vlastní holí. Arion udeřil patou Hrdosti do země. Hůl pronikavě hvízdla. Znovu. A ještě jednou se rozezněl hvizd, jak čaroděj bil holí o zem.

Na nebi se objevilo několik hořících kamenů a závratnou rychlostí se blížily k pevnosti.
Mandarin vykřikl, dokončivše ochranné zaklínadlo. Nad pevností se rozzářila zlatá kopule. Pozdě. Tři z plápolajících balvanů stihly proletět skrz, ostatní se roztříštily o magickou bariéru a jejich zbytky se neškodně svezly mimo pevnost. Plápolající kamení tvrdě dopadlo na dláždění ulic a v ohlušujícím třesku se rozmělnilo na malé žhavé střepiny, které podpalovaly bezprostřední okolí kráterů, vzniknuvších nárazy. Tlakové vlny po dopadu každého z kamene, a plameny, zabily nebo alespoň zchromily asi stovku vojáků. Hradbu pohltily ohnivé jazyky a dým. Vzduchem se nesl bolestný křik potrhaných vojáků, plný zoufalství, a těžký sirnatý zápach. Do toho všeho dupaly nesčetné boty lidí nosících vědra s vodou a nosítka s raněnými.
“Guinga endyannar!“ zařval Elf ověnčený umně tepanou kovovou čelenkou a natáhl vlastní luk. Tři sta a jeden šíp se vznesl do oblak. Letěly středně velkým obloukem a dopadly na seřazeného nepřítele. Několik mužů padlo a ostatní začali ustupovat.
“Laumë!“ zahřměl Arion aniž by se ohlédl. Mužstvo se nechtěně vrátilo na svá původní místa. “Velmi dobře, Mistře,“ pomyslel si čaroděj a čekal zda bude Modropláš» riskovat ztrátu sil a držet štít.

Zlatá kopule praskla a za mihotavého pableskování mizela. Kouzelník stojící na věži sípavě dýchal a opíral se o hůl. Ruce se mu třásly. “Táhni k čertu, zmetku!“ zaláteřil, dívaje se na spouš» pod sebou. Pozvedl hůl obouruč a zakroužil jí nad hlavou. Nápěv zesíleného hlasu projel vzduchem a snesl se na nepřátelské vojsko. Arion se pobaveně zasmál a v mžiku na sebe seslal nejjednodušší ochranu, věda, že kouzlo není určeno jemu, nýbrž zástupu po jeho bocích. Vzduch nad čarodějem se roztřásl. Mocné vibrace nahnaly strach do očí Arionových jednotek a ačkoli to ještě nevěděly, mnohem horší mělo teprve nastat. Vzduch divoce zapraskal. Objevila se černá díra a okolí pohltil zápach spáleniště. Výron horoucího vzduchu se opřel o bojovníky a jim na čelech vyrazily krůpěje potu. Seřazené jednotky nepřítele zaječely hrůzou a už, už se daly na zběsilý úprk, když vtom jejich vůdce vykřikl.
“Laumë! Hastar sin!“ zahřměl hlas čaroděje v černém, když obluda vystoupila z kruhové brány samotného pekla. Na výšku měla okolo dvaceti stop, oči jí řeřavě plály, rozpláclý nos vyfukoval šedavý dým a ze spodní čelisti otevřených úst vystupovaly dva zažloutlé špičáky. Mohutný hrudník měla černý s hustým stříbrným ochlupením. Takové chlupy rašily i na zádech, kde se však srst ježila jako hříva. Svalnaté paže končily čtyřmi prsty a jen velmi těžko se dalo určit kde vlastně končí prsty a začínají drápy. Druhá paže svírala plamenný bič. Nohy obludy nebyly ničím jiným než svazky svalů. Bestie hrůzostrašně zaječela, když spatřila Ariona a odskočila od čaroděje stranou. Tím pošlapala skupinu žoldáků, kteří, otřeseni strachem, stáli jako hromada kamení a ani se nepokusili uskočit stranou. Rozmáchla se a uhodila bičem. Plamen srazil pět zabijáků a sežehl zeleň. V povětří se objevila zářivá čepel a vyrazila vstříc pekelnému monstru. Bojovníci odskakovali z dosahu bestie, nechtěje se utkat tváří v tvář. Meč zableskl ve výpadu. Pekelník po něm vztáhl pařát, aby se chránil. Na okamžik čepel zachytil. Práskl bičem a zmasakroval další muže. Pak zběsile zařval, když mu zářivý meč vyjel ze sevřené dlaně a porušil tak žíly. Zemi skropilo několik černých kapek krve. Bojovníci v zádech pekelné stvůry vyrazili vpřed. K jejich škodě však meče nedokázaly proseknout tlustou kůži monstra. Zemřeli rozdrceni pod obřími couvajícími hnátami.

Tara-Mael, šikmooký bojovník nosící znamení zabijáků Arkai, se dostal k zádům pekelníka a zachytil se štětin. A dokázal mnohem více. Vylezl až na pekelníkova ramena, pevně sevřel zrůdné ucho a vytáhl se bestii na paže. Tam stanul v celé své velikosti necelých pěti stop, osedlajíc si tak pekelné monstrum. Rozpřáhl se a »al bojem zaměstnanou obludu do krku. Úzké ostří sekery se zakouslo hluboko. Z hrdla bestie se vydral bolestný výkřik a ona nekontrolovaně zamáchala bičem nad hlavou právě ve chvíli, kdy křičící Tara-Mael vyrval lochaberku z rány a kolísavě se držel na ramenou vzpouzející se zrůdy. “Arkai!“ křičel z plných plic. Pak maličký zabiják ucítil žár. Zemřel s bičem omotaným okolo vlastního krku. Do země udeřil bič s hořícím tělem Tara-Maela, nájemného vraha z cechu Arkai, a vzal život houfu spolubojovníků. Půdu pošpinila kaluž černé krve. Pekelník zakolísal a svezl se k zemi, přičemž rozdrtil dva žoldáky a upustil zbraň. Ostatní se na něj vrhli a začali jej bezhlavě bodat. Do vzduchu vyrazila černá pravice a smetla vše nač narazila. Levitující čepel využila nepatrného času, kdy se bestie nemohla nikterak bránit a projela hrudníkem. Monstrum chrčivě zalapalo po dechu a z nozder se vyřinul pramínek zpěněné krve. Pazoura smáčená karmínem nepřátelské krve padla bezvládně na zem, tak jako tři hlavy, jejichž majitelům drápatá pracka přejela po krcích. Planoucí oči pomalu skelnatěly, byl konec.

Arion se rozhlédl po otřeseném, ale jásajícím mužstvu a mrtvých spolubojovnících. Přemožení pekelníka stálo jeho armádu sto padesát mužů. “Velmi dobře, Mistře,“ ucedil skrze zuby a zasmál se, když si představil kolik takových by musel kouzelníček z věže poslat, aby dokázal ochránit pevnost. Dav začal prozpěvovat přisprostlou odrhovačku mordýřů. Arion si jich přestal všímal a koncentroval se. Po chvíli se do vzduchu vznesl tichý ševel Hrdosti a ona se začala zběsile pohybovat okolo majitele. Modropláš» zíral na nestoudnost mladého Elfa, sesílajícího tiché zaklínadlo. Rozpoznal několik znaků kouzla a počal spřádat vlastní zaklínání. Náměstím proklouzla vlhká vůně spáleniny. Mandarin vypustil magickou sílu. Zděsil se. V dosud doutnajících troskách se začaly zhmotňovat dvě naprosto odlišná kouzla.

Jedovatě zelené mračno se začalo kupit. Pach podobný zkaženým vejcím omámil smysly několika prchajících vojáků. Padli na kolena, někteří se začali dusit, jiní se pomateně smáli. Druhé kouzlo vytvořilo také mrak. Byl řeřavě černý a déš» ohnivých kapek spaloval omámené muže. Tenebräsil se ohlédl na ječící a smějící se muže a spatřil kouzelníkův omyl. Neztratil hlavu a pozvedl hůl. Tiše odříkával slova dávající význam snad jen jemu samotnému. Pak napřáhl ruce vstříc magickým mrakům a znehybněl s očima vypoulenýma dokořán. Přes hradbu zadul mocný vítr a tiše protrhával zkázonosné výpary.

Arionův úsměv se vytratil ze rtů. Nějaké lesní budižkničemu mu právě kazilo náramnou zábavu. Vybuchl v něm vztek a ústa se stáhla do úzké štěrbiny, skrze kterou se prodralo zlostné zasyčení. Ruka vyrazila vpřed a rozevřené prsty nalezly vzdálený cíl. Vzduch zasyčel, zanechávajíc za sebou pach ozónu. Všichni, mimo Druida, zahlédli pět přibližujících se rudých plamínků. Muž lesa byl vzápětí vymrštěn do vzduchu. Zranění by zřejmě nebylo smrtelné, pokud by se Tenebräsil nezřítil z ochozu hradby. Jeho tělo dopadlo tvrdě na kočičí hlavy o patnáct sáhů níž. Zůstal ležet a spáry dlažby se začaly neprodleně plnit krví. Rozeznělo se tupé řinčení poskakující hole se dvěma listy. Nakonec utichlo a vystřídalo je bolestné zvolání lesního Elfa. O zem zahlomozil skládaný luk a velitel Elfů se rozeběhl po schodišti. Temný Elf se neudržel a začal se smát jako šílený. Když se trochu uklidnil, promluvil k mužům: “Jak dojemné. Sedněte si, teď bude sranda,“ sám však zůstal stát.

Nad mrtvým tělem se skláněl pomenší, baculatý mužík oděný v černé lněné kutně. Se sepjatýma rukama recitoval jakýsi žalm.
“Táhni od něj, zrůdo!“ zařval Elf a neurvale tlouštíka odstrčil. Páter přepadl na záda a z hlavy mu sklouzla čepička s výšivkou slunce. Ještě ze země se ozval: “Může být oživen, synu. Mocný Pelor…““Nikdy, táhni ke všem čertům!“ přerušil jej velitel zlostně a do očí mu vhrkly slzy. Osoba za Gölframovými zády si sňala kápi, zahleděla se na Pelorova služebníka a přiložila ukazovák ke rtům. Pak zagestikulovala a» sečká. Kněz se dále nepokoušel, pochopil. Velitel vstal od nehybného těla a vydal se pro Druidovu hůl, ležící opodál. Žena k němu přistoupila: “Amandil ávapol ten nuru lle mellon, melda,“ zašeptala. Ostře se k ní otočil, rozhodnut začít na ni křičet. Pohledem zavadil o její oči. Změkl. Otevřel ústa a bez jediného slova je opět zavřel. Objala ho kolem ramen a on se, zabořivší hlavu do jejích, rozplakal.

Žena s očima ocelové barvy a krátce střiženými černozelenými vlasy zvedla velitelovu hlavu a utřela mu z tváře slzy.
“Měla jsi s ostatními odjet do zaslíbené země,“ vysoukal ze sebe.
“Ú quendu indonya?“ zakroutila zamítavě hlavou. Uchopila ho za volnou ruku a propletla jeho prsty svými. Vrátili se k mrtvému Druidovi, kde poklekli. Gölfram vtiskl hůl do bezvládných paží. Otočil se k baculatému knězi: “Nepřál si být oživen. Uchovejte jeho tělo, můžete-li. Později si ho vyzvednu a uložím podle jeho přání,“ s tím vstal a chtěl odejít. Náhle ho však cosi napadlo: “Luis Faria. Tak se jmenoval kazateli,“ s tím odešel na ochoz.
“Že by se alespoň omluvil, to ne,“" vypískl nasoptěně páter směrem k ženě.
“Také tě mohl zabít a neudělal to,“" odvětila mu žena v obecné řeči, kterou do té doby neužila. Kněz polkl suchou slinu a nepochybujíc o pravdivosti jejích slov se otočil k tělu. Poklekl, propletl prsty a zavřel oči: “Ó Pelore, ochránče poutníků a nositeli slunce, obracíme se k Tobě náš…“ odříkával modlitbu.

Mladý velitel Elfů sáhl do obrovského tlumoku, který sebou vláčel z hvozdu. Nevytáhl z něho nic jiného než napohled odporně seschlý klacek a provaz, vzhledem připomínající spíše vyschlé střevo. Kouzelník na věži pozoroval bratra.
“Co chceš dělat?“ zahulákal nakonec.
“Neboj nezabiju ho,“ odvětil telepaticky: “Možná,“" dodal vzápětí slovně hraničář. Položil střevo po celé délce dřeva a celek pokropil vodou. Materiály stříbrně zazářily a na jejich místě se objevil ošuntělý dlouhý luk.
“Ten už má své za sebou,“ zasmál se hrabě při pohledu na zbraň. Gölfram přikývl a ohlédl se na bělovlasého Elfa.
“Frësne, uměl bys poslat zprávu tomu vrahovi, aby ji slyšeli i okolo?“
“Jistě,“ přikývl bělovlasý elf. Velitel mu cosi pošeptal a potutelně se zakřenil. Kouzelník pronesl kouzelnou formuli a přidržel seslání. Oba vystoupili na okraj hradby a hraničář nasadil šíp, s vroubkovanou hlavicí a otočenými háčky, na tětivu. Napjal luk a kývl. Kouzelník vypustil depeši.

Čaroděj se zahleděl k hradbě. Vida zcela jistě pomateného hraničáře, vypouštějícího střelu přímo, se domýšlivě usmál a zakroutil hlavou. “Ne, ne hlupče, sem nedostřelí žádný luk,“ pomyslel si. Bezprostředně na to, aniž by se uvědomil, pronesl magická slova kouzla ochrany proti střelám. Sledoval titěrnou, takřka neviditelnou střelu, jenž se podle všech zákonů přírody měla zabodnout do země nějakých sedm sáhů před ním. Do vlasů se mu opřel jemný vánek, který náhle ustal. “Chytej, chcípáku,“ rozezněl se hlas nemající ústa. Pak táhle zakvílel hlas Ariona, nabývající výšek kleštěnce. Do pravého stehna se mu zahryzl šíp. Potlačil slzy a bolestně si sedl.
“Vyndejte to ze mně, idioti!“ zařval. “Zavolejte felčara!“ Jeden z mužů ihned přiskočil ke kouzelníkovi a jal se vytáhnout šíp.
“Nešahej na to, pitomče!“", zavřískal Arion rudý vzteky z potupy, jenž se mu dostalo. Jeho pravice narazila hřbetem na hrubou tvář onoho zabijáka. Ten přepadl na záda, ale ihned se překulil na nohy. Chřípí se mu třáslo a oči měl sevřené hněvem, v ruce třímal zahnutou dýku.
“Jeremiáši!“ zaduněl hlas za čarodějovými zády. Zabiják se ohlédl po svalnatém dozorci a skočil po zesinalém divotvůrci. Vzduchem zapěla píseň chladné oceli pročesávající vzduch. K Arionovým nohám dopadla zahnutá dýka a o nepatrnou chvíli později zadunělo Jeremiášovo tělo o zem hned vedle důstojníka. V hrudníku měl zabořenou velkou dvoubřitou sekeru.
“Ale on mě urazil,“" zašeptal Jeremiáš mezi beznadějnými pokusy o nadechnutí. Dozorce jen mlčky přikývl a otřel krev ze své zbraně. Muži se natlačili okolo zraněného vůdce a přihlíželi blížící se smrti spolubojovníka. Zabiják přestal dýchat a hlava se mu převrátila na bok.
“Na co tu čumíte? Bojová formace! Teď!“ zařval barbar s obrovskou sekerou. Arion k němu vzhlédl a zakýval zamítavě hlavou: “Odvolej muže, zítra ty hradby rozdrtíme na prach,“" řekl a rozhlédl se: “Kde je ten léčitel?“
“Ten se z lazaretu jen tak nehne,“ odpověděl hromotluk.
“Pomoz mi tedy k němu.“

Modropláš» rozčíleně seskočil z věže. Střemhlavým pádem nabral smrtonosnou rychlost, jíž se přibližoval vstříc kočičím hlavám. Vítr mu do očí vehnal slzy a vlasy i pláš» divoce plápolaly jakoby za ním. Jeho rty se pohybovaly v neodezíratelných slovech a prsty se kroutily jako pominuté. Pět sáhů nad zemí se prudce stočil a vyrovnal dosud nekontrolovaný let. Zamířil na ochoz ke smějícímu se bratrovi.
“Co si myslíš, že děláš?“ zahřměl, když se nohama dotkl zdiva. Vedle stojícího Frësna odstrčil levou rukou a pravačkou chytil hraničáře pod krkem. Vyzvedl jej do vzduchu jako by nic nevážil. Oči mu planuly a tvář měl téměř bílou hněvem, chřípí divoce tepalo. Přešel k okraji hradeb.
“Chceš mě shodit? Tak do toho, ubohý kouzelníčku,“" vysmál se mu Gölfram.
“Mandarine, je to přece tvůj bratr!“", ozval se hrabě.
“Bratr? Tenhle nemyslící pytel hnoje, nikdy nemohl být mé krve!“ zavrčel zlostně.
“Zastavil jsem ho a to tě štve! Ano, mocného Modropláště předčil bídný hraničář. Hrdinu od Bel Azeru ponížil kočovný vandrák,“ vyštěkl velitel Elfů uštěpačně.
“Zastavil? Tak ty jsi ho zastavil? Pitomče! Víš co udělá zítra?“
“A ty snad víš?“ vmetl mu zpupně otázku do tváře. Kouzelník se zle usmál: “Možná mu to nedopřeju a zabiju tě sám, hlupče!“ Přetáhl bratra zpět na ochoz a odhodil ho od sebe: “Táhni mi z očí!“ Hraničář se po dopadu zvedl na nohy. “Aske miška,“" vykřikl Mandarin a sekl dlaní, sevřenou v tlapu divokého zvířete, do vzduchu ve směru bratra. Okolí naplnil řev útočící bestie. Tak silný, že kdo jej zaslechl se za ním s obavou otočil, nebo» to kouzlo vyvolávalo v každém jiný strach. Gölfram zahlédl bílého pantera obrovských rozměrů: “Quiredu, lá!“ vykřikl zděšeně. Hrabě Hakam, který se díval co se děje, zahlédl černá křídla a trnitý ocas, svezl se na kolena a začal vzlykat. Frësen uviděl jednorožce s krvavým rohem a sklopil tvář. Několik mužů uteklo z hradeb, slyše válečný řev Skurut-hai. Pierta Rotarda, obra v černé zbroji, zasáhlo táhlé zavytí. Chytil se za rameno a bolestivě si je promnul. V mysli se vrátil zpět do temného močálu ke své smečce a skočil utíkající ženě do zad. Zatnul zuby tak mocně, až to zacvakalo. Hraničář se chytil za tvář, jíž projela vlna bolesti, a opět se svezl na podlahu. Zvíře, které viděl pouze on, bez zanechání stop zmizelo.
“To jen, aby tě snad nenapadaly nějaké další hlouposti,“ na to se otočil k bratrovi zády. “Veř, že dokážu víc než si myslíš,“ dodal a odkráčel z hradby.

Hraničář si stále dlaní kryl tvář, sklopil hlavu a druhou rukou si nasadil kápi. Přiběhla žena s černozelenými vlasy a sklonila se k němu. Odvrátil hlavu a přitáhl si kuklu těsně k hlavě: “Jdi pryč!“ sykl. Na kamenných kvádrech ulpělo několik kapek jeho krve a ona se otřásla strachem.
“Co se stalo, jste přeci bratři?“
“Ne, nejsme, on mě nikdy za bratra nepřijme. Jdi ode mě!“ těžce se od ní odsunul.
“Meldanya menta nin öar, ananta ni áva ettul!“
“Auta sí! Iquista etyal nin!“ Mužův hlas se na posledních slovech téměř zlomil.
“Úlúmë!“
“Vanta sí, Rilyalótë!“ Elf ženu odstrčil a jí se v očích zaleskly slzy.
“Úlúmë!“ Zakroutila hlavou a otřela si mokré oči do rukávu.
“Vantalyë!“ Vstal, otočil se k ženě zády a rozeběhl se ochozem ke vzdálenějšímu schodišti.

Už nezaslechl jak za ním volá, miluji tě, ani jak těžce dopadlo její tělo k zemi. Neslyšel ani vzlykot, který přihlížející zasáhl jako ledová dýka prorážející srdce. Slyšel jen v hlavě se opakující slova velkého muže: “Bratr? Tenhle nemyslící pytel hnoje, nikdy nemohl být mé krve!“ Dech se mu začal trhat a svaly na nohou ho pálily, ale on běžel dál. Zastavil se až u masivní dubové brány kaple. Zatnul prsty do dřeva s vyřezaným sluncem a vyplivl hořkou slinu. Rozrazil dvoukřídlou bránu a vpochodoval do Pelorova chrámu.
“Odlož své zbraně, bratře, neb mocný Pelor...“
“Mlč, kazateli! Nepřišel jsem se poklonit tvému Bohu, hledám muže, který odříkal modlitbu pro udatného bojovníka, jenž dnes zákeřnou ranou padl,“ přerušil Elf řeholníka v hnědé kutně.
“Monsignore Theodorik se nalézá v zadním křídle chrámu Páně a připravuje tělo k balzamování.“
“Jak se tam dostanu?“
“Se zbraní po boku nesmíš projít chrám Páně a jiné cesty tam nevede.“
“U Elonne, co je tohle za město?“
Řeholník, zaslechnuvší jméno Bohyně konkurující Pelorovi, se ušklíbl: “Toto je hrabství Malrážské v onom čase ve správě hraběte Hakama Styrského, přezdívaného Soumračník. Stoje v přímé poddanosti království Odolskému a tedy Jeho jasnosti, králi Gorionu z Laskre,“ zarecitoval opat zpaměti. Gölfram se rozesmál: “Myslíš kdo ví jak nejsi chytrý a ani nevíš, komu koruna po právu patří! Ustup mi z cesty, kazateli, nemám času ztráceti slov se zabedněnci.“ Řeholník polkl slinu a zvažoval kde udělal chybu. Přece byli v Malraži patřícímu Odolu, jehož trůn držel, hlava korunovaná, pán Gorion z Laskre. Chvíle pochopení přišla záhy a oči mnicha pohasly. Ano, král byl již dlouhý čas v zajetí zlé otravy. Připoután na lůžko v těžké horečce a blouznění. Tedy podlehl zlovolnému následku zranění atentátníkova.
“Nemohu vás se zbraní pustit dál i kdyby jste byl samotný král, jako že nejste!“ Postavil řeholník své slabé tělo do cesty hraničáři.
“Pak jsi si vybral sám, pomodli se k Bohu a spěšně nebo»…“
“Doriane, kdo je ten muž a co pohledává v chrámu Páně s mečem po boku?“ přerušil Elfa tlustý mnich přicházející širokou chodbou.“
“Mistře Deothesi, tento zpupník Monsignora Theodorika žádá silou,“ vykřikl vystrašeně řeholník.
“Uklidni se synu,“ muž v černé sutaně natáhl ruku, na které nesl veliký zlatý prsten s rubínem, a zastavil se. Dorian poklekl na jedné noze a políbil ji.
“Ach, ty jsi ten hraničář co přišel včera z dalekých hvozdů Habrovských se svou družinou, tím bělovlasým čarodějníkem a knězem lesa, že?“ Mnich pohlédl do tváře muži s rukou na jílci meče. “Co je to?“ Pokusil se sklopit hraničářovu kápi. Gölfram ucukl, ale kukla mu přesto spadla na ramena.
“U dobrotivého Pelora!“ vydechli oba světci při pohledu na tvář krvácející ze čtyř dlouhých a hlubokých šrámů.
“To jsem, kazateli! Však nemám čas, přišel jsem pro přítele,“" odvětil Elf a opět si navlékl kapuci.
“Pramálo víš o dobrém vychování,. Zde na svatém místě našeho patrona Božského jest zakázáno nositi zbraně. Odlož jich a projev alespoň částečnou ochotu spolupráce. Nejsme válečnickým řádem, avšak také nejsme bezbranní. Ačkoli nás Pán učí pokoře, zavazuje nás ochranou a ctí života, podlehnout svodům pekelným nikterak těžkého není. Odlož zbraně a pokračuj v cestě chrámem. Bratr Dorian tvých zbraní dohlédne, ničehož nemusíš se obávat,“ opat poukázal na meč, pak na stůl. Elf zakroutil hlavou, nakonec však odepjal pochvu od opasku a položil ji na určené místo. Odložil ještě obyčejnou dýku a vyňal pouzdro, uchovávající posvátný symbol. Vybalil jej z pouzdra a chvíli si ho prohlížel. Tato dýka měla jílec vyřezávaný se slonoviny a zahnutou čepel pokrytou stříbrem. Hlavice byla vyřezána do podoby jeho zvířecího společníka. Byl to panter. Podíval se na tlustého mnicha, ten pokýval hlavou směrem ke stolku. Hraničář upustil dýku na zem. Nesehnul se pro ni. Mlčky prošel kolem světců.