Andor.cz - Dračí doupě online

Vesmír… To je to, co mě zajímá ze všeho nejvíce. Ne, nechci být astronom. Chci být slavný, ale nechci být herec. Kdyby se mi podařilo to, že by mě skoro každý znal, nechci, aby má sláva zanikla společně s mým stářím a s mou smrtí. Je vůbec někdo, komu se toto povedlo? Možná Caesar nebo třeba Leonardo da Vinci. Ale kdoví, zdalipak se za dalších tisíc let někomu vybaví jejich jméno. Můj cíl je prorazit díky vesmíru. Chci vymyslet loď s nadsvětelnou rychlostí. Lidstvo by se mohlo dostat do vesmíru jako například v příbězích Star Wars nebo Star Trek. Najednou mě z přemýšlení vytrhne ostrý hlas: „Jak to, že už zase nedáváš pozor?“ Musím uznat, že fyzika se mi bude hodit, pokud chci být světoznámý vynálezce, ale kladky mi k sestavení kosmické lodi asi moc nepomohou. Já vím, musím začít od začátku, to mi říká každý. Už abych byl doma… Cestou mě doprovází moje nejlepší kamarádka, která pro mě má jako jediná pochopení: „Víš, že si myslím, že máš opravdu smůlu, když tě všichni takhle odstrkují?“ „Já si to nemyslím. Podle mě má každý štěstí stejně.Tak třeba nějací afričtí černoši, kteří žijí v chudobě se mohou ze života radovat víc než kdejaký milionář. A to je jejich štěstí naproti smůle, že nemají peníze. Proto si myslím, že každý má štěstí stejně, ale většina lidí si to neuvědomuje.“ K nám domů už dojdeme v tichosti. Bára u nás tráví většinu času. Dělá mi asistenta při mých pokusech, a protože se také zajímá o fyziku, když ji chvíli nepotřebuji, pročítá si mé knihy o fyzice. Na chodbě odhodíme školní tašky na zem, u dveří mého pokoje-laboratoře se zastavíme. Musíme oba přitisknout pravý ukazovák na přístroj vedle dveří, teprve když identifikuje naše otisky, jako otisky majitelů, dveře se automaticky odsunou a pustí nás dovnitř. Tento mechanismus jsem zkonstruoval již před třemi nebo čtyřmi lety. Na stole leží rozestavěný motor, který dokáže vyvinout nadzvukovou rychlost. Tím musím začít, pak už ho stačí pouze zrychlit, hodně zrychlit a vznikne motor s nadsvětelnou rychlostí.

Dnes je neděle, takže jsem celý den doma. Najednou mi u krku zabzučel komunikátor, který jsem si sestavil. Ozve se Bářin hlas: „Pusť mě dovnitř, jdu ti pogratulovat.“ Zběžně odpovím: „Už jdu.“ A cestou ke dveřím přemýšlím, k čemu mi chce asi tak gratulovat. Otevřu dveře a nedočkavě se zeptám: „Co je?“ Když jsme zpět u mě v pokoji řekne: „Dnes jsou tvé čtyřiadvacáté narozeniny.“ Úplně jsem na to zapomněl. Teď, když už jsem tak blízko svému cíli nemyslím na nic jiného. Ale to už mi Bára strká do ruky malý ušmudlaný balíček, ke kterému připojuje i omluvu: „Promiň, že není lépe zabalený, sehnala jsem to na poslední chvíli.“ Odvětím: „To neva.“ A už rozbaluji. Uvnitř jsou krystaly, které potřebuji na sestavení motoru s nadsvětelnou rychlostí. Nechápu to, nemohl jsem je vůbec sehnat. Neovládnu se, Báru obejmu a vlepím jí pusu. Ona se jen usměje: „Tak šup, ať už je to hotové.“

Do roka jsem to opravdu dodělal. Když jsem tam dával poslední součástku, klepaly se mi nervozitou ruce tak, že jsem si myslel, že to nedodělám. Nakonec jsem Báře s radostí v hlase řekl: „Spusť to.“ Motor poslušně naběhl, ale pak škytl a zhasl. Než jsem tu závadu odstranil, trvalo mi to týden, nicméně, teď to fungovalo. Ještě nám zbývalo dodělat stroje, na kterých pracovala Bára, třeba systém podpory života, model konstrukce, navigační zařízení, komunikace a nemocniční oddělení.

Byli jsme slavní. Na každém programu v televizi se mluvilo o našem převratném objevu. Ale ten večer neměl být zas až tak šťastný. Zazvonil telefon, zvedl jsem ho. Byl to mluvčí techniků, kteří sestrojovali prototyp naší lodi: „Gratuluji vám k úspěchu, pro veliký zájem by mohlo první plavidlo odstartovat už za čtyřicet let…“ Položil jsem sluchátko a jako ve snách jsem sebou praštil do křesla. Ano, věděl jsem to, jenže už dávno jsem sám sebe přesvědčil, že to nebude trvat déle než patnáct let. Musím něco udělat.

I když jsme se s Bárou už dávno dohodli, že si koupíme laboratoř a odstěhujeme se do její blízkosti nyní jsme své plány přehodnotili. Netrvalo dlouho a měli jsme nový, úplně jiný plán: Zůstaneme v našem starém bytě, byť je technickým zařízením přeplněný tak, že se tu skoro nedá chodit. Pokusíme se sehnat sponzory a z jejich darů, ke kterým přidáme naše úspory, založíme akademii, která vychová budoucí posádku pro kosmické lodě. Ale to hlavní, co je potřeba koupit jsou součástky, které je potřeba na stavbu prní kosmické lodi, kterou nazveme Excalibur.

A opravdu, za pět let jsme shromáždili tolik peněz, že jsme zařídili i budovu pro naší akademii. Nesla název Štěstí patří všem. Na začátku školního roku jsem pronášel řeč o štěstí, velmi podobnou té, kterou jsem vyprávěl Báře, když jsme ještě chodili na základní školu. Výcvik na akademii a hlavně zkoušky byly hodně náročné na fyzickou kondici a znalosti, ale nejvíce na psychiku osoby. Není totiž daleko k tomu, aby kosmické lodě dostaly zbraně, které budou schopny zničit celou planetu a takové zbraně by se neměly dostat do špatných rukou. Kdyby bylo úplně po mém, tak by se neměly dostat do žádných rukou, ale to se mi asi nepodaří…

Po třech perných letech jsme mohli konečně vyrazit na cestu objevování vesmíru. Ještě před tím mě však čeká jedna velmi důležitá a příjemná věc a tou je svatba s Bárou.

Dnes je den s velkým D. Konečně vzlétáme. Já jsem kapitán a Bára můj první důstojník. Asi další tři roky potrvá, než se za námi vydá další loď, protože posádku mohou tvořit jen ti nejlepší a tací se nerodí každý den.

Jsem již starý, umírám. Umírám, ale s čistým svědomím. Mohu si říci, že můj život nebyl promarněn, ani Bářin ne, cítím, že umírá se mnou. Vynalezli jsme kosmickou loď, na které jsme uskutečnili mnohé úspěšné mise. Objevili jsme nové formy života na více či méně vzdálených planetách od Země. Ale oba víme, že je načase uvolnit místo mladším, aby i oni mohli udělat ze sebe nezapomenutelné. Doufám, že se na nás dva bude ještě dlouho vzpomínat…