Andor.cz - Dračí doupě online

Ozvalo se prudké zabouchání na dveře bytu. "Otevřete, tady policie!" Po chvíli opět zabouchání. "Otevřete!" Fabian se probudil. Bolela ho hlava, vracely se mu vzpomínky... na události, tváře lidí, emoce. Fabian měl silnou duši, ale i ty se dají zlomit. Vstal ze židle na níž usnul, přešel malým bytem, jenž byl neobvykle v nepořádku; matně si vzpomínal, jak rozhazoval nábytek. Prohodil jednu z lamp oknem, místo něhož stále zůstávala jen vyhlídka z jedenáctého patra a povlávající střepy. Otevřel dveře balkonu, kde jako na jediném místě v bytě zůstalo všechno nezměněno. Blížil se úsvit. Chytil se pevně zábradlí, dostal svou nohu přes kov a pohodlně se posadil. Nechal se hýčkat slabým vánkem. Sledoval ticho pod sebou v nekonečných betonových blocích. Byl jen klid. Uvidí slunce, dnes naposledy.
***
"Ne... ne... nemůžeš... ne," křičel Fabian do jejího strnulého obličeje. Viděl smrt přicházet, odcházet a brát si, co chtěla. Ale ji si vzít nesmí. Je moc mladá a moc krásná. Nemůže si ji vzít jen tak. Nemůže jí to dovolit. Třásl s jejím křehkým tělem a snažil se jí vdechnout do plic život. Neplakal, necítil smutek. Jen ztrátu. Dávno nepocítil něco tak silného. Křičel. Amadeus, vysoký muž s rozložitou hrudí, scéně klidně přihlížel. Oblékl si těžké kožené rukavice. "Byla to její volba, a teď ji pusť, bude svítat."
***
Zvedl rozespale sluchátko a ochraptěle zamručel. "Co je?" Ozval se známý hluboký hlas. Kontaktoval Fabiána poslední dobou skoro denně. To ho znepokojovalo."30 kousků za 10 cihlí a jízdenka do Ráje Fábio" Promnul si oči a odkašlal si. "Nevím, jestli mám zájem."
"No tak, úplně libový kousky, pro pána noční směna." Fabian vstal a chytl sluchátko druhou rukou, zamručel. "Datum, čas, místo?"
***
Cítil, jak se mu tělem začalo rozlévat teplo, cítil, jak se mu vracejí síly, jak se tiší hlad a jeho zuřivost. Už se nesnažil ovládat, jen to přijal jako novorozeně přijme mléko matky. Jako zdroj života a uspokojení. Holá Amadeova hlava se odrazila na povrchu jedné z kaluží a černoch se usmál. "Bude svítat, mé dítě."
***
"Každý máme možnost volby s časem, jenž nám náleží. Nevěřím v osud, věřím jen v sebe a až selžu já, pak pro mne čas vypršel."
***
Pohladila ho po jeho černých vlasech. "Zítra slaví maminka narozeniny, prosím, pojď se mnou, Fábio. Jednou, jen jednou."
"Víš, že pracuju. Nejde to," zatvářil se nesouhlasně. "Prosím, jednou."
***
Amadeus se opřel lokty o studené zábradlí balkonu a pohlédl dolů. "Mnoho lidí fascinuje výhled, některé zase děsí,"Fabian jen přikývl. Bytem se rozlehlo další zabouchání na těžké dveře. "Otevřete!"
Amadeus se pousmál. "Vzbudí všechny ovečky v domě."
"Nezvolil jsem si dobře, Amadee."
"Kdyby byly zlé a dobré volby, existovala by pak možnost zvolit si? Jen ses nenaučil nést odpovědnost za volbu."
"Proč jsi vlastně přišel?"
"Odpovědnost, mé dítě, zapomněl jsi, že nás hledá policie?" řekl klidně Amadeus.
"Byla to jen naše hra," zašeptal po chvíli Fabian. Bytem se ozývaly rány vyrážených dveří.
***
Fabian vystoupil z černého nízkého auta a vytáhl z jeho kufru balík. Nasadil si kšiltovku s nápisem EXPOS a vyrazil s nákladem ke dveřím patrového domu. Dlouze zazvonil, pak ještě třikrát, než vešel dovnitř. Byl to luxusně zařízený dům a nic, co viděl v přítmí jedné lampy, nenasvědčovalo tomu, že by majitel ve spěchu odešel. Položil balík u dveří. "Přinesl jsem zásilku," promluvil do šera. Vydal se po schodech a nahoře zaslechl hluk z koupelny. Vytáhl pistoli, otevřel dveře a pistoli opět schoval. Otevřel okno, které vítr jen lehce rozhýbával. Prohlédl oba mrtvé, aby našel vrahovy chyby.