Andor.cz - Dračí doupě online

Již mnoho let zuřila válka mezi Galbským státem a Yperskou aliancí. Roky krvavých bojů a obrovských ztrát pro každého. Pomalu se začínalo zapomínat, kdo tuto válku zahájil a proč.
V čele Galbské republiky se vystřídali již tři presidenti. Ten první válku rozpoutal, protože chtěl jednoduše více území a vojensky slabší sousedy. Ten druhý ve válce pokračoval, aby si zachoval jméno, a ten třetí chtěl válku ukončit. Bohužel pro všechny chtěl, aby skončila vítězstvím Galbska.

Před půlrokem se fronta zastavila před opevněným městem jménem Mereon. Na první pohled se nezdálo, že by toto překrásné město mohlo vydržet první týden tvrdé ofenzívy, ale Galbské vedení brzy pochopilo, že tak jednoduše vítězství neuchvátí. Město bylo centrem výcviku speciálních vojáků zařazení DFEs. Každý člen této zvláštní jednotky byl schopen během boje neutralizovat něco přes dvacet nepřátel. Naštěstí pro Alianci se Galbským nepovedlo získat záznamy o výcviku, což by jim umožnilo trénovat své vlastní elitní vojáky, kteří by se v kombinaci se zvráceným směrem vývoje technologie v Galbsku stali mnohem ničivějšími. Aliance spoléhala na sílu ducha i těla a na posilující magii, což se nedalo říct o jejích nepřátelích. Kdyby Mereon padl, byla by to těžká rána pro Alianci, ze které by se pravděpodobně už nikdy nedostala, a president Domman by získal nejen území a slávu pro svou vlast, ale i spousty otroků a nové techniky vedení války.
Město však mělo ještě jednu výhodu oproti útočníkům. Každý večer se ulicemi linul nádherný zpěv. Andělský hlas, který patřil dceři starosty Yuanna, dodával sílu zemdleným bojovníkům.
Domman si uvědomil, že bez pomoci léčky město nezíská.

Na nebi zaprskal ohňostroj a obyvatelé města se začali sbíhat na jedno místo. U východu z vojenské akademie se konala přehlídka. Obrněné transportéry a vojáci v perfektně vyčištěných a upravených uniformách se valili hlavní ulicí a všude kolem bylo slyšet jásání. Pod jasným sluncem se objevila obrovská, vznášející se plošina, na které seděli v honosných křeslech starosta města Yuann se svou dcerou Lennou. Dav pod nimi bouřil radostí, neboť po několika měsících vyčerpávající války bylo uzavřeno příměří a nikdo se nemusel obávat náhlého útoku. Také tolik nových absolventů vojenské akademie, ze které pocházeli ti nejlepší bojovníci celé země, tu již hodně dlouho nebylo.
Po několikahodinovém pochodu nastrojených mladých mužů skrze město se opět vše utišilo a Mereon, kdysi klenot velké spojenecké říše, nyní však částečně zničený bitvami jako většina jiných měst, se uložil ke spánku. V kasárnách bylo ještě chvíli živo, ale poté se všichni adepti i absolventi umění války odevzdali svým ochráncům v jiných dimenzích a v nepříliš komfortních postelích usnuli.

Kolem půlnoci se ozval tlumený výbuch a dírou v nejtenčí zdi města začaly proudit skupinky vojáků oblečených do šedivých uniforem s výmluvným znakem - trojlístkem kopí - na hrudi. V čele malé invazní armády stál kapitán Bigges. Jeho bojem ošlehaná tvář a krátké, úsečné rozkazy, které všichni ihned plnili, mluvily samy za sebe. Bigges byl známý po všech bojištích země pro preciznost, se kterou prováděl chirurgické zákroky proti životně důležitým pozicím nepřítele, a tím ho co nejvíce oslaboval. Jedna z jeho tak neblaze proslulých operací právě probíhala v Mereonu.
Hadi tvoření skupinkami šedých vojáků se rozmisťovali po strategických místech po celém městě. Jeden oddíl se právě připlížil k zadním vrátkům do akademie, která používali kadeti, když se chtěli v noci nepozorovaně vrátit z nejednoho mejdanu. Právě tuto slabinu využil tým kapitána Biggese, který tudy vnikl do zadního traktu akademie, která se na první pohled zdála nedobytnou pevností.
Vzhledem k tomu, že stráže byli netrénovaní mladíčci, šli k zemi velice rychle, bez jediného hlesnutí. Malá náročnost celé operace překvapovala samotného Biggese, který znal tolik pouček potvrzených vlastní zkušeností, jako třeba že pokud je kořist moc snadná, jedná se většinou o past. Kapitán zbystřil a pár mávnutími ruky zadal povely šedým postavám kolem něj. Ty se jako mávnutím kouzelného proutku přitiskly do stínů, kterých v nočním čase bylo v budově až moc. Podroušený kadet právě procházel chodbou kolíbavým krokem a sem tam narazil do zdi, která se mu nešikovně postavila do jeho klikaté cesty do ubikací. Lehký úder do spánku způsobil, že kadet nedošel ani do polovičky tmavé chodby. Ozval se temný úder, jak se jeho tělo svezlo na zem. Za chvíli však po něm nebylo ani památky, neboť ho šedí muži přivázali ke stropu v jednom permanentně neosvětleném zákrutu chodby. Operace mohla pokračovat.
Tichý přesun k ložnicím absolventů proběhl bez dalších potíží a za chvíli byla noclehárna plná šedých postaviček. Každá se s výmluvně napřaženou dýkou skláněla nad jedním z novopečených vojáků třídy DFEs. Bigges měl svůj důvod, proč se postarat právě o tyto osoby jako o první, protože s nimi měl nejedno nepříjemné střetnutí, které by za nepřítomnosti velké dávky štěstí mohlo skončit absolutním neúspěchem celé mise. Tito vojáci měli jednu nesporně zápornou vlastnost, a to, že se až moc často pletli do klíčových operací války, a velice často znamenali hybnou sílu výsledku bitvy.
Bigges stál uprostřed absolventských ubikací a měl ruku zdviženou ke stropu. Porozhlédl se po místnosti, a když viděl, že se na něj všichni jeho vojáci, připravení skoncovat s jedním z největších potenciálních problémů, dívají, máchl rukou směrem k podlaze. Ozvalo se zasvištění několika desítek čepelí a několik čvachtnutí, která signalizovala, že se nože neminuly cílem. Bigges si spokojeně promnul bradu, když v té chvíli se jeden z šedých mužíčků vzepjal, chvíli sebou zmítal ve vzduchu, a pak se skácel na podlahu. Desítky očí se upřely na jednu jedinou postel, kterou osvětlovala světla pouličních lamp skrze okno. Stál na ní jediný muž, nebo spíše ještě chlapec. Jeho světle žluté vlasy, které mu sahaly vzadu a na bocích několik centimetrů nad ramena, jako by osvětlovaly odrazem lampového světla celou místnost. Byl oblečen pouze v kalhotách uniformy vojáka DFEs. Bigges několikrát zuřivě máchnul ve vzduchu rukou a příslušní šedí mužíci se oddělili od pozorující formace a zamířili směrem k přeživšímu.
Strhla se rychlá bitka, při které bylo vidět pouze, jak občas některý z šedých dostal ránu do zubů nebo svou vlastní dýkou do hrudi. Zpola oděný chlapec, který vypadal, že mu je kolem osmnácti let, přeskočil z jedné postele na druhou, tam omráčil ranou do zátylku jednoho šedého a plavným skokem ke dveřím, kde se jen tak jakoby mimochodem chytl futer a kopl velice silně dalšího mužíka do hrudi, vyskočil ven z místnosti. Bigges jako by v té chvíli pochopil své vlastní myšlenky, které ho varovaly před těmito elitními vojáky. Opět vydal pár neslyšných příkazů a jeho muži se bleskově přesunuli z ubikací do hlavní kontrolní místnosti akademie, odkud bylo pomocí kamer a přístrojů možné sledovat a částečně i ovlivňovat dění v budově. Toto byla však jedna z Biggesových posledních chyb. Dveře se za nimi zavřely a dvěma okny proletěly postavy v uniformách zvláštních jednotek. Tři přidušené výstřely, jeden malý výbuch a hodně bolestivých výkřiků byly poslední známky života Biggesova diverzního komanda, které tak nepěkně ochromovalo bojeschopnost spojeneckých vojsk po celé zemi.

Celý Mereon se neochotně probouzel do nepříjemného dne. Ač byla zvláštní skupinka galbských vojsk zlikvidována, sabotáž se povedla a v akademii zůstala, kromě několika desítek vyplašených studentů, hrstka absolventů. Po celém městě byly stále jednotky šedých mužíčků. Celé město bylo podrobeno, až na silně ochromenou vojenskou akademii a vznášející se plošinu s residencí starosty města. Ne nadarmo byl Yuann vysloužilým vojákem. Pokusy o dobytí jeho sídla se setkávaly s jedním neúspěchem za druhým. Několik mrtvých městských strážných, kteří nebyli vyzbrojeni ničím lepším než elektrickým obuškem a pistolí s jedním zásobníkem střel, a tucty šedě oděných galbských vojáků ležely pod zabarikádovanými okny starostova sídla. Na zemi se válelo torso dokonce i jednoho z čarodějů, kterých bylo už tak málo. Základní magii, jako třeba rozsvítit si nebo nechat zacelit ránu v ruce po špendlíku, zvládal téměř každý obyvatel země, ale tito mágové byli schopni svými kouzly proměnit nepřítele v prach, nebo, pokud jich byl dostatek a měli dostatek času, srovnat se zemí město. Vzhledem k nedostatku talentovaných učňů se však vystudovaní čarodějové používali spíše jako ochranka než jako řadoví vojáci. Na tomto místě však očividně ani magie nebyla schopna zachránit svého pána. Kolem Yuannovy residence na létající plošině se rozprostíral dav šedivců, kteří jako by čekali na sebemenší záminku, aby obnovili dobývání domu.
V jedenáct hodin dopoledne se z akademie zvedlo vznášedlo se čtyřmi zbývajícími členy jednotky DFEs a namířilo si to přímo na plošinu. Mezi galbskými vojáky vyvolalo vznášedlo rozruch, okamžitě se kolem něj prohnala sprška kulek, která mu poničila ovládání. Letoun začal ztrácet výšku, až dopadl doprostřed šedého davu. Vojáci uvnitř vznášedla, kteří jako by však takovýto vývoj očekávali, setrvačností a dobře načasovaným skokem vyletěli ze svých sedadel a na místě svého dopadu ihned přetvořili pár galbských na pacifikované mrtvoly. Kolem elitních vojáku se strhla bitka, která však pro svou nepřehlednost vylučovala použití střelných zbraní. Na blízko měli vojáci DFEs, vybaveni různými zbraněmi, velikou převahu. Jedním z jejich tréninkových úkolů bylo zlikvidovat velkou skupinu nepřátel. Postupovali přesně podle příruček a zjevně se jim to vyplatilo. Za chvíli už plošina byla plná ostatků galbských. Přeživší šediví utíkali v panice co nejdál od zkázonosné trojice. Jeden z elitních byl totiž masou útočníku vytlačen přes okraj plošiny, a pádem na zem v hloubce několika desítek metrů si zlomil vaz. Zbylí tři se však bili, jako by na nich záležel osud celého vesmíru. Dva obratné tesáky se míhaly vzduchem a působily zkázu. Zlověstné svištění katany a tupé údery tyče do hlavy spolehlivě čistily plošinu od živých nepřátel. V takto vzniklé mezeře mezi vojáky DFEs a zbytky galbských však dostal jeden z šedivců spásný nápad a zahulákal na pár svých spolubojovníků několik slov. Ti se chopili svých pušek a vyslali smrtící dávku na vojáka s okovanou tyčí. Ten padl ihned mrtev k zemi, provrtán několika kulkami. Druhou salvu však již galbští nestihli, protože se mezi ně vrhl voják s katanou a nadělal ze střelců nepříliš vzhlednou sekanou. Zbytek šedivců se rozutekl na všechny strany, hlavně co nejdál od dvou běsnících bojovníků.
Pár minut nato byl na plošině klid. Elitní vojáci se klusem vydali do sídla starosty. V jedné zdi spatřili trhlinu, která jasně naznačovala, že vevnitř stále jsou nepřátelé. První vběhl dírou do budovy voják se dvěma tesáky. O něco později se ozval výbuch a zlomyslný hlas: „Odpočívej v pokoji.“
Druhý, skřípavější hlas dodal: „Jakožto i v chodbě.“
Oba se rozchechtali a vzhlédli od zbytků mrtvoly k provizornímu vchodu. Právě v tu chvíli se otvorem prořítil druhý voják a setnul oba jedním sekem katany. Dvě bezvládná těla přikryla výbuchem roztrhané tělo v tmavomodré uniformě.

Paul si uvědomoval, že jako poslední člen DFEs je povinen ochránit svého nadřízeného, v tomto případě starostu. A jeho dceru. Ta mu nějakou dobu nešla z hlavy. Často se na ni díval, jak večer co večer uspává svým nádherným hlasem unavené obyvatele Mereonu. V měsíčním světle zářila jako bohyně. Překrásně hnědé oči zasazené do nádherného obličeje, z části skrytého v černých vlasech, které sahaly lehce nad perfektně štíhlý pas. Jemné ruce ukryté do světle modrých rukávů, které jako by nenavazovaly na modrou blůzku, a černá minisukně poodkrývala dlouhé nohy své majitelky tak, že na ní každé oko muselo spočinout. Jednou, když Paul seděl na střeše akademie, poslouchal a pozoroval tohoto anděla zpívat ukolébavku pro celé město, otočila se na něj a usmála se…

„Sakra!“ Paul zaklel, když mu kolem ucha prolétla kulka ze sniperské pušky a sekaje střelcovo rameno si poděkoval za to, že dával pozor při výuce kouzel zlepšujících reflexy.
Teď nemohl myslet na nic jiného než na svůj úkol. Ale když ona je tak krásná…
Čepel, která mu projela krajem ramene, ho utvrdila v jeho předchozím předsevzetí, a když si uvědomil, že si tu ránu zaslouží, zlikvidoval jejího původce svou starou dobrou katanou.
Už zbývalo jen několik schodů do obývacího pokoje, který se zdál hlavním centrem boje uvnitř domu, když se zatřásla celá plošina a začala se zvedat vysoko do nebe. Galbští zřejmě převzali kontrolu nad ovládáním a mířili se vznášejícím se domem daleko od města.
Paul vykopl dveře a neuvěřitelně rychle skočil doprostřed místnosti. Kolem se ozvalo několik zacvakání zbraní, ale výstřely nepřicházely.
Starostova ochranka sklonila zbraně a s výrazem zděšení ukazovala k padacím schodům ve stropě. „Unesli starostu a jeho dceru. Jsou v řídící místnosti.“
Paul se rozeběhl, jak nejrychleji uměl, doslova vyletěl schody na terasu. Tam už u ovládacího pultu stál nevelký voják v šedé uniformě a manipuloval pákami sem a tam, což očividně přimělo plošinu se pohybovat jinak, než měla ve zvyku. V rohu se krčil starosta se šrámem na noze a kousek opodál krásná dívka. Paul se na ni na okamžik zadíval, a právě ten okamžik stačil majoru Wedgovi, aby mu zasadil tvrdý úder do zátylku. Různá podpůrná kouzla sice zajistila, že Paul neupadl do bezvědomí, ale bolest ztišit nedokázala. Vzduchem zasvištěla katana a ozval se kovový úder, jak byla vykryta těžkým titanovým exoskeletem s bezpočtem servomotorů, který měl na sobě Wedge oblečený. Takto vybavený vypadal major spíše jako robot než jako člověk. Bez větších obtíží hodil Paulem o stěnu, ve které náraz vyhloubil nevelkou díru, a poté vzal Lennu za ruku a bez milosti ji vyhodil z plošiny dolů.
„To je za to, že nejste schopen dodržet dohodu o posilách, kterou jsme uzavřeli. Život vaší dcery za žádné další problémy.“
Ozvalo se zaskřípění a vzteklému Wedgeovi vyjela čepel katany hrudí ven. Paul jen vyplivl krev, vzal kus urvaného oblečení, který se na zemi válel po jednom padlém ochránci, a vyskočil z plošiny ven.

Dům se naštěstí nacházel hodně vysoko ve vzduchu, takže měl Paul ještě možnost Lennu zachytit. Přitáhl nohy a ruce k tělu a rychle se přibližoval k padající dívce. Z jedné kapsy na uniformě vytáhl kotvičku s lanem. Vzduchem doplul k Lenně a omotal jí kolem pasu zbytky oblečení, které sebral před výskokem, a poté jí pas převázal provazem. Vzduchem se blížili k vysokému mostu. Paul hodil kotvičku pod sebe, a ta se bezchybně zachytila mezi dvěma kamennými bloky mostu. Protože padali bokem, nebylo cítit příliš silné trhnutí provazem, ale spíše se dvojice zhoupla. Jednou obletěli dokola most, a pak už se jen kymáceli tam a zpátky. Lenna vypadala, že je v bezvědomí, proto ji Paul odvázal a skočil s ní do řeky, odkud ji vytáhl na břeh. Zapnul svůj záchranný majáček, svalil se na břeh a oslabením ihned usnul.

Probudil ho vzdálený andělský hlas a příjemné lechtání na tváři. Otevřel oči a zpozoroval nádherný dívčí obličej, jak se na něj ustaraně dívá... Jak si domyslel, když se rozhlédl kolem sebe, Lenna se probudila dříve než on, a když zjistila, co se asi stalo, snažila se ho vzbudit. Když nereagoval, položila si jeho blonďatou hlavu do klína a začala mu zpívat, jak nejkrásněji dovedla.
Když Paul otevřel oči, objevil se na její tváři úsměv, který rozehrál nádhernou symfonii radosti, že jsou oba naživu.
Paul ještě chvíli ležel a zjišťoval, že ho bolí celé tělo. Jen to předtím nevnímal, protože byl pod vlivem posilující magie. Když se na sebe šťastně dívali asi minutu, pomohla Lenna Paulovi se posadit a společně beze slova čekali, jestli je někdo podle naváděcího majáčku najde.

Po dvou hodinách se z dálky ozvalo hrčení nějakého obřího stroje. Za horizontem se vynořila levitující hlavní základna galbské armády. Pravděpodobně jen náhodou projížděla kolem, ale Paul věděl, co musí udělat. Bylo to v přísaze vojáků DFEs. Všemi svými silami dovést Alianci k vítězství. A zničení hlavního velitelského postu nepřátel by byl jeden z nejtěžších úderů, který by mohl válku ukončit. Paul se otočil na Lennu a chvíli si ji prohlížel. Chtěl si ji uchovat v paměti takovou, jakou ji teď viděl. Krásnou, šťastnou a s ním.
„Zůstaň tady. Někdo od nás tě určitě přijede vyzvednout.“
„Ale já bych mohla…“
„Žádné ale. Zůstaň tu. Schovej se a počkej na svého otce.“
Paul se na ni naposledy podíval, a i když ho nohy bolely stejně jako zbytek těla, zkontroloval dýku u pasu, vstal, čímž převýšil Lennu asi o hlavu a rozběhl se směrem ke galbské základně, která se vznášela asi metr nad zemí.

Vniknout do nejzabezpečenějšího objektu na zemi nebylo tak těžké, jak se zprvu zdálo. Alespoň ze začátku. Temné koridory byly zřídka někým obývané, takže cestu k hlavnímu reaktoru nebylo nutno si nějak těžce dobývat. Snad jen kdyby měl ještě energii na pár dalších kouzel, bylo by vše mnohem rychlejší a efektivnější, ale i bez nich osamocené stráže po cestě nepředstavovaly velký problém. V reaktorové místnosti se Paul vyšplhal až k zaprášenému ovládacímu pultu pokrytému rzí. Když začal nastavovat autodestrukční sekvenci, ozvala se v konstrukci jemná rezonance, způsobená rytmickým během několika desítek párů vojenských bot. Paul věděl, že nestihne uprchnout, ale i přesto nastavil poslední údaj a stiskl tlačítko, které znamenalo provedení zadaného úkolu. Časovač se spustil a Paul se s divným pocitem kolem žaludku posadil k přístrojové desce. Zdola se ozval nádherný a smutný zpěv.
„Lenno? Co tu děláš?“
Paul seskočil dolů a přiběhl k Lenně, která přestala zpívat a se slzami v očích ho objala. Východ z reaktorové místnosti se zaplnil desítkou galbských vojáků, kteří mířili puškami a samopaly na osamělou, spoře osvětlenou dvojici pod reaktorem.
Paul s Lennou se chvíli objímali, a poté se zahleděli do očí toho druhého. Na Lenniné tváři se objevil nepatrný úsměv, který spojoval výraz štěstí, pochopení, beznaděje a lásky.
Ozvala se salva výstřelů…