Andor.cz - Dračí doupě online

Maličká Anie byla dvanáctiletá dívka. Bydlela ve městě se svou maminkou a tatínkem. Maminka byla zástupcem jedné velké obchodní společnosti, tatínek byl pilotem letadla. Anie měla dlouhé kaštanové vlasy po mamince a velké zelené oči po tatínkovi. Přátelé říkali, že v ní oba zanechali jen to nejlepší ze sebe.
Byla to moc šťastná rodina. Vlastně nejšťastnější, jakou kdo v okolí znal, měli spousty přátel a kdykoliv jim byli nablízku.
Anie zatím ve škole nedostala horší známku než dvojku. Byla milá a přátelská. Rodiče na ni byli hrdí. Byla už velice samostatná. Popravdě jí nic jiného nezbývalo. Maminka i tatínek byli často mimo domov na cestách, nebo v práci, a tak se o sebe Anie musela umět postarat sama. Nikdy jí to nevadilo. Bylo to tak od narození. Nejdřív byla maminka na mateřské dovolené, ale jak jí skončila, zase se aktivně zapojila do práce. Anie trávila hodně času s babičkou Agátou. Ta ale umřela před třemi lety na rakovinu. Anie tenkrát řekli, že se musela odstěhovat, někam moc a moc daleko.
,,Proč pláčeš, maminko? To se ti tak stýská po babičce? Neboj, půjdeme ji navštívit. Ano?“ uklidňovala tenkrát maminku Anie. Upírala na ní své důvěřivé dětské oči a její malé ručky jí visely kolem krku.
„Ano, miláčku. Určitě za ní jednou vyrazíme.“ odpověděla jí přes slzy maminka.
Anie tato odpověď uspokojila, a tak si odběhla do svého pokoje.

Teď byla tedy Anie většinou doma sama. Jindy jí tatínek vodil ke své staré známé Doris. Doris byla moc milá starší dáma, která měla ve svém domě víc koček než místa. Vždy byla na Anie milá a ve své dlouhé zástěře pokaždé našla nějakou ukrytou dobrůtku. Takže jí časem začala říkat "teto Doris". I tatínek ji bral jako člena rodiny, tak proč ne?
Za to, jak na ni měli rodiče málo času, ji třikrát do měsíce brali na pouť. Milovala to tam. Jednou s tatínkem, podruhé s maminkou a nakonec s oběma naráz. Teď byla řada na tatínkovi. To ale až příští víkend. Dnešní noc měla být sama doma. Maminka měla důležitou pracovní schůzku a tatínek letěl do Bostonu.

„Mami, přineseš mi prosím nějaký zákusek?“ zeptala se Anie, která stála v chodbičce a dívala se, jak si maminka obouvá boty.
Maminka Anie se jmenovala Hana. Byla 160 centimetrů vysoká, dlouhé kaštanové vlasy jí padaly až na záda kolem střízlivě namalovaného pěkného obličeje, byla hubená a pečlivě udržovaná. Jak sama říkala: „Moje postavení to vyžaduje“. Na sobě měla krátkou sukni, halenku a lodičky.
„To víš, že ano, zlatíčko. Dáš si je zítra po snídani.“ Pak přešla chodbu a políbila Anie na tvář. „Měj se tu pěkně, kdyby něco, zavolej mi. Nevím, kdy přijdu, tak neponocuj.“
„Já vím, mami, vždyť je to tak pokaždé,“ řekla Anie a šibalsky mrkla.
Haně jako by na okamžik přelétl přes tvář stín smutku. Jako by si říkala: „Tak to nemá být.“ Nakonec to ale zmizelo a Hana se postavila, upravila se a zhodnotila konečný efekt v zrcadle. „Pěkné,“ pomyslela si. Došla ke dveřím, poslala Anie vzduchem polibek a odešla.
Bylo kolem druhé odpoledne. Tatínek ještě balil poslední věci na cestu. Jmenoval se Harold. Byl pečlivě upravený. Pomalu mu začínalo růst břicho. Na sobě měl plátěné kalhoty, košili a polobotky.
„Anie, neviděla jsi mé klíče?“ zeptal se.
Anie se usmála a shrábla ze stolu svazek klíčů a podala mu je.
„Díky, sluníčko, co bych bez tebe dělal,“ řekl s úsměvem. Pak Anie objal a políbil na tvář. „Už musím jet. Zvládneš to tu?“ zeptal se.
„Jistěže, tati,“ řekla s chichotem Anie.
„Já vím, beruško, já vím,“ řekl Harold. Zavřel za sebou dveře a Anie pak zamkla.

Pomalu přešla do obývacího pokoje, posadila se do křesla, sáhla po dálkovém ovladači a pustila televizi. Nic nedávali. Chvíli tam seděla, přemýšlela, co dělat, a nakonec se rozhodla něco sníst. Z lednice vytáhla dva plátky chleba, namazala je máslem, přidala několik plátků salámu a kečup, přiklopila je dalším chlebem a nalila si sklenici limonády. S podnosem se přesunula zpět do pokoje. Když dojedla, rozhodla se chvilku si číst. Otevřela svou oblíbenou knihu plnou příběhů z dalekých kouzelných zemí, do kterých by se někdy tak ráda podívala. Pak musela asi usnout.
Když otevřela oči, slyšela z chodby zvuky. Polekaně vyskočila a pomalu šla k pootevřeným dveřím. Když nakoukla škvírkou, uklidněna vydechla. „Ahoj tatínku, co tady děláš?“
„To víš, dnešní let nám zrušili, a tak jsem doma a mám překvapení,“ řekl s úsměvem její otec.
„Jů! Jaké?“ řekla Anie a málem při tom skákala radostí.
„Půjdeme dnes na tu pouť jako každý měsíc, ano?“ řekl Harold a na tváři mu hrál klidný úsměv.
„Ale tati, vždyť už se stmívá. Určitě budou mít zavřeno,“ řekla Anie pochybovačně.
„Neboj, holčičko. Vše je domluvené. Jen už pojď. Nemáme moc času.“
„Počkej, převléknu se.“ Anie ukázala na své domácí oblečení, které se skládalo ze staré teplákové soupravy a huňatých bačkor.
„Ne, to nemusíš, miláčku, pojď takhle. Bude to o to větší dobrodružství.“ Haroldův úsměv se ještě prohloubil.
Anie mu úsměv opětovala a vyšla za ním z bytu.

Když jeli výtahem, oba se smáli a povykovali. Byli prostě šťastní. Nebylo to jako obvykle. Nebylo to uspěchané, bylo to bez nervozity. Jako by na sebe měli celou věčnost.
Když vyšli z domu, stál tam bílý kočár tažený šesti bílými koňmi. Anie vytřeštila oči, ale tatínek se jen dál usmíval a otevřel jí dvířka a pokynul: „Račte vstoupit, vaše výsosti.“
Když se za nimi dveře zavřely, Anie si připadala jako v jednom ze svých příběhů. Jako v pohádce. Kočár se s drkotáním rozjel vpřed.
Tentokrát Anie cesta uběhla neuvěřitelně rychle. Možná to bylo tím dokonalým dopravním prostředkem, možná tím, jak se cítila. Skvěle a zároveň nějak divně, jako by se vznášela. Jako by pronikla někam, kde dosud nebyla. Kde nebyl žádný člověk.
Kočár se zastavil a tatínek jí zase otevřel dveře. „Také tu na nás čeká zvláštní návštěva, Anie,“ pravil s radostí v hlase. Ustoupil, aby Anie mohla vidět za něj. Tam stála osoba, kterou Anie neviděla už přes tři roky.
„Babíííí!“ vykřikla Anie a rozběhla se babičce naproti.
Ta ji chytla do náručí a zvedla do výšky, jako to dělávala kdysi.
„Maminka říkala, že jsi se odstěhovala a někdy za tebou pojedeme. Já tě tak ráda vidím,“ vypískla Anie tak rychle, že jí téměř nebylo rozumět.
Babička se pousmála. „Ano, Anie, teď pro sebe máme chvilku času. Tak pojď a projdeme tady tu pouť, zjistíme, jak se od mých časů změnila.“
Anie šla a držela se pravou rukou tatínka, levou babičky.
Byla šťastná. Vesele poskakovala. Projížděla všelijaké atrakce a co bylo nejlepší, byli na celé pouti sami tři. Dokázala by tam být celé dny. Jednu chvíli seděli na lavičce a pojídali cukrovou vatu. Potom zase šli do strašidelného domu, kde babička vždy vyjekla, a pak se tomu upřímně zasmáli. Potom šli na horskou dráhu, pak zas na kolotoč.
Najednou babička řekla: „Je čas jít, mí milí.“ Tatínek přikývl a došli zpět ke kočáru.
„Sbohem, holčičko, a opatruj se,“ řekla babička. Objala svou vnučku a políbila ji na tvář.
Když odjížděli, zdálo se Anie, že se jí na tvářích lesknou slzy. Pak vše zahalil opar mlhy.

Když ji tatínek ukládal do postele, ještě jí přečetl pohádku. Pak sáhl do kapsy svého kabátu a vyndal rozkvetlou bílou růži. „Ta je pro tebe, holčičko. Opatruj ji jak oko v hlavě a hlavně ji neztrať. Dokud budeš mít tuhle růžičku, i já budu s tebou,“ usmál se tak nějak prapodivně a na tvářích se mu, stejně jako babičce, zaleskly slzy.
„Proč pláčeš, tatínku?“
„To nic, holčičko… To nic.“ Utřel si slzy rukávem a pohladil jí po vlasech. Sehnul se a dal Anie pusu na čelo. „Dobrou noc a hodně štěstí,“ řekl a v tu ránu Anie usnula.
Když druhý den otevřela oči, měla růžičku stále v ruce. Rozběhla se do kuchyně. Aby byla s maminkou a tatínkem, než zase budou muset pryč. Našla však jen maminku, jak sedí u stolu a pláče nad sklenkou nějakého silného alkoholu.
„Co je, mami?“ zeptala se Anie.
„Zlatíčko...“ Odmlčela se „Včera večer spadlo tatínkovo letadlo, on zemřel.“
„To není možné,“ řekla Anie „Vždyť…“ Pak jí růžička vypadla z dlaně a ona klesla na kolena. Hlavu ponořila do dlaní a plakala.

Dnes je Anie třicet let. Je šťastně vdaná a má tři děti. Její malá růžička jí zůstala a za celou dobu z ní nespadl ani jediný lístek, ani trochu neuvadla. Je taková, jakou jí ji dal její otec…