Andor.cz - Dračí doupě online

Jdu po ulici. Kolem se válí mlha. Vedle mě se plazí něco, co vypadá jako žebrák. Házím mu měděnou minci. Zdá se že ho mnohem více zajímá můj kotník, který vytrvale okusuje. Oddychnu si a doufám, že mezi těmi zuby nemá nějakou nákazu a to hnědé je jen koňský trus, co snědl před mou nohou. Pomalu zvedám druhou nohu. Soustředěně vyplazuji jazyk a dupnu. Po špinavé ulici se rozprskne hlava jako vajíčko. ,,Smrdí," pronesu tu zcela zřejmou informaci nahlas.
Kolem zrovna prochází paní se psem, Trochu připomíná koště (pes, ne paní). Tak ho chytnu pod krkem, lehkým tlakem zalomím a utřu špinavé boty. Žena je na takové věci zřejmě zvyklá, takže si jen zabrblá něco o turistech a táhne psíka beze změny dál. Přeju jí, aby nečekala, až se její mazlíček vyčůrá, asi by zmrzla, dnešní noci jsou studené.
Odfrknu si a zapálím doutník. Zabalím se víc do svého koženého kabátu a pokračuji ulicí s typickým názvem U Jidáše Mučitele.

Možná se ptáme, v jakém světě to vůbec žijeme. Otázkou zůstává, zda je tahle troska vůbec svět. Podle mě ne.
Minulý týden jsem potkal proroka. Jednoho z těch božích týpků, co věří v Boha nebo jak se ta jejich potvůrka jmenuje. Zrovna jsem vylezl z hospody a neudržel rovnováhu. Z hromad odpadků se v dnešní době leze doopravdy zle - je těžké vylézt z něčeho, co se vás v sobě snaží mermomocí udržet a zároveň vás to užírá něčím velkým a slizkým - takže díky této politováníhodné nehodě jsem si toho otrhaného mužíka musel vyslechnout. Když jsem nad jeho slovy tak přemýšlel, musel jsem uznat, že má i pravdu. Jen jsem nesdílel jeho víru, že bůh je náš otec a spasitel. Možná tak leda neskutečný sadista a zvrhlík. Když jsem se konečně vyhrabal, byl chlapík už pryč. Smetla ho ranní várka spěchajících do práce.
Ta myšlenka o Bohu mě tak zaujala, že jsem se vydal hledat jejich kostel v téhle zapadlé čtvrti.

Popotáhl jsem z doutníku a vstoupil do obřích dvoukřídlých dveří.
Místnost, ve které jsem se ocitl, byla velká a prostorná. Na můj vkus až moc. Vyzařoval z ní pocit, že architekt trpěl klaustrofobií, láskou k barevným sklům a libostí v chladu a zatuchlosti. Hodil jsem nedopalek doutníku za jeden ze zbodených závěsů a vyšel vpřed. U nevelkého oltáře tam seděl holohlavý kostlivý muž a modlil se ke svícím a podivnému hipísákovi visícímu na kříži.
Z toho oltáře vyzařovala prazvláštní majestátnost, a tak jsem si zapálil další doutník.
Mužík se na mě otočil a na jeho tváři se objevil úsměv. ,,Vítej, synu."
,,To ste se asi sek, já..."
,,Nehrajme si se slovíčky. Co vás sem přivádí?"
,,Vlastně nevím. Nedávno jsem potkal někoho z vašich lidí."
,,Ah! To je milé. Nový hledač víry..."
,,Ale houbelec, já se vás jen chci přeptat na několik poznatků."
,,Aha..." řekl trochu zklamaně.
,,Víte, když jsem tak poslouchal toho vašeho, zdálo se mi, že ten... Jak se jmenoval... Jo, už vim, Bůh, měl nezadržitelnou potřebu sadistického ukojování na lidech pod záminkou jejich spasení."
,,Tak bych se na to nedíval, synu..."
,,Hele, dědo, chápu, že drogy a stáří dělají své, ale já vskutku nejsem váš..."
,,Nepřerušuj mě... Myslím, že náš Bůh měl potřebu masochismu, když stvořil takové parchanty jako lidí, víš..."
,,Hmm. Když se na to díváte od začátku, tak asi je, ale neměl s tím co dělat taky nezadržitelný sexuální apetit?"
,,Jak to myslíte?"
,,No přece si nemyslíte, že lidstvo vzniklo jen tak z myšlenky."
,,Vlastně jsem o tom takhle nepřemýšlel."
,,Ale to je chyba..."
Víte, někdy je chyba ohlédnout se, a někdy vám to může zachránit zdravou kůži. Já mám na zachraňování vlastní kůže celkem talent, takže jsem se ohlédl.
,,Víte, pane, myslím že bych měl jít. Máte tu něco jako požární východ?"
,,Ale jistě, synu. Proč se ptáš?"
,,Ále nic..." křikl jsem na něj přes rameno utíkaje směrem, kam naznačoval.
Nechápu, proč měl potřebu říkat mi synu. Asi nějaký mindráky spojený s tim jejich celibátem. Neřekl bych, že mi tahle návštěva něco dala, ale přeci jen. Už vím, že v kostelech se nemají házet nedopalky doutníků na hořlavé závěsy. Snad mu nedojde, že jsem to byl já. Jednoho zamrzí, když mu vypálí barák jeho vlastní syn, nebo alespoň někdo, o kom si to myslí.
Teď byl ale čas se vrátit zpět do práce. Abych nevypadal jak hlupák, musím se přiznat, že lovím lidi. No, nejednom lidi, ale tohle už je takový ohraný slogan z dob, kdy byli převážně lidi.

Byl to vcelku nevysoký baráček. Tuším tři patra. Absence základních škol v dnešním světě je prostě politováníhodná. Nadechl jsem se a vytáhl z kapsy další doutník a zapálil si. Druhá ruka zajela pod kabát a vytáhla dlouhý šestiranný kolt.
Rozhodl jsem se nejdřív zaklepat. Dnes se ale nevyplácí klepat menším kalibrem než je ruční granát, pomyslel jsem si, když jsem se schovával za hromadu podivně zapáchajících věcí a ignoroval skutečnost, že se na mě některé snaží mrkat.
Pak to blaflo.
No, říkat "blaflo" o výbuchu, který s sebou vzal kus stěny z vyššího patra, je trochu podivné. Dobrá, bouchlo to.
Vlezl jsem dovnitř. Chodbou běžel muž. Byl zády ke mně. Uvážil jsem čestnost mého počínání a cenu munice. Rozhodl jsem se, že by bylo značně nemilé zabíjet ho mou milovanou zbraní. Vytáhl jsem proto vrhací nůž a hodil mu ho do zad. Pak jsem pokračoval.
Další muž otevřel dveře po mé pravici. Vystřelil jsem. Muž se odporoučel zpět do místnosti a na památku mi tu nechal pár úlomků lebky. Můj osobní zápisník si naškrábal poznámku o nevýhodách používání tříštivě výbušné munice z takové blízkosti. Čistírny jsou v téhle době hotové gangy vyděračů.
Pokračoval jsem a něco mi nehrálo. Chyběli mi tu takoví ti milí občané města měřící dva metry do výšky a alespoň polovinu do šířky ozbrojení těžkými zbraněmi a hodlající chránit svého pána do posledního dechu. Ono technicky vzato jim ani nic jiného nezbylo. Každý z těhlech miláčků měl v zátylku malou bombu reagující na funkce šéfa, takže když skapal šéf, oni udělali hromadnou mozkosračku.
Když jsem šlapal do dalších schodů, už mi to vskutku přišlo divné. Sundal jsem už přes dvě ruce lidí a pořád nic. Vylezl jsem tedy do zjevně posledního patra. Nadechl jsem se, přendal doutník do druhého koutku a plivl na zem.
Přede mnou byly velké dveře vyrobené z něčeho, co na první pohled vypadalo velice pevně. Nadechl jsem se a přistoupil blíž. Nedokázal jsem přesně identifikovat, co je to za materiál, tak jsem lehce poklepal ukazováčkem. K mému údivu mi otevřela žena, jejíhož psa jsem předtím použil jako utěrku na boty. Na hlavě měla natáčky a v ruce šálek s kouřící kávou.
Otevřel jsem ústa dokořán a nezmohl se na nic jiného než: ,,Dobrý den, co je toto prosím za adresu?"
,,U Jidáše Mučitele 19."
,,Do zadku jedoucího psa nabodnutého na vlakové soupravě," zaklel jsem. Věci začaly dávat souvislosti. Spletl jsem si barák. Měl jsem vlítnout do 16 naproti.
Opřel jsem se o zeď a složil hlavu do dlaní.
,,Copak je, pane?" zeptala se babča.
,,Ale to nic, jen menší osobní krize, kterou povyzpraví trocha alkoholu a několik hodin starýho dobrýho masakrování."
,,A nechtěl byste kávu?"
,,Ale víte, že i jo?"
,,Tak pojďte dovnitř, mladíku."
Vešel jsem do příjemně zařízené předsíně. Na věšáku visel kabát, deštník a můj starý známý pes. Zdálo se, že na mě nevybíravě koulí oči. Když se panička nedívala, lehce jsem do něj strčil prstem. Nevím, co jsem čekal, ale předvídatelná reakce ala houpající mrtvola mě také potěšila.
Když jsem vstoupil do obývacího pokoje, byl jsem překvapen milým prostředím ve stylu 90. let minulého století. Malý dřevěný stolek s malými židličkami, kuchyňská linka též ze dřeva a všude kolem police plné knih a fotek. Na většině byla má hostitelka. Bylo jasně vidět, že zažila už i lepší léta. Tenkrát bych asi pozvání na kávu využil k mnohem zajímavějším způsobům ke zdvihnutí nálady. Na dalších fotkách byli psi a děti. Říkal jsem si, že pokud jsou to její příbuzní, musela celá jejich rodina žít velice produktivně.
Pak jsem přešel k oknu a pozoroval sloup kouře vinoucího se z míst, kde stával kostel. Dole na ulici se už hromadili lidé s nákupními košíky či jinými věci na přepravu všeho využitelného, co zbylo po mé návštěvě. Zdravotnictví bylo zrušeno od doby, co se zjistilo, že pro společnost je výhodnější nechat umírat, a pak mrtvé využít v jiných sférách výroby. Ted už většinou většina masa byla rozebrána dřív, než přišli lidé od městských služeb. Záleželo na kvalitě informátorů.
Babča přinesla kávu a usedli jsme na pohodlná křesla a potichu popíjeli.
,,Co vy tady?"
,,Ale nic, cesta za prací. Na tenhle barák jsem narazil politováníhodnou náhodou."
,,Aha, to je mi líto... Odkud pocházíte?"
,,Já nemám vlastně domov, má práce vyžaduje dost cestování."
,,V jaké sféře pracujete?"
,,Dalo by se říci, že mezilidské vztahy."
,,Zajímavé..."
,,Ani bych neřekl."
Typická stará drbna. Je politováníhodné, že sousedkám své nové drby asi nesdělí. Pokud si s nimi nebude povídat, až je bude stírat ze stěn... No, dle mého je ale stejně už někdo důkladně slízal. Kafe ale dělala doopravdy skvělé... mělo takový zvláštní šmrnc.
Když jsem zvedl oči od šálku, zdálo se mi, že se něco změnilo. První věcí bylo to, že babička stála, druhou bylo, že jsem ji viděl dvakrát a třetí, asi nejhorší ze všech, že v rukou svírala ocelovou trubku a začala mě s ní vytrvale mlátit do hlavy.
Bum!
Sáhl jsem po zbrani.
Bum!
Vytáhl jsem zbraň.
Bum!
Zkusil jsem namířit.
Bum!
Jak tu starou krávu napadlo praštit mě přes prsty! To bolí!
Bum!
Omdlel jsem.

Když jsem se probral, visel jsem nahý ve smrdutém sklepení a na těle jsem měl jakési podivné tetování. Rozhlédl jsem se a zavřel oči. Hlava mě bolela, jak kdybych po ní dostal železnou trubkou. Moment, já po ní vlastně dostal železnou trubkou... To ledacos vysvětluje.
Po několika časových úsecích, které můj mozek nebyl schopen blíže popsat, se dvířka do sklepa otevřely a v nich stála babka se zástěrou, sekáčkem na maso, kýblem a v zubech držela dřevěný klacík. Popravdě jsem doufal, že se mnou ty věci nijak nesouvisí. Bylo to velice naivní, vzhledem k tomu, že mi také došlo, že ty kresby na mém těle nejsou slušivá tetování, ale čáry na porcování.
,,Ahojky, slaďoušku," pozdravila.
,,Do psí zadnice naražený na kůl, puste mě!" opětoval jsem přivítání.
,,Myslím, že to nepůjde. Zabil jsi mi pejska."
,,To byla politováníhodná náhoda."
,,Tohle je taky vlastně politováníhodná náhoda."
,,Tak se na ní vyserme, ať není čeho litovat," navrhl jsem rozumně.
,,Myslím, že ne. Jídlo je potřeba."
,,Sakra, vždyť jsem vám nastřílel celou spižírnu!"
,,No to jo, ale vždy se hodí jídlo, ke kterému máte osobní vztah," pousmála se tak, že jsem se nezmohl na slovo dřív, než mi mezi ústa strčila tu dřevěnou tyčinku.
,,Umught!" pronesl jsem alespoň ublíženě.
Babička položila kýbl pode mě a prohlédla si sekáček. Pak přistoupila blíž ke mně a překontrolovala čáry.
,,Murfg!" pronesl jsem zčásti ublíženě, zčásti zoufale.
Dala ruku na mé rameno a přivřela oko, jak se snažila zamířit sekáčkem. Přikousla si jazyk a rozpřáhla se.
,,Ummmggggffff!" tentokrát jsem vynechal ublíženost a huhlal čistě zoufale.
Sekáček letěl vzduchem a zatnul se mi do paže. Mé zuby se zakously do tyčinky, ale byla na mě moc malá. Bylo zřejmé, že babča volila menší oběti než jsem já. Už jsem pochopil, co myslela tou pomstou. Sekáček byl tupý jak můj bratranec Ronald. Věřte nevěřte, to bylo doopravdy úctyhodné.
Babka na mě poulila oči a sekala, co mohla. Ruka se pomalu uvolnila. Nevím, z koho teklo víc potu, jestli ze mě nebo z ní. Musel jsem jí ale uznat úctyhodnou sílu vůle. Upižlat ruku něčím takovým není žádná sranda. Vlastně to chce dost odhodlání a fyzické zdatnosti.
,,Vžum!" udělalo mé tělo, když ruka konečně povolila a já se mírně zhoupnul. Jelikož řetězy nebyly stavěné na mou váhu, místa, na kterých byly ukotvené ve zdi, mírně zapraštěla. Napnul jsem tedy všechny svaly, abych se uvolnil.
Babička si zrovna prohlížela, jak mi bez problémů odkrájet nohu, tak si mě nevšimla. Rozhodla se, že předtím oddělá to, co muže dělá mužem. Měl jsem tedy poslední šanci. Někdo říká, že bez mozku se nedá žít. Nadechl jsem se a sevřel tyčinku mezi zuby. Otočil jsem ji směrem k babičce a plnou silou fouknul a zároveň zabral.
Tyčinka vyletěla a zabodla se do vykuleného oka. Než bábi stačila reagovat, řetězy povolily a já na ni dopadl plnou vahou. Zbylou rukou jsem jí rychle vytrhl sekáček a začal ji porcovat jako ona mě, s tou výjimkou, že já se rozhodl užít si k večeři jednohubky.
Když jsem skončil, byl jsem vyčerpaný a uvědomil si, že asi brzy vykrvácím. Díky mému upravenému organismu to u mě šlo pomaleji a navíc tu byly speciální možnosti obnovy krve. Bez rozmýšlení jsem tedy zdvihl kbelík a začal pít jako nikdy předtím. Když jsem se cítil jakžtakž plný, obvázal jsem si pahýl. Podíval jsem se na krvavou směsku, co zbyla z mé hostitelky a pomalu vložil kousek do úst. Byla stará a tuhá... Nic na nedělní stůl.... Nechám si ji třeba na úterý.
Vyšel jsem ze sklepa do malé kamenné místnosti. Tam ležely mé věci. Oblékl jsem se a bylo mi trochu zle z toho, že si své čisté oblečení oblékám na své zkrvavené tělo. Poté jsem vzal svou paži do podpaží a vyšel do obytné části. Dveře byly dobře maskované, a proto jsem si jich při své minulé cestě nevšiml.
Zapálil jsem si další doutník a vyšel na ulici.

Byla už pozdní noc. V dáli vyli psi a nebo alespoň lovci, co na zvláštní napodobující píšťalky ty divoké šelmy lákali. Naproti mě stál barák, na který jsem se měl vrhnout původně. Od toho, ve kterém jsem byl zrovna, se vůbec nelišil.
Plně jsem doufal, že tentokráte se už mýlit nebudu.
Tyto myšlenky se míchaly s vrhnutím dalšího ručního granátu. Neviděl jsem žádný vhodný úkryt, a tak jsem použil časovaný. Nastavil jsem odpočet na 30 sekund a vrhl se za roh. Granát udeřil do dveří a spadl na zem. Pak jsem viděl něco téměř neuvěřitelného.
V tom baráčku byl někdo, kdo chodil otvírat dveře, něco jako majordomus. Ospale se rozhlédl, zabručel si něco o zmetcích, podivných existencích a neřádech a otočil se k odchodu. K tomu se bohužel nedostal, neboť jeho tělo bylo rozloženo na drobné díly a dopraveno daleko do domu. Některé části se sice rozhodly, že cesta je pro ně moc dlouhá, a tak se různě pozastavily po stěnách, obraze a jiných vhodných místech k zachycení za předpokladu, že letíte vzduchem, o svém počínání nemůžete rozhodovat a vůbec nevíte, co děláte.
Po této politováníhodné shodě událostí se v domě rozsvítilo a začaly se vynořovat hlavy již zmíněných goril. Vytáhl jsem zbraň a začal pálit na holé lebky vykukující z oken. Když jsem teď zbraň držel jednoruč, měla vcelku větší ráz. Pustil jsem ruku z podpaží a přísahal bych, že na gorily v oknech udělala velice neslušné gesto.
Hlavy připomínaly žárovky, na kterých jsem cvičil doma. Jen obsah hlav se rozlétával mnohem efektivněji a uklízení bylo také trochu jiné kafe. Já osobně raději uklízel žárovky.
Zjistil jsem, že přebíjet jednou rukou je také jiné kafe. To už se gorily začaly hrnout ze vstupních dveří. Tedy z toho, co ze vstupních dveří zbylo. Majordomus musel mít těžký život, neboť mi byl vděčný za to, že jsem ho zabil a vydatně mi pomohl tím, že jeden z jeho kousků se nastavil tak, aby se po něm smekla jedna z goril a vzala s sebou dvě další. Toho hned využilo mé čestné rytířské já a postřílelo je dříve, než vstali.
Další už byli na cestě a já střílel a střílel a z hlavně se kouřilo. Bylo by to mnohem lepší, kdybych neměl jen šest ran na zásobník.
Už jsem se zmiňoval o tom, že měnit jednoruč zásobníky je peklo?
,,Seru na váááás!" zařval jsem jako pravý hrdina a vzduchu se modlil. To, co jsem se chystal udělat, bylo velice nepříjemné.
Hodil jsem svůj šestiraňák na nejbližší gorilu a té se efektivně zapíchl hlavní do oka. Pak jsem sáhl pod kabát a vytáhl Jackhammera. Mou milovanou rychlopalnou brokovnci se speciálně upraveným nábojovým pásem. Připravil jsem se na bolest a zavřel oči. Tohle bolelo, i když jsem ji držel obouruč.
,,Aůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů!" řval jsem a postupoval přes hory mrtvol do domu. Každý výstřel jako by mi ruku jednou zlomil. Mé úvahy se točily kolem toho, kolikrát se taková ruku může zlomit a jak pak kost vypadá. Mé myšlení pak volně přešlo na věci kolem dřeně a podobných vybraných věcí.
Když jsem překonal halu a vrhnul omluvný pohled na vyčítavý pohled zbytků majordomova oka, necítil jsem už vůbec nic. Jeden si říká, že by některé dny neměl vstávat z postele. Já naopak uvažuji o tom, že jsem se raději neměl narodit.
Vyšel jsem po schodech a zastřelil další dvě gorily.
Ruka už nedokázala zbraň udržet, a ta spadla na zem. Uvažoval jsem, co s tím. Pak jsem se sehnul a vzal jednu ze zbraní goril. Byla to jakási malá pistolka. Hmm... uvažoval jsem chytře a obtočil prst kolem spouště.
Vyšel jsem vyčerpaně do druhého patra a můj pohled spočinul na spásné pracovně. Před ní stály dvě gorily a mířily na mě krátkými samopaly. Měl jsem šanci jen jednou vystřelit. ,,Sbohem," řekl jsem vzduchu a vystřelil.
Mou slabou ruku postihl největší šok v životě. Mou hlavu vlastně hned poté, když mě tlaková vlna výbuchu vyhodila zpět do nižšího patra. Chvíli jsem uvažoval, zda má cenu ještě vstávat a jít nahoru, a pak si řekl, že asi ano, a tak jsem šel.
Stráže nově vymalovaly, ale já upřímně pochyboval o tom, že za to dostanou prémie. Vstoupil jsem pomalu do pracovny, kde za nízkým stolem seděla oběť mého kontraktu. Posadil jsem se naproti a namířil na něj svou zbraň. Připadal jsem si v tu chvíli jako sebevražedný hlupák, ale dle toho, jak jsem vypadal, to muži nepřišlo ani moc divné.
,,Ve jménu práva města vás mám odvést k soudu, kam jste se už dvakrát nedostavil. Jedná se o..." zahrabal jsem v paměti, ,,jedná se o překročení zákona ve věci překročení rychlosti chůze ve veřejné zóně na místě monitorovaném kamerou." V tu chvíli na mě upřel pohled, pod kterým jsem si připadal vskutku hloupě. ,,Hrozí vám trest až dva týdny vězení nebo pokuta 500 kreditů," připadal jsem si stále hloupěji.
Mužík měl ale v očích pochopení a vstal. Nabídl mi paži a podepřel mě.
,,Díky," řekl jsem.
Pak jsme dopajdali na stanici. Vyplnil jsem formuláře a dostal svých poctivě vydělaných 100 kreditů. Pak jsem vyrazil do nálevny U Hlavy a tam si svou těžce oddělanou odměnu propil za dva panáky Tvrďáku. Kdo ten chlast nezná, nepochopí.

Tak to tu prostě chodí. Tak, a ne jinak. Tohle je mý město. Možná se to nezdá, ale mám ho moc rád. Nikde jinde si dneska tak lehko nevyděláte, to mi věřte.