Andor.cz - Dračí doupě online

,,Počkej na mě přece!“ křikl jsem a vyběhl jsem okamžitě do mlhy za velitelem. Hustá mlha se líně povalovala nad chodníkem a stoupala vysoko vzhůru skoro až do výšky druhého patra okolních budov. Avšak když jsem do ní vběhl, ani trošku se nerozvířila. Mark se přeci jen zastavil a obrátil se směrem k mě.
,,Doufám, že víš, proč tu jsi a co přesně máš dělat? Ve Spádu jsi mně totiž tak nepřipadal…“ optal se.
,,Jo. Promiňte, překvapilo mě to…“ omluvil jsem se. “Musím najít tu holku a do ničeho jinačího se zbytečně nemíchat.“
„A to hlavní?“
,,Teď přesně nevím, co chcete vědět…“
„Na všechno, co zde musíš vykonat, máš pouze a jenom 24 hodin! Do té doby se sem musíš dostat!“ otočil se zády ke mně. „Teď se rozdělíme, každý z nás už jede pouze za sebe. Pokud chceš přežít, a to ty zajisté chceš, nevěř tady nikomu a ničemu. Nezapomeň, kde teď jsi! Jinak… první místo, které bys mohl navštívit a něco tam zjistit, je nemocnice. Mohl bys tam teoreticky najít nějaké vodítko k té holce. Hodně štěstí…“ popřál mi a za chvíli se ztratil z dohledu v mlze.
Ocitl jsem sám, uprostřed neznámého světa, jenž jako by mě už s napětím očekával, měl jsem pocit, jako by samo město žilo jakýmsi podivným životem...
Zahnal jsem do kouta mysli tyto nepříliš povzbuzující myšlenky a vydal se směrem k městské nemocnici. Ta by odtud měla být nedaleko, avšak podle mého očekávání svět nebyl přesně obrácenou kopií světa normálního, a tak se cesta o trochu protáhla. Po cestě bylo množství zcela rozpadlých domů, sesypaných do ulic. Musel jsem tedy často hledat jinačí cestu.
Konečně jsem už stál před svým cílem. Jak se zdálo, kamkoli jsem se podíval, všechno bylo zahaleno do deprimující husté šedé mlhy. Přelezl jsem přes nevysokou zídku a přešel přes zcela neudržovaný trávník. Byl přímo posetý zmuchlanými kousky novin, nedopalky a injekčními stříkačkami. Místy se ještě povalovaly kousky něčeho, co přesně jsem však nemohl určit. A možná to tak bylo lepší… Někdy je nevědomost výhodnější.
Vyšel jsem po polorozpadlých betonových schodech až k hlavním dveřím nemocnice. Jedna část kdysi prosklených dveří zcela chyběla. Jediné, co dokazuje, že tam vůbec kdy nějaké byly, byly střepy rozsypané všude okolo. Světlo… uvidím tady někdy jasně svítit slunce? blesklo mi hlavou při představě záplavy barevných odrazů světla od střípků na zemi. Vzhlédl jsem k obloze a došlo mi, že to se rozhodně nestane, alespoň ne v nejbližší době. Vešel jsem dovnitř.
Uvnitř to vypadalo skoro jako nemocnice na druhé straně. Akorát tady jako by se vytratily všechny barvy. Vše tu bylo naprosto bez života. Nic se kolem ani trošku nepohnulo. Rozhlédl jsem se kolem v naději, že někoho zahlédnu. Nic. Potom jsem si vzpomněl, že ani cestou jsem nikoho nezahlédl. Vypadalo to, že vše už dávno vymřelo. Na zemi ležela stejně tak jako na trávníku vrstva vytvořená ze starého papíru a spousty dalších odpadků. Když jsem potom mimoděk vzhlédl ke stropu, chyběl tam ten velký skleněný lustr, který se mi pokaždé tak líbil. Místo něj tam bylo místy rozetřeným rudým písmem napsáno: Chcípneš!
Stáhl jsem si zbraň ze zad a tiskl jsem ji pevně v ruce, zřejmě abych se ujistil, že ji stále mám u sebe. Zadíval jsem se do chodby, která dál vedla hlouběji do nemocnice. Z dálky se najednou však rozlehl křik. Hysterický křik. Okamžitě jsem se rozběhl za hlasem. Proběhl jsem dlouhou chodbou a vyběhl jedno schodiště. Zastavil jsem se ve druhém patře. Až na rozmlácené kachličky podlahy a zdí bylo znova shodné s druhým patrem v normálním světě. Svítilo zde však jen několik málo světel, takže zde byla horší viditelnost než v prvním patře. Na konci chodby se potom někdo krčil v rohu.
Znova jsem si dal zbraň na záda a pomaličku se přiblížil k postavě. Zdálo se, že je to muž, soudě podle kratších vlasů a mohutné postavy.
,, Jak se jmenujete? Co vám je? Pomůžu vám…“ a přiblížil jsem se ještě o kousek blíže. Z druhé strany však nepřišla žádná odpověď.
„Haló, slyšíte mě?“ zkusil jsem ještě jednou. Došel jsem až k němu a přiklekl si vedle něj. Do tváře jsem mu sice neviděl, ale už bylo jisté, že jde o muže. Natáhl jsem ruku před sebe a počkal, jestli nějak nezareaguje. Nic se však nestalo. Opatrně jsem tedy pozvedl jeho tvář, abych se do ní mohl podívat. Okamžitě jsem uskočil a svalil se na zem, z které jsem se následně snažil zase co nejrychleji dostat na nohy. Ten jediný krátký pohled mi stačil. Muž měl celý obličej potrhaný a kusy masa na něm bezvládně visely, rty měl pevně sešité ocelovým drátkem a sklovité oči bez života upřené přímo na mě.
Utíkal jsem chodbami, aniž by si uvědomoval, kam vlastně běžím. Jediné, co jsem chtěl, bylo se dostat od toho místa. Čím déle jsem však běžel, tím jsem na takových těl narážel více, některé se ještě svíjely v urputných bolestech.
Najednou jsem se zastavil. Můj zrak zůstal na jednom z nemocničních lůžek. Bylo celé od krve a na něm ležela dívka. Pomalu jsem se přiblížil k lůžku. Zcela nehnutě jsem u lůžka zůstal stát a sledoval jsem rameno dívky. Bylo na něm překrásné tetování, srdce a kolem něho růže. Dotkl jsem se dívčiných vlasů. V koutku oka se mi objevila slza. Tento moment mi připadal jako nekonečná doba.
Nedaleko za zády se mi ozval znova onen křik, jenž jsem slyšel v prvním patře. Se směsicí zuřivostí a zklamání a s nesmírným vztekem na tento svět jsem se otočil a zbraň mi jakoby sama sklouzla do dlaní. Věděl jsem, co uvidím, další zmrzačená těla. Pomalu se ke mě šouravým krokem blížila.
Bez rozmyslu jsem začal pálit jednu dávku munice za druhou do těch zohavených mrtvol. Těla se pod náporem kulek rozpadla na několik kusů. Hluk způsobený střelbou však svolával stále více těl. Mně to však v tuto chvíli bylo jedno, chtěl jsem se pomstít.
Za chvíli mně došly náboje. Vytáhl jsem druhou zbraň a dál pokračoval ve zběsilé střelbě. Na útěk jsem však ani jednou nepomyslel. Prostor kolem mě a zdeformovaných těl se začal zmenšovat. Zem byla plná rozstřílených mrtvol a okolo spousty krve.
Došla mi munice už i k záložní zbrani. Vytáhl jsem tedy nůž a zuřivě se jím snažil odstranit co nejvíce dalších těl. Teď už však to nešlo tak rychle a těla se mě snažila strhnout k zemi. Zanedlouho se jim to také podařilo. Ležel jsem na zemi a nade mnou se vršili protivníci. Svůj boj jsem jen tak prohrát nechtěl a nůž jsem vrážel do těl tak hluboko, jak jsem jen mohl. Do očí mi začala stékat krev. Už jsem necítil ani ruce, ani nohy. Pomalu jsem začal ochabovat. Útočících bylo na mě příliš.
Ještě než jsem upadl do bezvědomí, uslyšel jsem jakoby z dáli střelbu. Potom se mi zatmělo před očima…

Byl krásný letní podvečer, v parku seděli dva lidé na lavičce. Žena a muž. Ona se právě přisunula blíže k němu. Obdarovala ho úsměvem a zeptala se ho" „Jak se ti tedy líbí to tetování? Nevadí ti, že jsem si ho nechala udělat? Mně se totiž tak líbilo…“
„To víš, že je hezký… cokoliv na tobě je překrásné,“ také se usmál na dívku. „A proč vlastně tedy to srdce obklopené růžemi?“
„A proč ne? Mně se prostě líbilo a tak jsem si ho nechala vytetovat… miláčku,“ políbila ho.
Potom, aniž by někdo něco řekl, pozorovali zapadající slunce, ztrácející se mezi stromy a mizící za kopcem.
Potom dívka znova promluvila: „Půjdeme už?“
„Dobře, už půjdeme.“ Společně vstali.
,,Stejnak se už začíná stmívat… co kdybychom si zašli do nějakého baru?“
,,Výborný nápad. Výběr, kam půjdeme, nechám tentokrát na tobě… nechám se překvapit,“ zasmála se a vyšli.
Nedošli však ani do poloviny parku a ona se zastavila a šeptla skoro neslyšitelně: „Hele, něco se tam v tom keři hejbe…“
„No a? Asi nějaká kočka, nebo něco takovýho. Nevšímej si toho, zlatíčko. Jde přeci do to-“ nestačil domluvit. Vše se seběhlo tak rychle.
Z keře vyskočil velký šedý pes. Zakousl se dívce do ruky a potom ji neuvěřitelnou silou začal táhnout pryč. I když za psem běžel, aby dívku osvobodil, nemohl je stejně dostihnout. A potom jako by se po psu i s dívkou slehla zem.
Ještě dlouho potom volal do noci její jméno a v hlavě mu zněl dívčin nářek.

„Ticho…!“ probudil mě čísi hlas.
Pokusil jsem se otevřít oči, hlava mě však rozbolela jako tisíc střepů. Potom jsem nakonec oči přeci jenom přes velkou bolest hlavy otevřel. Ležel jsem v malé místnosti. Celá byla očouzená a neuklizená. Nábytek bytu tvořila pouze jedna postel, oprýskaný stůl s dvěmi židlemi, skříň a potrhaná pohovka. Nade mnou se potom tyčila cizí dívka. Prohlédla si mě a potom si zase šla sednout na židli.
„Kde to jsem?“ trvalo mi chvíli, než jsem ze sebe vysoukal alespoň tuhle větu.
„Většinou se říká, že v bezpečí… tak pokud to chceš slyšet… tak tomu relativně je,“ na chvíli se odmlčela. „Ty jsi tu poprvý, co? Pokaždý se to pozná. Všichni se ze začátku chovají jak naprostí magoři. Je to taky možná tím, že to vlastně magoři jsou…“
„Takže ti děkuji za záchranu…“ zarazil jsem se, „…kde mám hodinky? Potřebuju nutně vědět, kolik je!“
„Děkovat nemusíš,“ vedla si dál svou ,, stejnak jsem si už poděkovala sama v podobě všech tvých peněz. Ber to jako cenu za tvůj život,“ a až potom mě hodila od stolu hodinky.
„Jak to jako myslíš!“
„Hej! Myslíš si, že jsi ten, kdo teď může určovat pravidla?“ a v mžiku mířila zbraní k posteli.
„Jo, dobře… nechci žádné problémy. Zbraně si taky klidně vem, já se vracím zpátky. A ještě jednou děkuji za záchranu…“ a podíval jsem se na hodinky. Do návratu mi zbývala pouhá půlhodina. „Ksakru, musím to stihnout!“
Zkusil jsem se zvednout z postele. Nejprve to nešlo, ale výcvik nakonec přeci jenom zvítězil. Oblékl jsem se do stále zakrváceného oblečení, a aniž bych věnoval jediný pohled dívce, jsem vyšel ven z bytu a potom na ulici. Bez peněz a bez zbraní.
Jenom chvíli mně trvalo, než jsem se zorientoval. Vyšel jsem směrem k místu, ze kterého jsem poprvé vstoupil na tento zkažený svět. Přidal jsem do kroku. V této misi jsem stoprocentně selhal, pomyslel jsem si a dál spěchal i přes veškerá zranění k místu návratu. Toto není místo, kde by se dalo delší dobu žít. Za sebou jsem uslyšel někoho běžet, ohlédl jsem se a zjistil, že ke mě běží zase ta holka. Ksakru, co může ještě chtít?
Doběhla až ke mě a nečekaně mě podepřela. Potom mi podala mou zbraň.
„Víš, docela se mě zamlouváš… A tohle se ti bude ještě hodit. Můžu jít s tebou tě vyprovodit?“ a ve tváři se jí objevilo cosi, co zdánlivě připomínalo úsměv.
„Jak chceš,“ odbyl jsem ji i přesto, že oporu v chůzi jsem teď doopravdy potřeboval.
„Díky… jinak já jsem Lenka.“
„Hmmm…“
Celou cestu potom nikdo nepromluvil ani slovo. Došli jsme až na místo návratu. Okolo byla zase ta hustá šedavá mlha, avšak nikdo tam z našich nečekal. Ještě jednou jsem si zkontroloval hodinky. „Vždyť jdu přesně, tak co je, kde jsou?“ zeptal jsem se spíš pro sebe a tak mě překvapilo, když mi Lenka odpověděla.
„Jdeš pozdě, nestihl jsi to...“
,,Cože? Co to kecáš! Oni by počkali…“
„To bohužel není na nich,“ sklopila zrak a potom ho znovu zvedla, „vidíš tam v těch místech těch pár kolibříků?“ a ukázala směrem, kde by měli být kolibříci. Nejprve jsem nic neviděl, pak se však v mlze mihlo několik drobounkých ptáčků.
„Jo, vidím je, a co s nima?“
„Jsou pokaždé na místě po tom, co někdo vystoupí ze Spádu.“
„Takže jsem to tedy doopravdy nestihl? A co mám potom dělat?“ mluvil jsem téměř hysterickým hlasem.
„Nic… už nic, jen se tady pokus přežít,“ a vedla mě zpátky do města.
Nechal jsem se od ní vést. Bylo mi všechno jedno… na ničem už mi nezáleželo.