Andor.cz - Dračí doupě online

,,Už zase slzy? K čertu s nimi, maličká. Copak nevidíš, jak tě vysilují? Berou ti život, kapku po kapce. Tak už přestaň, nebo se zabiješ.“
Tiše znějící slova v hlavě, jako milencovy sliby, jež uvázly na jeho rtech, tichý šepot větru, sluneční paprsek dopadající na zem, kapka krve stékající z rány.
,,A co když chci? Co když po tom prahnu jako nikdy? Zatraceně, třeba se mi to už dnes konečně podaří, vím to, cítím to. Dnes - poprvé a naposledy,“ vykřiknu dříve, než dozní vlastně vůbec nevyřčená slova.
,,Jen si to namlouváš, maličká. Zase si jen lžeš, a ty to moc dobře víš. Nemůžeš nad ní vyhrát, prostě nemůžeš.“
,,Opravdu si to myslíš, ty hloupá? Už zmlkni, nechci tě poslouchat, tvá slova mi ubližují více než tisíce dýk. Kdybych mohla, zabila bych tebe. Byla bych svobodná, volná.“
Hrdě zvednu hlavu a pokusím se postavit na zesláblé nohy, hlas, jenž se mi opět rozezní v hlavě, mě však srazí zpátky na kolena.
,,Nepřežila bys beze mne. Já jsem ty, pamatuješ? Dala jsi slib, slib, jenž nemůžeš porušit. Nesmíš, nemůžeš... Podepsala jsi smlouvu.“
Skloním hlavu, pevně semknu víčka, abych zabránila slzám, deroucím se ven. ,,Baví tě to? Když se díváš, jak se užírám? Padám do nicoty? Ničím se? Hraješ si se mnou jako s loutkou, možná je čas přestřihnout provázky. Co myslíš?“
Opět jen ten posměšný smích, hlas neutichá, naopak nabírá na intenzitě.
,,Ty jsi nicota, já jsem myšlenka. Myšlenka nemůže spasit nicotu, ale nicota může pohltit myšlenku. Tak to udělej, udělej to. Máš tu moc, tu sílu. Použij ji.“
Konečně seberu sílu a postavím se na nohy, potácivě udělám pár kroků a opřu se o hůl, pevně ji semknu v rukou. ,,A co bych tím získala?“
Myšlenka jako by se na okamžik odmlčela, zadumána sama v sebe. Poté se její hlas ozve se stejnou intenzitou, jen o něco ztrápenější. ,,Svobodu? Víru? Naději? Cestu? Volnost? Můžeš si vybrat, maličká, můžeš si vybrat. Volba je jen na tobě.“
Ušklíbnu se a zavrtím hlavou. Udělám pár kroků, opřena o hůl, jež mě tíží snad ještě více, než kdybych klopýtala sama. Příliš nad tím nepřemýšlím, nemohu.
,,Nechci nic z toho, k čemu by mi to bylo? Mám nový úděl. Nedostala jsem ani šanci jej odmítnout, proč, zatraceně? Proč já?“
,,Takto se ptala každá, jež přišla do služby k bohům, myslíš, že někdy dostaly odpověď? Nachomýtla ses mé paní do cesty, byla tolik unavená, tak zesláblá roky neúnavné práce. Potřebovala žačku, a ty jsi byla tak odhodlaná zemřít. Byla jsi dokonalá, škoda jen, že má paní zemřela dříve, než ti mohla ukázat všechny taje našeho umění, leč na druhou stranu, nechala tady mě, myšlenku.“
Krok za krokem se vzdaluji od navršené mohyly, tiše se pousměji a pohlédnu na ruce, do krve odřené od těžkých kamenů.
,,Nedostaly odpověď, stejně jako ji nedostanu já, ano, vím, to byla první věta tvé mrtvé paní. Mrtvé slyšíš. Ona zemřít mohla.“
Myšlenka se rozesměje, chvilku jí trvá, než svůj smích utiší.
,,A kdo ji zabil, maličká? Kdo máchl kosou? Kdo tak převzal její ortel? Hmm?“
Zarazím se, strnu v půli kroku a vyděšeně pohlédnu na hůl, jež mě tak tíží. Pohlédnu nahoru, nad svou hlavu, a tentokrát už slzám nezabráním. Uvidím ostří kosy, na němž zasychá krvavá skvrna, další. Dlaní si zakryji ústa, výkřik deroucí se mi ze rtů nezastavím. ,,Ne, u bohů, to nemůže být pravda…“
Myšlenka se vytrácí, přesto však do ticha zašeptá: ,,Pochopila, maličká, právě jsi naplnila svůj úděl. Už nejsi žák, ale mistr. Tak jdi… už na tebe čekají.“
Neschopna slova, se slzami kutálejícími se po tvářích, vykročím, nepřemýšlím kam, ani proč. Následuji svůj nástroj, jenž už tolik touží po další krvi.
,,Jsem mistr,“ zašeptám a pousměji se skrz závoj slz. Myšlenka se naposledy zasměje a zmizí.