Andor.cz - Dračí doupě online

Koukám někam „do blba“ a hryžu tužku. Přemýšlím, že v takový náladě jsem už nebyla hodně dlouho. Posledních pět let, co jsem tady, mě každý zná jako ukecanou, vždy veselou a tu, která všechny popichuje. Ale jsem taková, nebo ne? Poslední dobou mi připadá, že nezapadám ani do jedné skupiny lidí, kteří se vyskytují kolem mě. Ti, co sedí vzadu jsou podobnějšího ražení jako já. Taky nejsou zrovna tiší a dělají si legraci z těch, co sedí vepředu. Ty v podstatě vůbec neznám, i když s nimi chodím pět let do třídy. Od těch vzadu se odlišuji možná tím, že si dělám srandu spíš z nich, než z těch vepředu, ti si to asi nezaslouží… Koneckonců mě napadá, že se neznám moc s nikým… Sice s nimi trávím hodně času, ale nikdo neví, co dělali ostatní, předtím, než se dostali sem… Kdyby se dozvěděli mou minulost, tak bych asi přestala být středem pozornosti… Kdoví, co tají ostatní… Á konečně skončila hodina.
Sice mě baví čarodějná škola, ale dějepis vážně nemusím… V zamyšlení se vydám na oběd. Místo toho, aby ke mně někdo přišel a zeptal se mě, jestli mi něco není, si mě nikdo nevšimne. Proč by se o mě starali, když mám zrovna špatnou náladu, že? I když by to ode mě asi znělo hodně divně, cítím se opuštěná. Takhle vzadu jsem si snad pro oběd ještě nešla. Za mnou už je jen pár lidí, co sedí v prvních lavicích. Sednu si sama. Dneska si s nikým nemám co říct. Sednu si ke stolu a pomalu žvýkám jídlo. Teď vyplouvá na povrch všechno, co jsem celých pět let skrývala, nebo co to se mnou k sakru je?! No toto: sedím tady, modré oči upínám do dálky, levou ruku mám opřenou o loket a okousávám kousek kuřete napíchnutého na vidličce a na prst pravé ruky si namotávám pramínek vlasů. Mně vážně hrabe! Odnesu jídlo a jdu se projít. Naštěstí je tam krásně.
Je pozdní jaro a tráva, jako by až zeleně svítila. Přimhouřím oči před slunečními paprsky a pomalu se šourám po louce směrem k lesu, který se nám rozpíná za školou. Co nejblíže lesa, ale přece na sluníčku, se posadím do trávy. Chvíli se dívám s přimhouřenýma očima proti paprskům a nechám se jimi oslepovat. Po chvíli zrak sklopím a počkám, až mi před očima přestanou tancovat mžitky. Potom nechám prsty proudit jen tak bezděčně magii. Stébla trávy se začínají splétat do sebe. Najednou mě popadne hrozný vztek a začnu stébla svoji magií vytrhávat a házet do vzduchu. Sama pořádně nevím, kvůli čemu (nebo kvůli komu) jsem se tak rozčílila. Možná na spolužáky, třeba na rodinu, nebo si za to mohu sama… Po chvíli mi začnou po tváři stékat slzy bezmoci. Já jsem asi vážně šílenec! Lehnu si na záda a nechám bloudit myšlenky, jak se jim zachce.
Když se proberu z jakéhosi transu, zjistím, že už se začíná stmívat. Rychle se zvednu a smutně se vracím do školy. Potichu zalezu do pokoje. Na večeři vážně nemám náladu a ani chuť. Osprchuji se, zalezu do postele a zavřu oči. Takhle brzo spát už jsem pár let nešla. Většinou jsme byli skoro všichni slezlí na jednom pokoji hodně dlouho do noci. Tlachali jsme o všem možném, pomlouvali tu pření část třídy, která se většinou nejspíš učila nebo spala. No a dělali jsme takový ty napůl zakázaný kouzla… Na to jsem měla síly vždycky nejvíc. A není se čemu divit…
Ráno vstanu a zjistím, že mě moje melancholická nálada ještě neopustila. Nasnídám se zase sama a pomalinku si to šinu do třídy.

Takhle probíhají teď skoro všechny moje dny. Moji bývalí „kamarádi“ zjistili, že se nejspíš něco děje a přestěhovali mě do přednějších lavic. K čemu by si drželi někoho takového vzadu, že? Jak se zabydluji mezi těmi, se kterými jsem skoro za těch pět let nepromluvila, začíná mi docházet, že jsem asi udělala chybu… Oni jsou sice tišší, ale přesto otevřenější…

***

Já ty zezadu tak nesnáším! To si nemůžou dělat chvíli srandu z někoho mezi sebou? To se musejí navážet pořád do nás? Jediná Eliška to nedělala a jak teď chudák skončila. Vystěhovali ji k nám. Podle mě bude ale ještě časem ráda…
Ale taky si myslím, že to nebude jen ten jeden důvod, díky kterému je tady. Zajímalo by mě, co se jí stalo… Se mnou se normálně ve třídě nebaví skoro nikdo, kdo by se bavil s nejhorším ze třídy, který nejspíš nemá vůbec žádné magické vlohy. A ona je to nejspíš pravda! Kde bych magické vlohy vzal? Takže vím, jaké to je, když musíte chodit všude sami… sami sedět na obědě a nemít nikomu co říct…
Když se vydá Eliška loudavým krokem ke dveřím, jako to dělá poslední dobou, jdu kousek za ní až do jídelny.

***

Sednu si ke stolu, skloním oči k jídlu a vybírám, který z malých knedlíčků si napíchnu na vidličku. V tom se nad mojí hlavou ozve chlapecký hlas: „Můžu si přisednout?“
Když odtrhnu oči od oběda, zjistím, že je to Andrej. Většina lidí se mu posmívá, protože mu kouzlení vůbec nejde a ještě nikdo nepřišel na to, jak se na této škole vlastně ocitl. Zkoumavě se mu podívám do tmavých očí. Pak přikývnu: „Jasně, proč ne.“
Sedne si naproti mně. Vůbec nevím, co bych mu měla říkat, ale koneckonců on si sedl ke mně, tak ať se snaží. Obrátím svou pozornost zpět k jídlu, ale ve skutečnosti jsem ráda, že si sem sedl a celkem napjatě očekávám, co mi chce.
Stále nic se neozývá. Nakonec to nevydržím a zvědavě pozvednu hlavu. Naskytne se mi pohled na Andreje, který se sklání nad jídlem, šťouchá do něj vidličkou, ale nejí. Tvář mu z mého pohledu zakrývá černá ofina. Jakmile na sobě ucítí můj pohled, zvedne oči. Trochu nervózně se usměje: „Chceš to asi vysvětlit, že?“
Když ho vidím, taky se neubráním letmému úsměvu: „No, docela jo.“ „Vlastně jsem jenom zvědavej, proč ses najednou tak změnila,“ řekne a přitom upřeně zkoumá knedlíčky.
Malinko se zamračím a rozhlédnu se kolem sebe, jestli někdo neposlouchá: „No, to je na dýl, až to dojíš, tak můžeme jít na louku. A já ti to povím…“ Tázavě se na něj podívám a dám si do pusy poslední sousto.

***
To mě dost zarazilo. Chvíli na ni zůstanu jen tupě zírat, div, že jsem nenechal otevřenou pusu. Nakonec jsem se přece vzpamatoval a s tichým zamumláním jasně jsem se sklonil zpátky k talíři a naházel do sebe všechno hrozně rychle. Když to dojím, zvedneme se.
„Tak za půl hodiny u východu, jo?“ usměje se na mě.
Zase se zmůžu jen na: „Ehm.“ A kývnutí hlavou. No, koneckonců se není čemu divit. Pět let skoro pořád jen mlčím, tak mi asi bude chvíli trvat, než se rozpovídám.

***

Hodím si učebnice v pokoji na postel, převléknu se ze školního čarodějnického pláště a vezmu si svůj oblíbený modrozelený. Podívám se z okna. Je tam zase krásně. Na louce před vraty se už rojí první studenti. Přesto vím, že v mém koutě, i když tam není moje okno natočené, nikdo není. Chvíli si nechám dopadat sluneční paprsky na tvář. Po nějaké době se kouknu na hodinky. Sakra! Proč já vždycky všechno zmeškám? Už jsem měla být dole! Rozběhnu se z pokoje, zabouchnu dveře a zamknu. Seběhnu po schodech ke dveřím a při tom zandavám klíč do kapsy.

***
No, takovéto setkání, a ještě ke všemu s holkou, budu prožívat poprvé, takže není divu, že stojím u vrat už za dvacet minut. Snažím se ovládnout a neošívat se. Po pěti minutách mě to ale jaksi ovládne a začnu stepovat na místě a všemožně se kroutit. Přejde kolem mě pár spolužáků s posměšnými poznámkami. A už je čas. A Eliška nikde! Začnou se mi hlavou honit znepokojivé myšlenky. Co když si ze mě vystřelila? Co když se mě chtěla jen zbavit? Co když… Z přemýšlení mě vytrhne hlasitý dupot na schodech. Otočím se ke schodišti. Když se vyřítí celá udýchaná Eliška, spadne mi kámen ze srdce.

***

Ehm… promiň.“ Vyhrknu, když před Andrejem prudce zabrzdím. Má na sobě tmavě zelený plášť se žlutým lemováním. Ten si asi taky pořídím. Vypadá skvěle! Ale o tom teď není čas uvažovat.
Usměji se na něj: „Tak jdeme, ne?“ Já jsem tak hrozně moc ráda, že jsem s někým venku. Běžím k lesu, na kraj louky, kde je to opuštěné. Bude tam ticho… Božské ticho a klid…

***
Ještě se nestačím ani vzpamatovat a už Eliška letí přes louku. Rozběhnu se za ní. A přestože měla velký náskok, hned ji dohoním. Zastaví se až na místě, kde se setkává stín lesa se slunečním jasem brzkého odpoledne. Usadí se na zeleném mechu, kam svítí sluníčko nejvíce, zavře oči a vychutnává si jarní větřík.
Sednu si vedle ní a udýchaně řeknu: „Tohle mi nedělej.“ Pozoruji les a čekám, až začne. Teď je na řadě ona.

***

Je to příjemné, když mi po tvářích tancují paprsky tepla. Vůbec se mi nechce otevírat oči. Ale budu muset. Je fér, abych začala mluvit já. Tak až v duchu napočítám do deseti otevřu oči. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět… mě se tak nechce… deset.
Při posledním slově otevřu oči a nadechnu se: „Já vlastně nevím, co mě změnilo. Možná mě přestalo bavit bejt tak povrchní. Vždyť s nima žiju pět let a nevím o nich nic. Baví se spolu jenom proto, že jsou nadaný, že jsou hezký, že jsou drzý a že jsou vzadu…“

***
Zaujatě ji poslouchám. Když se odmlčí, všimnu si, že na prst pravé ruky si namotává pramínek svých blond vlasů dlouhých po ramena. Kolem její levé ruky, položené lehce v trávě, se bezděčně svazují stébla trávy do různých obrazců. „Tak to bych chtěl taky umět,“ vyhrknu obdivně. Vzápětí toho začnu litovat, ale radši už mlčím.

***

Trochu se zamračím. Nějak mi nedochází, co tím myslel. Najednou si všimnu magie, která mi proudí z ruky. Aha… V tom mi ale dojde i to, že mě nejspíš neposlouchal. Zamračím se ještě víc a s blesky v očích se na něj podívám. „Tak sem dej ruku.“ Řeknu trochu chladně a panovačně.

***
Když uslyším ten skoro rozkaz, malinko se odtáhnu. Zahledím se na ni a zkouším uhodnout, co tím zamýšlí. Ale ty oči, které ještě před malou chvilinkou zářily jako pomněnky, jsou teď pichlavě chladné jako kousky ledu. Nakonec jí zdráhavě ruku podám.
Uchopí ji možná až přehnaně silně. Položí mi ji na trávu a najednou cítím, že mi prsty proniká tak silná magie, jako jsem ještě nikdy necítil a stébla se splétají.
„Co to…?“ kouknu se zmateně na Elišku.

***

Když vidím jak se odtáhl, pocítím lehký záchvěv lítosti, ale i pocit zadostiučinění, který je o mnoho silnější. Jakmile provedu jedno ze zakázaných kouzel, které jsem prováděla snad už stokrát a vidím, že je opravdu zmaten, neubráním se zlomyslnému úšklebku: „To bylo Kouzlo předání magické energie.“ Pobaveně pozoruji, jak se jeho zmatení přeměňuje na strach. Odtáhne ode mě ruku a připadá mi, jako by se schoulil pod plášť.
Ozve se slabým a kupodivu celkem vzdorovitým hlasem: „Není náhodou zakázaný?“
„Náhodou je.“ odpovím zvesela.
„Je zakázaný, protože při něm musí provádějící čaroděj uvolnit velké množství energie a je pravděpodobné, že se úplně vysílí a omdlí nebo zemře.“ Začne malinko rudnout rozčilením: „Tak co si o sobě sakra myslíš? To se chceš předvádět nebo co?“
Ta reakce mě hodně zarazí. Sice se snažím vypadat jakoby nic, ale přesto má můj hlas zřetelný lítostivý tón protkaný rozhořčením: „Kdybys jen nečetl poučky, ale vyzkoušel si to sám, zjistil bys, že já jsem ti vůbec žádnou energii nepředala, jen jsem uvolnila tu tvoji magickou, kterou bys stejně nikdy nepoužil. Navíc na tohle se jí spotřebovalo tak málo, že to není vůbec znát.“ To mu nedaruju! Jakoby uraženě se od něho odvrátím, ale po očku ho pořád pozoruji.

***
Teď vážně nevím, co si mám o tom a hlavně o ní myslet. „To měl být výsměch? Sama víš, že jen ti nejlepší zvládají kouzlit po pěti letech, většina lidí po osmi a někteří se to nenaučí ani po deseti. A oba víme, že já nejspíš budu patřit mezi tu poslední skupinu.“ řeknu rádoby rozezleně.
„Blbost.“ Ozve se mi v odpověď mrzutě, „Zrovna ty máš magické energie skoro nejvíc od nás ze třídy.“ Chvíli se zarazí a zamyšleně se na mě zahledí: „Ale je pravda, že máš trochu jiný druh než ostatní a hůře se uvolňuje.“
Chvíli na sebe jen tak hledíme. Zničehonic ji napadne: „Řekni mi o své minulosti. Co jsi dělal a zažil, než jsi přišel sem?“
Celkem dost mě zmate, co mi Eliška sdělila o mých schopnostech. I když mě napadají otázky typu: Nekecá? Něco mě nutí tomu věřit. Poslední otázka mě vytrhne z úvah. Trochu se zamračím: „Proč to chceš vědět? Hlavně věci, které jsem prožil těsně před tím, než jsem přišel sem, nebyly zrovna příjemné. Nerad o nich mluvím.“ Vyvolalo to ve mně nešťastné vzpomínky. Upřeně hledím do země.

***

Nevím proč, ale takovou reakci jsem čekala. Něco mně ale přece jen říká, že je to důležité vědět. Proto se nadechnu a řeknu: „Prosím, řekni mi to. Já ti pak povím o té mojí. Něco mi našeptává, že abychom se poznali a mohli si věřit, musíme navzájem vědět, co ten druhý prožil.“
A je to venku. Jestli na to přistoupí, bude první, kdo bude znát mou minulost. Teda alespoň první, komu ji řeknu já. Odhodlaně a trochu bojácně se mu podívám do očí.

***
Její oči se vpíjejí do mých. „Tak jo.“ Řeknu jako v transu. Hned na to si začnu v duchu nadávat: Co jsem to řekl? To ne! Vždyť ji vlastně vůbec neznám! Co když mě očarovala? Skoro si nevšimnu, jak se při mém souhlasu ošila. Nakonec dojdu k závěru, že teď už stejně není úniku a po jisté odmlce začnu vyprávět: „Žil jsem si vlastně v úplném poklidu, jako každé jiné dítě, až do deseti let. Teda jako každé dítě, které vyrůstá na hradě jako dědic trůnu.“ Při těch slovech mě upoutá Eliščin pohyb. Zůstane na mě chvíli zírat s otevřenou pusou, ale až překvapivě rychle se vzpamatuje a zavře ji. Od té doby ale upírá svůj zrak místo na mě do země.
Tak pokračuji: „Když mi bylo deset, nějak se to zvrtlo. Jakýsi čaroděj, který byl hodně mocný, se rozhodl, že chce panovat v našem království. Ale to by rodiče nebyli dobří panovníci, kdyby mu vládu předali. Samozřejmě, že řekli „ne“. Ale jak už jsem se zmínil, byl to hodně mocný čaroděj, tak prostě jednoho dne přišel a…“ Ačkoli se co nejvíce snažím udržet emoce na uzdě, hlas se mi zlomil a cítím, jak mi po tváři stéká slza. Musím se sebrat. Zhluboka se nadechnu a donutím se pokračovat: „A zavraždil mi rodiče. Prý chtěl zabít i mě, protože můj pokoj byl obrácený naruby, ale já jsem měl to štěstí, že jsem byl u babičky a dědy na letním sídle… Náš dvorní čaroděj tomu unikl a co nejrychleji se rozjel za mnou. Pověděl nám, co se stalo a spolu s mými prarodiči se rozhodl, že v bezpečí budu jedině tady. Proto se dohodli s ředitelem naší školy… A tak jsem se sem dostal, aniž bych měl nějaký talent.“
Chvíli jen nepřítomně hledím před sebe. Pak řeknu: „Teď jsi na řadě ty.“ A pohlédnu na Elišku, která sedí schoulená s koleny u brady a pohupuje se dopředu do zadu. V obličeji má výraz, který říká, že je duchem nepřítomná.

***

Po Andrejově vyprávění se cítím vážně hrozně. Začínám si totiž dávat dvě a dvě dohromady. Ne, to ne! Z těch ošklivých myšlenek mě vytrhne až jeho poznámka o tom, že jsem na řadě já. „Já vážně nemůžu.“ Řeknu tiše.
„Musíš, nezapomínej na to.“ Dostane se mi odpovědi pevným hlasem.
Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Tím odhalím slzy, které se mi kutálí po tváři: „Tak dobře, ale budeš mě nenávidět.“ Odmlčím se.

***
Ona mi to musí říct. Prostě musí. Přesto se neubráním pocitu chránit ji, před vším, ať je to cokoliv, co předcházelo těm slzám. Přesunu se blíž k ní a obejmu ji pravou rukou kolem ramen: „Ať už jsi prožila cokoliv, tak budu stát při tobě, jo?“ zašeptám jí do ucha.

***

Přesto, že se hodně obávám toho, jak bude na můj příběh reagovat, jsem ráda, že je tak blízko mě: „Bejt tebou si tím nejsem tak jistá,“ řeknu a cítím se z toho všeho dost vyčerpaná. Jsem tak ráda, že můžu mluvit potichu a položím si hlavu na skrčená kolena, která si držím rukama. Tři dva jedna teď! Proběhne mi myslí a začnu vyprávět:
„Narodila jsem se do rodiny schopnostmi průměrné, ale vzhledem prý výjimečné čarodějce a asi nejnadanějšímu kouzelníkovi, kterého tato škola potkala. Žili jsme v souladu s magií a žili jsme šťastně. Ale ani u nás to netrvalo věčně. Pár dní před tím, než mi bylo devět, začal mu jeho um stoupat do hlavy a byl posedlý majetkem a mocí. Mamka se mu to snažila všelijak vymluvit, ale marně. Po roce už to došlo tak daleko, že se rozhodl, že ovládne malé sousední království.“
Cítím, jak se Andrej odtáhl, jak mu to začalo docházet. Ale asi chtěl slyšet celý příběh, nebo nevím, ale zachoval se statečně a nakonec se ke mně přitiskl ještě pevněji. To mi dodalo odvahu na to, abych pokračovala: „Vrátil se s nepořízenou, jak jsme čekali. Mamka si myslela, že už toho nechá. Byl to pro nás celkem šok, když jsme zjistili, že je kvůli tomu schopen i vraždit. Samozřejmě, že se mu v tom snažila zabránit. Jenže on byl jako posedlý. Jelikož mu stála v cestě, tak ji zavraždil… Chtěl zabít i mě, ale přece jen v něm něco z lásky, kterou choval k mamce a asi i ke mně, zůstalo a to ho zastavilo. Podle mě mu bylo i líto toho, co provedl. Nebo mi to alespoň tak připadalo, když tam stál proti mně, která jsem se bránila jen neumělým dětským štítem, který mě naučila kdysi mamka. Ten by smetl pouhým pomyšlením, kdyby chtěl. Najednou, jako by nabral druhý dech, se otočil na patě a jako šílený vyrazil z domu. Dál už to znáš…“ To už jsem vážně nevydržela a přitulila jsem se ke kolenům a cítím, jak se mi z očí derou nezadržitelné proudy slz.

***
To přece nemůže být pravda, že ne? Prostě tomu nemůžu uvěřit, že tady sedím na louce, nad kterou začíná zapadat slunce s dcerou vraha mých rodičů… Když se na ni ale podívám a cítím, jak se mi chvěje ruka od toho, jak vzlyká, uvědomím si, že ona je na tom snad možná ještě hůř, než já a vlastně za nic nemůže. Z náhlého popudu ji celou obejmu a co nejvíc se k ní přitisknu. Chvíli ještě snažím zadržovat pláč. Nakonec tomu ale stejně podlehnu.

Seděli jsme tak dlouho, hodně dlouho. Teď už nám však noční chlad vysušil slzy. „Už bychom se měli vrátit.“ Řeknu a pomůžu jí vstát. Udělám pár kroků přes louku. Otočím se a zjistím, že stále stojí na místě. Teprve teď v záři měsíce si všímám, jak vypadá až nadpřirozeně krásně v dlouhém zelenomodrém plášti, po kterém jí splývají plavé vlasy a modré oči se v mdlém měsíčním světle lesknou. Stojí tam, jako by nevěděla, co má dělat. Jestli má vůbec cenu vracet se do školy. Vrátím se a vezmu ji za ramena a vedu ji přes louku ke škole.
„Nemyslíš, že jestli budeme chtít zabránit tomu, aby takové neštěstí zažil i někdo další, budeme muset nějakým způsobem tvého tátu zastavit. Bez tebe to ale nezvládneme,“ řeknu jí a chci, aby to znělo povzbudivě
„Máš pravdu, ale ne celou. Jestli ho budeme chtít zastavit, bude potřeba hlavně nás obou,“ dostane se mi odpovědi.

***

Rychle, než stačí něco namítnout, pokračuji: „I když se ti to zdá nepravděpodobné, vážně máš velké nadání. Ta odlišnost, kterou cítím u tvé magie, je možná způsobena tím, že nemusíš mít všechno vrozené, ale jak byl můj otec vzteklý, když se tě pokoušel vypátrat s pomocí magie, podcenil v tom rozčilení a pýše složitost kouzla a něco z jeho magie zůstalo v tobě. Takže stačí, když se jí naučíš vytáhnout z útrob svého vlastního těla. A s tím ti můžu klidně pomoci.“ Konečně jsme se ocitli u dřevěných školních dveří. Však už bylo na čase. Klepala jsem se zimou a Andrej určitě taky. Naštěstí nebyla vrata zavřená, protože na nás čekal ředitel, s obavami v očích. Když nás spatřil, bylo mu hned jasné, že právě jsme si navzájem odhalili pravdy, které před námi on tak úspěšně pět let tajil…