Andor.cz - Dračí doupě online

Jednou ráno mě probudil zvonek. Za dveřma stál nějakej dědek. Byl plešatej, šedovlasej a skoro bych uvěřil, že dokáže ty dveře pohledem propálit, pokud je rychle neotevřu. Byl jsem zrovna docela slušně nasranej, rozcházel jsem se s přítelkyní, takže jsem na něj neměl vůbec náladu, kór když na hodinách svítilo 05:12. Akorát vycházelo slunce. Řeknu vám, že není nic krásnějšího, než sledovat východ slunce z vrcholu New Yorskýho apartmá. Často jsme ho s Lucy pozorovali, ještě před časem, než jí hráblo. Stála vedle mě, usrkávala tequillu, noční košilka se jí lehce nadzvedávala, když foukal vánek, takže jste mohli vidět mnohem víc, než jenom perfektně tvarovaný stehýnka... opálený... pevný... k nakousnutí.
Kurva, to byla krása!
No, ale tenkrát jsem si sluneční paprsky rozhodně vychutnávat nechtěl. Chtěl jsem spát, válet se v posteli, možná si pustit nějaký porno nebo podobnou sračku na odreagování. A to si nepředstavujte, že bych si ho jako honil, vůbec ne, já se při pornu musim vždycky děsně smát, když vidim ty sbíječe a ženský, co hrajou jakej maj orgáč. Ale to bych se rozkecal o svej teorii vzrušenejch dlažebních kostek, takže radši nic.
Navíc se mi zdál sen! Už nevim o čem, ale byl pěknej, to si pamatuju...
Takže toho dědka, co mi v ksichtě připomínal starýho albatrosa, jsem nesnášel ještě dřív, než stihnul cokoliv říct.
Nutno podotknout, že v okamžiku kdy promluvil, se můj názor nezlepšil.
,,Pan Cocquerell?‘‘ zeptal se. Moc dobře jsem slyšel, s jakym pohrdánim vyslovil slovo pan...
,,Jo. Co chcete?‘‘ Fakt jsem neměl v plánu hrát si na milýho newyorčana.
,,Hmmm,‘‘ řekl jen a stál a koukal na mě.
Docela dlouho.
,,Jestli jste mě vzbudil jenom kvůli tomu, aby jste na mě čuměl, tak můžu zaručit, že se postaram, aby jste VY dneska vůbec neusnul!‘‘ Myslel jsem, že to je nějakej šílenej soused.
,,Smím dál?‘‘ zeptal se po další chvilce mlčení. Bohužel to bylo na dlouho naposledy, kdy mlčel.
,,Ne. Smíte vypadnout.‘‘
,,Odstup ode dveří a nech mne vejít, ty odporný vřede, ubohá karikaturo člověka, lejno usazené na podrážce, nech mne vejít a posvětit tak tvoji ubohou existenci, kterou si ani trochu nezasloužíš, žijíc si jako vydržovaná štětka, skrz na skrz falešná a prolezlá nemocemi, tak odstup a nech mne vejít do té tvé smrduté kobky, jež nazýváš příbytkem!‘‘
Přiznám, že takovou reakci jsem nečekal.
Kdyby jste do mě v tu chvíli praštili kladivem, rozpad bych se na tisíc kousků, tak moc jsem připomínal sochu, když kolem mě prošel dovnitř.
Vůbec jsem nevěděl, co mam říct. Byla to bizarní situace. Ten dědek se posadil za stůl v kuchyni. V bytě bylo šero, svítila jenom lampa s červenym světlem, Lucy to přišlo na noc děsně romantický...
Vetřelec seděl na mym místě a očividně se bavil. Něco kecal, ale neposlouchal jsem ho. Seděl akorát před balkonovejma dveřma, za ním vycházelo slunce (dalo mi hodně práce sehnat takovej výhled, prej nejlepší v New Yorku, možná v celym USA).
A jak tak rudě žhnulo, připadal jsem si jako v pekle. A přede mnou samotnej ďábel na svym trůnu. Že by můj soukromej poslední soud? Co když satan obchází hříšníky jednotlivě?
Pak mi ten hnusák flusnul na triko.
Sliny se nepropálily na kůži. Uvědomil jsem si, co to kecam. Byl jsem rozespalej. Možná ještě snim, doufal jsem. Bylo to jasný.
Na stole ležela knížka. Jmenovala se Květy zla, od Charlese Baudelaira. Vedle nějaká lahvička, asi je vyndal z toho svýho šílenýho sešlýho obleku, když mě hypnotizovala rudá záře...
Zavřel jsem dveře a přešel k lince. Musel jsem utnout ty řeči. Konec vykání.
,,Dáš si kafe?‘‘ Vim, nezvyklá otázka na člověka, co vás nazve hovnem na botě. Ale věřil jsem, že je to sen.
,,Nech si ten patok pro svého čokla, laciný Miliusi.‘‘
,,V pohodě, taky tu břečku nepiju.‘‘ Lucy ho zbožňovala. Vážně mi ten chlap před chvíli řek vydržovaná štětko?
,,Pouze jed prolil bych tvým hrdlem!‘‘
Asi to tak bude.
,,Díky, vidim že jsi fajn chlap, Charlesi.‘‘
Budu mu řikat Charles, ať se jmenuje jakkoliv.
,,Nech si svá slova jedu pro jiné, zjizvená přetvářko zjizvené přetvářky! Nejsem slepý ani hluchý!‘‘
Za to budeš asi slušnej kretén...
,,Jo, to je dobrý vědět, škoda, že nejsi alespoň němý, můj archaický příteli... Proč jsi přišel?‘‘
A proč zůstáváš...
,,Ty nevíš? Přinesl jsem ti dárek, zhovadilče.‘‘
To je milé.
,,A co to je?‘‘
,,Flakón voňafky, abys lahodil lidem jako poupě, jako čerstvě vykoupané miminko, jako láska, která zmate smysly, jako láska, abys zavoněl a nalhal jim, že nejsi jen iluze, že nejsi smrdutý skunk, co po chvíli nadzdvihne ocas a ukáže pravou tvář. Lidstvo je jako staré bedny kitu, tupé a natvrdlé, budou tě následovat jako ovce, trojnohé, s vyhřezlými vnitřnostmi a bez jazyků, slepé, hluché, poseté mouchami, budou jenom cítit tvojí vůni, nevnímajíc všeobjímající bolest a puch!‘‘
Začínal jsem mít pocit že Charles je mistr plamenných projevů a přirovnání.
,,No... ehm... co říct, Charlesi, jsem dojat, vážně, ale nehodlam si na sebe nastříkat žádnou tvojí kyselinu domácí výroby, po kterej budu aspoň hodinu umírat v křečích, takže si to můžeš všechno zase sbalit‘‘
,,Pohrdáš mnou, netvore?!‘‘ řekl a začal se napřimovat, jako povislý penis v posledním záchvěvu mužnosti (tak by to nejspíš řekl sám klasik).
Mlčel jsem a prohlížel si ho. Celý se chvěl, oči měl lesklý. Už vůbec nepřipomínal ďábla. Vrásčitý čelo, řídký vlasy, zkrabatělý ústa...
Všimnul jsem si chloupků na uších, nejspíš mu vycházely i z nosu. Barva pleti se nedala určit, protože na pozadí se odehrávala fascinující podívaná, slunce se pomalu dostávalo nad obzor, nebe bylo úplně fialový.
Měl bych si skočit pro UV brejle, napadlo mě. Ale zbejvalo ještě pár minut.
Barva Charlesovo pleti se nedala určit, ale řek bych, že byla všechno jenom ne zdravá. Stál a třásl se, asi věřil že vzteky, jenže já myslim, že tenhle chodící mixér se stane časem z nás všech. Možná proto si důchodci nic nepamatujou, třesou se jako osiky a myšlenky, vzpomínky, všechno jim splývá v jedno velký nic. Pak už zbejvaj jenom pleny a nazdar. Jednou budu taky takovej... skoro jsem se při tom pomyšlení otřás... ironie osudu...
,,Tak pohrdáš, pse?!‘‘ zopakoval Charles svou otázku a naléhavostí mu přeskočil hlas.
Můžu pohrdat někym takovym? Záštiplnym dědkem, kterej vidí všude jenom hnus a utrpení? Protivnym hajzlem, kterej zkazí každýmu radost už jenom tim, že se nadechne?
Lucy mi vždycky řikala, že jednou budu strašnej dědek. Občas jsem na ní sice byl naštvanej, ale teď vidim, že míra mojí zloby a zloby Charlese je neporovnatelná.
Ok, možná jsem neměl bejt nasranej, když šla na oběd se svejma spolupracovníkama, ale mohla mi o tom sakra říct! Člověk by se pak nedovídal jak mu stará (ehm... Lucy bylo 23... vlastně pořád jí je 23... neměl bych o ní mluvit jako o mrtvole...) zahejbá. Člověk by pak doma nerozflákal půlku obýváku.
Člověk by pak nebyl sám.
Vlastně je dost možný, že budu jednou jako Charles, nebo ať už se jmenuje jakkoliv.
Nepohrdal jsem jím. Bylo mi ho líto.
,,Jdu do sprchy,‘‘ řekl jsem co nejlhostejnějším tónem a zalez do koupelny.
Slyšel jsem ho křičet: "BUĎ PROKLET, BUĎ PROKLET!"
Zapnul jsem sprchu a pustil hudbu. The Killers, má oblíbená skupina. Ostatně všechno by bylo lepší než přízrak v mojí kuchyni. Vlažná voda mi dopadala na krk a na vlasy, začínal jsem se konečně probírat.
Najednou jsem se nemohl zbavit myšlenky, že ten muž jsem já, třeba z budoucnosti a jdu se varovat, ať se sebou něco dělam. To by vysvětlovalo i můj podivuhodnej klid, na to že byl v mym bytě cizí chlap a já... jsem byl prostě v klidu. Stejně je to asi sen.
Pak se ozvala ohlušující rána.
Vyběh jsem z koupelny, Charles (já) už stál u okna. Otočil se na mě. Pak zase zpátky.
,,Co to bylo za ránu?‘‘ Kapala ze mě voda a dokonce jsem si ani neomotal ručník kolem pasu.
,,Podívej se sám, ty spařený vepři!‘‘ Nevim, proč musel furt urážet.
,,Hele, byl jsem ve sprše, takže drž hubu, spařenej seš možná tak ty!‘‘ Sprcha mě vážně probrala.
,,Mlč už, malý ptáčku a jdi k oknu, dole se něco stalo.‘‘
Idiot.
,,Rád, řídký vlase.‘‘ Skoro jako dva indiáni. Malý Ptáček a Řídký Vlas. Postrachy prérie.
Kouknul jsem dolů a úsměv mě přešel. Bylo to auto Lucy. A o kus dál někdo ležel. Vypadalo to na nějakýho kluka, šílenec si vyrazil na ranní projížďku na skatu. Evidentně naposled.
Koneckonců, srážka s Lucy končívá tragicky, před timhle definitivním rozkolem jsme se x krát rozešli a zase udobřili.
No, ale to už toho prcka asi moc nezajímá...
,,Mršina...‘‘ řekl Charles.
,,Je to mrtvej kluk! Žádná mršina, kurva!‘‘ Už mě dožral. Mluvil o něm jak o zbytku buvola.
,,On je stejná mršina jako ty a já. Je stejná mršina jako každá chodící bytost. Nakonec z nás všech zbyde jenom volné místo pro další mršiny,‘‘ povídal se zasněnym výrazem...
Jestli je úděl lidstva uvolňovat místo dalším čekatelům na rakev, jsem nevěděl. Stejně jako jsem nevěděl, že Lucy po úderu do hlavy zůstane v kómatu. Ještě se neprobrala a začíná se nějak nafukovat... lehce, ale já to vidim...
Stejně tak nevim, jak se Charles vypařil. Nepředstavujte si žádný dramatický otevřený okno s vlající záclonou. Prostě byl fuč a já stál sám v temnym načervenalym bytě. Jenom sprcha pořád tekla.
A ještě něco zůstalo.
Flakón voňafky.
Od tý doby východům moc neholduju. Přestěhoval jsem se do domku na předměstí. Každou noc se budim a čekam, kdy se vrátí. Jednou to přijde. A já mam strach. Protože Charles možná vůbec neodešel.
Protože ten den jsem ráno viděl zapadnout slunce.
A víte, někdy, když sedim Lucy u postele... a pohrávam si s tou malou flaštičkou... někdy... mam divný myšlenky...