Andor.cz - Dračí doupě online

Byla jednou jedna malá holčička, která měla svou oblíbenou hračku. Jednou, na svátek, dostala velice pěkného maňáska v podobě klauna. Na nějakou dobu se stal přesně tím, komu byly směřovány všechny tužby, s kým chodívala spát a tím, koho každé ráno hledala za postelí. Mluvila k němu a od jisté doby i on mluvil s ní. Byl to klaun, jakých jsou spousty, ale zdánlivě jedině tento uměl plnit všechna přání. Taky je rád plnil – na co si jen děvčátko vzpomnělo. Vždycky holčička poprosila a poděkovala, jak ji vždy učili, jen po čase jí to začínalo připadat nedůležité. Vždyť koho by bavilo stále říkat: „Prosím, prosím, Klauníku, mohl bys mi vyčarovat takový ten krásný náhrdelník, jaký měla Popelka?“ A poslouchat odpovědi na poděkování: „To nestojí za řeč!“ Když to nestojí za řeč, pročpak se tím zabývat? A tak holčička přestávala prosit a děkovat za službičky. Z Klauníka se stával jen kus hadru. Věc, co jí plnila každý rozmar. Přestávala si ho vážit, čím dál víc se na něm hromadil prach a špína. Nelíbily se mu výmysly malé holky, plnil je neochotně a nedůkladně. Po čase už se nedalo říct, že něco dělá, tak byla holčička zklamaná. Neovládla se, chovala se ke klaunovi velice ošklivě. Kouzelná hračka to nemohla déle snášet, zvažovala všechny možnosti, nechtěla být škaredá, jenomže čeho je moc, toho je prostě moc! Nakonec přemístila vědomí holčičky do klaunského hadrového tělíčka.

Byl to opravdu šok. Děvčátko nebylo schopno vším vyčerpáním ani zvednout ruku. Jen co pochopilo těch pár událostí, snažilo se rozplakat,což šlo v podobě hračky vážně velice špatně. Bez naděje si lehla na zaprášenou poličku a pozorovala zblízka částečky špíny. Otočila by se, avšak hlava byla tak těžká. Nebýt tak vyčerpaná a ustrašená, děkovala by za chvíli spánku.
Ráno nebylo o nic lepší, stále opakovala sousloví „špatný sen“. Probudit se nešlo. Ještě k tomu byla na neznámém místě. Vůbec se jí nelíbilo, bylo takové studené a tvrdé, temné, že neviděla, kde vlastně je, a plná strachu se klepala v rohu. Připomínalo jí to výtah, když se jednou projela sama v zašpiněné kabině a zhaslo světlo. Třeba je to taky takový malý výtah, pomyslela si a unaveně zvedla hlavu. Zamžourala a začala se obávat, zdalipak neztratila zrak. Tma byla absolutní, děsivá. Neviděla na svou podobu, začínala si zvykat. Po pár chvílích děsu a strachu se rozhodla napřímit a prozkoumat nebezpečí po hmatu. Hlavně hledala tlačítka, která by pomačkala a jela výtahem, dokud by se nedalo otevřít. Problém ovšem byl, že nenacházela nic. Dokonce i dveře se před ní někam schovaly. Na to, v jak stísněném prostoru byla, jí průzkum trval velice dlouho. Nechtěla se vzdát, ale únava byla silnější. Vyhrála – bojovala přece s hadrovým klaunem.
Druhé ráno bylo také tmavé. Ani se neobtěžovala vstát nebo otevírat oči. Vydržela několik hodin, po té ji vyrušilo ostré světlo a házení po pokoji neznámého dítěte. Snažila se zjistit, co se děje, a náhodou jí padl zrak na malou, barevnou krabici s hromadou hvězdiček. Odtud ji asi vytáhli. Tak žádný výtah, pomyslela si zmateně. Chlapec s ní dále škubal, chtěla na něj zakřičet, co si to myslí, že dělá, a už už by otevřela pusu, kdyby to šlo. Ano, ono prostě něco bránilo, kolem byla spousta lidí, kteří se usmívali a radovali z radosti protivného nohatého stvoření. Z několika vět vypozorovala, že se jmenuje Honzík. Na chvíli škodolibě zatoužila udělat mu to, co udělal Klauník jí. Nebyla od té věci daleko, ale měla v čerstvé paměti svůj smutek, když se stala. Bylo by jí líto udělat hroznou věc něčemu s tak krásným úsměvem. Házel s ní Honzík a bolelo to, avšak byla vidět radost v očích. A navíc ji odnesl a položil do peřin. Je až k neuvěření, jak rychle si dokáží děti získat rodiče, babičky, dědečky i své nové hračky. Během chvíle v pohodlí zapomněla na utrpení a zasloužený spánek odnesl všechnu bolest za hory daleko. Usínala s úsměvem na rtech a konečně si pořádně odpočinula.

Probuzení bylo o mnoho horší. Nevím, komu by se líbilo dostat hned po ránu od podlahy přes hlavu. Ono vlastně nebylo ráno. Měsíc osvětloval ulice venku už nějakou tu dobu.
„Jenom proto, že jsem asi hadrová, se mnou bude zacházet jako s hadrem?“ zabručela, zívla, protáhla se a rozhlídla kolem sebe. Svět ještě nikdy nebyl tak veliký. Hračka sem, hračka tam, skříně vypadaly skoro jako velehory a z knížek na koberci se staly zvláštně krásné barevné ledovce. Celý dětský pokojík byl v nočním šeru až moc děsivý. Kdyby se tolik nebála, hned by utíkala všechno prozkoumat.
„Pro dnešek se spokojím s tímhle místečkem!“ ohmatala si nejbližší okolí, klesla na kolena a opět usnula. Nepospala si ani hodinu, probudily ji totiž hlasy ostatních hraček.
„Copak to je? Mi se to vůbec nelíbí! Nic, co je příjemné, na sobě nemůže mít tolik barev,“ breptala dokola hračka, pojmenujeme ji třeba Anička.
„Nikdy jsem neviděl tak moc barevnou hračku! Tedy, jednou jsem jednu takovou znal, byli jsme ještě mladí, no tak dva dny, ona měla velice zvláštní jméno... jmenovala se… jmenovala se... pamatuji si to stále, pořád na ni musím myslet... jmenovala se...“ vzpomínala druhá, dokud nebyla docela nevrle přerušena tou další:
„Vím, znám... netuším proč přemýšlíš jak se jmenovala, když jste měli tohle jediné stejné.“
„Jo, přesně tak... ty jsi nějaký věštec? Máš nějaké schopnosti? Umíš číst myšlenky?“ dodala neznámá hračka, jen aby si nepřipadala hloupě, avšak tyto otázky zůstaly bez odpovědi.
Mezi tou chvílí si už stačila holčička v podobě klauna sednout a promnout oči. Zjistila, že ostatní ji uzavřeli v půlkruhu, a je jich zdaleka více než jen tři. Po pár chvílích ticha dostávala pocit, že musí něco říct. Nevěděla, jak se zdraví hračky a obávala se, že něco pokazí, tak reagovala na toho zvláštně zadumaného a pěkného chlupatého psíka. Ano, ten, co vzpomínal na jméno, byl malinký, modrý hafan.
„Já neumím číst myšlenky... ale umím plnit přání! A … možná... vážně,“ vykládala roztřeseně a ani nedokončila myšlenku. Hodně hraček se jí přímo posmívalo. Onen pejsek ne, ten si zjednal ticho a s úsměvem jí vysvětlil, že to rozhodně není nic zvláštního, ani nic, s čím by se měla chlubit. Pozval ji k sobě na poličku a těsně před ránem doprovodil tam, kde spadla. Dítko by si sice určitě nevšimlo, pak až večer začalo hledat, ale plyšový pes od návratu neustoupil. Zjistila, že její nový kamarád má od chlapečka jméno Pejsek, ale stejně je raději, když mu říkají Aty. Oni si vlastně povídali celý zbytek noci, a nejen této, pouze ta kratší výměna názorů byla jedinečná. O schopnostech hraček už nepadlo ani slovo, ačkoli toto téma nedostala z hlavy.

Netrvalo dlouho a oblíbila si pejska i Honzíka až nezdravě. Dítko ji vždy rozesmálo a Aty pomáhal, když vzpomínala na maminku, tatínka a nakonec taky Klauníka, kterého měla přes to, co jí udělal, ráda. Často také vzpomínala na pocit, jaký nastal, když mohla hračku obejmout. To je další z věcí, které si už nikdy nezopakovala. Po týdnu, měsíci, možná uplynulo více měsíců, každopádně po nějaké době, se rozhodla, že nějak vrátí ty krásné chvíle roztomilému Honzovi. Takhle v noci, když jí šeptal pohádku pro krásné sny a mačkal hadrové tělíčko v náručí, se rozhodla promluvit.
„Víš… já bych ti mohla nějak pomoci,“ zašeptala a spiklenecky na něj mrkla.
„Ale já vím, jak to je dál! Sněhurka našla trpaslíky, víš!“ zareagoval zmateně a trošku uraženě. Je skoro s podivem, že si vybral pohádku, jaká má jen v názvu dvě r. Vždycky mu dělalo problém to písmenko vyslovit.
„Nevím, vážně ne... a je to opravdu napínavá pohádka, zapomněla jsem, jak pokračuje, vždycky, když skončila... včera, předevčírem, před předevčírem... já ti chci ale pomoct nějak jinak,“ říkala už polohlasem a jakmile dítko uvolnilo stisk, posadila se.
„A… s písmenkem... no... já.. takové to škaredé písmeno, na to chodím k paní lopogedce, ta je moc milá,“ vyplašeně jí vysvětloval, ale bylo vidět, jak ho to začíná zajímat. Koukal holčičce přímo do umělých kukadel.
„Je to logopedka. A ani s tím ti nechci pomoct. Totiž – dokážu ti splnit všechno, na co pomyslíš. Vím, že jsi velice chtěl nový model toho nevkusného auta. Nebo taky opravit talíř, který jsi včera rozbil. S tím vším můžu něco udělat...“ navrhla. Začínala se lehce usmívat. Opravdu se mu lesknou očička radostí, nebo to je jen odlesk z měsíce svítícího dovnitř oknem?
„Já ti ale nevěřím. Dokaž mi to!“ zašeptal nadšeně. Ze způsobu, jakým to řekl, bylo jasné, že opravdu chce věřit. Ani nestihla začít mluvit, už byl zpátky s rozčtvrceným talířkem. Oprava trvala pár minut a opravdu stála za to. Byl ještě lesklejší a krásnější, než předtím. Honzík koukal s pusou tolik otevřenou, že šlo skoro vidět všechny myšlenky, honící se jeho hlavou. Nic skromného to nebylo a rozhodně si je nenechal pro sebe. Celý večer nespal, jen aby mohl koukat na nové kolo, autodráhu, masku indiána, vlastní malý stan a mnoho dalších věcí. Poděkování by se dala spočítat na prstech jedné ruky a ještě by většina prstů zůstala volná. Holčička byla velice zklamaná. Jen měla chvíli času, šla se usadit na oblíbené místečko, kde si vždy povídala s Atym. Tentokrát, ani později, nepřišel.
„Jak je možné, že maminku pěkně prosí i o lízátko? Proč to neudělá u mě? Pusa by mu neupadla...“ povzdechla si a jen tak kývala nožkama. Nebyla nazlobená, ani trošičku, jen zklamaná. Proseděla na poličce celý den a neobtěžovala se sledovat hračky, které se ji snažily utišit. Nevšímala si ani Honzíka, který ji tak zklamal, dokud ji ve zlosti nehodil na postel.
„Jsi zlý! Zlý a zlý klaun! Víš, co mi maminka řekla na ty tvoje povedené přání? Nevíš! Protože ty mi jenom škodíš a nechceš vědět jak moc! Je to hodně... hodně a nemám tě rád!“ křičel po pokoji. Jeho maminka v obýváku jen zakroutila hlavou a pustila si televizi. Honza zatím pochodoval a funěl jako lokomotiva. Klauní holčičce vyhrkly do očí slzy. Jindy ji rozesmálo, když jí říkal, jako by byla kluk, ale dnes opravdu ne. Za takového řevu rozhodně.
„Odpovídej mi! Já vím, že to umíš, ty zlý... obludo! Jsi příšera. Protože hračky normálně nemluví!“ Pronesl sem tam zlostně a holčička stále nemohla mluvit přes záplavu slz. Chtěla se bránit, ale nedokázala to. Vztek z chlapečka vyprchal rychle, smutek z dívčí dušičky nikdy. Honza ji trápil dva dny, stále byla využívána, vyčerpávána přáníčky a jen co nabrala sílu, dokázala si pouze lehnout a spát. Nakonec utekla se smutkem a zklamáním v duši. Napadlo ji proměnit ho taky v klauna. Přemýšlela o tom ve snech. Rozhodla se neudělat to. Co by se změnilo? On by udělal stejnou chybu, jako ona, neví, jak ji bolí srdíčko a i když byl zlý, nezaslouží si takový přístup. Holčička se může poučit z chyb, které udělala, taky proto, že jich má na seznamu víc. Je to jen malé zlo, jen i na něm záleží. Takto by se mohl stavět každý člověk a svět by byl hned krásnější.

Nastalo pro ni těžké období, potulovala se sama venku. Hodně vzpomínala na maminku, na Atyho, chlapečka i Klauníka a toužila se pořádně najíst. Hračky nejedí, ale když ještě jíst mohla, bylo to jednou z nejzábavnějších činností. Jak ráda by si dala i ovesnou kaši.
Prochodila hodně míst a poznala zvláštní zvířata. S každým se dala do řeči, všechny byly něčím zvláštní. U většiny narazila na nepochopení a odkráčela se smutnou hlavou. Nejraději měla holuby, připadali jí hrozně hloupí. Nemusela žížaly a nesnášela kočky. Byly krásné a věděly to o sobě. Měla ráda taky třeba brouky, ale nepromluvila si s nimi. Ten spěchal tam, ten dělal tohle a nikdo netušil proč. Když se našel nemocný, popovídali si i několik vět, než ho sluplo jakési jiné zvíře. V noci ji budili ježci. Ti se s ní snažili skamarádit, ale ona se moc bála. Z její malé výšky vypadaly bodliny nebezpečně. Po době, zdálo se to jako věky, ji našla taková copatá blonďatá holčička. Jmenovala se Andrejka, jak později zjistila. Jen co si jí všimla, děvčátko klaun si už už zakrývalo oči a připravovalo se na bolest. Čekala minutu, dvě, počítala, kdy spadne na tvrdý chodník, kdy se ozve namyšlené „Fuj, smraďoch!“ jako mňoukaly kočky, ale nic. Naprosto žádná věc se nestala. Místo toho byla pohlazena po červených umělých vláscích a dostala jméno. Nebylo to něco jako „Klaun“ nebo „Klauník“, bylo to opravdové jméno, jaké mají děti.
„Ty jsi ale krásná! Takové vlásky, ty jsi určitě holčička. A budu ti říkat Anežka, je to moc pěkné,“ brumlala si s úsměvem a už ji utíkala někomu ukázat. Vždycky bylo běhání to nejnepohodlnější. Házelo „Anežce“ hlavou a rukama, kde to jen šlo, ale s Andrejkou jako by se vznášela. Marně vzpomínala na své jméno. Tedy to, které jí dali vlastní rodiče, ale bez výsledku. Jméno Anežka je pěkné dost, aby se mohlo stát vlastním. Ona se stala Andrejky a ta se stala její, podobně, jak to bývalo předtím s chlapečkem. Měly se rády, Ája ji také nikdy nenechala spadnout v noci z postýlky a nezapomněla si ji nosit do školy. Dávala jí ochutnat svačiny a i když si Anežka nemohla ukousnout, byla ráda, že jí nabídla. Pohrávala si s myšlenkou, že také něco udělá. Třeba pár přání. Jen tak by řekla, že jakákoliv tři... Ale ne, počká si, až Andrejka řekne to, co opravdu chce. Věc, kterou svěří jedině jí s tím zvláštním světlem ve velkých, veselých očích. A ani v té chvíli neukáže, jak umí mluvit, neprořekne se, že to splní. Postará se, aby dostala, po čem touží, ale neudělá tu chybu a neřekne, komu má děkovat. Toto dítko by sice poděkovalo, jen... nemusí přece vědět všechno.