Andor.cz - Dračí doupě online

1.: Drak


Je vlahé jarní ráno. Slunce vstává a rozhazuje své zlatě zářící vlasy po zeleném koberci. Kapky rosy zachycené na stéblech trávy, která se snaží dosáhnout ke slunci, chytají tu záři a nesobecky ji odrážejí, aby se tím pohledem mohli kochat i jiní. Načechraní oblační beránci si hrají na nebi s větrem a snaží se nestínit slunci…

Asi 12ti letý chlapec leží v trávě a přes zavřená víčka si vychutnává tohle jarní ráno.
Pak se přes něj přelije stín…

…stébla ochabují ve své snaze a zelený koberec na chvíli potemní, aby se mohl znovu rozzářit…

...Otevře oči, ale stačí zahlédnout jen zbytek ocasu a i ten se schová za kopec.
„Drak… letěl nade mnou Drak...“ pomyslí si chlapec, zvedne se z trávy a jde domů.

Ten drak jsem byl já.



2.: Dhampír


Listí šustilo pod nárazy slabého větru, větve se nechvěly ani moc, ani málo, a celý les šuměl.
Černovlasá elfka našlapovala pomalu a rozvážně, luk v ruce, tětivu napjatou, šíp založený. Ostražitě sledovala každé místo, do kterého jí zrak dovolil nahlédnout. Stíny stromů se pomalu pohupovaly a vyváděly ji z míry, ale nedovolila jim rušit její soustředění. Kromě běžných zvuků lesa bylo ticho. Ptáci nezpívali a zvířata byla nejspíš zalezlá ve svých lesních domovech.
I ta lesní fauna věděla, že je něco v nepořádku a to něco nutilo elfku k ostražitosti.
Nebylo to zvíře, to věděla určitě. Zvíře by se nepohybovalo tak rychle jako ta věc, kterou zahlédla. Původně si vyšla do lesa na lov. Lov má vždy jen dva účastníky, kterými jsou lovec a kořist. Znervózňující bylo, že nevěděla, která z těch rolí připadla jí.
Znovu ten zvuk. Krátké *svist*. Elfka napjala luk ještě o trochu víc a otočila se po zvuku.
Vše poté se stalo tak rychle, že to ještě nezažila.
Ležela na zemi, luk bůhvíkde, hlava ji bolela. A co bylo nejhorší, přímo nad ní stál nějaký muž. Byl asi dva metry vysoký, lehce osmahnutý, zelené vlasy lezly zpod velkého černého klobouku kryjícího oči. Zbytek těla zakrýval dlouhý plášť stejné barvy.
Muž se zazubil. Doslova.
„Upír!“ vyjekla elfka.
Muž se jen usmál. „Ty, děvče, máš štěstí. Velké štěstí, protože zaprvé odvykám a za druhé….“ Muž vyndal ze záhybů pláště elfčin luk a hodil ho na zem vedle ni. „...jsem nevýslovný dobrák.“
Pak byl pryč, jen to krátké *svist* a zvířené listí naznačovaly, jak zmizel.
Elfka se zvedla, sebrala luk a pověsila si ho přes rameno, načež rychlou chůzí vyšla z lesa.

Ten Dhampír jsem byl já.



3.: Chlapec


„Beep… beep… beep… be.. klap… UÁÁÁÁÁÁ!!!!!!… cvak… blik.“ V pokoji se rozsvítilo, když chlapec slezl z postele a cvakl vypínačem. Sedl si na židli, protáhl se a šel do koupelny umýt si obličej.
Když se vrátil, oblékl si připravené trenýrky, kapsáčové kalhoty, khaki triko, šedou mikinu s kapucí a nakonec černé ponožky. Vždycky chodil takhle oblečen. Takhle nebo podobně, pokud matka prala.
Do jedné kapsy nasoukal mobil, do druhé peněženku, do ruky rozečtenou knihu, otevřel dveře a sešel po schodech do obýváku. Dálkovým ovladačem zapnul televizi, ubral zvuk a šel se do kuchyně podívat, co má ke svačině. Místo jídla byly na lince peníze, které si potěšeně zavřel do peněženky. Vrátil se do obýváku, kde si připravil do tašky potřebné učebnice. Pak se rozvalil do křesla a sledoval televizi. Když přišel čas, televizi vypnul, hodil si tašku přes rameno a odkráčel do předsíně pro bundu a boty. Během další minuty už za sebou zavíral dveře.
Cestou na autobusovou zastávku běžel jako vždy. Na zastávce rozepnul bundu a vytáhl z vnitřní kapsy sluchátka od mp3 přehrávače, která si strčil do uší. Zmáčknutím PLAY ho hudba oddělila od světa. Vyndal knihu, nalistoval stránku a do příjezdu autobusu četl. Do autobusu se za pomoci 5ti leté praxe dostal jako jeden z prvních, sedl si k oknu, přes oči přehodil kapucu od bundy a četl dál.
U školy vystoupil, vešel dovnitř, narval věci do skříňky, a poté, co si koupil snídani a přetrpěl všechny vyučovací hodiny, si opět oblékl bundu, zapnul přehrávač, otevřel knihu a dojel domů.

Takhle by to vypadalo, kdyby to byl chlapec normální.
Jeho jméno není důležité.
Říká se mi Wizardy.
Tohle je můj příběh.

Drak je má podstata,
Dhampír je má osobnost,
a ten chlapec jsem já…

Byl to vlastně úplně normální jarní den. Tak normální, jak jen mohl můj den být. Březen byl teplý, ptáčci zpívali, kytky voněly, prostě jarní idylka.
Ale já byl obezřetný.
Běžný nezasvěcený pozorovatel by řekl, že jsem zde v bezpečí. V lidské podobě mě přece nikdo nepozná. Ale stejně jsem měl trochu strach.
Vykračoval jsem si po ulici, naoko klidně, a přemýšlel. Už dlouho jsem se neproměnil a začínalo to být opravdu nesnesitelné. Musel jsem prostě jít. Alespoň na hodinku. Trochu se provětrám a vrátím se. Co se může stát?
Zašel jsem po vzoru všech filmových hrdinů do temné uličky, tam si sedl do dřepu, opřel se o zeď a zmizel…

***

Nad slunnou loukou přeletěl stín. Velký zelený Drak zmizel za kopcem. Zmizel? Nikoli. Tentokrát jsem přistál na mýtině za kopcem. Roztáhl jsem křídla, takže jsem na trávu dosedl měkce a téměř neslyšně. Křídla jsem nastavil slunci a chvíli si jen užíval ten pocit.
Byl jsem ZASE svobodný. Svobodný ve svém světě. Rozhlédnout se okolo byla samozřejmost, ale bohužel jsem to zapomněl udělat už ve vzduchu. Vzlétnout by bylo v tuto chvíli značně pošetilé a bylo by to riziko, které jsem si za daných okolností nemohl dovolit. Byl čas na trochu magie.
Dostat se jednomu z vysokoletících ptáků do vědomí bylo snadné. Ve vteřině jsem viděl svět jako na dlani. Hory, kopce, lesy, louky, řeky… i průzkumný oddíl Gardy Jeho Veličenstva!
Zaklel jsem. Nebylo pochyb, že možnost, že hledají někoho jiného, je mizivá. Určitě nešli najisto, ale přesto jsem děkoval svému rozumu, že jsem nevzlétl. Otázkou teď bylo, zda jdou vojáci JEN po Drakovi. Pokud ano, byla tu reálná možnost utéct bez nutnosti způsobit vážnější zranění komukoli z té slavné Gardy.

***

Světelné efekty jako záblesky, oslepující záře a podobné, jsou jen vedlejší a bezvýznamnou částí každého kouzla. Kdo nemá čas se předvádět, ten na efekty nehledí. A já čas neměl.
V jednu chvíli stál na mýtině Drak a v druhé vysoký, zelenovlasý muž v černém klobouku se širokou krempou a v plášti sahajícím až na zem, stejné barvy. Na zádech, vedle objemného vaku, visel dlouhý meč s modrou čepelí. Ten meč měl v jílci průhlednou kouli a v té kroužily tři kuličky. Nikdy jsem nevěděl, k čemu jsou, ale líbily se mi.
Otočil jsem se k odchodu, když mi to došlo.
Bylo to snadné. Podezřele snadné. Ovšem teď už bylo pozdě.
Přímo přede mnou stála průměrně vysoká tmavovláska a nehezky se usmívala. Na sobě měla koženou jezdeckou výstroj a za její postavu by se nestyděla leckterá modelka. Za touhle vnější slupkou se neskrývalo nic hezkého. Mohl jsem utéct. Běhat jsem uměl rychle jako blesk a nebylo tvora, který by mne mohl dohnat. Snad až na Upíra, ale tahle žena určitě nebyla Upírka. Vždyť byl den! Ale stejně se mi zdálo, že útěk nemá cenu.
„Dobrý den! Jsem ráda, že se konečně setkáváme. Wizardy osobně, nemýlím-li se?“
Měla velice specifický způsob řeči. Přesný výraz pro takové je “vražedně krásná“. Nešlo jí neodpovědět.
„Také mne těší. A jak zní vaše jméno?“
„Flo. Víte, nerada přerušuji konverzaci s mužem vašeho formátu, ale jistě již tušíte, proč jsem zde.“
Samozřejmě, že jsem už věděl, proč tu je. Král na mě nejspíše vypsal tučnou odměnu. Tedy alespoň jsem to předpokládal, když po mně šlo tolik různých lidí včetně královské Gardy. A ona byla nejspíše lovec nebo žoldnéř, kterému se výše odměny zalíbila.
„Určitě jste o mně už něco slyšela. A víte tedy, že proti mně nemáte šanci…“
Nebylo to vychloubání. Nechtěl jsem jen, aby zemřel další člověk.
„Zkusit to můžu, ne?“ odvětila takovým tím přidrzlým tónem.
Zmocnily se mne pochybnosti. Co když proti mně má opravdu šanci? Nebo je jen tak pošetilá?
„Jak myslíte. Já vás varoval.“ O krok jsem ustoupil.
Pochopila, což znamenalo, že má dobrý výcvik. Udělala taky krok vzad a naznačila poklonu. Napodobil jsem ji a položil ruku na jílec na svých zádech.
„Hodně štěstí,“ řekl jsem a podíval se jí do očí. Nevypadala vystrašeně.
„Vám také,“ odvětila a zaútočila.

***

Byla rychlejší, než jsem očekával, ale stejně mi nedělalo problémy vykrývat její údery. Ale po chvíli to začínalo být těžší a těžší. Nebylo to únavou. Dokázal bych bojovat několik dní bez pocitu únavy. Šlo o to, že byla stále silnější a rychlejší. Nešlo mi to do hlavy, dokud jsem se jí znovu nepodíval do očí. Ať byly předtím jakékoli, teď byly žluté s úzkou kočičí zornicí.
Pomalu mi to začínalo docházet. Tuhle najmuli. Najali ji přímo na mě.
Všiml jsem si, že jí začaly světlat vlasy. Počkal jsem na vhodnou chvíli a dal jí prostor k tvrdšímu výpadu. Bez problémů jsem ho odrazil, ale svůj účel to splnilo. Její ruka se na malou chvíli odkryla a já uviděl černou skvrnu. Gepardí skvrnu.

***

Už jsem o nich slyšel. Čarodějové, kteří dospěli k názoru, že vlkodlaci jsou příliš neefektivní, dostali nápad. Co kdyby se proměna neuskutečnila celá? Co kdyby zvířeti zůstal lidský způsob uvažování a člověku naopak zvířecí síla a hbitost? Výsledek tohoto nápadu stál teď přede mnou. Kříženec lidské ženy a gepardí samice. Právě u ní nejspíše probíhala metamorfóza. Vlasy zblonďatí a na kůži naskáčou gepardí skvrny. Možná jí trochu vyrostou špičáky nebo nehty. Malá oběť za velkou sílu.
Tohle jsem o nich věděl. Strach jsem měl z toho, co o nich nevím.